Vlys

Z Encyklopedie knihy

Marginálie (1720). Stillenau, Gottwald Caesar von (pseud.?): Leben … Herrn Frantz Antoni … Grafen von Sporck (s. l., s. t. 1720). Pag. 14 nahoře ozdůbky v záhlaví, vlys s císařským orlem a šporkovskými motivy, konturová frakturová iniciála S(E.) na kazetovém pozadí a marginálie. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AO XIV 14.
Vlysangl. head-piece, fr. vignette en-tête, něm. Kopfleiste, Kopfvignette) z architektury převzaté domácí pojmenování podlouhlého knižního dekoru s estetickou, optickou a částečně i významovou funkcí. Od počátku 16. století byl otiskován na jednolistech a v záhlaví exponovaných stran, totiž u začátku rámcových částí knihy, vlastního textu a jednotlivých kapitol. Vyvinul se z raně renesanční rámované lišty. Zatímco lištový ornament má ráz průběžné rozviliny, pro vlys je charakteristický ústřední motiv, z něhož se ornament odvíjí na obě strany symetricky (tedy zrcadlově obráceně). Vlys vzniká otiskem kompaktního štočku, anebo je trojdílný a jeho krajní ornamentální části jsou vyměnitelné. Nejstarší vlysy uváděly do bohemikálních publikací zahraniční tiskárny, např. Peter Liechtenstein v Bibli české zvané Benátská (Venezia 1506) anebo Friedrich Peypus v učebnici Jakoba Heinrichmanna Institutiones grammaticae (Nürnberg 1518). Z domácích tiskařů vlys užil asi poprvé, pokud zatím víme, málo známý Mikuláš, a to v nástěnné kalendářní minuci Václava Žateckého k roku 1517 počínající slovy Léta od porodu nepoškvrněné Panny Marie (Praha? 1516?). Na titulní stranu vlys uvedl Oldřich Velenský z Mnichova při vydání Lukášova Spisu dosti činícím otázce protivníkuov jednoty bratrské (Bělá/B. 1521).Středový prvek renesančního vlysu je tvořen mimo jiné bezpříznakovým maskaronem či příznakovým medailonem. V něm často přichází Zvěstování Panně Marii, okřídlený Pegas (představa duchovního vzletu), pelikán živící mláďata vlastní krví (láska rodičů k dětem) apod. Centrální část vlysů 17. století si libovala též ve vázách s bohatými kyticemi a drapériemi. Během 18. století našel uprostřed vlysu uplatnění drobný fleuron a groteska (pták klovající hlavu Turka, torza rukou se zdviženým mečem, lvi šplhající po rostlinných úponcích). Do módy přišly také emblematické výjevy (např. u českého monogramisty MS fontána jako symbol života, orel nad krajinou se zapadajícím sluncem jako výraz vševidoucnosti, vznešenosti a božské moci). Střízlivější typ vlysů užíval namísto narativního středového motivu pouhé typografické ozdůbky (kupříkladu dva nad sebou stojící tučné vykřičníky).

V některých případech se středový motiv vlysu přimykal k obsahu textu těsněji. Katolická literatura a zvláště pak díla jezuitských spisovatelů byla po dvě stě let velmi často vybavována akantovými vlysy, jejichž střed tvořily emblémy IHS s probodnutým srdcem či MAR s planoucím srdcem. Vedle toho se uplatnil veraikon (pravý obraz Kristovy tváře, který se otiskl na roušku podanou mu Veronikou na Golgotě, či dle jiného pramenu do níž si Kristus otřel tvář na Olivové hoře). Přicházelo též Boží oko (trojúhelník znázorňoval trojjedinost Ducha svatého, Boha Otce a Boha Syna a spojení s okem mělo pak evokovat bdělost a otcovskou boží péči). Připadnout lze i na tetragram čtyř hebrejských souhlásek JHVH označujících boha Jahve. Administrativní a právnické literatuře sloužila jako centrální motiv vlysů personifikovaná Spravedlnost (čili Iustitia s mečem, váhami a oční páskou) i jiné křesťanské Ctnosti, případně též andělé držící insignie světské či papežské moci. Cizojazyčná historická a beletristická literatura starověkých klasiků vydávaná v 17. a 18. století často užívala medailony s portréty římských panovníků, filozofů, historiků nebo válečníků. Historické a politologické tituly i díla věcné literatury (artikule) přinášely od 17. století také erby a znaky (Český lev a Říšský znak) nebo iniciály osob zainteresovaných na textu (MT = Marie Terezie, JII = Josef II.). Počínaje 18. stoletím se v pražských i vídeňských artikulích, kalendářích a jiné administrativní literatuře velmi často objevoval vlys s letícím korunovaným orlem doprovozeným devízou „Sub umbra alarum tuarum“ (lat. pod ochranou Tvých křídel).

Od počátku 18. století lze v záhlaví stran vidět též krátké jednoduché linky, dvojlinky, ornamentální linky a nápadně široké lišty komponované z průběžného meandru či různých typografických ozdůbek (teček, otazníků, paragrafů, hvězdiček, koleček, křížků). Tento typ dekoru základní charakteristiku vlysu nesplňuje. Vlys z hlediska tradiční české knihovědy taktéž nelze zaměňovat ani s ilustrační rokokovou vinětou, která zdobila záhlaví některých stran (např. o rokaj opření dva andílci rozhazující květy, západ slunce nad krajinou s ruinami, kniha opřená o včelí úl uprostřed zemědělských plodů).


Lit.: BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Renaissance. Eine Auswahl stylvoller Titeleinfassungen, Initialen, Leisten, hervorragender italienischer, deutscher und französischer Officinen. Bd. 1 (Aus der Zeit der Frührenaissance), Bd. 2 (Die Buch-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance). Leipzig-München 1878-1881; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 382-383.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.