Tiskař Pražské bible – Praha

Z Encyklopedie knihy

Bastarda Tiskaře Pražské bible (Praha 1488). Repro: Muzika 1963.

Tiskař Pražské bible – Praha novodobé označení provozovatele anonymní tiskárny v Praze. Jeho bohatá činnost je s přestávkami doložena mezi léty 1488-1515. Zdeněk Václav Tobolka, vycházeje z publikovaných archivních záznamů, připsal roku 1910 nejstarší tisky Janu Kampovi. Ten byl na české listině pražského kramáře a konšela Severina označen 1499 jako „tovařiš jeho Johannes řečený Kamp impresor“. Severin se v roli nakladatele roku 1488 skutečně podílel na výrobě první publikace této dílny, totiž Bible české neboli Pražské (Praha 1488), ale Kampovo jméno v ní, ba i na všech mladších tiscích schází. Kampova knihtiskařská činnost v Čechách, či za hranicemi stejně jako přesnější doba působení a případný zaměstnanecký poměr k podnikateli Severinovi proto zůstávají jen v rovině pouhých spekulací. Listina, o níž se Tobolka ve své atribuci opírá, jedná o Kampově a Severinově společném dolování v Krkonoších roku 1499 a později. Také k poměrně nedávno vyslovené domněnce Antonína Kostlána, že tiskař Jan Kamp je totožný s pražským knihkupcem 80. let „Hannuskem zum Kempf“, který byl dle účetní knihy Petra Dracha ml. spolupracovníkem agenta Johanna Schmiedhoffera, musíme zatím přistupovat skepticky.

I když už Konrad Haebler v prvním dílu Typenrepertoria z roku 1905 použil neutrálního pojmenování „Drucker der böhmischen Bibel“, Tobolka ani v Dějinách československého knihtisku (1930) od své starší atribuce neustoupil a pouze ji doplnil o Severina, jemuž již dříve přisoudil křestní jméno Jan. Domněnku, že pražský kramář a konšel se skutečně jmenoval Jan, by mohla podpořit osoba jménem Jan Severin ml. z Tiskárny severinsko-kosořské. O tomto pokračovateli z 30. a 40. let 16. století však žel s jistotou nevíme, vůči komu se adjektivem „mladší“ vlastně vymezoval. Pokud přijmeme hytpotézu, že se chtěl odlišovat od stejnojmenného otce, pak bychom mohli kramáři a konšelu Severinovi přisoudit jméno Jan st. Zda tento Severin činnost dílny ovlivňoval i po roce 1488 (zvláště měl-li na konci století provozovat ještě hornické řemeslo), nevíme. Předpokládá se, že zemřel mezi léty 1519-1521, přičemž již od poloviny roku 1515 až do závěru 1520 nemáme tak jako tak o dílně žádné zprávy. Novou etapu, kterou zde označujeme souhrnně jako Tiskárna severinsko-kosořská, zahájil pravděpodobně až tisk Lutherova Kázání … na desatero přikázání boží, kteréž lidu obecnému zjevně v městě Witemberce kázal jest (Praha 1520). Teprve roku 1522 dílna vystoupila z anonymity. Explicity tisků nesou zpočátku jméno Pavla Severina z Kapí Hory, od 1538 se podepisuje Jan Severin ml. a od 1547 Jan Kosořský z Kosoře.Haeblerovo pojmenování k nám vnesla až druhá edice Zíbrtových dějin knihtiskařství 1939. Také Emma Urbánková u příležitosti nového průzkumu domácích prvotisků Tobolkova stanoviska odmítla jako nedostatečná a namísto sporného Kampa se v Haeblerových stopách rozhodla vnést do české inkunábulistiky takzvaného Tiskaře Pražské bible. Náhradní jméno odvodila z vžitého pojmenování nejstaršího známého dílenského výrobku. Rukopis této Pražské bible 1488 byl zřejmě kvůli urychlení výroby rozdělen u Žalmů na polovinu a sazbu pořizovali dva sazeči. Nakonec se však nesešli, neboť část textu je na rozhraní složek F 10b (kde první sazeč končil) a G 1a (kde druhý začínal) vysazena dvakrát, a to s drobnými odchylkami. Text není sice ilustrován, ale představuje bezesporu nejobsáhlejší domácí prvotisk. Je to první kompletní Bible tištěná nejen v českém jazyce, ale i ve všech slovanských. Dílna Tiskaře Pražské bible vůbec realizovala program národního humanismu a vydávala, pokud víme, jen knihy jazykově české (dnes známe 13 položek z období před 1500 a 11 položek vydaných do roku 1515).

Po Pražské bibli následují původní české či přeložené spisy: Jakob Twinger von Königshofen Martimiani (Praha 1488), Ezopovy Bajky (Praha? 1488?, Pravoslav Kneidl datuje před rok 1488), Vavřinec z Rokycan Minuce na rok 1489 (Praha? 1488?), anonymní variantně zachovaná Minuce na rok 1491 (Praha? 1490?), Matěj z Vilémova Minuce na rok 1492 (Praha? 1491?), Jacobus de Voragine Pasionál (Praha 1495), který se na rozdíl od edice Tiskaře Arnoštových Statut označuje ještě adjektivem „ilustrovaný“ a jehož některé exempláře měly vadnou sazbu opravenu pomocí tektury, Kalendář s praktikou na rok 1496 (Praha? 1495?), dnes nezachované Artikule sněmovní (Praha? 1497), ilustrovaný Nový zákon (Praha 1497-1498), nejstarší české tištěné Zřízení zemské vladislavské (Praha 1500), dva dopisy Marsilia Ficina O tom, co mají všelijací lidé činiti (Praha? ca 1500) a první české vydání basilejských Kompaktát (Praha? ca 1500).

V lednu následujícího roku byly dokončeny Piesně chval božských (Praha 1501), které jsou pravděpodobně nejstarší publikací v Čechách s číslovanými listy. Jediný známý exemplář tohoto veskrze pionýrského kancionálu postrádá však titulní list. Pak vyšel nejstarší překlad Petrarcova díla „De remediis utriusque fortunae“ do národního jazyka, a to Kniehy dvoje o lékařství proti Štěstí a Neštěstí (Praha 1501). Překladatelem byl Řehoř Hrubý z Jelení. Z dalších aktivit je třeba upozornit alespoň na dvě ilustrované prózy. Anonymní se nazývá Tento traktát jest o mládenci, kterýž jsa v štěstí zpychal a svévolně upadl v neštěstí (Praha 1505). Odborná literatura ho zkráceně cituje většinou jako Pán rady. Autorem druhé prózy Traktát o mládenci marnotratném (Praha 1515), pojmenovávané též Zrcadlo marnotraných, je Hynek z Poděbrad. Posledním dnes známým tiskem jsou artikule Vo sněmu obecním, který držán byl na Hradě pražském … 1515 (Praha 1515).

Textově i ilustračně pozoruhodným dílem je sborníček obsahující Husovy žalářní listy, dva texty Petra z Mladoňovic o Husově a Jeronýmově pašiji a Poggiův list o smrti Jeronýma Pražského. Ačkoli publikace nemá ani titulní list, ani souborný incipit či tiskařský explicit, typologický rozbor ji dovoluje bezpečně klást do blízkosti ilustrovaného Pasionálu 1495 (totožné tiskové písmo, shodná zrcadla dvousloupečné sazby). V následujících letech po vydání katolické verze Voraginova textu zřejmě vyvstala společenská potřeba pořídit k němu jako antipod ještě „utrakvistický breviář“. Na formální vztah mezi Pasionálem a tímto kališnickým Dodatkem (Praha? po 1500?) ukazují také apertury, které jsou v obou dílech tvořeny jedinou navazující abecední řadou. Dodatek známe pouze ve třech exemplářích nazývaných dle místa nálezu Jenský, Herrnhutský a Žitavský. Exempláře se drobně liší sazbou a také v detailech dvou podélných dřevořezů Husova a Jeronýmova upálení, které vznikly nepochybně v Čechách (výtvarné pojetí Husovy smrti je blízké témuž vyobrazení Litoměřického kancionálu). Lze tak usuzovat, že text takzvaných Dodatků byl pro větší zájem čtenářů pokaždé tištěn znovu.

Sazba mezi 1488-1513, kdy zde dle Jaroslava Vobra mohl působit Jan Moravus, se pořizovala z částečně diakritizované bastardy jednoho písmového řezu, k němuž nejpozději 1495 přibyl druhý. Tehdy dílna (patrně s novým sazečem) obnovila činnost po tříleté přerývce, během níž se zde, anebo v zcela samostatné živnosti etabloval nový pražský řemeslník zvaný Tiskař Korandy. Zbytky staré, ale funkční bastardy byly občas přimíseny i do dalších dvou tiskových písem (švabachu a textury), které si Tiskař Pražské bible opatřil roku 1513. Dílna již před rokem 1500 běžně zvládala dvoubarevnou sazbu (např. minuce). Osamostatňovala věcný název na titulní straně (ilustrovaný Nový zákon 1497-1498), znala číslování pomocí apertur (Pasionál). Explicity s datací a místem tisku má před rokem 1500 jen Bible (dvojí možný výklad datace umožnil Karlu V. Adámkovi její vznik posunout až k nereálnému roku 1480), dále kronika císařů a papežů Martimiani, ilustrovaný Pasionál, ilustrovaný Nový zákon a Zřízení zemské. Věcně pozoruhodný je explicit Bible, v němž jsou jako vůbec první čeští nakladatelé jmenováni čtyři Pražané (kramář Severin, Jan Pytlík ze Zvoleněvsi, Jan Bílý z Chlumce a Matěj od Bílého lva).Do poloviny dnes známé produkce byly zařazeny ilustrace. Ezopovy bajky 1488? pokládáme za první knižní titul ilustrovaný v Čechách (nejstarší ilustrovaný tisk na Moravě publikoval Konrad Stahel také 1488). Bajky jsou dnes známé bohužel pouze unikátním zlomkem tvořeným listy [b4] a [b5]. Součástí textového zlomku jsou dvě ilustrace: na [b5a] Ezop přináší drůbež Xantově ženě a na [b5b] Ezop přináší hostům sedícím u stolu jídlo. Námětem, kresbou i lineárním provedením řezby se oba obrázky hlásí k prototypu ezopských ilustrací, které Mistr ulmského Boccaccia zakotvil v Zainerově latinsko-německé verzi Aesopova díla Vita et fabulae (Ulm ca 1476-1477). Český výtvarník však dozajista vycházel z poněkud mladší předlohy, jíž nejlépe odpovídá Sorgova německá reedice v Augsburku ca 1480. Poněvadž štoček na líci listu [b5a] byl otočen hlavou dolů, lze usuzovat, že zachovaný zlomek pochází z korektury. Pozornost ovšem budí fakt, že pražský Ezop se pouze tímto dvoulistem prezentoval už v 16. století. Jakkoli mohl být celý náklad očten a zničen krátce po zveřejnění, není zároveň vyloučeno, že tisk byl ukončen předčasně a do distribuce se vůbec nedostal.

Dvousloupcově tištěný Pasionál 1495 je vybaven celkem 170 místy opakovanými anonymními ilustracemi s náznaky šrafování. Drobnější štočky jsou menší nežli šířka jednoho sloupce a přinášejí portréty světců a papežů. Na větších štočcích, jejichž šířka se kryje s šířkou sloupce nebo i dvou sloupců, jsou biblické a pašijové scény. Inspiračním zdrojem všech ilustrací se staly výtvory Wolgemutova ateliéru užité Antonem Kobergerem st. v německé verzi Voraginovy sbírky Leben der Heiligen (Nürnberg 1488), v kontemplativní próze Schatzbehalter der wahren Reichtümer des Heils (Nürnberg 1491), kterou napsal snad františkán Stephan Fridolin, a v pověstné Liber chronicarum Hartmanna Schedela (Nürnberg 1493). Zpracování těchto podnětů pro český Pasionál je však velmi volné a v některých případech dokonce kompozičně bohatší nežli v Schatzbehalteru a Schedelově Kronice. Platí to především o celostranném Posledním soudu (Tobolka ho publikoval 1910 a 1930, aniž by vysvětlil monogram KVH [?], který se nachází v pravém spodním rohu a je doložen jen na obou reprodukcích). Některé dřevořezy českého Pasionálu posloužily Tiskaři Pražské bible ještě na počátku 16. století, např. v knížce Aurelia Augustina S. Počíná se traktát … kterýžto nazval Marnostmi tohoto světa (Praha 1506).

Dalším ilustrovaným titulem je Nový zákon 1497-1498. Obsahuje 180 spíše drobných opakujících se dřevořezů s pokročilejší šrafurou. Zahraniční předlohy dřevořezů prozatím zjištěny nebyly. Výjimkou je pouze závěrečný cyklus Apokalypsy, který vznikl velmi přesnou nápodobou rozměrem větších originálů hornoněmecké Kobergerovy Bible norimberské (Nürnberg 1483). Tytéž zahraniční ilustrace již dříve posloužily jako východisko řezáči obrazového aparátu mladší Bible české neboli Kutnohorské (Kutná Hora 1489). Také některé štočky Nového zákona dílna Tiskaře Pražské bible otiskovala i později, např. Pán rady 1505 nebo druhé (v celkovém pořadí čtvrté) vydání Nového zákona (Praha 1513).

Naprosté novum v dějinách české knižní kultury představuje titulní dřevořez z překladu Petrarcových Knih 1501. Pod ještě gotizujícím obrázkem autora sedícího u písařského pultu je ve spodní polovině předvedena alegorie života. Proměnlivost lidského údělu symptomaticky znázorňuje kolo Štěstí (lat. rota Fortunae). Je obsazeno šesti postavami. Kolo, jehož pohyb ovládá všemohoucí ruka vycházející ze stylizovaného oblaku, některé postavy střídavě vynáší a jiné zase dočasně ponižuje. Ačkoli Petrarcův spis vydaly renomované zahraniční tiskárny do roku 1500 latinsky nejméně třikrát, tento motiv byl užit poprvé až v českém znění. Kreslíře či malíře předlohy stejně jako řezáče štočku bohužel neznáme. Úvahy, že šlo o domácí umělce, mají vzhledem k povšechně nízké úrovni české ilustrátorské tvorby přelomu 15. a 16. století prozatím jen ráz zbožného přání.

Část z 11 anonymních obrázků traktátu Pán rady 1505 charakterizuje ornamentálně pojatá linie, vyspělá šrafura a jistá schopnost karikatury postav, zasazených do perspektivně pojatých interiérů či městské scenérie. Tobolka a po něm i Horák předpokládali, že tato část cyklu vznikla v Norimberku. Srovnáním s ilustrovanými prvotisky a postinkunábulemi štrasburského Johanna Grüningera, zejména s Brantovou edicí Vergiliových spisů Opera (Strasbourg 1502) a dílkem Jakoba Wimphelinga Adolestentia (Strasbourg 1505) lze vcelku přesvědčivě doložit, že původce je třeba hledat v okruhu Mistra Grüningerova Terentia (Meister des Grüninger-Terenz) a Mistra pozdní Grüningerovy tiskárny (Späterer Meister der Grüninger-Offizin). Nápisové pásky nesou na některých dřevořezech česká jména alegorických postav. Poněvadž neuměle provedený text příkře kontrastuje s mistrovstvím vlastní řezby, lze se domnívat, že kresebné předlohy vznikly v cizině s prázdnými páskami a že textové segmenty byly do štočků vřezány dodatečně až v Praze. Touto aktualizací importované obrazy plně splynuly s obsahem díla (stejně tak rezonovaly s textem mladšího Traktátu Hynka z Poděbrad 1515, v němž byly dva dřevořezy cyklu otištěny znovu). Ilustracemi Pána rady se dílna Tiskaře Pražské bible zjevně přihlásila k novému uměleckému názoru, který dále rozvíjeli výtvarníci a tiskaři spjatí s pokračující Tiskárnou severinsko-kosořskou.



Lit.: ADÁMEK, K. V.: Bible Pražská z roku 1480 a jiné prvotisky Jana Bílého od Čápů. Praha 1928 (zvl. otisk z Věstníku České akademie věd a umění 1928); BOHATCOVÁ, M.: Otázky nad publikační činností pražských Severinů. Listy filologické 109, 1986, s. 97-115; HOFFMANNOVÁ, J.: Pražští úřední tiskaři. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 299-314; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; HOŘEC, J.: Počátky české knihy. Praha 2003; KNEIDL, P. (ed.): Ezopa Život s fabulemi 1488. Praha 1978; KOSTLÁN, Ant.: Oxfordský exemplář Pražské bible z roku 1488. Knihy a dějiny 6/1-2, 1999, s. 61; SPUNAR, P.: Geneze české bastardy a její vztah k českým prvotiskům. Listy filologické 78, 1955, s. 34-51; SPUNAR, P.: Příspěvek k dějinám Severýnské tiskárny v Praze. Časopis Národního muzea, ř. hist. 122, 1953, s. 56-61; ŠTĚPNIČKA, Fr. Pr. J.: Český kalendář nástěnný z r. 1491. Časopis Českého muzea 79, 1905, s. 124-126; TOBOLKA, Zd. V.: Český slovník bibliografický. Sv. 1. České prvotisky (až do roku 1500). Praha 1910; TOBOLKA, Zd. V.: Dějiny československého knihtisku v době nejstarší. Praha 1930; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Jacobus de Voragine, Pasionál zvaný Kališnický (Praha 1495). Monumenta Bohemiae typographica 2. Praha 1926; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Nový zákon (Plzeň po 1476). Monumenta Bohemiae typographica 8. Praha 1930; URBÁNKOVÁ, E.: Český pasionál z roku 1495 a jeho dodatky. Ročenka Státní knihovny ČSR 1971. Praha 1973, s. 88-123; URBÁNKOVÁ, E.: K prvním českým tiskům kompaktát. In: Docentu PhDr. Františku Horákovi k šedesátinám. Praha 1971, s. 33-41; URBÁNKOVÁ, E.: Korekturní listy Kampova Pasionálu. Knihovna 1, 1945-1946, s. 163; URBÁNKOVÁ, E.: Na okraj studia českých prvotisků. Ročenka Státní knihovny ČSSR v Praze 1967. Praha 1969, s. 73-110; URBÁNKOVÁ, E.: Nejstarší prvotisky českého původu. In: Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé hory. Sborník prací věnovaných k 500. výročí knihtisku (věd. red. J. Polišenský). Praha 1970, s. 17-59; URBÁNKOVÁ, E.: Několik poznámek k českým prvotiskům. Ročenka Státní knihovny ČSSR v Praze 1962/1963. Praha 1964, s. 80-94; URBÁNKOVÁ, E.: Prvotisky českých sněmovních artikulů. Ročenka Univerzitní knihovny v Praze 1966. Praha 1967, s. 136-153; VOBR, J.: Kutnohorská bible-problém 1. a 2. vydání. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/1. Praha 1993, s. 209-224; ZÍBRT, Č.: Z dějin českého knihtiskařství. Praha 1913 (nově vydal Ant. Dolenský, Mladá Boleslav 1939).

Lex.: CHYBA 143 (Kamp) a 235-236 (Severýn kramář).

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.