Datace tisku

Z Encyklopedie knihy

Začátek a konec Statut Arnošta z Pardubic, první knihy tištěné u nás (Plzeň 1476). Arnošt z Pardubic: Statuta synodalia (Plzeň, Tiskař Arnoštových Statut? 1476). Fol. 1a s ručně doplněnou iniciálou I(N) a fol. 60a s červeně natištěným čtyřřádkovým explicitem „Anno d[omi]ni millesimo q[au]dri[n]gentissimo septuage // simo sexto finita sunt ista Statuta p[ro]vincialia // feria sexta post S. Marci [26. IV. 1476] in Novaplzna de // impressione nova. Orate p[ro] impressore et cetera“.. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 39 F 31.

Datace tisku (z lat. datum = dáno, angl. date of printing, fr. date d’impression, něm. Druckjahr) standardní součást explicitu nebo impresa sloužící k časové identifikaci výroby. Nejstarší tištěné datum poskytuje závěr Psalteria cum canticis (Mainz 1457), pocházejícího z dílny Johanna Fusta a Petera Schöffera st. Zní „Presens psalmorum codex … est consummatus per Johannem Fust, civem Moguntinum, et Petrum Schoffer de Gernßheim. Anno Domini millesimo cccc. lvij. in vigilia Assumpcionis [14. srpen 1457]“. Na titulních stranách se letopočet jakožto součást impresa objevil o několik let později v Benátkách, např. u kalendářů Johanna Regiomontana (Müllera) tištěných společnými silami Erharda Ratdolta, Bernharda Malera a Petera Lösleina roku 1476. Údaji o časovém původu jsou opatřeny i explicity nejstarších prvotisků z Čech a Moravy, totiž Statuta synodalia arcibiskupa Arnošta z Pardubic (Plzeň 1476) a Agenda Olomucensis (Brno 1486). Závěr Statut zní „Anno Domini millesimo quadringentissimo septuagesimo sexto finita sunt ista Statuta provincialia feria sexta post S. Marci in Nova Plzna [26. duben 1476]“. Snad nejstarší titulní stranu s dnes známými údaji o výrobě obsahuje u nás Kronika o narození velikého Alexandra Makedonského (Plzeň 1513). Tiskař impresum formuloval „v Plzni od Mikuláše Bakaláře léta od narození Pána našeho Ježíše Krista tisícieho pětistého třináctého“.

Začátek a konec Statut Arnošta z Pardubic, první knihy tištěné u nás (Plzeň 1476). Arnošt z Pardubic: Statuta synodalia (Plzeň, Tiskař Arnoštových Statut? 1476). Fol. 1a s ručně doplněnou iniciálou I(N) a fol. 60a s červeně natištěným čtyřřádkovým explicitem „Anno d[omi]ni millesimo q[au]dri[n]gentissimo septuage // simo sexto finita sunt ista Statuta p[ro]vincialia // feria sexta post S. Marci [26. IV. 1476] in Novaplzna de // impressione nova. Orate p[ro] impressore et cetera“.. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 39 F 31.

Pro datování prvotisků a starých tisků užívali sazeči hojně římských číslic uvozených zkratkami A.D. (anno Domini) či L.P. (léta Páně). Hodnoty římských číslic je třeba do výsledného letopočtu sčítat (MDCLXV 1000+500+100+50+10+5 = 1665), odečítat i sčítat (MVD 1000+[500-5] = 1495) a méně často násobit i sčítat (M IIII C IIII XX VIII = 1000+[4x100]+[4x20]+8 = 1488). Římské číslice se sázely z majuskul, minuskul, anebo kombinovaně. Ve značkách II, III, VI, VII atp. mívala koncová číslice podobu dlouhého ,i‘ (např. VIj = 7). Skladba římských číslic v letopočtu se mohla oproti dnešní praxi lišit (MDLXXXXI namísto MDXCI), ba narazíme i na zdánlivě nesmyslný sled, např. MDXVCXII = 1000+500+(100–[15–12])=1597. Některé formy datace nadto vyžadují zvláštního čtení (M°vc°xxvj = tisícího pětistého dvacátého šestého). Číslici D (500) poměrně nezřídka nahrazoval znak IC, jehož úplná podoba CIC platila jako římské M (1000). Číslovka M se u nás velmi výjimečně vyjadřovala i písmenem T[isíc]. Římské číslice se užívaly také pro specifický, do textu zakomponovaný způsob datace, který nazýváme chronogram a chronostich. Aby zde písmena s platností číslic nenarušovala srozumitelnost textu, docházelo k častým licencím: římskou číslici I (1) v chronogramu nahrazovaly ,J‘ nebo ,Y‘, číslovka V (5) se vyjadřovala jako ,U‘ a číslovku X (10) substituovalo písmeno ,W‘ (2xV).

Zatímco tyto licence jsou obecně srozumitelné, problém nastává tam, kde sazeči v nejstarších dobách knihtisku římské číslice sestavili do letopočtu s překvapivými chybami. Kupříkladu Decor puellarum (Venezia 14[7]1) měl vzniknout „anno a Christi incarnatione MCCCCLXI [1461] per magistrum Nicolaum Ienson“ a Reformatorium vitae morum et honestatis clericorum (Basel 14[9]4) má v explicitu nepřijatelný údaj „per Michaelem Furter … anno incarnationis Dominice M.cccc.xliiij in Kathedra Petri [22. leden 1444]“. Chyby obou letopočtů jsou nasnadě: knihtisk byl do Benátek uveden až roku 1469 (přičemž Nicolas Jenson se u řemesla objevuje rok poté) a v Basileji se tisklo od 1468 (Michael Furter pracoval 1483? a 1493/94-1517).

Jak vyplývá z ukázek, většina prvotisků a paleotypů udržovala po vzoru středověkých rukopisů církevní dataci vyjádřenou denním datem. Specifika datování některých italských prvotisků souvisejí s odlišným stanovením počátku roku nežli 1. ledna, a to na svátek Zvěstování P. Marii: takzvaný počet florentinský (calculus Florentinus) začínal o 2 měsíce a 25 dnů později (= 25. března po našem začátku roku) a počet pisánský (calculus Pisanus) počínal o 9 měsíců a 7 dnů dříve (= 7. října před naším začátkem roku). Ve 20. a 30. letech 16. století počal složitý způsob denní datace dle církevního kalendáře pomalu ustupovat a datování výroby se zjednodušilo na pouhý letopočet, sestavený z arabských či římských číslic (ještě v 16. století přitom nebyla nezvyklá ani kombinace typu MD18 = 1518).

Musíme však pamatovat na odchylky, které přinášejí různé výpočty letopočtů od stvoření světa. Epochou byzantské éry byl den 1. září 5509 př. Kr. (tak datovány cyrilské a hlaholské tisky do 18. století), epochou židovského letopočtu od stvoření světa je 7. říjen 3761 př. Kr. (tak datovány hebrejské tisky). Při převádění je pak nutno od roku udaného v impresu odečíst příslušný rok epochy. Jinou zvláštností je kalendář platící v revoluční a proticírkevně naladěné Francii od 22. září 1792 (rok I) do 31. prosince 1805 (rok XIV). K převodu církevní a jiné speciální datace je nutno použít zvláštních příruček (Josef Emler, Gustav Friedrich, Vladimír Jan Sedlák a nově Marie Bláhová).

Datum přípravy a vlastního tisku býval často zveřejněn na dvou a více místech publikace, totiž v impresu, explicitu a případně i v rámcových částech. Údaje se pak nejednou lišily, poněvadž tisk nebyl ukončen do prosince a pokračoval i po Novém roku. Tento případ je doložen mimo jiné třetím vydáním Melantrichovy Bible české (Praha 1560-1561), v níž explicit nese datum 7. prosince 1560, a titulní strana, jejíž sazba se pořizovala jako poslední, rok 1561. Jiným důvodem bylo postupné odevzdávání autorského rukopisu do výroby. Tuto praxi dosvědčuje kupříkladu Missale Olomucense (Bamberg 1488), jehož explicit je datován 4. březnem, zatímco předmluva, posílaná tiskárně tradičně naposledy, byla dotištěna až 30. března. Obdobný doklad poskytuje také druhé vydání Adamova díla Kalendář historický, to jest Krátké poznamenání všech dnuov jednoho každého měsíce přes celý rok (Praha 1590). Dle explicitu byla sazba Kalendáře dokončena v září, avšak předmluva nese denní datum 29. října. Přestože rámcové části jsou všeobecně vhodným vodítkem ke zjištění datace jinak nedatovaného díla, přebírání letopočtů vyžaduje dostatečnou kritičnost. Editoři totiž některé dedikace, předmluvy nebo povolení k tisku (aprobace, facultas) přebírali bez výslovného upozornění z dřívějších vydání, ba i ze starších rukopisných předloh. Tak je tomu kupříkladu v Komenského próze Labyrint světa a lusthauz srdce (Leszno? 1631), jejíž úvodní text je datován 1623 dle rukopisu.

Davidova mapa Čech (Praha 1819). David, Martin Alois: Mapa Království českého (Praha, Tiskárna arcibiskupská, fa František Vetterle z Wildenbrunnu 1819). Mapu zpracovanou kartograficky Martinem Aloisem Davidem ryl Jan Berka pro Dlabačovu topografii Krátké vypsání Českého království pro pouze českou školní mládež (Praha 1818). Postdatovaná mapa byla „reysowaná od Hugona Wácslava Seykory kanownjka strahowského 1819 … nákladem P. P. Benesse Jana Nepom. Pfeifera, oppata klasstera Strahowského“. Mapová sbírka Historického ústavu Akademie věd ČR (Praha) Praha, sign. A-4066.

Naopak jen zdánlivé datační problémy přináší konfrontace časových údajů z impresa s ilustracemi opatřenými vyšším letopočtem. Portrét autora Thomase Jordana v jeho Kníze o vodách hojitedlných neb teplicech moravských (Olomouc 1580) má vřezaný rok 1581, obdobně Davidova Mapa Království českého, přivázaná k Dlabačovu Krátkému vypsání Českého království pro pouze českou školní mládež (Praha 1818), nese datum 1819. V obou případech ilustrátoři patrně počítali s výrobními průtahy a tiskové formy záměrně postdatovali. Opačný a také četněji doložený problém představuje kontinuální užívání starších tiskových forem s původními letopočty. Zde připomeňme alespoň dřevořezy z publikace Ezopa mudrce život s fabulemi anebo s básněmi jeho (Prostějov 1556-1557). Dřevořezy jsou datovány léty 1555 a 1556 a jejich štočky prošly bez úprav několika generacemi tiskařů až do Škarniclovy dílny roku 1879, aniž by soudobým čtenářům vadilo, že stáří obrazové složky je v rozporu s datací vydání. Doba, z níž pochází ilustrace, může s datací tisku kolidovat ještě z jiných důvodů. Kupříkladu portrét hraběte Františka Antonína Šporka od lipského rytce Martina Bernigerotha vznikl roku 1721, avšak ve funkci frontispisu byl dodatečně připojen k některým nerozprodaným exemplářům starší knihy Die Tugendschule der Christen, kterou napsal Yves de Paris (Praha 1715). Příkladem opačného postupu může být Birkhardův frontispis v publikaci Antonína Solnaře Vítězná Debora … totižto Maria Panna velikomocná (Praha 1762). Poněvadž Solnařovo kázání vyšlo až po rytcově smrti (1748), znamená to, že tiskárna užila zbytky staršího nákladu, anebo obstarala dotisk.

Aorgův tisk tzv. Prostějovského sborníku (Prostějov 1556–1557). Aesopus: Ezopa mudrce život s fabulemi anebo s básněmi jeho [ed. Jan Albín z Bělé-Vrchbělský] (Prostějov, Kašpar Aorg 1556–1557). Titulní strana s typickým vyobrazením Ezopa. Repro: Truhlář 1901.

Potíže s datací nastávají zejména u knížek lidového čtení a u kramářských písní. Jako ukázka poslouží Píseň hrozná a strašlivá o jednom příběhu, jenž se stal v Štayermarku blíž města Grácu. Její impresum „Vytištěná v Grácu 1745“ je třeba zpochybnit úryvkem třetí strofy „jak se stalo léta toho, || tisíc a sedmistého šedesátého osmého || nám nyní běžícího“. Jiný typ pochybné datace ukazuje jedno z Krameriových vydání oblíbené pověsti zpracované Josefem Schiffnerem a nazvané Zdeněk z Zásmuku s svými tovaryši (Praha 1799). Většina známých edicí na titulní straně uvádí, jak bylo u Krameria zvykem, „k dostání v České novinářské expedici na Starém Městě v Nře. 232“. Jiné vydání, avšak s týmž datem 1799, poukazuje k popisnému číslu 373, které platilo ovšem až po uředním přečíslování v lednu 1805. Z toho vyplývá, že vydavatelem uvedené vročení je třeba korigovat. Pěkný příklad toho, že k verifikaci datace slouží i nakladatelské a knihkupecké nabídky, přichází u jiné Krameriovy úpravy. V povídce Krásná Olivie aneb Strašidlo u Bílé věže od Christiana Heinricha Spiesse (Praha 1798) je na konci posledního archu přitištěn (nikoli dodatečně přivázán) seznam „V České expedici jsou k dostání následující knihy“. Poněvadž některé z nich byly vyrobeny během 1799-1808, je třeba i zde letopočet z titulní strany zpochybnit a korigovat.

Tyto antedatace nevznikly chybami jako v počátcích řemesla, ale záměrnými mystifikacemi. Příčiny je třeba hledat v komerční sféře, neboť starší, dobou prověřený artikl budil u lidového čtenáře 18. a 19. století větší zájem nežli „žhavé“ novinky. Mimo to tiskař nepravdivým údajem o době tisku či neúplným impresem typu „vytištěno roku tohoto“ obcházel povinnost předkládat cenzurnímu orgánu každý text před rozmnožením. V těchto případech může leccos naznačit nejen studium textu, ale i typologicko-typografický rozbor a komparace se sekundární literaturou. Příkladem toho je Krokočínského adaptace nazvaná Zlatý spasení lidského řetěz (Hradec Králové 1628). Okolnost, že jde o patisk z počátku 19. století, neklamně prozradí krajně uniformní tiskové písmo. Obdobně je tomu u modlitební knihy Radostná cesta v tomto plačtivém oudolí (Brno 1735). I zde nelze přehlédnout, že sazba modliteb je asi o sto let mladší a že patří zřejmě do Jindřichova Hradce. Pochybnosti vzbudí také samo falešné impresum (1735), neboť koliduje s udělením církevní cenzury (1756), ba i s životními daty uvedeného tiskaře (František Karel Siedler, který pracoval až od 1799).


Lit.: BEZDĚK, K.: Nesprávná vročení obrozenských tisků. In: Docentu PhDr. Františku Horákovi k šedesátinám (red. Bl. Kovář). Praha 1971, s. 10-13; BEZZEL, I.: Erstlich gedruckt. Zu einem Topos in Neuigkeitsberichten des späten 16. Jahrhunderts. Archiv für Geschichte des Buchwesens 47, 1997, s. 309-328; BLÁHOVÁ, M.: Historická chronologie. Praha 2001; BOHATCOVÁ, M.: Bratrský spis Naučení mládencům. Časopis Matice moravské 70, 1951, s. 217-219; EMLER, J.: Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české. Praha 1876; FRIEDRICH, G.: Rukověť křesťanské chronologie. Praha 1934 (repr. Praha-Litomyšl 1997); HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; SEDLÁK, V. J.: Tabulky k převádění dat historických pramenů. Praha 1960 (repr. Praha 1970).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.