Impresum

Z Encyklopedie knihy

Konec Pseudo-Augustinova traktátu (Vimperk 1484). Augustinus, Aurelius S. (Pseudo): Soliloquia (Vimperk, Johann Alacraw 1484). Fol. 29a s explicitem prozrazujícím místo tisku (Winderperg), jméno tiskaře (per Johannem dictum Alacraw) i vročení (millesimo quadringentesimo octuagesimoquarto). Vědecká knihovna (Olomouc), sign. 60791 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě).

Impresum (lat. impressum, angl. imprint, fr. achevé d’imprimer nebo adresse bibliographique, něm. Druckvermerk, Erscheinungsvermerk nebo Impressum) ustálená forma údajů přitištěných na spodní část titulní strany či jednolistu. Údaje prezentovaly místo tisku (příp. místo vydání), tiskaře (respektive principála), dataci tisku a s tradiční předložkou apud i jméno (adresu) nakladatele a knihkupce. Impresum nemělo jen povahu reklamní. Legalizovalo vlastnickoprávní vztah k živnosti a k zisku z prodeje díla, stíralo anonymitu tiskárny, vedlo k odpovědnosti za ideový obsah i kvalitu typografického provedení a poněkud ztěžovalo nezákonný patisk. Kvůli snadnější cenzuře knižní výroby i obchodu vyžadovaly úplnou formu impresa světské a církevní instituce již od sklonku 15. století. Původci nelegálních tisků bez impres se vystavovali trestnímu postihu. Proto až do 20. století mnohé publikace z politických a náboženských důvodů nesly alespoň impresum neúplné, či impresum falešné. Odhlédneme-li od narůstajících nakladatelských údajů typu „Nürnberg, in Verlegung Paulus Fürsten, Kunsthändlers allda, gedruckt in der Pillenhoferischen Druckerei im Jahr 1652“, schéma impresa zůstalo až do počátku 19. století nedotčeno. Určitou reformu vyvolal proces industrializace, v němž se tiskárny měnily na pouhé zajišťovatele výroby a jejich kulturní a osvětové funkce přebíraly samostatné nakladatelské domy. Impresa titulních stran tak vedle místa vydání a roku obsahovala převážně jen údaj o nakladatelově (knihkupcově) firmě, kdežto jménu tiskaře (tiskárny) byl vyhrazen rub titulního listu, ba dokonce až poslední potištěná strana (Jan Spurný).

Nejstarší tiskaři umísťovali impresorské údaje po vzoru středověkých opisovačů do závěrečného explicitu. Vůbec nejstarší explicit tohoto typu obsahuje Psalterium cum canticis (Mainz 1457) z dílny Johanna Fusta a Petera Schöffera st. V Čechách tuto konvenci zakotvil Johann Alacraw latinským prvotiskem Augustinova díla Soliloquia (Vimperk 1484). Náběhy k formulaci impres na titulních stranách přicházejí u nejstarších benátských kalendářů Johanna Regiomontana (Müllera), tištěných roku 1476 společnými silami Erharda Ratdolta, Bernharda Malera a Petera Lösleina. První standardně formulovaná titulní impresa obsahují komentáře Johanna Glogoviensis, a to Declaratio Donati minoris de octo partibus orationis (Leipzig 1500) a Exercitium super omnes tractatus Parvorum logicalium Petri Hispani (Leipzig 1500), oba z tiskárny Wolfganga Stöckela. Poznámka na titulní straně Exercitia zní „ad expensas Johannis Haller … per baccalarium Wolfgangum Steckel Monacensem concivem Lipsensem fauste impressum anno jubilaeo MCCCCC cum privilegio“. V Čechách uvedl výrobní údaje na titulní stranu snad poprvé Mikuláš Bakalář v Kronice o narození velikého Alexandra Makedonského (Plzeň 1513). Toto impresum zní „v Plzni od Mikuláše Bakaláře léta od narození Pána našeho Ježíše Krista tisícieho pětistého třináctého“. Štyrsův tisk Lukášova traktátu Spis proti v nově povstalým odporóm (Mladá Boleslav 1526) v impresu uvádí „vytištěno na hoře Karmeli v středu den S. Marka evangelisty při hodině dvadcáté léta M.CCCCC.XXVI Georgius“ [= Mladá Boleslav 25. dubna 1526].

Rám Erharda Ratdolta (Venezia? 1478). Regiomontanus, Johannes: Calendarium, germ. (Venezia?, Bernhard Maler – Erhard Ratdolt 1478). Titulní strana s trojstranným, jednotně řešeným vegetativním rámem a raným impresem. Repro: Nesbitt 1964.

Impresorským údajům byla zcela logicky vyhrazena spodní část titulní strany. Topos skromnosti, ctěný především prvotiskaři, obvykle vedl k volbě menších písmových stupňů. Již hluboko před polovinou 16. století se však jména principálů a názvy měst počaly zvýrazňovat (kupř. verzálami, červenou tiskařskou barvou) a impresum bylo od názvu díla, autorova jména, citátu a případných dalších textů výrazně odlišeno linkou, rubrikou, signetem, titulním dřevořezem anebo vinětou. Pozornost čtenáře připoutávala vizuálně atraktivní ztrácející se sazba. S ustálením formy titulního impresa explicit nezanikl. I v mladších stoletích sazeči umísťovali informace o výrobě paralelně také na konec díla, přičemž zejména datování nebývá z technických důvodů na obou místech totožné, např. závěrečný text třetího vydání Melantrichovy Bible české (Praha 1560-1561) nese datum 7. prosince 1560 a titulní strana, jejíž sazba se pořídila až naposled, je značena rokem 1561. Vedle titulní strany a explicitu jakožto dvou míst standardně vyhrazených impresu byly původcovské údaje zřídka, ale zato rafinovaně skrývány i do knižního dekoru. Z pochopitelných důvodů tyto postupy volily jen ilegální dílny, např. Tiskárna bratrská v závěrečné vinětě Blahoslavova Nového zákona (Ivančice 1568) ukryla meandrující text „Finitum in Insula Hortensi 1568 pridie calen. augusti [= Ivančice 31. července]“.

Z vlastnickoprávní povahy řádného impresa vyplývalo, že uvedenému výrobci (distributorovi) patřil zisk z prodeje. Zemřel-li principál bez nástupců, dílna končila v dražbě. Častěji však kontinuitu zaručovali dědicové (haeredes, Erben), kteří okamžitě měnili stávající formu impresa, aby transparentně deklarovali nové vlastnické vztahy k dílně i k zisku z prodeje. Do funkce principála tak mohl nastoupit zletilý a v řemesle vyučený syn (filius, Sohn). Jestliže tyto podmínky splněny nebyly, dílenské práce na přání nástupců (poručníků) organizoval technicky zdatný faktor a zisk se dělil dle velikosti dědických podílů („vytištěno v Starý Praze u dědičův Jana Karla Jeřábka skrze Jana Adama Cecinkara faktora léta 1706“).

Jiné schéma připouštělo převzetí dílny takzvaným vdovským právem. Do čela živnosti postupovala de jure ovdovělá manželka (vidua, Witve), ale tiskárenský provoz ve skutečnosti obstarával opět faktor. Zde jsou poučné dvě podoby impresa Fischerova Nového hospodářského a kancelářského kalendáře na rok Páně 1772 (Praha 1771?). Kalendář byl tištěn „u Jana Josefa Klausera, královského dvorského impresora“, ale když ještě před distribucí principál zemřel, nechala vdova spodní řádky titulní strany dodatečně zalepit nově natištěnou tekturou „u Žofie Johanny ovdovělé Klauserové, královské dvorské impresorky skrz Františka Karla Ungera faktora“. Pokud principálka uzavřela s faktorem sňatek, zbavila se nesnadných povinností a svým činem přispěla k zachování kontinuity řemesla. Tiskárnu však většinou získal do vlastnictví novomanžel, který tak z profese faktora povýšil na principála (jedním z nejstarších dokladů v českém knihtisku je svazek vdovy Kunigundy Hadové a Jana z Písku čili Jana Kantora Hada 1544). Tyto sňatky z rozumu se pěstovaly zejména v 17. a 18. století. Výjimka nastávala pouze tehdy, vyženil-li bývalý faktor dospívajícího syna, který po čase dosáhl zletilosti, získal tovaryšský list a rodinnou tiskárnu byl schopen dle otcova testamentu převzít na sebe. Zde k nejstarším patří sňatek Magdalény Jičínské, vdovy po Janu Jičínském st., s faktorem Jiřím Černým z Černého Mostu (1572/73). Poněvadž Černý testamentárně blokovanou tiskárnu nemohl vyženit, ale jen spravovat do doby zletilosti Jana ml., impresa formuloval „od Jiříka Černého v impresí dědicův nebožtíka Jana Jitčínského [st.]“. Provdala-li se vdova po tiskaři za příslušníka jiného řemesla, pak právo k vedení živnosti ztrácela (Kateřina Labounová, Ludmila nejml. Sedlčanská ze Šarfenberka). Zůstala-li vdovou, pak tiskárnu spravovala do konce života, anebo až do zletilosti mužského potomka (Kateřina Eufrosina Arnoltová z Dobroslavína a Karel Ferdinand Arnolt z Dobroslavína).

Z uvedeného vyplývá, že tam, kde k bližšímu poznání tiskařské rodiny chybějí archivní prameny, mohou se pouze impresa stát věrohodným vodítkem k rekonstrukci chronologie jednotlivých pracovních etap. Tuto premisu lze dobře doložit na osudech tiskárny Jana Schumanna, jehož jméno se v pražských impresech objevuje 1585-1598. Od roku 1595 však tutéž dílnu prezentuje i Anna Schumannová. Ačkoli se nikde nenazývá vdovou, nelze předpokládat jinak, než že se k řemeslu dostala až po smrti manžela Jana staršího (1594/95). Z toho lze dále dovodit, že impresa z let 1595-1598 nepodepisoval on, ale jeho stejnojmenný syn Jan mladší. O něm nic bližšího nevíme. Pouze z dalšího vývoje impres můžeme předpokládat přibližnou dobu jeho předčasného úmrtí (1598?). Kontinuálně fungující dílna podle obvyklého schématu dělila zisk mezi vdovu Annu a Jana ml. (1595-1598) a mezi další neznámé dědice (1598-1602). Od roku 1602 se poukaz na dědice vytratil. Z následujících impres lze soudit, že tiskárnu ani v tuto chvíli nepřevzala do vlastnictví fyzická osoba, nýbrž společenství, které užívalo označení „Impresí Šumanská“ (1602-1617, 1627-1628). Kapitálově zde byli zainteresováni jak členové Šumanovy rodiny, tak 1599 přiženěný, ale tiskařskému řemeslu nevyučený Jiří Závěta ze Závětic.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.