Románská vazba

Z Encyklopedie knihy

Pozdně románská vazba zhotovená kolem 1300 ve Francii. Usňový pokryv zdobený slepotiskovými kolky - Pegas, lev, kohout, heraldická lilie. Guilelmus Peraldus, Tractatus de virtutibus. Národní knihovna ČR, sign. XIV H 3, přední deska

Románské vazby jsou poměrně vzácné. Větší část dochovaných rukopisů, opsaných před polovinou 13. století, byla totiž v průběhu staletí alespoň jednou převázána. I v domácích paměťových institucích máme dochováno poměrně málo románských vazeb. Ještě vzácnější jsou přirozeně vazby z karolinského a předkarolinského období.

Silné dřevěné desky románské vazby. Johannes Chrysostomus, Expositiones evangeliorum, pův. kodex z 9. - 10. stol. Národní knihovna ČR, sign. III.E.10

Běžná produkce byla opatřována vnějškově dosti prostými vazbami. Jejich dubové desky, které končily s knižním blokem a nepřesahovaly ho, bývaly až 2 cm silné (v průměru přes 1 cm), na vnějších hranách někdy mírně zaoblené a u hlavy a paty seseknuté. Usňový pokryv se zhotovoval ze světlé a nevyhlazené teletiny, hověziny či kozinky. V raném středověku byly hojně využívány i usně z divoké zvěře (semiše z jelení či srnčí kůže) či světlé skopovice, někdy mořené do různých barev. Pro náročnější slepotiskové vazby se využívaly třísločiněné, tmavěji hnědé teletinové a hovězinové usně. Useň nebyla k plochému hřbetu románských vazeb klížena, jako tomu bylo později u vazeb gotických. U hlavy i paty mívaly předrománské i románské vazby typické, několik centimetrů přesahující zakulacené „uši“, které chránily kapitálek a někdy sloužily i ke snazšímu uchopení svazku. Ke hřbetu se přišívaly ještě před jeho potažením usní buďto samostatně, nebo v podobě delšího, u hlavy i paty přečnívajícího pruhu. Půlkruhově se u hlavy a paty nechával také přečnívat vlastní pokryv a tyto přesahy se pak společně sešily. V rozích desek bývá useň nastřižena a zapošita. Přesahy pokryvu se po přehnutí přes hranu přilepily či přibily na přídeští. Okraje těchto záložek byly někdy v rozích zastřiženy a sestehovány k sobě. Přídeští zůstávala často holá, bez výlepů, někdy bývala vylepena čistým pergamenem – často šlo o první či poslední list úvodní či závěrečné složky, které písař ponechal bez textu.

Výrazně převládaly nezdobené pokryvy. Na slepotiskem zdobených vazbách z karolinské a otónské doby nacházíme zpravidla jen malé kolky především s lineárně-geometrickými motivy (pletenec, spirála, kruh, víceúhelník aj.), ale také se zoomorfními a vegetativními motivy, navíc jen řídce a nepravidelně otiskované do pokryvu. Tradice slepotiskové výzdoby je kolem roku 1000 přerušena a obnovuje se zase krátce před polovinou 12. století, kdy dochází k první fázi velkého rozkvětu této techniky. Pozdně románské vazby mají již bohatší slepotiskovou výzdobu vytvářenou plastičtěji modelovanými kolky. Její zpravidla rámová kompozice s vnějším rámem (bordurou) a vnitřním polem má již pevnější výstavbu a otisky kolků bývají kladeny hustě vedle sebe. Opakované otisky téhož kolku vytvářejí nejen svislé či vodorovné lišty, ale kruhové, obloukové a křížové tvary. Z kolků jsou vytvářeny také oblíbené architektonické útvary. Románské kolky jsou motivicky i tvarově daleko rozmanitější. Hojně byly užívány kolky s pletenci a jinými geometrickými formami (kupř. spirálkami, elipsami, půlkruhy, mřížováním), oblíbenými již v předrománském období, či různorodými podobami lístků a květů. Na četných figurálních kolcích se vedle biblických motivů a postav světců objevují často i světské motivy z dvorského a rytířského prostředí či vyobrazení zvířat jak v přirozené, tak i ve fantaskní podobě (různá monstra a draci). Slepotiskové vazby byly samozřejmě hodnotnější než vazby s nezdobeným povrchem. Celkem je dnes známo jen okolo 150 slepotiskových románských vazeb. Nejvíce pocházejí z Francie (zejm. z Paříže), dále z Anglie a jazykově německých zemí.

Zdaleka ne všechny románské vazby byly opatřeny kováním. Běžné užitkové vazby až do poloviny 12. století kování na deskách nemívaly. Ve 12. století začaly být okraje desek někdy chráněny plochými kostěnými či mosaznými pásy. V pozdně románském období přistupují i mosazné nárožnice (trojúhelníkové či čtvrtkruhové výseče) a středové kování (kulaté či kosočtverečné). Ve stejné době se začínají na deskách objevovat vystouplé mosazné, řidčeji dřevěné či kostěné pukly. Na románských vazbách se nejčastěji setkáváme s dírkovými hranovými sponami, které tvoří usňový řemínek, k jehož konci je uchyceno jednoduché kovové očko nebo plasticky tvarované tělo spony s očkem. Bývalo bronzové, železné či kostěné a mohlo být zdobeno vegetativními či zoomorfními motivy. Upínalo se k trnu vystupujícímu ze silné hrany a zakončenému jednoduchou trnovou hlavicí. Trn býval častěji v zadní desce a spony tedy vybíhaly z přední desky na zadní, nikoliv naopak, jak tomu bylo později. Na pozdně románských vazbách se vedle nich začaly objevovat deskové dírkové spony, které potom převládají na gotických vazbách. Jejich řemínky vycházely ze zadní desky a dosahovaly až na přední desku, kam se z hrany desky přesunul trn.

Románské vazby vznikaly (stejně jako starší karolinské a otónské vazby) většinou v klášterních skriptoriích, zpravidla na stejném místě, kde byly kodexy i opsány či iluminovány. Můžeme vysledovat technologická specifika dílny daného skriptoria, která nám potom pomáhají vazby lokalizovat. Vedle klášterních dílen začaly být vazby zhotovovány již i prvními laickými mistry. V pozdně románském období byly nejpočetnější dílny v Paříži. Laické dílny (měšťanské dílny) byly však častější až od 13. a 14. století. Luxusnější vazby měly textilní pokryvy, zpravidla ještě s různými výšivkami. Nejnákladněji zdobené liturgické kodexy, určené především jako dary významných osob kostelům, měly honosné, zlatnicky zdobené pokryvy. Rámy tvořily zlaté, stříbrné či pozlacené plechy. Na ně byly aplikovány drahokamy, polodrahokamy, perly, emaily, gemy. Zejména v nárožích se uplatnily kruhové či čtvercové emailové plotny s vyobrazeními evangelistů. Do vnitřního pole se umisťovala slonovinová řezba (často staršího původu), kovová plastika či tepaný reliéf se základními ikonografickými náměty (Ukřižování, Trůnící Kristus, Madona, evangelisté aj.). Pokryv celé desky mohla tvořit rozměrná stříbrná či pozlacená plotna, zdobená rytím a prořezáváním, která bývá pro vytvoření barevného kontrastu aplikována na spodní textilní pokryv.

Lit.: ADLER, G.: Handbuch Buchverschluss und Buchbeschlag. Wiesbaden 2010, s. 60–69; BISCHOFF, B.: Paläographie des römischen Altertums und des abendländischen Mittelalters, 4. Aufl. 2009, s. 50–52; ĎUROVIČ, M. a kol.: Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha – Litomyšl 2002, s. 352–358; ENGELHART, H.: Lexikon zur Buchmalerei. Bd. 1. Stuttgart 2012, s. 305–306 (autorem hesla o karolinské vazbě T. Frenz); FINGERNAGEL, A.: Geschichte der Buchkultur. Bd. 4. Romanik. Graz 2007, s. 355–408; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce 19. století. Praha 1959, s. 19–25; HELWIG, H.: Einführung in die Einbandkunde. Stuttgart 1970, s. 69–76; MAZAL, O.: Europäische Einbandkunst aus Mittelalter und Neuzeit. Graz. 1990, s. 12; PETERSEN, D.-E.: Mittelalterliche Bucheinbände der Herzog August Bibliothek. Wolfenbüttel 1975, s. 12–18; Das Reich der Salier 1024 – 1125: Katalog zur Ausstellung des Landes Rheinland-Pfalz. Mainz 1992, s. 197–201; SCHÄFER, I.: Buchherstellung im frühen Mittelalter. Die Einbandtechnik in Freising. Wiesbaden 1999; SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, F. A.: Die abendländischen romanischen Blindstempeleinbände. Stuttgart 1985; SZIRMAY, J. A.: The Archaelogy of Medieval Bookbinding. Aldershot 1999, 140–172. 

Autor hesla: Kamil.boldan