Devoční grafika

Z Encyklopedie knihy

Ukřižování (kolorovaný dřevořez, Čechy? Slezsko? ca 1410–1420). Pravděpodobně nejstarší zachovaný jednolist domácí provenience. Ukřižování s asistenčními postavami Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou nalepeno na předním přídeští českokrumlovského misálu Ms. 117 (deponát Národní knihovna ČR (Praha)).

Devoční grafika (z lat. devotio = zaslíbení, obětování) žánr užité grafiky realizující se jako důležité médium lidové zbožnosti založené na víře v zázraky (imago miraculosa) a milosti (imago gratiosa). Devoční charakter grafiky stvrzovalo dotýkání (attactus), během něhož mělo sacrum přejít z originálu na grafickou reprodukci (imago attingit). Kultovní autenticitu kopie vyjadřovalo pak označení vera effigies (pravé vyobrazení). Papírové, řídce též pergamenové či na hedvábí tištěné a následně kolorované obrázky, k jejichž výrobě sloužila jako druhá tisková barva nejčastěji červená (symbol krve), se uchovávaly na stěnách příbytků, zasunovaly do náboženských publikací nebo vlepovaly na přídeští. Pro tuto devoční grafiku se vyvinulo označení svatý obrázek (angl. picture of a saint, fr. image sainte, něm. Andachtsbild nebo Andachtsbildchen). Jiný typ představovaly pověrečné tisky, stojící na hraně církevní tolerance či zcela zapovězené.

Svatý Kryštof nesoucí Ježíška (kolorovaný dřevořez, jižní Německo? ca 1430–1440). Jeden z nejstarších u nás zachovaných jednolistů nalepen na předním přídeští sborníku českých rukopisů Národní knihovna ČR (Praha), sign. XVII F 10.

Od středověku tradovaný didakticko-náboženský význam posvátných obrazů vlivem reformace na počátku 16. století poklesl. Nebývalé rozšíření devoční grafiky v době protireformace vyvolaly zejména poutě a procesí, během nichž se obrázky, nenásilně plnící pastorační funkce, nakupovaly či rozdávaly jako upomínkové předměty. Proto k nejčastějším námětům patřilo zobrazení milostné sochy (obrazu) nad poutním místem (klášterem, kostelem). Zobrazení Panny Marie konající zázraky, řečené též thaumaturga (řec. thauma = zázrak), je svázáno s legendou kultovního místa (v Čechách a na Moravě např. Panna Maria Kladská, Svatohorská, Tuřanská, Vambeřická a dalších asi 150 typů, z ciziny importované obrazy Panny Marie Cellenské, Čenstochovské, Pasovské čili Pomocné, Šaštínské aj.). Grafika byla účelově spjata také s vánoční, tříkrálovou a novoroční tradicí, od 16. století s existencí náboženských bratrstev (mariánských a mnoha dalších) a během 18. a 19. století se stala formálním doprovodem křtu a biřmování. Ačkoli k poklesu výroby svatých obrázků přispěl již během první poloviny 18. století pietismus, citelnější dopad vyvolaly reformy Josefa II. v poslední třetině století.

Mistr ES: Elevace Maří Magdalény (mědiryt, Německo polovina 15. století). Jednolist nalepen na předním přídeští latinského rukopisu Národní knihovna ČR (Praha), sign. VII D 19.

Drobná devoční grafika zobrazovala Krista, Pannu Marii a světce. Kristus je zpodobňován jako Bonus custos (pastýř pasoucí stádo ovcí uprostřed krajiny), Ecce homo (v bederní roušce při bičování), Imago pietatis (s nahým poprsím), Immanuel (mladistvý Kristus), Pantokrator čili Majestas Domini (božský vládce jednou rukou žehnající a druhou rukou držící knihu nebo zeměkouli), Salvator mundi (Spasitel světa nesoucí na ramenou beránka), Ukřižovaný (s Pannou Marií a Janem Evangelistou pod křížem), Soudce (s lilií a mečem v ústech sedící na zeměkouli mezi anděly nebo prosebníky P. Marií a Janem Křtitelem) atd. Nejčastější zobrazovací typy Panny Marie se nazývají Assumpta (při Nanebevzetí stojící na oblaku či na kouli unášené k nebi anděly, lat. assumptio = nanebevzetí), Immaculata (lat. neposkvrněná) v podobě Immaculata Conceptio activa (Panna Maria s dvanácti hvězdami okolo hlavy stojící na měsíčním srpku, nebo na sféře obtočené hadem) nebo Immaculata Conceptio passiva (sv. Anna učí Pannu Marii), či Nevěsta Ducha Svatého (s holubicí na prsou), Lactans (lat. kojící, tišící), dále Madona (z it. mia donna = má paní, Panna Marie zobrazená jako matka s dítětem), Mater dolorosa (Bolestná, zobrazená pod křížem), Pieta (čili Marie s mrtvým Ježíšem na klíně) aj. Často se též vyskytují skupinové výjevy jako Sacra conversatione (rozhovor Marie se světci) nebo Virgo inter Virgines (Panna mezi pannami neboli sv. Kateřinou Alexandrijskou, Barborou a Magdalénou, případně Dorotou, či Markétou). Drobná devoční grafika sloužila také k šíření kultu světců, např. sv. Roch, sv. Šebestián a sv. Antonín poustevník (protimoroví patroni), sv. Anna (ochranitelka rodiny), sv. Kryštof (ochránce na cestách), sv. Barbora (patronka dobré smrti), sv. Kateřina (patronka filozofů), sv. Florian (ochránce před požárem), sv. Valentin (patron proti epilepsii), sv. Apollonia (ochranitelka před bolestmi zubů), sv. Linhart a sv. Vendelín (patroni proti dobytčímu moru) atp.

Svaté obrázky malované na pergamenu se šířily od 14. století a od první třetiny 15. století byl k jejich rozmnožování užíván tisk. Deskotiskové jednolisty vznikaly zprvu technikou dřevořezu, kovorytu, šrotového tisku a těstového tisku. Před polovinou 15. století vstoupil do této oblasti také mědiryt, který pole devoční grafiky v pozdějších stoletích zcela ovládl a předčil i pracnější mezzotintu. Zvláště tvorba 17.-18. století je charakteristická překvapivě rozsáhlou množinou formálních typů, např. svatý obrázek s prořezávaným či vypichovaným okrajem (něm. Pergamentschnitt, Papierschnitt), s okrajem na způsob krajky (Pergamentspitze, Papierspitze, Spitzenbild), obrázek tištěný v podobě vějíře (Spitzenschnittfächer), vystřižený z papíru a nalepený na látkový podklad (Scherenschnitt), zastrkávací obrázek (Einsteckbild) či miniaturní kulisa sestavená z několika vystřižených segmentů (Kulissenschnitt), párový obrázek (Doppelbild), tisk doplněný nalepenými kousky látek, květů či motýlích křídel (Stoffklebebild, gespickelte Arbeit), hedvábnou vyšívkou (Seidenstickerei), případně raženým tiskem (Prägedruck), tisk v podobě sklapovacího obrázku, v němž postavu světce zčásti zakrývá odklopný květ vystřižený z papíru (Klappbilder) nebo tisk černé siluety světce či světice a další.Drobná devoční grafika byla tištěna velmi často a v poměrně masových, tisícových nákladech. Obyčejně pod výtvarnou částí obsahovala vřezaný či vrytý doprovodný text, např. „Vera Effigies B[eatae]. V[irginis]. M[ariae]. Culmens[is]. Mirac[ulis]. Clar[a]“ nebo „Zur Erinnerung an die heilige Taufe“. Zcela dole pak bývala zmínka o privilegiu poskytnutém na vydání. Tvořil-li kreslíř, malíř anebo rytec v konfesijně liberálním Augsburku, evropském centru výroby svatých obrázků 17. a 18. století, a byl-li přitom katolík, doprovázela jeho signaturu zpravidla ještě zkratka „cath.“ (lat. catholicus = katolický). K předním uměleckým rodinám, které této tvorbě věnovaly velkou pozornost, patřili augsburští Bodenehrové, Kilianové, Klauberové, Küselové anebo Pfeffelové. V Čechách si opatřil, pokud víme, první privilegium na tisk náboženských obrázků roku 1608 Dominicus Custos de Coster. Okolo poloviny 17. století jsou doloženi tři řádoví mědirytci, totiž frater Anastasius, Constantinus a Henricus a S. Petro. K předním tvůrcům náležela také rodina Smíšků a Dvořáků, nejproduktivnější byli ovšem Anton Birkhard, Michael Heinrich Rentz, rodina Balzerů a Mansfeldů. Na Moravě drobná devoční grafika vznikala v ateliérech Freindtů a Gutweinů, u Jana Jindřicha Marzyho, Ignáce Zeidlera a dalších.

Jedno z nejstarších pojednání o zázračných a milostných obrazech uveřejnil pod názvem Discorso intorno alle imagini sacre e profane Ital Gabriele Paleotti (Roma 1582). Nejstarším obecným přehledem milostných obrazů je dvoudílný Atlas Marianus sive De imaginibus Deiparae per orbem christianum miraculosis jezuity Wilhelma Gumppenberga (Ingolstadt 1657 a současně München 1657). Oba frontispisy signoval rytec Melchior Küsel st., 50 příloh vytvořil jeho žák Georg Andreas Wolfgang st. Zakrátko vyšla rozšířená verze latinského Atlasu (München 1672) a po ní následovalo první vydání německého překladu (München 1673). Česky vyšel Atlas bez ilustrací a jen neúplně péčí překladatele Antonína Frozína jako Obroviště mariánského Atlanta …, to jest Knížka o obzvláštních mariánských obrazích (Praha 1704). V úplnosti Gumppenbergův text u nás publikovala tiskárna vdovy Barbory Františky Beringerové, a to německy s jedním frontispisem jako Atlas Marianus, oder Beschreibung der marianischen Gnaden-Bilder (Praha 1717). V Čechách první původní text, pojednávající o 14 českých poutních místech, napsal jezuita Georg Castulus pod názvem Peregrinus Mariana Bohemiae tempea obiens (Praha 1665).


Lit.: BELTING, H.: Bild und Kult. Eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst. München 1991; BERTLING, Cl.: Die Darstellung der Kreuzabnahme und der Beweinung Christi in der 1. Hälfte des 16. Jahrhunderts. Ein Beitrag zum florentinischen Andachtsbild. Hildesheim 1992; GUGITZ, G.: Das kleine Andachtsbild in den österreichischen Gnadenstätten in Darstellung, Verbreitung und Brauchtum nebst einer Ikonographie. Wien 1950; HABERMAS, R.: Wallfahrt und Aufruhr. Zur Geschichte des Wunderglaubens in den frühen Neuzeit. Frankfurt/M.-New York 1991; HÁJKOVÁ, M.: … pro qualibet vice. Jednolistové tisky XV. věku a odpustkový list Sixta IV. Bibliotheca Strahoviensis 2, 1996, s. 123-130; HECHT, Ch.: Katholische Bilder-Theologie im Zeitalter von Gegenreformation und Barock. Berlin 1997; HOLUBOVÁ, M.: Soupis tištěných sbírek zázraků jezuitských poutních míst. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 17. Praha 2001-2002, s. 116-132; HRUBÝ, Vl.-ROYT, J.: Lidová zbožnost ve východních Čechách a v Kladsku. Náchod 1997; KECKS, R. G.: Madonna und Kind. Das häsliche Andachtsbild im Florenz des 15. Jahrhunderts. Berlin 1988; KITTL, R.: Sein ist die Zeit und die Ewigkeit. Die Zeit im Andachtsbild. Zell 2000; KOUTECKÁ, H.: Stručný místopis mariánské úcty v Čechách a na Moravě. Praha 1992; LANCKOROŃSKA, M.: Die Augsburger Druckgraphik des 17. und 18. Jhs. In: Augusta 955-1955. Forschungen und Studien zur Kultur- und Wirtschaftsgeschichte Augsburgs (hrsg. von H. Rinn). (Augsburg) 1955, s. 347-362; LANG, J.: Herzensanliegen. Die Mystik mittelalterlicher Christus-Johannes-Gruppen. Ostfildern 1994; MIKULEC, J.: „Piae Confraternitates“ v pražské arcidiecézi na sklonku 17. století. Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 269-342; OSTEN, R.: Das kleine Andachtsbild. München 1988; PEŠEK, J.: Obrazy a grafiky a jejich majitelé v předbělohorské Praze. Umění 39, 1991, s. 369-370; PIGLER, A.: Barockthemen. Eine Auswahl von Verzeichnissen zur Ikonographie des 17. und 18. Jhs. Bd. 1-3. Budapest 1974; POPULÄRE Druckgraphik. Vom 15. bis zum 20. Jahrhundert. Bd. 1 Toschi, P.: Italien 1967, Bd. 2 Adhemar, J.-Hebert, M.-Seguin, J. P.-Siguret, Ph.: Frankreich 1968, Bd. 3 Meyer, M. de: Niederlande 1970, Bd. 4 Duran, A.: Spanien 1971, Bd. 5 Laver, J.: England 1972, Bd. 6 Clausen, V. E.: Skandinavien 1973, Bd. 7 Hyatt Mayor, A.: Amerika 1974, Bd. 8 Brückner, W.: Deutschland 1975, Bd. 9 Claudon-Adhemar, C.: Russland 1975, Bd. 10 Calza, G. C.: Japan 1979. München 1967-1979; PROCHÁZKA, K.: Pohledy do dějin svatých obrázků. Praha 1940; ROTHEMUND, H.: Kleine Andachtsbildchen. München 1959; ROYT, J.: Barokní pouť a poutní místa. Dějiny a současnost 3, 1991, s. 27-31; ROYT, J.: Böhmischer Himmel. Andachtsbildchen aus dem Kunstgewerbemuseum Prag. Neukirchen/H. Blut 1995; ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha 1999; ROYT, J.-MLČOCH, J.: České nebe. Typografie poutních míst barokních Čech. Praha 1993; ROYT, J.-ŠMÍDOVÁ, L.: Drobná devoční grafika. Rakovník 1995 (výstavní katalog Krajského muzea); SPAMER, A.: Das kleine Andachtsbild vom 14. bis zum 20. Jahrhundert. München 1930 (repr. 1980); VOCELKA, K.: Habsburská zbožnost a lidová zbožnost (k mnohavrstevnatosti vztahů mezi elitní a lidovou kulturou). Folia historica Bohemica 18, 1997, s. 225-240.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.