Folio (tištěná kniha)

Z Encyklopedie knihy

Folio (lat. list, zkráceně fol.) 1. Synonymum pro list užívané při citaci textu a při číslování, a to bez ohledu na rozměr (angl. leaf, fr. feuillet, něm. Blatt). Lícová strana listu se značí zkratkami ,a‘ či ,r‘ (recto), pro rub je obvyklé ,b‘ či ,v‘ (verso).

2. Jedenkrát na výšku přeložený arch se dvěma potištěnými listy v tiskařské složce, odtud zkratka formátu knihy 2° (angl. folio, fr. in-folio, něm. Bogenformat, Folio). Výška dvoulistové složky nepřesahovala obvykle 350 mm (malé folio čili forma communis, forma mediana), vzácně se však vyskytují též rozměrnější folia, jejichž výška měřila až 500 mm (velké folio čili forma imperialis, forma regalis). Kvůli pohodlnému čtení byla tisková forma vyplněna sazbou sloupcovou.

Z hlediska vyřazování stránek patří sazba foliového formátu k technologicky nejjednodušším. Proto byla spolu s kvartem nejčastěji užívána již při výrobě raných prvotisků. Poněvadž ty vznikaly ještě na malých knihtiskařských lisech, arch se potiskoval nadvakrát, totiž nejprve sudou stránkou tiskové formy a pak protilehlou lichou stránkou. Týmž procesem byl potiskován rub archu. Knihvazači pak arch po kratší straně (mezi stránkami) přeložili a vytvořili dvoulist. Aby při našívání bloku nenarůstal hřbet a aby stehů bylo méně, dvoulisty se dle toho, jak umožňovalo vyřazovací schéma, zasouvaly do sebe. Tak vznikla složka zvaná binio (o dvou dvoulistech), ternio (tři dvoulisty), quaternio (čtyři dvoulisty), quinternio (pět dvoulistů) nebo sexternio (šest dvoulistů). Počet dvoulistů ve složce neurčoval ovšem knihvazač, ale sazeč, jehož práci limitovalo množství písmového materiálu. Byla-li už použitá sazba rozmetávána častěji, dostatečné množství tiskových písmen dovolilo sázet složky početnější, a naopak. Díky nepravidelnému rozmetávání sazby se pak počet dvoulistů měnil a knižní blok prvotisků vznikal střídáním tenčích a silnějších složek (velmi časté je střídání quaternia s terniem čili osmilistů a šestilistů).


U nás foliové vyřazení poprvé přichází v dílně Tiskaře Arnoštových Statut. Jeho Nový zákon se signetem (Plzeň? po 1476) má složky pozůstávající ze čtyř dvoulistů. K postupném zmenšování a zároveň zlevňování knižního zboží docházelo až se zaváděním drobnějšího tiskového písma na počátku 16. století. Foliové publikace z papíru veržé mají arch složen a rozřezán tak, že žebrování prochází kolmo. Větší knižní rozměr nežli folio je atlasový formát.


Lit.: KLEMZ, W.: Papier. Herstellung und Formate. Hannover 1973.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.