Cenzura

Z Encyklopedie knihy

Cenzura (z lat. census = odhad, seznam, angl. censorship, fr. censure, něm. Zensur) způsob státního a církevního dozoru nad rukopisně či tiskem šířenými informacemi. Jako jeden z historicky proměnlivých jednostranných regulativů trvalého napětí uvnitř politických systémů zasahoval komunikaci mezi autorem, tiskařem a knihkupcem na straně jedné a komunikaci mezi knižním obchodem a čtenářem na straně druhé.

Teritoriálně i dobově odlišné způsoby regulace, jejíž kořeny sahají hluboko do starověku, vždy oscilovaly mezi teoretickým rámcem právního aktu a reálnými možnostmi mocenského aparátu cenzuru provádět a její dodržování vynutit. Jakkoli se v cenzurní praxi čas od času vyskytly tresty nejvyšší, mechanismus výkonné moci většinou sklouzával ke kompromisům a improvizacím. Do poloviny 15. století převládala represivní forma cenzury. Její specifikum tkvělo v tom, že zkoumala text, který byl již v oběhu. S nástupem knihtisku přestala následná cenzura vyhovovat a mechanismus se rozšířil o formu preventivní, záležející v předběžném zkoumání rukopisu nebo alespoň roztištěných archů. Preventivní dohled směřoval také ke knižnímu trhu, zatímco zpětnou kontrolou tiskařských konsignací či soukromých knihoven mohla být škodlivá literatura podchycena a eliminována až s určitým časovým odstupem. Mechanismus předběžné cenzury výrobu většinou neúměrně prodlužoval, a tak tiskaři sahali k neúplným či dokonce falešným impresům, v nichž výrobek antedatovali, nebo umísťovali do fingované tiskárny.

Poněvadž bula Inocence VIII. Contra impressores librorum reprobatorium (Roma? 1487), nařizující předkládat všechny rukopisy Apoštolskému stolci, se minula účinkem, papež Alexandr VI. decentralizoval roku 1501 cenzurní moc do rukou biskupů čtyř provincií (kolínské, mohučské, trevírské a magdeburské). V decentralizaci dále pokračoval Lev X., který za porušení povinnosti předběžné cenzury vyhlásil roku 1515 citelné tresty. Peněžitá pokuta, zabavení a spálení celého nákladu a případně i exkomunikace měly však pramalý význam zvláště na územích, kde tiskárny pracovaly pod ochranou protestantsky smýšlející vrchnosti a mimo vliv římskokatolických biskupů a inkvizitorů. Poučná je v tomto ohledu kauza Martina Luthera. Přestože byl roku 1520 Lvem X. exkomunikován, 1521 znovu odsouzen církevním ediktem ve Wormsu a 1523 říšským sněmem v Norimberku, jen tiskárny německy mluvících zemí Lutherovy texty vypublikovaly mezi 1517-1600 ve více než 4.000 vydáních (tolik bibliografických jednotek zahrnovala během 16. století celá tiskařská produkce Čech a Moravy).

Kvůli lepší organizaci cenzurní činnosti zanášeli biskupové či teologické fakulty univerzit libri prohibiti do dílčích (územních) seznamů. Tato praxe získala roku 1559 v Římě univerzální ráz a roku 1564 byla institucionalizovaná tridentským koncilem v podobě Indexu libri prohibiti. Tridentský Index a jeho mladší redakce, které pořizovalo Congregatio pro indice librorum prohibitorum (1571-1917), vylučovaly ze svobodného šíření nejen všechnu literaturu nekatolickou, ale též díla směřující proti soudobým pravidlům morálky, díla erotická a dokonce i zábavná. Ta, která byla propuštěna, získala písemný souhlas (aprobace, facultas, imprimatur). Cenzorova doložka, publikovaná pak na počátku knihy, běžně počínala frází „nihil obstat“ (lat. nic není na překážku), anebo „imprimi potest“ (možno tisknout). Text, který nevyhověl předběžné cenzuře, získal označení „dimittatur“ (propuštěn bez pozitivního soudu), či „non admittitur“ (propuštěn až po nutných opravách a vynechání závadných míst). Nejtvrdším odsudkem bylo „damnatur“ a „prohibetur“ (kniha zatracena a vřazena na index). Od 18. století přibyla ještě označení „transeat“ (knihy vhodné k distribuci, ale bez veřejného inzerátu v novinách) a „erga schedam“ (knihy prodávané jen proti reverzu, že zůstanou výhradně v rukách kupujícího).

Státní regulace probíhala mezi 15. až 18. stoletím formou privilegií a otevřených listů panovníka (patent, reskript, mandát). Poněvadž zprovoznění každé tiskařské dílny měl předcházet souhlas panovníka (delegovaný kupříkladu na parlament), privilegia byla teoreticky chápána jako nástroj regulace řemesla. Ve skutečnosti však individuálně udělované výhody ve sféře výrobních a obchodních monopolů zplaněly a na rozšiřování prohibitní literatury vliv snad kromě Anglie a Francie neměly. Svobodnému šíření tištěného slova ovšem nezabránily ani patenty sbližující světské a církevní zájmy a činící z cenzury nástroj konfesijního zápasu mocensky preferované církve. Za výrobu a rozšiřování protifeudálně a proreformačně zaměřených pamfletů nebo za pokusy publikovat bibli v národním jazyce bylo během 16. a 17. století několik tiskařů dokonce popraveno (např. 1527 Hans Hergot v Lipsku, 1528 Balthasar Hubmaier ve Vídni, 1536 William Tyndale v Londýně, 1546 Étienne Dolet v Paříži, 1547 Jan Olivetský st. v Olomouci, 1663 John Twyn v Londýně). Pařížskou Bastillou během 1660-1756 prošlo na 870 politicky a nábožensky nepohodlných tiskařů, nakladatelů a spisovatelů.

Pokusy o mocenské omezení kapacity řemesla měly mnoho podob: zákaz činnosti zahraničních tiskařů (např. v Anglii 1543, 1585 a 1637), zákaz knihtisku vůbec (např. František I. ve Francii 1534, Ferdinand I. v Čechách 1547), povolení pouze určitého počtu oficiálních dílen včetně knihtiskařských lisů a písmolijen (Londýn, Cambridge, Oxford). V Londýně se státní moc pokusila řemeslníky koncentrovat do snáze přehlédnutelné enklávy na Fleet Street. Ludvík XV. roku 1724 zase od všech výrobců knih vyžadoval písemné „osvědčení víry“, vystavené příslušným duchovním správcem. I přes dílčí úspěchy byly však tyto pokusy jen výrazem rezignace nad státní regulací výroby a obchodu s jinými zeměmi. Tiskaři pracovali tajně a bez oprávnění (Tiskárna takzvaného Martina Marprelata, ivančicko-kralická Tiskárna bratrská) a ti, jimž bylo umožněno pracovat oficiálně, se případ od případu skrývali za falešnými impresy. Knihkupci udržovali ilegální kontakty se zahraničními centry (kupř. do Čech proudilo v 16. století knižní zboží z Norimberku a později z Drážďan, Perna a Žitavy).

Obhajoba svobody tisku získala během 17. století filozofický a politický rozměr. První tiskový proces byl úspěšně veden 1660 proti Angličanovi Johnu Miltonovi za jeho obhajoby Areopagitica, a speech to the parliament of England for the liberty of unlicensed printing (London 1644) a Pro populo anglicano defensio (Amsterdam 1651). O právo na svobodné informace se zasazoval též Benedictus (Baruch) Spinoza v díle Tractatus theologico-politicus (Hamburg 1670). Některé státy předběžnou cenzuru postupně od konce 17. století rušily a dodatečný tiskový dohled upravovaly více méně liberálními tiskovými zákony (Anglie 1694, Německo 1815, Polsko 1815, Rakousko 1848, Dánsko 1851, Francie 1868, Švédsko 1882, Španělsko 1883, Bulharsko 1887, Rusko 1905 aj.). Nejstarší tiskový proces, v němž John Peter Zenger roku 1735 uhájil právo na svobodné informace, poskytl anglo-americkému světu precedens svobody knihtisku. Americká ústava z roku 1787 se k otázkám cenzury nevyjádřila vůbec, a proto byl 1791 vyhlášen dodatek zakazující kongresu přijímat jakékoli zákony omezující svobodu tištěné informace. Právo na svobodný knihtisk potvrdilo 1789 také francouzské Národní shromáždění (1793 bylo zrušeno a dekretem Napoleona I. vstoupila 1810-1868 v platnost opět cenzura preventivní). Jednu z prvních monografií zabývající se teorií a praxí cenzury sepsal Francesco Antonio Zacharias (Zaccaria). Nazývá se Storia polemica delle proibizioni de libri (Roma 1777). Nedlouho poté vyšlo i pojednání učeného piaristy a vychovatele Josefa Schallera Kurzgefaßte Geschichte der kais. kön. Bücherzensur (Praha 1796).

Kontrola výroby a distribuce knižního zboží probíhala v předbělohorských Čechách odlišně od Moravy. Po vydání svatojakubského mandátu, který 1508 signalizoval násilnou restauraci katolicismu v Čechách, se Morava stala útočištěm nejen pronásledované jednoty bratrské, ale i přívrženců Lutherova a Kalvínova vyznání a novokřtěnců. Nekatolické projevy zdejšího knihtisku byly sice ostře sledovány, nicméně systematické úpravy se cenzura na Moravě dočkala až koncem 60. let 16. století. V Čechách byla předběžná cenzura nařízena již Ferdinandovým mandátem z roku 1526. Jiný mandát z roku 1537 poprvé zakázal veškerý mimopražský knihtisk. Podruhé a s větší důrazností se tak stalo po šmalkaldské válce 1547, kdy byla oficiálně povolena jen dílna pražského řemeslníka Bartoloměje Netolického z Netolic. Zákaz činnosti trval dva roky. Potřetí dopadl zákaz knihtisku jen na pražský hebrejský knihtisk (1669-1672).

Dělbu cenzury mezi státními a církevními institucemi v Čechách dokládá mimo jiné explicit knihy Život Adamův aneb jinák od starodávna Solfernus (Praha 1553). V explicitu stojí, že „Tento Život Adamův jest vytištěn s povolením osob od krále Jeho Milosti tomu zřízených, kněze Valentina, děkana Kostela pražského, a kněze Jana z Púchova, administrátorů pod jednou, a kněze Jana Mystopola, administrátora pod obojí etc., urozeného a statečného rytíře, pana Voldřicha Dubanského z Duban a na Liběšicích, králové Její Milosti slavné paměti podkomořího v Království českém a hejtmanu Pražského hradu“. Zdlouhavý a institucionálně nepřehledný postup zjednodušila centralizace. V Čechách výhradní právo cenzury přešlo do rukou pražského arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice (1562 a znovu od 1567) a na Moravě rozšířilo úřad olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova (od 1567). Cenzura se tak ocitla zcela v kompetenci katolické církve.

Tento stav přetrval i později snad jen s výjimkou let 1621-1627, kdy tiskové záležitosti spadaly do kompetence místodržícího Karla z Lichtenštejna (dohady o tom, že místodržící pověřil 1622 předběžnou cenzurou jezuitský řád, který o tuto výsadu soutěžil s arcibiskupstvím, se prozatím nepotvrdily). Nekatolíkům byla roku 1624 živnostenská činnost zakázána a Obnovené zřízení zemské (pro Čechy v platnosti od 1627 a pro Moravu od 1628) kodifikovalo katolickou víru jako jediné náboženství v zemi. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu od 1631 vynucoval na tiskařích přísahu věrnosti a přikazoval, aby do výroby nebrali bez povolení díla anonymní a aby veškerou produkci opatřovali úplným impresem. Jezuitům udělil 1646 dispenz, díky němuž cenzuru vlastní literární produkce tištěné kdekoli v Čechách mohli provádět sami. Zásahem Ferdinanda III. byl na počátku 1655 poprvé od dob tridentského koncilu monopol katolické církve narušen tím, že předběžná cenzura literatury s politickou tematikou i cenzura kalendářů přešla do působnosti dvorské kanceláře a superintendanta Karlo-Ferdinandovy univerzity. Také Josef I. ponechal od 1708 v rukou církve pouze cenzuru děl náboženských, a i ta postupně přecházela do působnosti zemských cenzurních komisí (1754) a centrální dvorské komise ve Vídni (1781), jíž zpočátku předsedal osvícenec Karel Jindřich Seibt. Koniášovy soupisy závadné literatury, sloužící jako návodná pomůcka misionářům, ztratily svůj prvotní význam.

Téhož roku 1781 se literární tvorba, knihtiskařství a knižní obchod dočkaly silné liberalizace, srovnatelné tehdy jen s právním stavem Anglie a Spojených států amerických. Uvolnění cenzury vyústilo až do anarchie (brožurková válka). Merkantilistická politika mlčky trpěla patisk a v reakci na toleranční patent (1781) do edičních programů oficiálně vstoupila evangelická literatura. Stávající poměry byly upevněny prohlášením knihtiskařského řemesla a obchodu za svobodné živnosti (1788). Po vypuknutí francouzské revoluce se však tisková politika Josefa II. změnila. Už 1790 zesílily požadavky na předběžnou cenzuru a dovoz a vývoz knih, od 1793 písmolijcům přikázáno prodávat tiskové písmo jen privilegovaným tiskařům (druhotný prodej zásob se přitom zakazoval). Ojediněle provozované půjčovny knih a čítárny byly 1798-1799 uzavřeny (fungovat počaly znovu až od 1811). Roku 1801 došlo k zákazu exportu a importu devoční grafiky, 1807 nařízeno odevzdávat dokladový exemplář ze všech českých tiskáren apod. Z působnosti dvorské komise převzal cenzuru 1801 policejní aparát (od 1819 mu přibyla nová kontrolní sféra litografických výrobků). Dne 15. března 1848 byla předběžná cenzura současně s vydáním konstituce zrušena a mechanismus následných kontrol upravovaly dílčí tiskové zákony z let 1849, 1852, 1862 atd. (mimo jiné zdražily kolek a vydavatelům periodických tiskovin stanovovaly vysoké kauce za prodlužování živnostenské koncese, takže mnohé časopisy a noviny musely být z finančních důvodů zastaveny).


Bibl.: FRAXI Pisanus [= ASHBEE, H. S.]: Bibliography of prohibited books. Vol. 1-3. New York 1962; McCOY, R. E.: Freedom of the press. An annotated bibliography. Carbondale 1968; VEKENE, E. van der: Bibliotheca bibliographica historiae sanctae inquisitionis. Vol. 1-2. Vaduz 1982-1983; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: Konkordance Koniášových Klíčů, Indexu, Jungmanna a Knihopisu. Příspěvky ke Knihopisu 6-10. Praha 1987-1988.

Lit. zahraniční.: BRÜCKNER, W.: Die Gegenreformation im politischen Kampf um die Frankfurter Buchmessen. Die kaiserliche Zensur zwischen 1567 und 1619. Archiv für Frankfurts Geschichte und Kunst H/48, 1962, s. 67-86; BUCHWALD-PELCOWA, P.: Cenzura w dawnej Polsce. Między prasą drukarską a stosem. Warszawa 1997; EISENHARDT, U.: Die kaiserliche Aufsicht über Buchdruck, Buchhandel und Presse im Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation (1496-1806). Ein Beitrag zur Geschichte der Bücher- und Pressezensur. Karlsruhe 1970; GESEMANN, W.: Grundzüge der russischen Zensur im 18. Jahrhundert. In: Buch- und Verlagswesen im 18. und 19. Jahrhundert (ed. H. G. Göpfert). Berlin 1977, s. 60-75; HAIGHT, A. L.: Verbotene Bücher. Von Homer bis Hemingway. Bd. 1-5. Düsseldorf 1956; HASSINGER, E.: Religiöse Toleranz im 16. Jahrhundert. Motive, Argumente, Formen der Verwirklichung. Basel-Stuttgart 1966; HEMELS, J.: Presszensur im Reformationszeitalter (1475-1648). In: Deutsche Kommunikationsrolle des 15. bis 20. Jahurhunderts (hrsg. von H.-D. Fischer). München 1982, s. 13-35; HERRMANN-MASCARD, N.: La censure des livres a Paris a la fin de l’ancien régime. Paris 1968; JEGEL, A.: Altnürnberger Zensur vor allem des 16. Jahrhunderts. Festschrift Eugen Stollreither zum 75. Geburtstage gewidmet von Fachgenossen, Schülern, Freunden (hrsg. von Fr. Redenbacher). Erlangen 1950, s. 57-61; KLAWITTER, W.: Geschichte der Zensur in Schlesien. Breslau 1934; KLINGENSTEIN, G.: Staatsverwaltung und kirchliche Autorität im 18. Jahrhundert. Das Problem der Zensur in der theresianischen Reform. Wien 1970; KOLLÁROVÁ, I.: Cenzúra kníh v tereziánskej epoche. Bratislava 1999; KÖLLNER, A.: Buchwesen in Prag. Von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto. Wien 2000; LACKMANN, H.: Die kirchliche Bücherzensur nach geltendem kanonischen Recht. Köln 1962; LAVANDIER, J.-P.: Le livre au temps de Joseph II et de Léopold II. Code des lois de censure du livre pour les pays austro-bohémiens (1780-1792). Bern 1995; LAVANDIER, J.-P.: Le livre au temps de Marie-Thérèse. Code des lois de censure du livre pour les pays austro-bohémiens (1749-1780). Bern 1993; MARX, J.: Die österreichische Zensur in Vormärz. München 1959; MUCKEL, V.: Die Entwicklung der Zensur in Köln. Würzburg 1932; MÜLLER, A.: Zensurpolitik der Reichstadt Nürnberg. Von der Einführung der Buchdruckerkunst bis zum Ende der Reichsstadtzeit. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Stadt Nürnberg 49, 1959, s. 66-169; MYERS, R.-HARRIS, M.: Censorship and the control of print in England and France 1600-1910. New Castle (DE) 1992; NEUMANN, H.: Staatliche Bücherzensur und -aufsicht in Bayern von der Reformation bis zum Ausgang des 17. Jahrhunderts. Heidelberg-Karlsruhe 1977; SKABIČEVSKIJ, A. M.: Očerki russkoj cenzury (1700-1863 g.). Sanktpeterburg 1892; THOMAS, D.: A long time burning. The history of literary censorship in England. London 1969; WAGNER, H.: Die Zensur in der Habsburger Monarchie (1750-1810). In: Buch- und Verlagswesen im 18. und 19. Jahrhundert (ed. H. G. Göpfert). Berlin 1977, s. 28-44; WITTMANN, R. (ed.): Die Zensur. Band 1-2. München 1981; WOJTOWICZ, J.: Zensurbestimmungen und Zensurpraxis im Polen des ausgehenden 18. und beginnenden 19. Jahrhunderts. In: Buch- und Verlagswesen im 18. und 19. Jahrhundert (ed. H. G. Göpfert). Berlin 1977, s. 45-59; ZIEGLER, E.: Literarische Zensur in Deutschland 1819-1848. Materialien, Kommentare. München-Wien 1983.

Lit. domácí.: BEZDĚK, K.: Nesprávná vročení obrozenských tisků. In: Docentu PhDr. Františku Horákovi k šedesátinám (red. Bl. Kovář). Praha 1971, s. 10-13; ČÁP, B.: Važme si svobody knihtisku. Typografia 37, 1930, s. 238-241; DOLEŽALOVÁ, M.: Jezuitská cenzura v Kalendáři historickém Daniela Adama z Veleslavína. In: Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století. Rychnov/Kn. 1999, s. 356-363; DUCREUX, M.-E.: Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politika v Čechách 18. století. In: Česká literatura doby baroka. Sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století (red. Z. Pokorná). Literární archiv 27, 1994, s. 61-87; HOMEROVÁ, K.: Tisková cenzura v Čechách, 1621-1660. Sborník Národního muzea v Praze C 42-43/1-4. Praha 1997-1998; KÁBRT, J.: Česká bibliografie v době temna. Od r. 1620 až do sedmdesátých let osmnáctého století. Praha 1964; KÁBRT, J.: Počátky české bibliografie. Od nejstarších zpráv o knihách až do r. 1620. Praha 1961; KÁBRT, J.: Základy české obrozenské bibliografie. Od sedmdesátých let 18. století do dvacátých let 19. století. Praha 1967; KADLEC, K.: Počátky práva autorského. Časopis Českého muzea 67, 1893, s. 561-587; KISCH, G.: Die Zensur jüdischer Bücher in Böhmen. Beiträge zu ihrer Geschichte. Jahrbuch der Gesellschaft für Geschichte der Juden in der Čechoslovakischen Republik. Sv. 2. Praha 1930, s. 456-490; KLAUBEROVÁ, O.: Cenzura a komunikace. Čtenář 47, 1995, s. 24-27, 55-57, 111-113, 146-147 a 183-184; KRBEC, M.: Kramářská píseň a cenzura. Václavkova Olomouc 1961 (Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni), red. J. Dvořák a Š. Kvapil. Praha 1963, s. 117-118; KRUNERT, K.: Obmezování a pronásledování knihtisku ve století 16., 17. a 18. Typografia 4, 1891, s. 52-53, 71-73, 147-149 a 181-183; KUBÁTOVÁ, L.: K cenzuře hebrejských a židovských knih, tisků a rukopisů v Čechách od poloviny 16. století do poloviny 19. století. In: Národní knihovna. Knihovnická revue 14, 2003, s. 12-20; LOSKOT, Fr.: O indexech zakázaných knih (index římský a indexy české). Praha 1911; MALEC, K.: Cenzura tištěných knih v českých zemích. Praha 1951 (diplomová práce uložená na Katedře pomocných věd historických a archivnictví FF UK v Praze); MENČÍK, F.: Censura v Čechách a na Moravě. Věstník Královské české společnosti nauk, tř. filozof.-hist.-jazykozpytná. Praha 1888, s. 85-136; NOSOVSKÝ, K.: Nauka knihopisná a nástin vývoje knihkupectví českého. Praha 1927; PÁNEK, J.: Cenzura v předbělohorské době. Studia Comeniana et Historica 36/XVIII, 1988, s. 97-102; POKORNÝ, J.: P. Antonín Koniáš S. J. jako teoretik české knižní kultury. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 327-334; SPINA, Fr.: Tschechischer Buchdruck in Nürnberg am Anfang des 16. Jahrhunderts. Prager deutsche Studien 9, 1908, s. 29-51; SVATOŠ, M.: Kontrola četby a distribuce náboženských knih při lidových misiích a misijní knížky v 18. století. In: Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci. Sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4.-5. 6. 2003 (sestavila Ivana Čornejová). Praha 2003, s. 363-384; ŠIMEČEK, Zd.: Bibliografie období 1801-1848 a cenzura (k problematice přípravy národní retrospektivní bibliografie 19. století). Česká bibliografie 3, 1963, s. 7-41; ŠIMEČEK, Zd.: Bibliografie období 1801-1848 a církevní cenzura (k problematice přípravy národní retrospektivní bibliografie 19. století). Česká bibliografie 5, 1966, s. 146-164; ŠIMEČEK, Zd.: Cenzura novin a časopisů v českých zemích v polovině 17. a na počátku 18. století. Studie o rukopisech 34, 2001, s. 119-131; ŠIMEČEK, Zd.: Geschichte des Buchhandels in Tschechien und in der Slowakei. Wiesbaden 2002; ŠKARKA, A.: Ze zápasů nekatolického tisku s protireformací (Literární a tiskařská aféra z r. 1602). Český časopis historický 42, 1936, s. 1-55, 286-332, 484-520; ŠUSTA, J.: Machiavelli a Boccaccio na koncilu Tridentském. Český časopis historický 6, 1900, s. 42-47; TISCHER, Fr.: Bartoloměj Paprocký. Časopis Českého muzea 79, 1905, s. 299-300; TISCHER, Fr.: Příspěvek k dějinám cenzury za arcibiskupa Antonína Brusa. Listy filologické 32, 1905, s. 258-271 a 376-379; VOIT, P.: K dějinám cenzury v předbělohorské době. Folia historica Bohemica 11. Praha 1987, s. 305-320; VOIT, P.: Moravské prameny z let 1567-1568 k dějinám bibliografie, cenzury, knihtisku a literární historie. Příspěvky ke Knihopisu 5. Praha 1986; VOIT, P.: O vztahu moravské cenzury z let 1567 a 1568 k domácím literárním tendencím. Vlastivědný věstník moravský 2, 1987, s. 209-219; VOLF, J.: K dějinám cenzury na začátku XIX. století (Vojtěch Sedláček). Dodatky a opravy k biografii. Časopis Českého muzea 87, 1913, s. 461-462; VOLF, J.: Konfiskace písně o robotě a Písně nové o zlých ženách. Český lid 22, 1913, s. 63-68; VOLF, J.: Konfiskovaná píseň sedláka Koťary na obranu katolické víry. Časopis pro dějiny venkova 12, 1925, s. 256-269; VOLF, J.: Paběrky z dějin cenzury. Knihtiskař Frant. Jeřábek pokutován pro oznámení překladu Goraniových Tajných a kritických zpráv z Itálie r. 1794. Česká revue 14, 1921, s. 189-190; VOLF, J.: Z dějin cenzury (Dobrovský, Schönfeld). Dodatky a opravy k biografii. Časopis Českého muzea 87, 1913, s. 297-299; VOLF, J.: Z dějin cenzury mědirytu. Památky archeologické 33, 1923, s. 160-164; VOLF, J.: Z dějin osvícenské cenzury. Časopis Českého muzea 98, 1924, s. 221-232; VOLF, J.: Z dějin osvícenské kultury (K dějinám knihtiskárny v Jindřichově Hradci). Národopisný věstník českoslovanský 24, 1931, s. 211-220; ZAHÁLKOVÁ, B.: Dějiny cenzury v Čechách a na Moravě v 16. století (od r. 1526 do r. 1621). Praha 1958 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.