Slovník

Z Encyklopedie knihy

Slovník (angl. dictionary nebo lexicon, fr. dictionnaire nebo lexique, něm. Wörterbuch nebo Lexikon) abecedně uspořádaný přehled slovní zásoby s připojeným překladem do jiného jazyka a případně lingvistickým komentářem. Překladové slovníky se latinsky běžně nazývaly dictionarius, nomenclator, thesaurus či vocabularius. Speciální lingvistické slovníky nesou označení etymologikon (seznam slov s výkladem o jejich původu), glossarium (seznam slov zastaralých, významově temných či užívaných jen v básnické tvorbě), idiotikon (seznam ustálených slovních spojení), onomastikon (seznam vlastních jmen) či synonymikon (seznam slov majících stejný nebo podobný význam). Syntéza těchto dílčích lexikografických oblastí bývala později pojmenována „Gradus ad Parnassum“. Ve zpracování Paula Alera a Franze Wagnera sloužila zejména jezuitským školám 17. a 18. století. Speciálním typem naučného slovníku je biblický slovník (středověká podoba nesla přiléhavé označení mamotrekt, lat. „výtažek z prsu“). Oborově obecnější záběr poskytují encyklopedie. Pouze k jazykové praxi směřují naopak konverzační příručky.

Komenského Orbis (London 1705). Komenský, Jan Amos: Orbis sensualium pictus … Visible World (London, John Sprint 1705). Pag. 117 s vyobrazením a slovní zásobou na téma „knihvazač“. Antikvariát Meissner (Praha).

Středověké slovníky vznikaly z mnemotechnických důvodů zprvu ve veršované podobě. Teprve humanismus, který silně akcentoval filologickou literaturu, postavil lexikografii na vědecký základ. K nejstarším tištěným příručkám patří Balbův encyklopedicky pojatý Catholicon (Mainz? ca 1469), doplněný symptomatickým explicitem. Byl velmi často vydáván i v latinsko-německém výtahu nazývaném dnes dle incipitu Vocabularius ex quo (Eltville 1467). Od 70. let se slovníky stávají již běžnou součástí zahraniční tiskařské produkce, např. italsko-německý (Venezia 1477) či francouzsko-anglický (Westminster 1480) atd. K nejstarším profesním slovníkům se řadí Vocabularius juris utriusque (Basel 1475-1478?) nebo Vocabularius praedicantium sive Variloquus Johanna Melbera (Basel 1477-1481?).

První slovník v Čechách vytiskl Mikuláš Bakalář. Kniha se nazývá Vokabulář lactifer (Plzeň 1511). Latinsko-českou adaptaci tohoto „mlékovodu“ provedl bosý františkán Jan z Vodňan (Vodňanský). Jako východisko mu posloužil humanistický autor Guarinus Veronensis, jehož Regulae grammaticales (poprvé Venezia? 1470) vycházely zejména v Itálii 70. a 80. let 15. století v desítkách vydání. Zhruba současně, ne-li již okolo 1510, existoval anonymní věcně uspořádaný Dictionarius trium linguarum latine, teutonice, boemice (v úplnosti dochován až vydáním Wien 1513). Toto zřejmě druhé vydání zprostředkovala tiskárna Johanna Singrienera st. a Hieronima Wietora. O málo později byl slovník nepatrně upraven a přetištěn v Lipsku u Wolfganga Stöckela 1514, v Plzni u Hanse Pekka 1526 a tamtéž u Tomáše Bakaláře ještě 1532.

Humanistickou lexikografii reprezentují Zikmund Hrubý z Jelení čtyřjazyčným slovníkem Lexicon symphonum (Basel 1537-1544 ve dvou dílech) a Vocabularium trilingue Petra Codicilla (Praha 1546). Tato práce je známá též v přepracování Pavla Pressia Vokabulář v nově spravený a rozšířený (Praha 1576), který se do konce 18. století dočkal více než 30 dalších vydání. Autorem dvoudílné úpravy počinu švýcarského humanisty Petera Dasypodia je Tomáš Rešel. Jeho adaptace nese název Dictionarium latinobohemicum in usum & gratiam studiosae iuventutis Bohemicae (Olomouc 1560-1562). V polovině století přichází několik anonymních slovníků, jejichž autorství musí být teprve řešeno, např. Vokabulář latinský, český i německý nyní znovu učiněný a s pilností korigovaný (Praha 1550) a trojjazyčná Nomenclatura rerum familiariorum vulgo Vocabularium (Praha 1555).

Speciální příručky sestavili Matouš Collinus z Chotěřiny Libellus synonymorum latinorum una cum vocabulis bohemicis (Praha 1551), Matouš Filonomus (Benešovský) Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají (Praha 1587) a učitel Pavel Černovický Vocabularium hoc rhytmico-bohemicum (Praha 1614). Čeština byla pojata i do prací několika zahraničních lexikografů, např. uherský filolog Gábor Mizsér Nomenclatura sex linguarum latinae, italicae, gallicae, bohemicae, hungaricae & germanicae (Wien 1568), německý pedagog a polyhistor Hieronymus Megiser Thesaurus polyglottus (Frankfurt/M. 1603) nebo chorvatský filolog a historik Faust Vrančić Dictionarium septem diversarum linguarum (Praha 1605), které bylo v úpravě Petra Lodereckera a s pěkným květinovým titulním mědirytem tištěno v příčném formátu, u nás dosud neobvyklém. Pro českou lexikografii nejen předbělohorského období jsou však nejpodstatnější dvě úpravy z pera tiskaře Daniela Adama z Veleslavína. Starší se opírala o dílo Basilia Fabera Thesaurus eruditionis scholasticae (Leipzig 1571) a Adamem byla vydána jako latinsko-české Dictionarium linguae latinae (Praha 1579). Mladší latinsko-řecko-německo-český slovník se nazývá Silva quadrilinguis vocabulorum et phrasium (Praha 1598). Zde Adam vycházel z pětijazyčného slovníku Silva quinquelinguis vocabulorum et phrasium Helfrica Emmelia (Strasbourg 1592). 

V Evropě 17. století kralovala Janua linguarum reserata Jana Amosa Komenského. První, a to jazykově latinské vydání bylo pořízeno roku 1631 zřejmě na čtyřech místech současně, ale s výjimkou Londýna bez uvedení lokality (Gdańsk?, Leszno?, Levoča?). V Londýně 1631 vyšla mimo to i první vícejazyčná verze Brány (latinsky, anglicky a francouzsky). Během dvou let učebnice proslula přehlednou jazykově encyklopedickou strukturou natolik, že rozšířený název Janua linguarum reserata aurea (Leipzig 1633, London 1633, Hamburg 1633, Gdańsk 1633 atd.) oprávněně reflektoval evropskou úspěšnost. Všechna tato vydání jsou již vícejazyčná (s angličtinou, němčinou, polštinou, francouzštinou). První český překlad nese název Dvéře jazyků odevřené (Leszno? 1633). Překlad do italštiny byl pořízen 1640, do řečtiny a maďarštiny 1643 atd. Zjednodušené verze pro začátečníky nesly označení Porta linguarum anebo Vestibulum. Po několika desetiletích se Komenského Janua stala oficiální učebnicí vydávanou pražskými jezuity, a to dokonce s přiznáním autorova jména. Matěj Václav Štajer připravil 1667-1669 první vydání, které bylo zároveň první Komenského knihou tištěnou v Čechách po jeho odchodu do exilu. Další edice Tiskárny jezuitské následovaly v letech 1694 a 1716. O tato jezuitská vydání se opírala též obrozenská verze Karla Hynka Tháma (Praha 1805).

Vůbec nejrozšířenější spis Komenského Orbis sensualium pictus (Nürnberg 1658) představoval první obrazovou knihu výlučně pro děti. Kniha byla zamýšlena jako předstupeň k používání Brány, avšak celosvětovým úspěchem ji předběhla. Orbis názorným způsobem spojoval jazykovou výuku s encyklopedickým poznáním. Komenského vlastnoruční analytické nákresy měl v prvním, Endterově vydání graficky ztvárnit Václav Hollar, ale ke spolupráci nedošlo. Latinsko-německý text ilustroval proto dřevořezáč Paul Kreutzberger (též Creutzberger, zemř. ca 1660). Do konce 19. století je prozatím známo více než 100 různých (dvojjazyčných i polyglotních) vydání v jedenácti řečech. Anglická verze (London 1659) představuje první překlad do národního jazyka, pak následuje italština a francouzština 1666, polština 1667, dánština 1672, maďarština 1675, ruština 1768, švédština 1775, řečtina 1802 atd. Český text s četnými slovakismy a s ilustracemi Jonáše Bubenky byl poprvé vydán s názvem Orbis sensualium pictus quadrilinguis (Levoča 1685) jako součást polyglotního latinsko-německo-maďarsko-českého Orbisu (jazykově česká část nese titul Svět viditedlný). Další vydání s českým textem je pojmenováno Orbis pictus. Svět v obrázkách (Wien 1778). Na území Čech se k Orbisu poprvé přihlásila Pospíšilova tiskárna v Hradci Králové 1833 (latinsko-česko-německo-polsko-francouzská verze, jejíž česká část se nazývá Svět v obrazích). V Praze byl Orbis tištěn poprvé až roku 1845. Komenského metoda nacházela své pokračovatele. Karel Amerling napsal Orbis pictus, čili Svět v obrazích … co pokračování prvního stupně, jejž sepsal Amos Komenský (Praha 1852).

Velký česko-latinský slovník Jana Amosa Komenského „Linguae bohemicae thesaurus“ shořel roku 1656 při požáru v Lešně. Čtyřdílný slovník Václava Jana Rosy „Thesaurus linguae bohemicae quadripartitus“ z druhé poloviny 17. století zůstal v rukopisu. Domácí pobělohorská lexikografie se tak vyčerpávala jen školními příručkami typu Nucleus grammaticae seu Breve latino-bohemo-germanicum dictionarium rozšiřovanými buď samostatně (Praha 1681), nebo jako součást učebnicového sborníku Auxilia humaniorum scholarum (Praha 1681-1692). První rozsáhlejší prací je trojdílné Dictionarium von dreien Sprachen, teutsch, lateinisch und böhmisch Kašpara Zachariáše Wussina (Praha 1700-1706?), přepracované pod názvem Lexicon tripartitum oder teutsch- lateinisch- und böhmisches Wörterbuch (Praha 1742-1746?). Za Wussinovým slovníkem přichází čtyřdílný Nomenclator, to jest Jmenovatel Jana Karla Rohna (Praha 1764-1768).

Pak následují obrozenské práce, např. František Jan Tomsa Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-deutsch- und lateinischen Sprache (Praha 1791). Do čela obrozenské lexikografie se postavil především Karel Hynek Thám. Jeho dvoudílný Neues ausführliches und vollständiges deutsch-böhmisches Nazionallexikon oder Wörterbuch (Praha 1799-1800) se poprvé objevil v kratší verzi již roku 1788. Dvoudílná, Thámem zcela upravená verze se nazývala Nejnovější ouplný česko-německý slovník (Praha 1807-1808). Thám je též autorem první domácí profesně specializované učebnice Okus česko-německého právnického a jednatelského slovníku (Praha 1808) i autorem raného pokusu o kapesní dvousvazkový slovník Neuestes möglichst-vollständiges deutsch-böhmisches und böhmisch-deutsches Taschenwörterbuch (Praha 1814-1818). Josef Dobrovský napsal dvoudílný Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Praha 1802-1821), Jiří Palkovič Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch (Praha 1820) a Josef Chmela Lateinisch-böhmisch-deutsches Wörterbuch (Hradec Králové 1830). Vrcholem domácích snah o emancipaci české slovní zásoby nad němčinou je pětisvazkový Slovník česko-německý Josefa Jungmanna (Praha 1835-1839). Sběratelskou kuriozitu představuje učebnice Antonína Jaroslava Puchmajera Románi čib, das ist Grammatik und Wörterbuch der zigeuner Sprache (Praha 1821).


Bibl.: CLAES, Fr.: Bibliographisches Verzeichnis der deutschen Vokabulare und Wörterbücher, gedruckt bis 1600. Hildesheim-New-York 1977; ENGELMANN, W.: Bibliothek der neueren Sprache, oder Verzeichnis der in Deutschland besonders vom Jahre 1800 an erschienenen Grammatiken, Wörterbücher … Leipzig 1842; HRADECKÁ, Vl.-VIDMANOVÁ, St.: Jezuitské učebnice u nás (výběrová bibliografie). Vědecké informace ZK ČSAV, Suplement 3, 1973, s. 44-53; NOSOVSKÝ, K.: Katalog učebnic českých škol obecných, měšťanských, středních, ústavů učitelských, škol obchodních, pokračovacích, odborných a hospodářských. Praha 1908 (další vyd. 1911, 1919 a 1925); SAUR, Kl. G.: Technik und Wirtschaft in fremden Sprachen. Internationale Bibliographie der Fachwörterbücher (3. Ausg.). München 1966; URBÁNKOVÁ, E. (věd. red.): Soupis děl J. A. Komenského v československých knihovnách, archivech a muzeích. Praha 1959; VATER, J. S.-JÜLG, B.: Litteratur der Grammatiken, Lexica und Wörtersammlungen aller Sprachen der Erde. Berlin 1847 (repr. Graz 1970); ZAUNMÜLLER, W.: Bibliographisches Handbuch der Sprachwörterbücher. Ein einternationales Verzeichnis von 5.600 Wörterbücher der Jahre 1460-1958 für mehr als 500 Sprachen und Dialekte. Stuttgart 1958.

Lit.: BENEŠ, J.-STEINER, M.: Die Janua linguarum reserata 1631-1657. Acta Comeniana et historica 6, 1985, s. 185-199; BOHATCOVÁ, M.: Unbekannte, in Regensburg entdeckte Pilsner Drucke aus dem 16. Jahrhundert. Germanoslavica. Zeitschrift für germano-slavische Studien 1 (6), 1994, s. 11-22; BRAUNER, H.: Die tschechische Lexikographie des 16. Jahrhunderts. Breslau 1939; FEJTOVÁ, O.-PEŠEK, J.: Gramatiky a slovníky v měšťanských knihovnách před Bílou horou. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/2. Praha 1993, s. 339-368; GLÜCK, H. (ed.): Die Volkssprachen als Lerngegenstand im Mittelalter und in der frühen Neuzeit. Akten des Bamberger Symposions am 18. und 19. Mai 2001. Berlin-New York 2002; GRUBMÜLLER, Kl.: Vocabularis ex quo. München 1967; HEJNIC, J.: K našim prvním humanistickým slovníkům. Listy filologické 87, 1964, s. 167-171; JELÍNEK, J.: Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774-1918. Praha 1972; SKÁLA, E.: Lexikographie in Böhmen im 14.-19. Jahrhundert. Germanoslavica 1, 1994, s. 3-10; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: K trojjazyčným vokabulářům Pavla Pressia. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 1. Praha 1966, s. 39-72; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: Nejstarší známý tištěný vokabulář latinsko-česko-německý. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 1/1. Praha 1971, s. II/3-II/160.

Lex.: SCHRÖDER, K.: Biographisches und bibliographisches Lexikon der Fremdsprachenlehrer des deutschsprachigen Raumes. Spätmittelalters bis 1800. Bd. 1-6. Augsburg 1998; VLAŠÍN, Š. (red.): Slovník literární teorie. Praha 1977, s. 352 a 409.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.