Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld z Schönfeldu

Z Encyklopedie knihy

Schönfeldská litografie Otčenáše (Praha 1823). Das Gebeth des Herrn oder Vater unser … Modlitba Páně nebo Otčenáš (Praha, Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld z Schönfeldu–dědici 1823). Pérová litografie za fol. A3 s ilustrací verše „Buď vůle Tvá …“ (lichvář zabavuje majetek zchudlé vdově). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AX XI 17.

Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld z Schönfeldu (též Šenfeld, 1750-1821) do vystoupení Bohumila Haase st. největší český tiskař, nakladatel, knihkupec a výrobce papíru raně kapitalistické éry. Pocházel z rodiny, která je povědomá již v době rudolfínské. Snad lze za jednoho ze vzdálených předků považovat Johanna Schönfelda, který vlastnil přinejmenším 1603-1620 tiskárnu v Amberku a který měl obchodní kontakty s Prahou. Odtud roku 1612 alespoň dle Schwetschkeho edice (1850-1877) cestoval na veletrh do Frankfurtu/M.

Otcem Jana Nepomuka Ferdinanda byl Antonín Jan Schönfeld (nar. 1695), o němž starší literatura uvádí, že okolo roku 1720 působil jako dvorský tiskař v Praze. Tento omyl lze vyvrátit poukazem na Karla Ferdinanda Arnolta z Dobroslavína a rodinu Rosenmüllerů, kteří tuto jedinečnou funkci vykonávali v Čechách nepřetržitě mezi 1690-1780. Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld pocházel z Prahy. Měšťanství získal roku 1776. Obnovení šlechtického titulu „Edler von Schönfeld“, drženého rodinou od 1594, dosáhl 1787 a do rytířského stavu byl jako „Ritter von Schönfeld“ povýšen 1814.

Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld se po absolvování humanitního studia vyučil knihtiskařskému řemeslu a roku 1773 založil na Starém Městě vlastní dílnu, kterou provozoval až do konce života (zprvu sídlil v dnešní Karlově ulici a počínaje rokem 1795 v nedalekém zrušeném klášteře sv. Anny). Roku 1782 disponoval 8 ručními knihtiskařskými lisy (na české poměry tuto beztak velmi slušnou kapacitu roku 1790 ještě zvýšil na tehdy nebývalých 18). Díky komerčním a společenským aktivitám, bezohlednému postupu vůči konkurenci i pletichaření dosáhl značných profesních výhod (1774 byl jmenován univerzitním tiskařem, 1784 stavovským tiskařem, 1790 a 1799 fungoval jako dvorský tiskař). Stejně jako Johannu Thomasu von Trattnerovi napomohly i Schönfeldovu podnikání reformy Josefa II., zvláště dvorský dekret z roku 1782 umožňující patisk zahraniční literatury a uvolňující knižní obchod se zahraničím. Schönfeld nebohatl jen legálním patiskem, ale i neustálým snižováním autorských honorářů. Když hromadně nařkl vídeňské spisovatele z nečestného jednání vůči tiskařům a nakladatelům, literární obec se ohradila anonymní brožurou Die Wiener Autoren contra den edlen von Schönfeld (Wien 1785). V titulu je slovo „Edler“ tištěno úmyslně s malým počátečním písmenem. Kritický postoj pražské konkurence k Schönfeldovi dokládají soudobé anonymní brožury Die Prager Buchdrucker contra Johann Ferdinand Schönfeld. Ein Aktenstück samt Beilagen (Praha? 1786) a Der Edle von Schönfeld vertheidigt gegen die Prager Buchdrucker (Praha 1786). Název posledně jmenované brožury se sice tváří jako Schönfeldova obrana, nicméně i zde jde o ostrý pamflet proti podnikateli.

Roku 1780 otevřel Schönfeld v Praze knihkupectví, 1782 zprovoznil filiálku ve Vídni (tiskárna, knihkupectví a nakladatelství a od 1815 i kamenotiskařská dílna), později i v Lipsku (knihkupectví nazýváno Schönfeldische Handlung). Byl čilým návštěvníkem lipských a frankfurtských veletrhů. Zboží, které zde komisním obchodem získal, inzeroval prostředictvím nakladatelských a knihkupeckých nabídek, např. Verzeichniß derer Bücher, welche aus der Frankfurter und Leipziger Michaelismesse vom Jahre 1785. auf das neue angeschaft und nebst anderen Büchern um beygesetzte billige Preise in der von Schönfeldschen Buchhandlung auf der Altstadt in der Jesuitengasse Nro. 492 zu haben sind (Praha 1786). Spolu s knihami nicméně prodával i rozmanité hospodářské a průmyslové zboží (Schönfeldsche Waarenniederlage). Rozpínavost Schönfeldova knihkupectví v závěru 80. let se stala v následujícím desetiletí bezprostřední příčinou krachu několika pražských obchodníků (Wolfgang Gerle, Jan Josef Gröbel, Felicián Mangold, Jan Michael Samm). Po dobu 1790-1791 vystupoval jako společník pražského obchodu německý romanopisec, profesor estetiky a klasické filologie August Gottlieb Meissner (1753-1807). Ten roku 1792 knihkupectví odkoupil a obratem prodal německému spisovateli a lékaři Johannu Friedrichu Ernestu Albrechtovi (1752-1814). Albrecht knihkupectví držel přinejmenším do roku 1795 a po dvou letech ho postoupil pročesky orientovanému Martinu Mariovi Neuräutterovi st. (tak v Praze vedle Krameria vznikl druhý český knihkupecký podnik).

Daniel Adam z Veleslavína na Balzerově rytině (Praha po 1782). Balzer, Jan Jiří: 87 Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (Praha, Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld po 1782). Tabule 63 otištěná z desky pro druhý díl Pelclových Abbildungen (1775). Antikvariát Meissner (Praha).

Přemíra hospodářských aktivit přinášela Schönfeldovi sice nemalý zisk, ale odváděla ho od systematické práce tiskařské a nakladatelské. Roku 1784 Schönfeld vydražil staroměstskou papírnu Jana Rosenburga. Papírna nesla název Císařský mlýn a stála u Štvanice na vltavském ostrově zvaném „Papierinsel“ (1813, kdy získal zemské tovární privilegium, zde zaměstnával s využitím dostupné industrializace již na 90 lidí). Blízko papírny, za Poříčskou branou, koupil 1784 také zahradu Růžodol (Rosenthal, dnes Karlín). Cesty, strouhy, záhony a keře dal upravit do podoby mapy Českého království. V zahradě stála letní restaurace, v níž byla 1786-1789 provozována česká divadelní představení. Nedaleko postavil továrnu na šaty, prostěradla a pytle (Schönfeldsches Fabrikhaus). Roku 1790 zřídil semenářský a zelinářský závod (Neuangelegte Sämerei-Gartengewächshandlung). Od pražského vlašského špitálu koupil zrušený sad morušových stromů (Maulbeerbäume- und Seidenkulturdirekzion), který vykácel a lýko použil jako náhražku při výrobě papíroviny. Po otci zdědil před rokem 1795 rozsáhlou sbírku listin, erbů, pečetí a mincí, jejíž jádro tvořila neknižní část pozůstalosti po Josefu Janu Klauserovi (ta zase obsahovala mimo jiné předměty z kolekce německého heraldika 16. století Georga Rüxnera). Sbírku, která měla na 50.000 položek, přestěhoval roku 1795 do Anenského dvora. Zde ji, obohacovanou dalšími nákupy ze zrušených církevních objektů, přeměnil na veřejné „technologické“ muzeum řemesel a průmyslu. Roku 1794 v Praze vydražil bývalou inzertní kancelář rodiny Průšových (Frag- und Kundschaftsamt čili poptavárna).

Od 1795, zanechav řízení pražských podniků svým podřízeným, trávil Schönfeld většinu života ve Vídni. O čtyři léta později (1799) se z Prahy vystěhoval natrvalo. Do Vídně převezl jen své muzeum, jehož nejstarší katalog pořídil Josef Scheiger pod názvem Das von Ritter Ferdinand von Schönfeld gegründete technologische Museum zu Wien (Praha 1824). Jeho poslední pražskou ponikatelskou aktivitou bylo zřízení litografické dílny 14. října 1820. V listopadu téhož roku k ní přikoupil o něco starší, ale neprosperující závod Langweilův, takže se zhruba na půl roku, dokud neobdržel koncesi Bohumil Haase st., stal jediným kamenotiskařským živnostníkem v Čechách. Schönfeld byl činný též literárně. Mimo jiné napsal učebnici Oekonomisches A-B-C Buch für junge Leute, welche die ganze Landwirtschaft erlernen wollen (Wien 1792). Je též autorem rozpravy o dějinách řemesel Die alte Hülfe der Böhmen und Mähren (Praha 1808). Dle Arnošta Krause spolupracoval s bývalým jezuitou a právníkem Johannem Ferdinandem Opitzem na úpravě díla Beschreibung der königlichen Hauptstadt Prag (Praha? 1774). Schönfeld byl během 80. let členem pražské lóže U tří korunovaných hvězd, ale roku 1792 ho pro nezednářské chování vyloučili. Zemřel ve Vídni.

Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld se bezpochyby zasloužil o rozvoj českého novinářství. Roku 1785 koupil od Rosenmüllerových dědiců dvorské privilegium na vydávání jejich Pražských českých novin (Praha 1782-1785?) a od 7. ledna 1786 obnovil vydávání pod názvem Schönfeldské cís. král. pražské noviny (Praha 1786-1792, 1796-1799). Do roku 1789 to byl jediný jazykově český list u nás. Redakční práce ve vcelku krátkých časových úsecích vykonávali Václav Matěj Kramerius (1786-1789), Václav Alois Thám (1789-1790), Josef Jakub Tandler (1790-1796) aj. Titul Schönfeldských novin se několikrát změnil: Císařské královské privilegované pražské poštovské noviny (1800-1812), Císařské královské pražské poštovské noviny (1812-1814), Císařské královské nejmilostivější vyjímací svobodou Jeho cís. král. Milosti obdařené české pražské noviny (1814-1817, též pod záhlavím Císařské královské pražské noviny) a konečně Císařské královské pražské privilegované noviny (1818-1819). Noviny trpěly stále se snižujícím počtem odběratelů a když poslední redaktor Josef Linda Schönfeldův podnik opustil (1817-1819), noviny v létě 1819 zanikly. Linda se po roce vrátil a vydávání pod názvem Vlastenský zvěstovatel (Praha 1820-1824) obnovil. Schönfeldovi dědicové však titul při životě již neudrželi. Stejný osud čekal i na bývalý Průšův Intelligenzblatt, vydávaný nově jako Prager Staats- und gelehrte Nachrichten aus dem k. k. privilegirten Frag- und Kundschaftsamte (Praha 1794-1795, pod změněnými názvy do 1824). Roku 1824 slavná schönfeldská publicistika definitivně zanikla a dražbou přešla do rukou synů Bohumila Haase st.
Schönfeldův tisk Thámovy Obrany (Praha 1783). Thám, Karel Hynek: Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (Praha, Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld z Schönfeldu 1783). Titulní strana s vinětou, jejímž původcem je pravděpodobně Jan Berka. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AC VII 47/4.

Schönfeld se jako velkopodnikatel snažil o vybudování komplexního edičního programu. Realizoval samozřejmě výnosné zakázky administrativních publikací, které mu zajišťovaly výsady Josefa II. z let 1785, 1790, 1793 a 1799. Tiskl kalendáře i náboženskou literaturu. Zabýval se nototiskem, uveřejňoval Mozartovy opery i soudobá německá dramata (Friedrich Schiller), v hojné míře vydával obrozenskou naukovou literaturu a učebnice. Pořídil dvě samostatná vydání Balzerových portrétů 87 Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (Praha po 1782). Připravil též Pelclovy dvoudílné Geschichte der Böhmen (Praha-Wien 1782), z nichž ještě separátně otiskl Dobrovského Abhandlung über den Ursprung des Namens Tschech (Praha-Wien 1782). U Schönfelda vyšla dále Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům Karla Hynka Tháma (Praha 1783) a Pelclovy Lebensgeschichte des römischen und böhmischen Königs Wenceslaus (Praha 1788-1790). Schönfeld se podílel na vytištění několika svazků Schallerovy rozsáhlé Topographie des Königreichs Böhmen (Praha-Wien 1785-1791). Témuž spisovateli vydal Topographisches Lexikon des Königreichs Böhmen (Leipzig 1791). Karel Rafael Ungar u Schönfelda publikoval své zásadní dílo Allgemeine böhmische Bibliothek (Praha 1786), Františku Janu Tomsovi zde vyšel Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-deutsch und lateinischen Sprache (Praha 1791). Populární v šlechtických kruzích bylo první vydání dobrodružných memoárů Giacoma Casanovy Histoire de ma fuite des prisons de la Republique de Venise, qu’on appelle les plombs. Ecrite a dux en Boheme l’annee 1787 (Leipzig = Praha 1788). Na tisku vzpomínek se podíleli sám Casanova jako editor a korektor a Jan Berka jako tvůrce dvou mědirytin. Schönfeldova tiskárna s použitím replik původního tiskového písma a štočků připravila také nové vydání Hájkovy Kroniky české (Praha 1819-1823). Tato patrně nejstarší česká faksimilie, jejímž iniciátorem mohl být spisovatel Josef Linda, vycházela postupně v 35 sešitech. Její distribuci provázely spory mezi vydavatelem a odběrateli. Pokud víme, Schönfeld užíval dva signety. Jeden vyryl dle vlastního návrhu Jan Berka (mezi úlem a ruinami s iniciálou S sedí neokřídlený nahý chlapec), druhý s monogramem „Hafe“ vyřezal snad německý dřevořezáč Johann Lorenz Haf (andílek s křidélky drží rokokovou kartuš se středovým písmenem S).

Šíře Schönfeldových aktivit se nakonec ukázala jako kontraproduktivní. Podnikatel nedokázal čelit ani sílící konkurenci (Tiskárna arcibiskupská, Tiskárna normální školy, Bohumil Haase st.) ani vytrácející se přízni úřadů (zejména ve vleklé válce s Jenovéfou Krameriovou o české noviny). Po Schönfeldově smrti majetek zdědili synové Ignác (1778/85-1839), František (1781-1847) a Jakub (1795-1841). Ignác Schönfeld z Schönfeldu se narodil v Praze, ale většinu života spojil s Vídní, kde také zemřel. Byl právník, zakladatel první rakouské spořitelny, sestavovatel schematismů a provozovatel otcova veřejného „technologického“ muzea. Tiskárnu, která 1821-1833 pracovala dál pod jménem zemřelého majitele, zdědil syn Jakub Schönfeld z Schönfeldu. Narodil se taktéž v Praze a byl krajským hejtmanem. Přikoupil sice Krameriovu Českou expedici (1824) a přinejmenším od 1709 existující papírnu Řehenice u Pyšel (1829), ale celkový úpadek započatý již na sklonku otcova života zastavit nemohl. Roku 1834 zrušil litografickou dílnu, 1835 ořekvapivě levně odprodal zbylé provozy v Anenském dvoře synům Bohumila Haase st. a krátce před smrtí se vzdal i obou papíren.


Lit.: BARTÁK, J.-KRAUS, Vl.: Typografové 1468-1939. Praha 1996; BERÁNEK, K.: Tiskařská privilegia České dvorské kanceláře v Státním ústředním archivu v Praze. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 12-13. Praha 1977-1978, s. 69-104; EFFLEROVÁ, M.: Jan Ferdinand ze Schönfeldu. Praha 1972 (diplomová práce uložená na Katedře obecných a českých dějin FF UK v Praze); HOFFMANNOVÁ, J.: Pražští úřední tiskaři. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 299-314; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství. In: Studie o technice v Českých zemích 1800-1918 (red. František Jelínek a kol.), sv. 3. Praha 1985, s. 154-191; JOHANIDES, J.: Abonenti Schönfeldova patisku Pelclových českých dějin. Pokus o statistickou sondu do počátků národního obrození. Sborník Národního muzea C 31/1-2, 1986, s. 65-90; KLIMEŠ, Vl.: Počátky českého a slovenského novinářství. Praha 1955; KOLÁR, J.: K obrozenskému vydání Hájkovy kroniky. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 18-19. Praha 1983-1984, s. 293-294; KOLÁR, J.: Obrozenecké vydání Hájkovy Kroniky ve světle úředních dokumentů. In: Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků SK ČSR 5. Praha 1988, s. 243-249; KOLÁR, J.: Studnice romantického historismu v českém obrození a její iniciátor. Česká literatura 26, 1978, s. 527-540; KOLÁR, J.: Zázemí Schönfeldova vydání Hájkovy Kroniky české. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 355-360; KÖLLNER, A.: Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto. Wien 2000; KRAUS, A.: Pražské časopisy 1770-1774 a české probuzení. Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, třída III/31. Praha 1909; KREJČÍK, T.: Z dějin českých genealogických a heraldických zájmů do poloviny 19. století. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 480-505; KULÍŘOVÁ, K.-SANDER, R.: Patenty-Katalog sbírky patentů státního ústředního archívu v Praze. Inventáře a katalogy, sv. 2. Praha 1956; NEŠVERA, R. K.: Schönfeldský knihtiskařský lis. Stručný nástin vývoje ručního knihtiskařského lisu. Sborník Národního technického muzea 2. Praha 1956, s. 53-63; NOVOTNÝ, A.: Knížka o knížkách ovšem staropražských. Praha 1955; PODŠKUBKA, J.: České svobodné zednářství v průběhu XVIII. století. Praha 2004; PRAHL, R. (a kol.): Prag 1780-1830. Kunst und Kultur zwischen den Epochen und Völkern. Praha 2000; RYBIČKA, Ant.: Jan Ferdinand z Schönfeldu a jeho muzeum. Památky archeologické a mísopisné 14/1, 1887, s. 70; SCHWETSCHKE, G. (ed.): Codex nundinarius germaniae literatae bisecularus (et) continuatus. Meß-Jahrbücher des Deutschen Buchhandels von dem Erscheinen des ersten Meß-Kataloges im Jahre 1564 bis zu der Gründung der ersten Buchhändler-Vereins im Jahre 1765 (und) Fortsetzung, die Jahre 1766 bis einschließlich 1846 umfassend. Bd. 1-2. Halle/S. 1850-1877; VIDMANOVÁ, St.: Pražští knihkupci a nakladatelé v druhé polovině 18. století. Vědecké informace ZK ČSAV 3, 1975, s. 43-53; VOLF, J.: Dějiny novin v Čechách do roku 1848. Praha 1930; VOLF, J.: O tiskařích, nakladatelích a knihkupcích v Praze za Josefa II. Praha 1929; VOLF, J.: Schönfeld kontra Haase. Časopis Národního muzea 98, 1924, s. 199-201; VOLF, J.: Šlechtictví dvorního knihtiskaře Jana Ferdinanda šl. ze Schönfeldu. Časopis Společnosti přátel starožitností 36, 1928, s. 28-33; VOLF, J.: Zednářské tisky v Čechách v XVIII. a XX. století. Typografia 36, 1929, s. 57-63; WITTLICHOVÁ, J.-VONDRÁČEK, R. (a kol.): Litografie-kamenopis aneb počátky české litografie 1819-1850 k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze); ZUMAN, Fr.: Papírny Starého Města pražského. Technicko-průmyslový archiv 1. Praha 1927.

Lex.: CHYBA 243-244 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 2. 258. = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.