François Didot

Z Encyklopedie knihy

François Didot (1689-1757) zakladatel významné francouzské rodinné firmy sdružující postupně aktivity písmařské, tiskařské, rytecké, nakladatelské i knihkupecké. Konsekventní spojení všech profesí souvisejících s knižní výrobou dovolilo několika generacím této rodiny cílevědomě prosazovat snahu o zkvalitnění typografické produkce (stejné úsilí vyvíjeli zahraniční konkurenti John Baskerville a Giambattista Bodoni). Tiskárna založená Françoisem Didotem roku 1713 přetrvává s názvem „Firmin Didot“ v Paříži dodnes. K jejím nejvýznamnějším soudobým aktivitám patří vydání dvacetidílné Histoire générale des voyages Antoina Françoise Prévosta (Paris 1746-1789).

Boichotův portrétní frontispis (Paris 1799). Anacreon: Odes … traduites en franc*ois, avec le texte grec, la version latine, des notes critiques et deux dissertations (Paris, Pierre Didot 1799?). Frontispis s portrétem autora dle předlohy Guillauma Boichota. Antikvariát Meissner (Praha).

Mladším synem zakladatele dynastie byl Pierre François Didot (1732-1793). Provozoval papírnu v Essones a mimo to se živil jako tiskař krále Ludvíka XVI. Roku 1777 od něho obdržel titul „Imprimeur de Monsieur“. Proslul vypracováním „code des corrections typographiques“, který se při korekturách užívá vlastně dodnes. Pierre François měl dva syny. Saint Léger Didot (1767-1829) angažoval do papírny v Essones francouzského konstruktéra Nicolase Louise Roberta, vynálezce papírenského stroje, a přispěl tak k výraznému zdokonalení výroby. Druhý syn Henry Didot (1765-1852), stojící od 1790 v čele rodinné písmolijny, se proslavil jako tvůrce antikvy drobných písmových stupňů. Roku 1815 získal patent na zdvojený ruční licí strojek. Ačkoli vynález zaručoval všeobecný pokrok při výrobě tiskového písma, jeho využití zůstalo utajeno jen pro rodinnou firmu.

François Ambroise (1730-1804), starší syn Françoise Didota a zakladatel významnější rodové větve označované dodatkem l’Aîne, převzal po otcově smrti 1757 tiskárnu a během královského zřízení i za republiky byl ředitelem pařížské Tiskárny královské (později Národní). Věnoval se všestrannému zlepšování tiskárenského provozu. Zmodernizoval knihtiskařský lis, částečně zrevidoval Fournierovy propočty typografických bodů a propagoval hladký velinový papír, který prvně použil při tisku známé sbírky Collection d’ouvrages français … imprimée par ordre du comte d’Artois (Paris 1780-1784). Roku 1783 založil první rodinnou písmolijnu, v níž ze starší Grandjeanovy antikvy vytěžil nový, avšak pořád ještě barokový typ. Touto novou antikvou a polokurzivou byly nejprve vysazeny tři tituly, totiž Pierre Corneille Theatre choisi (Paris 1783), Jean Racine Les oeuvres (Paris 1783) a François de Salignac de La Mothe Fénelon Les avantures de Télémaque (Paris 1783). Všechny měly charakter vydání „ad usum delphini“. Vzápětí vznikla druhá, ještě významnější podoba antikvy, užitá ve dvou svazcích Tassova eposu La Gerusalemme liberata ilustrovaného Charlesem Nicolasem Cochinem ml. (Paris 1784-1786). Tvůrcem této antikvy byl pravděpodobně ještě nedospělý syn Firmin.

Antikva Firmina Didota (Paris 1812). Repro: Muzika 1963.

François Ambroise zapojil do rodinného podnikání své dva syny. Starší Pierre Didot (1761-1853) po něm převzal roku 1789 rodinnou tiskárnu. Mimo to působil i v Tiskárně královské (respektive Národní), kde zhruba v letech 1794-1805 realizoval Éditiones du Louvre. Tvořily je tituly jako Vergilius Bucolica, Georgica et Aeneis (Paris 1798) a Horatius Opera (Paris 1799). Trojsvazkové Les oeuvres Jeana Racina (Paris 1801-1805) byly soudobými hodnotiteli prohlášeny za vůbec nejdokonalejší typografickou práci všech věků. Kvality uznávané edice spočívaly jednak ve spolehlivém textu a jednak v dokonalosti užitého papíru, silně oblíbené antikvě bratra Firmina, ve virtuózní sazbě, střídmém dekoru a krásných původních ilustracích Pierra Paula Prudhona. Spolupráce s bratrem skončila roku 1809, když Pierre založil novou písmolijnu, která produkovala vlastní antikvu, od Firminovy se lišící pouze kuriózním tvarem minuskulního ‚g‘.

Mladší syn Françoise Ambroise se jmenoval Firmin Didot (1764-1836). Převzal otcovu písmolijnu a prosadil se nejen vynálezem stereotypie (toto označení použil prvně roku 1795) a dovršením Fournierova systému typografických bodů, ale i jako písmař. Pro otce nakreslil a vyřezal před rokem 1784 v pořadí druhou rodinnou antikvu, v níž dal průchod soudobému ideálu tvarové geometrizace. Vytvořil tak vůbec první antikvu takzvaného klasicistního typu, která se zanedlouho stala standardním písmem běžné evropské knižní produkce. Jejím příznačným rysem jsou ploché serify a takřka neživotný kontrast mezi vlasovými a silnými tahy. Minuskulní ‚t‘ má zde vůbec poprvé horní část dříku seříznutou horizontálně. Polokurziva, koncipovaná již jen jako doplňkové písmo vyznačovací, je zcela oproštěna od rukopisných zvláštností starších písmových forem a působí mechanicky a ztrnule. Tato písma i všechna další, která z jeho ruky vyšla, se stala součástí souboru „types millimétriques“, jímž od roku 1811 v Tiskárně královské (respektive Císařské) nahrazoval starší Grandjeanovo „Romain du roi“. Během Firminova působení spolupracoval s Imprimerie pařížský grafik Prudhon, který vedle Racinových spisů ilustroval publikace jako Longus Les amours pastorales de Daphnis et Chloé (Paris 1800), Jacques-Henri-Bernardin de Saint-Pierre Paul et Virginie (Paris 1806) atp. Roku 1816 pozval Firmin z Londýna dřevořezáče Charlese Thompsona, aby jako jeden z prvních exportoval Bewickem vynalezený dřevoryt za hranice Anglie. Roku 1830 byly Firminovy všestranné zásluhy oceněny ředitelskou funkcí pařížské Imprimerie.

Firminův syn Ambroise Didot (1790-1876) vynikl jako historik, vydavatel a vlastník bohaté knihovny. Nějaký čas pobýval jako atašé francouzské vlády v Istanbulu a když Řecko po úspěšném povstání 1821 vyhlásilo samostatný stát, věnoval mu kompletně zařízenou tiskárnu. Je autorem vynikajícího kritického pohledu na dějiny dřevořezu Essai typographique et bibliographique sur l’histoire de la gravure sur bois (Paris 1853).


Lit.: BRUN, R.: Le livre français. Paris 1969; FEBVRE, L.-MARTIN, H. J.: L’apparition du livre. Paris 1971; GECK, E. (ed.): Das Wort der Meister. Bekenntnisse zu Schrift und Druck aus fünf Jahrhunderten. Berlin-Frankfurt/M. 1966; MATĚJČEK, A.: Ilustrace. Praha 1931; MENHART, O.: Knihtiskařská rodina Didotů. Typografia 37, 1930, s. 183-190; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; TOMASZEWSKI, R.: Typometrie. Typografia 85, 1982, s. 382-384, 426-427, 452-453 a 86, 1983, s. 30-31; VEYRIN-FORRER, J.: Les caractères de Pierre-François Didot (1783-1790). Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 57-67; WOLF, R. (ed.): Altmeister der Druckschrift. Frankfurt/M. 1940.

Lex.: TOOLEY 1. 369. = TOOLEY, R. V.: Tooley’s dictionary of mapmakers. Revised eidition, ed. J. French. Vol. 1-4. Tring 1999-2004.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.