Ztrácející se sazba
Ztrácející se sazba (něm. Spitzcolumne) v knižní i neknižní typografii způsob sazby, při němž není dodržen standardní rozměr obdelníkového zrcadla, nýbrž jednotlivé řádky jsou sázeny do trojúhelníku postaveného na špici a ukončeného zpravidla drobnou ozdůbkou. Sazeč skládal řádky z tiskových písmen přímo na sazebnici a okrajové části textu přitom zajišťoval netisknoucími písmovými výplňky. Gramatická pravidla při častém dělení slov příliš respektována nebyla a také rozdělovací divize se užívala zpočátku jen zřídkakdy.
Ztrácející se sazbu užívali italští tiskaři od 70. let 15. století k optickému zdůraznění explicitu, anebo pro ukončování jednotlivých kapitol knihy. Zhruba o dvě desetiletí později sazbou ve tvaru obrácené pyramidy zvýrazňovali již věcný název, umístěný na osu horní třetiny titulní strany. Poté, co na titul přešlo samostatné impresum, byla sazba organizována tak, že tvarem připomínala pohár (kalich). Prvního mezinárodního ohlasu dosáhla ztrácející se sazba v latinském traktátu dominikána Francesca Colonny Hypnerotomachia Poliphili (Venezia 1499), jehož tisk připravil Aldo Manuzio st. Do Čech ji uvedli tiskaři poučení zahraničními zkušenostmi, totiž Francisk Heorhij Skoryna v biblických knihách vydaných pod společným názvem Biblia rus’ka (Praha 1517-1519) a Mikuláš Klaudyán na titulní straně překladu Hermasova díla Knieha, kteráž slove Pastýř (Mladá Boleslav 1518). Ve 20. letech 16. století se s ní setkáváme u Pavla Olivetského z Olivetu, Hanse Pekka, Oldřicha Velenského z Mnichova nebo Pavla Severina z Kapí Hory, vůdčí osobnosti Tiskárny severinsko-kosořské. O málo později, kdy v evropském knihtisku nalezla uplatnění textově hutná typografická titulní strana, už řádky nepřipomínaly jednoduchý pohár, ale bývaly dokonce zalamovány na způsob obrysu lidského těla (horní krátký se jménem autora naznačoval hlavu, název díla evokoval ramena atd.). Ztrácející se sazba jakožto typický prvek renesančního knihtisku po roce 1600 postupně mizela. K oživení došla až v líbivé typografii akcidenčních tisků 19. století.
Textura Alexandra Oujezdeckého (Litomyšl 1536). Brikcí z Licka: Práva městská (Litomyšl, Alexandr Oujezdecký 1536). Fol. B4a počátek vlastního textu se ztrácející se sazbou. Text je sevřen mezi dva vegetativní vlysy a šestikusý rám, pořízený dřevořezem bílé linie (Kristův rodokmen v úponcích stylizované vinné révy). Antikvariát Meissner (Praha).
Antikva u Kašpara Aorga (Náměšť/O. 1533). Optát, Beneš – Gzel, Petr – Filomates, Václav: Gramatika česká v dvojí stránce, ortographia předkem … etymologia potom (Náměšť/O., Kašpar Aorg 1533). Typografická titulní strana bez dekoru a ilustrací. Jediným aktivním prvkem je písmo organizované do ztrácející se sazby: První řádek je sázen texturou (vyznačovací písmo), třetí a sedmý řádek antikvou benátského typu (vyznačovací písmo) a zbytek švabachem (totožným s písmem textovým). Repro: Muzika 1963.
Frobenova edice spisů sv. Cypriana (Basel 1521). Cyprianus, Caecilius S.: Opera … ab innumeris mendis repurgata … labore suo Erasmus Roterodamus (Basel, Johann Froben 1521). Titulní strana s bordurou (nahoře bitevní vřava, zbylou plochu pokrývají křesťanské Ctnosti). Vročení bordury 1517 a monogram tvůrce AH (Ambrosius Holbein) u pravého horního rohu. Antikvariát Meissner (Praha).
Lit.: ERNST, U.: Europäische Figurengedichte in Pyramidenform aus dem 16. und 17. Jahrhundert. Konstruktionsmodelle und Sinnbildfunktionen. Euphorion 76, 1983, s. 295-360; KIESSLING, G.: Die Anfänge des Titelblattes in der Blütezeit des deutschen Holzschnitts (1470-1530). Buch und Schrift 3, 1929, s. 9-45.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.