Fraktura

Z Encyklopedie knihy

Dvě strany Gebetbuchu císaře Maxmiliána I. (Augsburg 1514). Maximilian I., Kaiser: [Gebetbuch] Oratio ad suum proprium angelum (Augsburg, Johann Schönsperger st. 1514). Fol. 56b a 50a s novým typem fraktury, červeně doplněným textem a dodatečně provedenými rozsáhlými marginálními kresbami Albrechta Dürera (monogram AD s letopočtem 1515 na levé straně vlevo dole). Do vegetativních drolerií jsou zakomponovány povětšinou taneční a hudební scény ze života německého patriciátu. Repro: Kapr 1955.
Dvě strany Gebetbuchu císaře Maxmiliána I. (Augsburg 1514). Maximilian I., Kaiser: [Gebetbuch] Oratio ad suum proprium angelum (Augsburg, Johann Schönsperger st. 1514). Fol. 56b a 50a s novým typem fraktury, červeně doplněným textem a dodatečně provedenými rozsáhlými marginálními kresbami Albrechta Dürera (monogram AD s letopočtem 1515 na levé straně vlevo dole). Do vegetativních drolerií jsou zakomponovány povětšinou taneční a hudební scény ze života německého patriciátu. Repro: Kapr 1955.

Fraktura (z lat. fractus = zlomený, angl. black letter nebo gothic type, caractère gothique, něm. Fraktur) novogotické tiskové písmo vyvinuté v Německu v druhém desetiletí 16. století. Charakteristické rysy lze rozpoznat na jednobříškovém ‚a‘, nahoře i dole hrotitém ‚o‘ a u písmena ‚S‘, jehož levý oblouk je zpravidla nespojitý. Některé kresebné prvky jsou ještě poplatné starší textuře (např. hrotité zakončení minuskulí), jiné zase švabachu (kaligrafičnost majuskulí a ostře sbíhající dříky ‚f‘ a ostrého ‚ß‘). Na rozdíl od švabachu, který vyhovoval především renesančnímu vkusu, fraktura velmi dobře rezonovala i s estetickými měřítky baroka. Navíc ji charakterizoval užší písmový obraz, vítaně spořící množství potřebné tiskařské barvy, písmového kovu a papíru. Tyto vlastnosti převážily nad klady staršího švabachu, který alespoň v Německu od druhé poloviny 16. století fungoval již jen jako vyznačovací písmo a během 18. století byl z tamních tiskáren vytlačen úplně. Jinou předností fraktury, která se od počátku vyvíjela v několika kresebně odlišných variantách, byla typografická univerzálnost. Sloužila zároveň ve funkci textového písma i pro sazbu nadpisů. Morfologicky zajímavé a pro vyznačovací účely typické jsou obloučkem či dokonce smyčkou zakončené dříky minuskulních písmen ‚b‘ ‚h‘ ‚k‘ a ‚l‘ anebo kaligrafické, většinou doleva stáčené křivky majuskulí zvané sloní choboty (Schnörkel, Elefantenrüssel). Fraktura výrazně snížila počet dosud povinných slitků (ligatur) a zkratek (abreviací).

Tři nejstarší typy fraktury, v řezu i písmových stupních rozdílné, souvisejí s působením tiskaře Johanna Schönspergera st. Historická pojmenování jsou odvozena z názvů publikací, k jejichž sazbě určitý typ sloužil. První, obrazem nejrozměrnější se nazývá „Gebetbuchfraktur“ (Augsburg 1514), druhá, poněkud zmenšená a mnohem kaligrafičtější je „Theuerdankfraktur“ (Augsburg 1517) a třetí, ještě drobnější a lomenější nese název „Gilgengartfraktur“ (Augsburg 1520) anebo pleonasticky „gebrochene Fraktur“. Nejstarší typ vytvořil německý benediktin a kaligraf Leonhard Wagner (1454-1522) a za tvůrce „Theuerdankfraktur“ byl dlouho považován Vinzenz Rockner, písař Maxmiliána I., v jehož uměleckém okruhu se Schönspergerovy bibliofilie rodily. Heinrich Fichtenau však přesvědčivě doložil, že prapůvod „Theuerdankfraktur“ leží v rukopisných vzornících, které k Maxmiliánově výuce kaligrafie sestavil vídeňský písař Wolfgang Spitzweg. Na definitivní podobě se pak podíleli písmař Hieronymus Andreae a řezáč patric Johann Neudörffer st. Tato dvojice realizovala i další typ s úzkým a ostrým písmovým obrazem, takzvanou „Dürerfraktur“ (Nürnberg 1522). Písmu byl přiřknut název po Albrechtu Dürerovi, v jehož pojednáních o geometrii, proporcích a opevnění se proslavilo nejvíce. Ostatní varianty nesou názvy dle tiskařů-uživatelů, např. Cranachova (Wittenberg 1524), Köpfelova (Strasbourg 1524), Petreiova (Nürnberg 1524). Kurzivní podoba fraktury je označována německými termíny frakturschrift a kurrentschrift, polokurziva se nazývá kanzleischrift.

Schönspergerova bibliofilie Theuerdank (Augsburg 1517). Maximilian I., Kaiser: Die geuerlicheiten und einsteils der Geschichten des … Helds und Ritters herr Tewrdannckhs neboli Theuerdank [ed. Melchior Pfinzing] (Augsburg, Johann Schönsperger st. 1517). Fol. F1a. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AQ XI 8.

Po prudkém a již v zárodku vhodně diferencovaném nástupu fungovala fraktura prvních 50 let jen jako vyznačovací písmo. Pro tisk jazykově německých literárních textů ji kanonizoval až roku 1560 Sigmund Feyerabend. Pověst národního německého písma získala bezesporu takzvaná „Breitkopffraktur“ (1750), jejíž tvůrce Johann Gottlob Immanuel Breitkopf úspěšně využil starší kresebné morfologie. Poněvadž ojedinělé návrhy na zrušení novogotických písem ve prospěch antikvy (Georg Joachim Göschen) nenašly v nacionálně motivovaných diskusích podporu, všechny reformy německé fraktury měly jen kompromisní ráz. Písmo bylo třeba očistit od manýr mědirytců. Proti kaligrafické přebujelosti sloních chobotů, které takřka znesnadňovaly rozlišování některých liter, vystoupil kupříkladu tiskař a písmolijec Johann Friedrich Gottlieb Unger. Jeho klasicistně jemná, tenká a světlá „Ungerfraktur“ (1793), těžící z čitelnější kresby švabachu, se stala typickým písmem 19. století (užší a ostřejší verze Theodora Walbauma takového rozšíření nedošla). Ještě ve 20. století vzniklo několik nových typů, které fungovaly až do roku 1941, kdy Josef Goebbels frakturu jako „židovské písmo“ oficiálně zakázal.

Polsku se fraktura poprvé, ale nesměle objevila už roku 1521 u Johanna Hallera. Šlo o kopii písma Schönspergerova typu použitého pro sazbu latinského textu. Zásadní postavení této fraktuře vydobyl Hieronim Wietor, když s ní realizoval polskojazyčnou verzi Pseudo-Bonaventurovy knihy Żywot … Pana Jesu Chrysta (Kraków 1522). Frakturu Dürerova typu užíval od 1530 Florian Ungler. Okolo poloviny 16. století se fraktura rozšířila také na skandinávský poloostrov a do Pobaltí.

Pro sazbu nadpisů v jazykově českých textech byla zhusta užívána nejprve zahraničními tiskárnami, např. zvýrazňovací „Dürerfraktur“ u Milichthalerovy Bible české (Nürnberg 1540). Do Čech právě tuto frakturu formou replik augsburských a norimberských vývojových variant let 1522 a 1524 uvedl Bartoloměj Netolický z Netolic. Zastihujeme ji v nadpisech Brtvínova mravněvýchovného spisu Knížka tato dvě stránky v sobě drží … o způsobu a životu křesťanském … o pořádku (Praha 1540). Fraktura Netolického pak přešla do majetku Jiřího Melantricha z Aventinu a ještě 1616 byla funkční u Samuela Adama z Veleslavína. Na Moravě užil frakturu jako vyznačovací písmo jazykově českého textu, totiž Urbana Rhegia Rozmlouvání o krásném kázání (Prostějov 1545), poprvé Jan Günther.


Mezi polovinou 16. a polovinou 19. století fraktura spolu se švabachem sloužila u nás jako univerzální tiskové písmo nejen jazykově německých, ale i českých textů. Od poslední třetiny 17. století došla velké obliby přechodová forma Sabonova frankfurtského nástupce Johanna Erasma Luthera. Později se dovážela fraktura z Vídně od Johanna Thomase Trattnera st. a od počátku 19. století i z berlínské písmolijny Johanna Friedricha Gottlieba Ungera. Po roce 1800 počala být fraktura velmi pomalu vytlačována antikvou. Nesnadnost tohoto emancipačního procesu dokládá mimo jiné pražský tiskař, nakladatel a písmolijec Jan Spurný, z jehož dílny vyšel Katalog českých knih od l. 1774 až do konce roku 1839 Antonína Hansgirga (Praha 1840), který byl sázen ještě osvědčenou frakturou.


Lit.: BAUER, K. Fr.: Leonhard Wagner, der Schöpfer der Fraktur. Beilage zur Zeitschrift für Bücherfreunde 40, 1936, s. 3-7; CROUS, E.-KIRCHNER, J.: Die gotischen Schriftarten. Leipzig 1928 (repr. 1970); FICHTENAU, H.: Die Lehrbücher Maximilians I. und die Anfänge der Frakturschrift. Hamburg 1961; HESSEL, Al.: Die Schrift der Reichskanzlei seit dem Interregnum und die Entstehung der Fraktur. Göttingen 1937; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAPR, A.: Fraktur. Form und Geschichte der gebrochenen Schriften. Mainz 1993; KAŠPAR, J.: Novogotické písmo v Čechách v letech 1500-1750. Acta Universitatis Carolinae, philosophica et historica 3-4. Praha 1971, s. 111-159; KAUTZSCH, R.: Die Entstehung der Frakturschrift. Mainz 1921; MICHEL, H. W.-KEUNE, H.: Fraktur-Schrift. Berlin ca 1930; MILCHSACK, G.: Was ist Fraktur? Braunschweig 1918 (repr. 1925); MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; PLATA, W. (ed.): Buch und Schrift. Schätze der Typographie. Gebrochene Schriften. Gotisch, Schwabacher und Fraktur im deutschen Sprachgebiet in der 2. Hälfte des 20. Jahrhunderts. Frankfurt/M. 1968; WEHMER, C.: Leonard Wagner der Schöpfer der Fraktur? Beiträge zur Inkunabelkunde (Neue Folge) 2, 1938, s. 153-167.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.