Misál

Z Encyklopedie knihy

Zemští patroni z Pražského misálu (Venezia 1507). Missale Pragense (Venezia, Peter Liechtenstein 1507). Rub titulního listu s dřevořezem sv. Vojtěcha, Zikmunda, Víta a Václava dle předlohy Michaela Wolgemuta. Antikvariát Meissner (Praha).

Misál (z lat. missa = mše, angl. missal, fr. missel, něm. Missale nebo Messbuch) 1. liturgická příručka obsahující mešní formuláře pro celý rok. Vznikl na přelomu 10. a 11. století spojením dříve samostatných mešních knih: sakramentář (ústřední části mše zvané mešní kánon a různé modlitby pro celebranta), lekcionář (evangelistář a epištolář s biblickým čtením pro přisluhující klérus), žaltář (svod biblických žalmů), sermonář (biblické homilie z pera církevních Otců a jiných autorit), ordinář (obřady při mši), pasionál (legendy o světcích a světicích), antifonář a graduál (mešní zpěvy pro kněze a chór) a konečně hymnář (hymnické zpěvy, např. Gloria a Te Deum laudamus). Spojením těchto dříve samostatných knih vzniklo takzvané missale plenarium neboli integrum (úplný misál).

Misál uváděla celostranná ilustrace na rubu titulního listu. Zobrazovala světce v roli ochranitelů (patronů) příslušné diecéze, např. v misálech pro pražskou diecézi sv. Vojtěcha, Zikmunda, Víta a Václava s praporcem. Stojící figury byly obvykle rámovány náznakovým portálem. Úvodní text obsahuje kalendář velikonoc (Tabula paschalis) a svátků (Tabula temporaria festorum mobilium), obecně platné předpisy (Rubricae generales missalis) a kněžské modlitby přípravné (Praeparatio ad missam) i děkovací (Gratiarum actio post missam). Po úvodu přichází Proprium missarum de tempore (formuláře neboli officia pro neděle, všední dny a některé svátky řazené od první neděle adventní do závěrečné čili 24. neděle svatodušní). V ústřední čili velikonoční části tohoto propria (mezi texty Vigilia paschale a Dominica resurrectionis) je zařazen díl Ordo missae s nejdůležitějšími mešními modlitbami. Modlitby předcházející transsubstanci se nazývají obecně preface (Praefatio de nativitate, Praefatio de epiphania). Jádro mešního řádu tvoří pak Canon missae, uvozený obvykle kánonovým obrazem. Mešní kánon tvoří modlitby doprovázející proměňování (úvodní text počíná slovy „Te igitur, clementissime Pater“). Na znamení výjimečnosti i z potřeby zachovat tento velmi namáhaný a nejčastěji používaný oddíl byl Canon missae ještě v 16. století tištěn na pergamenu, později pak alespoň na silnějším papíru. Výzdoba iniciály T ve tvaru kříže a se scénou Obětování Izáka takřka vždy vykazovala výjimečnou grafickou a iluminační úroveň.

Za poslední nedělí Propria de tempore následuje druhá podstatná část misálu, totiž Proprium missarum de sanctis (officia pro svátky církevního roku řazená po měsících od sv. Ondřeje do sv. Petra Alexandrijského neboli od listopadu do listopadu). Proprium je doplněno částí Commune sanctorum (svátky neobsažené v předchozím textu). Závěrečný oddíl představují formuláře k obřadům specifickým, zejména záslibným (např. Missa votiva de angelis), zádušním (Missa pro defunctis) a posvěcovacím (Benedictiones diversae). Vedle toho jsou zde shromážděny formuláře ke zvláštním obřadům, které apoštolský stolec povolil jen určitým diecézím (např. „Missae pro festis Domini B. Mariae Virginis, SS. Patronorum et aliorum sanctorum in Regno Bohemiae“). Byly-li tyto formuláře tištěny samostatně, příručka se označovala jako missale speciale.

Pomineme-li dílčí Canon missae z dílny Johanna Fusta a Petera Schöffera st. (Mainz 1458), nejstarší částečný čili speciální misál vytiskl zřejmě Hans Koch alias anonymní Tiskař Missale speciale ca 1473. První úplné misály produkovala milánská dílna Antonia Zarotta (Missale Romanum 1474, Missale Ambrosianum 1475). Nejstarší missale plenarium tištěné na sever od Alp pochází z plzeňské dílny takřečeného Tiskaře Arnoštových Statut. Toto diecezální Missale Pragense je bohudík datováno (Plzeň? 1479). Teprve pak následovaly další tisky pro diecéze ve Francii (poprvé 1481), Polsku (1483), Švédsku (ca 1484), Španělsku (1485) a Anglii (1498). Do konce 15. století je evidováno přes 300 vydání misálu. V průběhu 16. století se celkový počet zvýšil více než trojnásobně. Poněvadž jednotlivé diecéze po staletí vnášely do obřadů a modliteb různé odchylky, tridentský koncil ustanovil za obecně závaznou revidovanou verzi Missale Romanum ex decreto sacrosancti concilii Tridentini restitutum (Roma 1570). Výjimka připadla jen některým řeholním institucím (augustiniáni, benediktini, dominikáni, františkáni) a diecézím, jejichž mešní ritus trval nepřetržitě nejméně dvě stě let (milánské území řídící se liturgií sv. Ambrože). Tridentské znění mešních textů bylo pak často vydáváno v papežských redakcích, např. Klement VIII. (Roma 1604), Urban VIII. (Roma 1634) atd.

Tisky mešních textů pro potřeby pražské či olomoucké diecéze, vyjma nejstaršího tisku z Plzně 1479, pocházejí až do přelomu 17. a 18. století ze zahraničních dílen. Důvodem těchto jistě komplikovaných objednávek byla nízká technická úroveň domácích dílen, malá zkušenost sazečů, tiskařů a korektorů a konečně silný tlak cizích konkurenčních firem. Spolupráce diecézí se vzdálenými dílnami byla na druhé straně v 15. a 16. století běžným jevem. Němečtí tiskaři zásobovali i diecézi vratislavskou (1483), krakovskou (1484) nebo ostřihomskou (1484). Naopak brněnská dvojice Konrad Stahel a Matthias Preinlein tiskla mladší Missale Strigoniense (Brno 1491) na objednávku uherské kapituly. Misály pro pražskou diecézi tak v cizině realizovali Johann Sensenschmidt a Heinrich Petzensteiner (Bamberg 1489), Konrad Kachelofen (Leipzig 1497 a 1498), Georg Stuchs (Nürnberg 1498, 1503, 1508), Peter Liechtenstein (Venezia 1507) a Melchior Lotter st. (Leipzig 1522). První misál vytištěný na našem území pro potřeby domácí církve se nazýval Missale Romano-Bohemicum (Praha 1690). Dalším bylo Missale Romano-Bohemicum confirmatum (Praha 1735). Pro olomouckou diecézi připravili misál Johann Sensenschmidt (Bamberg 1488), Georg Stuchs (Nürnberg 1499) a Johann Winterburger (Wien 1505). Další příručky byly tištěny již na Moravě, a to pod názvy Missale novum Romanum-Moravicum ex decreto sacrosancti concilii Tridentini restitutum (Olomouc 1712) a Missale novum Romano-Olomucense ex decreto sacrosancti concilii Tridentini restitutum (Olomouc 1740).2. Historické označení několika větších písmových stupňů, jichž bylo a dodnes je užíváno k sazbě základní liturgické příručky čili misálu. Dle velikosti písmové kuželky rozeznáváme malý misál (nově čtyřcicero) a velký misál (pěticicero).



Bibl.: ALES, A.: Bibliothèque liturgique. Description des livres de liturgie imprimés aux XVe et XVIe siècles faisant partie de la bibliothèque de S.A.R. Mgr. Charles-Louis de Bourbon. Paris 1878 (repr. New York 1970); AMIET, R.: Missels et bréviaires imprimés (supplément aux catalogues de Weale et Bohatta). Paris 1990; HUBAY, I.: Missalia Hungarica. Régi magyar misekönyvek. Budapest 1938; RICCI, S.: Livres de liturgie imprimés aux XVe et XVIe siècles faisant partie de la bibliothèque de son altesse royale le duc Robert de Parme. Paris-Milan 1932; WEALE, W. H. J.: Bibliographia liturgica. Catalogus missalium ritus latini ab anno 1474 impressorum. … iterum edidit H. Bohatta. London 1928.

Lit.: BOHATTA, H.: Liturgische Drucke und liturgische Drucker. Wien (b. r.); BOLDAN, K.: Bamberské vydání Olomouckého a Pražského misálu (1488 a 1489). In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1999. Počátky v dějinách knihtisku. Sborník z 8. odborné konference Olomouc, 20.-21. října 1999 (red. A. Hynková). Brno 1999, s. 13-20; EBNER, A.: Quellen und Forschungen zur Geschichte und Kunstgeschichte der Missale Romanum. Freiburg/B. 1896 (repr. 1927); GELDNER, F.: Zum ältesten Missaldruck. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 101-106; LEWICKA-KAMIŃSKA, A.: Mszały krakowskie z przełomu XV i XVI wieku. Czy Jerzy Stuchs drukował w Krakowie? Biuletyn Biblioteki Jagiellońskiej 23, 1973, s. 131-150; MASSON, I.: The Mainz Psalters and Canon Missae, 1457-1459. London 1954; THIEL, E. J.: Die liturgischen Bücher des Mittelalters. Börsenblatt für den Deutschen Buchhandel (Frankfurter Ausgabe) 23, 1967, s. 2379-2395.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.