Název díla

Z Encyklopedie knihy

Začátek Kroniky trojánské, první jazykově české knihy tištěné u nás (Plzeň? po 1476). Columna, Guido de: Historia destructionis Troiae, boh. Kronika trojánská (Plzeň?, Tiskař Arnoštových Statut? po 1476). Fol. 1a s ručně doplněnou iniciálou J(Akžkoli). Knihovna Národního muzea (Praha), sign. 25 D 10 (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě).

Název díla (běžně též titul, stč. nápis, angl. title, fr. titre, něm. Titel) integrální součást publikace vyjadřující dle historicky proměnlivých norem literární teorie jmennou či větnou formou obsah, žánr a poslání textu. Přichází-li název na titulní straně, z bibliografického hlediska hovoříme o názvu hlavním (angl. full title nebo main title, fr. titre principal, něm. Haupttitel). Pokud se nachází na jiných místech starých tisků, jde o vedlejší název (angl. alternative title, fr. titre alternatif, něm. Nebentitel).

Do doby osamostatnění pravidelných textových složek titulní strany název díla jako takový vlastně neexistoval (anepigraf). Identifikační funkce v obchodní sféře, čtenářském procesu i v následném literárním životě památky plnil obvykle typograficky zvýrazňovaný incipit, anebo příslušná část explicitu. Většinu dnes standardních názvů prvotisků a některých paleotypů z počátku 16. století v publikacích natištěnu nenajdeme, poněvadž ji ke své potřebě vytvořila až inkunábulistika uplynulých dvou století. Kupříkladu název Arnoštova díla Statuta synodalia (Plzeň 1476) byl přejat z explicitu, označení Kronika trojánská Guida de Columny (Plzeň? po 1476) vzniklo analogicky dle latinského originálu, Pseudo-Augustinova Soliloquia (Vimperk 1484) mají název zakotven v incipitu apod.

Početně nevýrazné souvěké názvy vytvářel autor, překladatel, editor či tiskař. Charakteristické je, že tvůrci zde podávají maximum informací o obsahu díla (odtud něm. pojmenování Sachtitel). Tuto tendenci lze dobře sledovat kupříkladu na Kobergerově tisku populární Ehebüchlein: Ob einem Mann sei zu nehmen ein ehelich Weib oder nicht (Nürnberg 1472), kterou napsal Albertus de Eyb a jejíž incipit zní „Tytel dises Püchleins des ersten Teyls: Ob einem Manne sey zunemen ein eelichs Weyb oder nicht“. Obdobné komerční cíle sledovaly enumerativní názvy nejstarších humanistických sborníků, např. Frobenův tisk In hoc opere contenta. Ludus L. Annaei Senecae, De morte Claudii Caesaris, nuper in Germania repertus cum scholiis Beati Rhenani, Synesius Cyrenensis De laudibus Calvitii, Joanne Phrea Britanno interprete cum scholiis Beati Rhenani, Erasmi Roterodami Moriae encomium cum commentariis Gerardi Listrii, trium linguarum periti (Basel 1515).

Konkrétní, obsahu se týkající jednosložkové pojmenování díla mělo z komerčních důvodů zcela popisný charakter (abstraktních názvů se v masovém měřítku dobralo až písemnictví počátku 20. století). Čtenářův zájem často podněcoval topos úvodního adjektiva názvu, ohlášujícího dílo jako literární či zpravodajskou novinku, např. Newe Zeytung von den Wydertaufferen zu Miinster (Nürnberg 1535), Ondřej Chrysoponus Jevíčský Bicinia nova (Praha 1579), Johann Leunclavius Kronika nová o národu tureckém na dva díly rozdělená (Praha 1594). V mnoha případech však šlo jen o reklamní trik. Obdobné komerční zřetele sledoval též ustálený obrat v knížkách lidového čtení („velmi utěšená a kratochvilná kronika“) i v novinových letácích („jistá a pravdivá zpráva“). Specifikem novin vydávaných během 17.-18. století už periodicky jsou často měněné názvy. Proměny útočily na nevyspělé publikum, které tak mělo získat zdání, že je oslovováno pokaždé jiným vydavatelským počinem. Vedle syntakticky jakkoli rozvinutého jednosložkového pojmenování díla se již v 16. století uplatnil název o dvou a více složkách. Složky byly spojeny výrazy „aneb, čili, jinak, to jest, seu, sive, das ist, oder“. Název tak sestával z obsahového pojmenování díla a vyjádření jeho formy („Tanec aneb Traktát“), ze dvou synonymních označení („Hádání aneb Rozepře“) či z cizojazyčných slov, popř. pasáží přiřazených k ekvivalentu domácímu („Fragmenta, to je Drobty“). Druhá část dvousložkového názvu mnohomluvně vysvětlovala obsah knihy. Např. Mattioliho spis z roku 1562 byl českými vydavateli nazván „Herbář jinak Bylinář velmi užitečný a figůrami pěknými i zřetedlnými podlé pravého a jako živého zróstu bylin ozdobený i také mnohými a zkušenými lékařstvími rozhojněný, ješto takový nikdá v žádném jazyku prvé vydán nebyl“. Vedle informace týkající se obsahu knihy najdeme ve složených názvech také zmínku o určení díla konkrétní čtenářské vrstvě („k potěšení milých sedláčkův“) a víceméně bezpříznakové údaje o pramenech typu „vybráno ze starých učiteluov“.

S přesunem výtvarných prvků titulní strany na frontispis se textové složce během 17. století uvolnil prostor, který byl v souvislosti s barokním cítěním uvozen invokací a vyplněn dlouhým, básnickými obrazy metaforizovaným a biblickými citáty rozhojněným názvem. Na titulní straně Božanova kancionálu z roku 1719 čteme: „Slavíček rájský na stromě života slávu tvorci svému prozpěvující, to jest Kancionál anebo Kníha písební. Rozličné nábožné písně s mnohým spasitedlným přemýšlováním obsahující, netoliko žákům kostelním při službách církevních k pohodlí, ale také jednomu každému k potěšení a prospěchu duchovnímu odjinud porozdílně sebraná a spořádaná od dvojictihodného kněze Jana Josefa Božana, faráře chroustovského“. Tyto tirády, často ještě přetížené vkomponovaným chronogramem, pak obvykle pokračovaly z líce titulního listu i na jeho rub. U knižně vydávaných dizertací, k nimž se pojilo množství personálních, lokačních a časových údajů, titul nezřídka přesáhl dokonce i na stranu třetí. Rozsáhlé texty bývaly také otiskovány na vnitřních stranách titulního dvoulistu (apertura), anebo bývaly vyřazeny po délce tiskové formy a po otištění přeloženy napůl (rozkládací titulní list). Obecně lze funkci vícesložkového barokního názvu přirovnat jak k textu na záložce moderní knihy, tak ke sdělení reklamního prospektu.

Ve snaze po rychlejší orientaci v poměrně nepřehledných titulních údajích byl zaváděn lapidární předtitul. Po polovině 18. století se mnohomluvné názvy i tak přežily. Jejich pozůstatkem jsou vysvětlující a k upoutávce tíhnoucí podtituly typu „Mlynář a jeho dítě. Obraz života národního“ (angl. subtitle, fr. sous-titre, něm. Untertitel). Titulní listy naukové (a později i beletristické) literatury, která vycházela v rámci specializovaných edicí, byly doplněny počátkem 19. století protititulem. Ten obsahoval hlavní název, jméno redaktora apod. Vžívala se též praxe předesílat název včetně ostatních titulních údajů na obálku knihy. Tento fenomén nazýváme obálkovým titulem (angl. cover title, fr. titre de couverture nebo titre extérieur, něm. Umschlagtitel).

Tištěná kniha převzala z rukopisné tradice do incipitů, explicitů či samostatných názvů také údaje o počtu a pořadí jednotek svazkových publikací: díl, část, částka, pars, tom, Band, Stück, Teil, u právnické literatury fasciculus a distinctio a od 17. století v periodickém tisku také ročník, číslo, sešit, Jahrgang, Heft, Lieferung, Nummer (německy se druhý díl většinou neoznačoval jako „zweiter Band“, nýbrž „anderer Band“, stejně tak v latině bylo častější „pars altera“ namísto „pars secunda“). Specifické členění si z minulosti podržela liturgická literatura, a to především breviář. Jeho části se podnes standardně označují jako „pars vernalis“ (část jarní), „aestivalis“ (letní), „autumnalis“ (podzimní) a „hiemalis“ (zimní). Sbírky kázání neboli postily na neděle užívaly označení „de tempore“ (též „dominicale“), sváteční část postily „de sanctis“ (též „festivale“). Postila složená z nedělních i svátečních kázání řazených v pořadí církevního roku je v názvu opatřena poznámkou „per circulum anni“.



Lit.: DONAT, D.: Zu Buchtiteln und Titelblättern der Barockzeit. In: Orbis scriptus. D. Tschižewskij zum 70. Geburtstag (hrsg. von D. Gerhardt). München 1966, s. 163-167; SCHMITT, A.: Zur Entwicklung von Titelblatt und Titel in der Inkunabelzeit. Beiträge zur Inkunabelkunde (3. Folge) 8, 1983, s. 11-29.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.