Mapa

Z Encyklopedie knihy

Mapa světa v Brandisově Rudimentu (Lübeck 1475). Rudimentum novitorum (Lübeck, Lucas Brandis 1475). Detail fol. 86a. Repro: Bagrow-Skelton 1964.

Mapa (z lat. mappa = původně plátno, pak plátěné desky) výsledek topografického a astronomického měření v podobě zmenšeného a zjednodušeného půdorysného obrazu zemského povrchu (angl. geographical map, fr. carte géographique, něm. Landkarte), moří (angl. sea map, fr. carte marine, něm. Seekarte), povrchu nebeského tělesa či planetárních drah (angl. astronomical map, fr. carte astronomique, něm. astronomische Karte nebo Sternkarte) apod. Mapa obsahuje prvky topografické (zeměpisné), politicko ekonomické (komunikační síť, správní celky), matematické, konstrukční a doplňkové (názvosloví, vysvětlivky, grafy). Významným orientačním prvkem je měřítko čili poměr zmenšení zobrazované skutečnosti do mapy. Vyjadřuje se graficky pomocí délkové stupnice, anebo číselným poměrem (1:10.000 = 1 cm na mapě odpovídá 10.000 cm ve skutečnosti). Mapy dělíme mimo jiné dle zobrazeného území (svět, světadíl, stát), obsahu (topografické neboli místopisné, chorografické neboli přehledné) či účelu (hospodářské, školní, vojenské). Speciálně koncipovaný soubor map se nazývá atlas.

Na starých mapách je pro označení světových stran běžně užívána latinská terminologie: pars australis či meridionalis (část jižní, polední), borealis či septentrionalis (severní, půlnoční), occidentalis (západní), orientalis (východní). Pro výše položená teritoria platilo pojmenování pars superior, níže položená místa se označovala termínem inferior. Nejstarší tištěné mapy postrádaly většinou rok vydání, aby předčasně nezestárly. Jejich názvy jsou umístěny do horní lišty, nebo častěji v nápisových páskách a kartuších. Narativní rohový výjev přibližující přírodní bohatství či společenský život zobrazovaného regionu se nazývá parergon.

Mapy vznikaly původně otiskem dřevořezu nebo mědirytu a byly vesměs ručně kolorované. Nejstarší dřevořezovou mapu zařadil tiskař Günther Zainer k dílu Isidora Hispalensis Etymologiae (Augsburg 1472). První mědirytem reprodukované mapy světa a Německa se nacházejí v druhém vydání Ptolemaiova díla Cosmographia (Bologna 1477). Později se při výrobě uplatnily i všechny mladší grafické techniky jako oceloryt, litografie, heliogravura a fotografie. K nejstarším litografovaným mapám lze dle Dusslerova katalogu řadit Bayrischer Kreis (München 1797-1798), kreslený a reprodukovaný Senefelderovým předchůdcem Simonem Schmidem (1760-1840). Sám Alois Senefelder se účastnil litografického procesu jiné nejstarší Karte von Bayern (München 1808), kterou na kámen kreslili Karl Schleich (1788-1840) a Johann Baptist Seitz (1786-1850), zaměstnanci Vojenského topografického ústavu v Mnichově.

Nejstarší tištěné mapy přicházejí jakožto ilustrační doprovod naukových děl již v poslední třetině 15. století. Prvenství patří výše zmíněnému Zainerovi, který do encyklopedie Isidora Hispalensis otiskl 1472 dřevořezovou mapu světa. Tato „tabula mundi“ je jednoduchý diagram, znázorňující svět v podobě ,T‘ vepsaného do kruhu. Nad pomyslným příčným břevnem písmene se rozkládala Asie, nalevo od kolmého dříku byla Evropa, napravo Afrika a uprostřed kruhu Palestina (planimetrické zobrazení vycházelo z biblické tradice, která Noemovy syny Sema, Chama a Jafeta považovala za praotce zemských světadílů). Obdobně koncipovanou, ale kartograficky již vyspělejší mapu světa zařadil tiskař Lucas Brandis (činný 1473-1500) do Rudimentum novitorum (Lübeck 1475). Dřevořezová mapa Palestiny od Erharda Reeuwicha se vyskytuje v cestopisu Bernharda von Breydenbach Peregrinatio in Terram sanctam (Mainz 1486). Mapu světa a mapu Německa zařadil též Anton Koberger st. do prvního vydání Schedelovy Liber chronicarum (Nürnberg 1493). K nejstarším mapám lze řadit ještě dřevořezový list Erharda Etzlauba Das ist der Romweg von Meyeln zu Meylen mit Punckten verzeychnet (Nürnberg ante 1501).
Fabriciova mapa Moravy (Antwerpen 1573). Ortelius, Abraham: Theatrum orbis terrarum (Antwerpen 1573), fol. 26a mapa Paula Fabricia s názvem „Moraviae, quae olim Marcomannorum sedes, corographia ... descripta et correcta“.. Rytcem dodatečně kolorované mapy byl Franz Hogenberg. Na reversu mapy je sázený text popisující přírodní a kulturní poměry, výškopis a polohopis Moravy. Mapová sbírka Historického ústavu Akademie věd ČR (Praha), sign. A-4029.
První, kdo se oprostil od antické kartografie, byl Abraham Ortelius s dílem Theatrum orbis terrarum (Antwerpen 1570). Nejstarší užití slova atlas pro pojmenování souboru map připadá na Gerarda Mercatora st. a jeho posmrtně vydaný Atlas sive Cosmographicae meditationes de fabrica mundi et fabricati figura (Duisburg 1595). Významnou pomůckou pro kartografii se stal Ein kunstlich Instrument oder Sonnen Ur Petera Apiana (Landshut 1524), určující zeměpisnou délku a šířku významných evropských měst. Kolébkou kartografie byla do poloviny 16. století Itálie. Zde působili kartografové Bartolomeo dalli Sonetti (činný 1477-1485), Giovanni Matteo Contarini (1452-1507) a Benedetto Bordone (1460-1539). Reprodukcí map se zabýval hlavně benátský dřevořezáč a tiskař Giovanni Andrea Valvassori (též Guadagnino di Vavassore, tiskařsky činný 1530-1573). Z Itálie se těžiště přesunulo do dnešní Belgie a do Nizozemí. Rytecké dílny Jodoca Hondia a Abrahama Ortelia spolu s firmou Janssoniů si udržely takřka stoletý monopol. V závěru 16. století započal v Amsterodamu činnost Willem Janszoon Blaeu, ve 20. letech 17. století se zde zformoval podnik Covens-Mortier, kolem poloviny století vystoupil poprvé Frederik de Wit a počínaje 80. léty až do poloviny století následujícího v tomto oboru pracovala rodina Pietera Schenka. V Antverpách tiskl Orteliův konkurent Gerard de Jode.

Koncem 17. století poklesla nizozemská kartografická tvorba na pouhé řemeslné přetiskování. Aktivitu v tomto oboru převzaly od 30. let 17. století francouzské rodinné firmy Jaillot, Sanson a Delisle. V Anglii pracovalo zavedené nakladatelství Hermana Molla. Německo od počátku 18. století ovládla rodinná firma Homannů. K dalším tvůrcům patří Georg Braun a Franz Hogenberg, Georg Matthäus Seutter a Tobias Konrad Lotter. Velké popularity dosahovala také díla Gabriela Bodenehra. Ke slavným vídeňským tvůrcům map patřili Tranquillo Mollo, Franz Johann Josef von Reilly či Franz Anton Schrämbl. Pokusy o kritické zhodnocení starší mapografie byly činěny již v 18. století, např. Johann Gottfried Gregorii Curieuse Gedancken von den vornehmsten und accuratesten alt und neuen Landcharten (Frankfurt/M.-Leipzig 1713) nebo Eberhard David Hauber Versuch einer umständlichen Historie der Landcharten (Ulm 1724).

Mapa Čech z Münsterovy německé kosmografie (Basel 1544). Münster, Sebastian: Cosmographia. Beschreibung aller Lender (Basel, Heinrich Petri 1544). Dřevořezová mapa s názvem „Bemher künigreich mit bergen und wälden gerings umb beschlossen“. Těží ze zpracování Mikuláše Klaudyána a je orientována k jihu. Kopie v dalších vydáních měly změněné nadpisy. Antikvariát Meissner (Praha) (jen mapa).

Nejstarší známá mapa Čech byla zpracována a vytištěna v Norimberku mezi léty 1517-1518 dle předlohy, na jejíž tvorbě se účastnil Mikuláš Klaudyán. Od 1544 do počátku 17. století byla její adaptace součástí basilejských vydání Münsterovy Kosmografie. Roku 1561 zhotovil Marcin Helwig nejstarší mapu Slezska (další kartografické práce podnikal až Jonas Scultetus na počátku 17. století). V pořadí druhá mapa Čech, kterou do zahraničních atlasů převzali Ortelius a Mercator, vznikla v Praze 1568. Jejím autorem byl Johann Criginger. První mapa Moravy od Paula Fabricia nese letopočet 1569. Za ní okolo 1604 následuje přesnější práce Jana Amosa Komenského. Nejstarším svazkovým, nikoli však ještě zcela kartografickým dílem vydaným u nás byla učebnice zeměpisu uherského vědce Jánose (Johanna) Hontera Rudimentorum cosmographicorum … libri IIII. cum elegantissimis tabellis geographicis (Praha 1595). Editorem učebnice pro pražskou tiskárnu Schumannů byl Martin Bacháček z Nauměřic. Dřevořezové mapy tu zaujímají posledních čtrnáct listů.

Ještě donedávna byla zcela neznámá mapa anonymního kartografa Bohemia in suas partes geographice distincta (Augsburg 1619). Augsburský kreslíř, rytec a nakladatel Wilhelm Peter Zimmermann (zemř. ca 1630) ji provedl s německou nomenklaturou a doplnil osmi vedutami českých, německých, rakouských a polských měst. Augsburskou mapou Čech se vzápětí inspiroval Pavel Aretin z Ehrenfeldu. Jeho list, který je výjimečně opatřen českou nomenklaturou, rytecky reprodukoval Paul Bayard v Praze 1619. O rok později pro amsterodamského Janssonia augsburskou verzi Čech dle kresebné kopie Egidia Sadelera ml. beze změny názvu přeryl holandský rytec Pieter van der Keere (též Kaerius, Kerius 1570/71-1630). Sadelerova verze posloužila ještě 1667 pro rytinu Samuela Dvořáka st. s pozměněným názvem Tabula geographica inclyti Boemiae regni in suas partes et districtus divisa, která byla zařazena jako příloha k Boleluckého spisu Rosa Boemica sive Vita sancti Woytiechi (Praha 1668).

V letech 1632 a 1665 přetištěnou Aretinovu mapu (1619) na několik let zastínily dokonalejší práce Johanna Georga (Moritze) Vogta. I ty však na dlouhou dobu překonal Johann Christoph Müller. Roku 1716 vyšla v Norimberku jeho mapa Moravy, která antikvovala doposud platné měření Georga Matthäuse Vischera. S letopočtem 1720 (správně 1723) byla v Augsburku tištěna Müllerova mapa Čech. Práce na mapování slezského terénu dokončili později Johann Wolfgang Wieland a Matthias Schubart. Müllerovy mapy se staly východiskem mnoha adaptací (z domácích jmenujme alespoň přepracování Bernardina Erbera). České topografické názvy namísto dosavadní německé, latinské či francouzské nomenklatury poprvé v 18. století uváděli na svých mapách Alois David a Jan Loth. Jazykově české mapy Moravy a Slezska byly pod názvem Korunní země Morava a Slezsko vydány péčí firmy Buschak a Irrgang poněkud později (Brno 1850). Za první historické mapy Čech, zachycující významná bojiště a vedle soudobých míst i aglomerace už zrušené, lze označit šest kolorovaných rozkládacích příloh z jinak bohatě ilustrovaného sedmisvazkového díla Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser Františka Alexandra Hebera (Praha 1844-1849, 265 tabulí s 289 pohledy, 64 tabulí se 78 plánky, 6 tabulí se 78 znaky a 6 kolorovaných map). Mapy v Heberových Hradech se později staly východiskem nového zpracování Augustina Sedláčka v jeho patnáctidílné encyklopedii Hrady, zámky a tvrze Království českého (Praha 1882-1927).

Schillerovo Coelum stellatum christianum (Augsburg 1627). Schiller, Julius: Coelum stellatum christianum (Augsburg, Andreas Aperger 1627). Tabule 25 na pag. 73 (souhvězdí Raka symbolizované sv. Janem a jeho atributem). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. Δ I 72.

Nejstarší mapu Měsíce u nás publikoval jezuita Valentin Stansel v univerzitní dizertaci Propositiones selenographicae sive De Luna (Olomouc 1655). Pokus přiblížit domácí publikační činnost zahraničním atlasům souhvězdí zobrazovaných na bázi pohanské mytologie poprvé u nás podstoupil jezuita Vít Scheffer. Jeho Coelum poeticum seu Sphaera astronomica (Praha 1686) obsahuje krom Groosova frontispisu jen jednu rytinu pásového zvěrokruhu. Poněkud lépe je vypravena mladší učebnice Flora Staška Die erleuchtete Vorhalle zum Tempel des Unendlichen (Litomyšl 1859) s 56 drobnými souhvězdími. Baltasar van Westerhout zhotovil velkou dvoudílnou mapu jižní oblohy pro Observationes mathematicae et physicae in India et China factae jezuity Františka Noëla (Praha 1710). Skrovnou literaturu o zeměměřičství reprezentuje Menšíkův právnicky orientovaný spis O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní (Praha 1600), dále Šimon Podolský z Podolí Knížka o měrách zemských (Praha 1683), Václav Josef Veselý Gruntovní počátek matematického umění, geometria practica, trigonometria plana, stereometria (Praha 1734) a Petr Kašpar Světecký Prv hrubě vážený, nyní ale zavržený, neboližto reformirovaný falešné zemoměření (Jindřichův Hradec 1738).

Již od 16. století se v některých mapách prosazovala silná alegorizace. Jak tyto výtvarné postupy přehlušovaly obsahovou a věcnou výpověď mapy, ukazuje dílo Heinricha Büntinga Itinerarium Sacrae scripturae, das ist Ein Reisebuch über die gantze heilige Schrift (Helmstedt 1581). K nám tento oblíbený biblický cestopis uvedl Daniel Adam z Veleslavína jako Itinerarium Sacrae scripturae, to jest Putování svatých na všecku svatou Bibli obojího Zákona (Praha 1592 a 1609). Adam do překladu zařadil české adaptace původních dřevořezových ilustrací, z nichž jedna je pojmenována „Tabule všeho okršlku zemského v způsobu listu dětelového“. Je to kuriózní diagram Evropy, Asie a Afriky. Kontinenty, jejichž střed tvoří Jeruzalém, jsou násilně seskupeny tak, aby připomínaly jetelový trojlístek. Zjevným východiskem však byl erb Hannoveru, Büntingova rodiště. Další dvě manýristické rytiny Büntingova Itineraria předvádějí Evropu v podobě panny a Asii jako okřídleného Pegase. Obraz panenské Evropy má však delší tradici. Pochází od innsbruckého dřevořezáče Johanna Putsche (též Bucius, 1516-1542) a publikován byl jako jednolist v Paříži 1537. Krom toho, že jeho zjednodušená dřevořezová podoba provází už první německé vydání Itineraria (Heinrichstadt 1583), uchytil se od 1588 i mezi ilustracemi basilejských vydání Münsterovy Kosmografie.

Mapa Čech ve tvaru růže (Augsburg ca 1668). Vetter, Christian-Kilian, Wolfgang Philipp: Bohemia rosa omnibus saeculis cruenta (Augsburg, s. t. ca 1668). Mapa fungovala jako volná grafika i jako ilustrační tabule zařazená před pag. 1 první knihy Balbínova díla Epitome historica rerum Bohemicarum (Praha 1673). Antikvariát Meissner (Praha) (jen mapa).

Jiná známá kuriozita se nazývá Bohemia rosa omnibus saeculis cruenta. Jsou to Čechy formované do tvaru růže čili jako mariánský (tudíž katolický) emblém. Jeho střed tvoří Praha, na konci krátkého stvolu je znázorněna Vídeň. Pod devízou „Ivstitia et Pietate“ spočívá koruna, měřítko, větrná růžice a Český lev, dole se nacházejí názvy 18 krajů. Předlohu vzdělal slezský kreslíř a malíř Christian Vetter, graficky ji v Augsburku ca 1668 reprodukoval Wolfgang Philipp Kilian. Čechy ve tvaru růže nalezneme na příloze první knihy Balbínova díla Epitome historica rerum Bohemicarum (Praha 1673-1677).

Kartografické motivy se staly vítaným imaginativním oživením frontispisu. Dokládají to mimo jiné anonymní rytiny v životopisu Vir apostolicus seu Vita et virtutes R.P. Alberti Chanovsky od Jana Tannera (Praha 1660 a 1688). Mapové prvky přicházejí též na fontispisu třetího vydání díla Václava Lebedy z Bedrštorfu Knížka obsahující v sobě kratičké poznamenání zámkův, hradův, měst, tvrzí a jiných sídel v tomto slavném Království českém ležících (Praha 1682). Jako ilustrační prvek byla mapa zařazována rovněž na titulní stranu, kupříkladu v prvním dílu 1. dekády Balbínova vlastivědného spisu Miscellanea historica Regni Bohemiae (Praha 1679). Silně stylizovanou Škrétovu kresbu českých pohoří, řek a středového panoramatu Prahy ryl pro tuto příležitost již zmíněný Samuel Dvořák st.

Jiné typy mapových kuriozit zobrazovaly neexistující teritoria a prostřednictvím alegorických prvků pranýřovaly soudobé mravy. Kořeny tohoto žánru sahají až k francouzské a italské poezii 13. století. Mladším prototypem se stal dvanáctilistový švank Hanse Sachse Das Schlauraffen Landt (Nürnberg ca 1553). Přímým východiskem kartografického pojetí fantaskní Šlarafie čili země blahobytu (z něm. Schlaraffe = lenoch, povaleč), v níž se každému dostane hmotných požitků bez duševní či fyzické námahy a osobní zbožnosti, byla utopie Johanna Andrease Schnebelina Erklärung der wunder-seltzamen Land-Charten Utopiae, so da ist Das neu-entdeckte Schlaraffenland (Nürnberg 1694). Nejstarší mapu Šlarafie vydal Johann Baptist Homann pod názvem Accurata Utopiae tabula, das ist Der neu-entdeckten Schalck-Welt oder des … nie erkannten Schlaraffenlandes … Land-Tabell (Nürnberg 1716). V ní satiricky působí už parergon zobrazující tlustého Baccha sedícího obkročmo na sudu ve společnosti personifikovaných Nectností a veselících se milenců. Na zemi leží atributy ženské marnivosti (kartáč, hřeben a vějíř). Šlarafii tvoří 17 státních celků a souostroví jako království pijáků (Bibonia Regnum), prostopášníků (Lurconia Regnum), říše lakomců (Mammonia) či smilstva (Res Publica Veneria) apod. Parodický účin zvyšují také názvy měst a krajin, např. Chtivín (Geilhausen), Rváčov (Rauffenberg), území Červeného nosu (Rotnasia), Zobákov (Schnabelweidia). Alegorický plán mapy rozděluje rovník jakožto hranice morálky. Zatímco na jihu se rozkládá peklo (Tartaria Regnum), v severní části je lehce naznačena Terra Sancta Incognita.



Bibl.: CAMPBELL, T.: The earliest printed maps 1472-1500. London 1987; CAMPBELL, T.: European printed maps to 1800. London 1967; FAUSER, J.-FAUSER, Ar.-ROSSIPAUL, G. (edd.): Fauser „Dokumenten“ Mappe. Reutlingen 1997; KOEMAN, I. C.: Atlantes Nederlandici. Bibliography of terrestrial, maritime and celestial atlases and pilot books, published in the Netherlands up to 1880. Vol. 1-5. Amsterdam 1967-1971; KOEMAN, I. C.: Collection of maps and atlasses in the Netherlands. Leiden 1961; KUCHAŘ, K.-DVOŘÁČKOVÁ, A.: Mapová sbírka B. P. Molla v Univerzitní knihovně v Brně. Praha 1959; PHILIPS, Ph.: A list of geografical atlasses in the Library of Congress. Vol. 1-7. Washington 1909-1973; ROUBÍK, Fr.: Soupis map Českých zemí. Sv. 1-2. Praha 1951-1955; SEMOTANOVÁ, E.-ŠIMŮNEK, R.: Katalog mapové sbírky Historického ústavu Akademie věd České republiky do roku 1850. Praha 2002; SEMOTANOVÁ, E.-ŠIMŮNEK, R.: Lexikon mapových archivů a sbírek České republiky. Praha 2000; SHIRLEY, R. W.: The mapping of the world. Early printed world maps 1472-1700. London 1984.

Lit.: BAGROW, L.: Geschichte der Kartographie. Berlin 1951; BAGROW, L.-SKELTON, R. A.: Meister der Kartographie. Berlin 1985; BONACKER, W.: Kartenmacher aller Länder und Zeiten. Stuttgart 1966; BUCZEK, K.: Dzieje kartografii polskiej od XV do XVIII wieku. Wrocław 1963; DÖRFLINGER, J.: Die Österreichische Kartographie im 18. und zu Beginn des 19. Jahrhunderts unter besonderer Berücksichtigung der Privatkartographie zwischen 1780 und 1820. Bd. 1-2. Wien 1984-1988; DUSSLER, L.: Die Incunabeln der deutschen Lithographie (1796-1821). Heidelberg 1955; GOSS, J.: Alte Städte. Karten und Ansichten. London 1991; GROSJEAN, G.-KINAUER, R.: Kartenkunst und Kartentechnik vom Altertum bis zum Barock. Bern-Stuttgart 1970; HARMS, H.: Künstler des Kartenbildes. Biographien und Porträts. Oldenburg 1962; HERRMANN, A.: Die ältesten Karten von Deutschland. Leipzig 1940; HOFFMANN-FEER, E.: Die Typographie im Dienste der Landkarte. Basel 1969; HOFFMANNOVÁ, J.: K historii tisku map. Dějiny věd a techniky 16, 1983, s. 45-58; HONL, I.: Kartografické kuriosum (Vetterova Bohemiae Rosa z r. 1668 a jiná mapová kuriosa). Ročenka československých knihtiskařů 12, 1928, s. 100-104; HONL, I.: Mapa světa v pražských biblích ze XVI. století. Ročenka československých knihtiskařů 19, 1936, s. 75-80; HONL, I.: O rozmanitém významu slova „mapa“. Kartografický přehled 4, 1949, s. 115-116; HONL, I.: O termínech „mappa“ a „charta“. Kartografický přehled 10, 1956, s. 114-115; KNEIDL, P.: První vyobrazení Nového světa 1493-1509. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 14-15. Praha 1979-1980, s. 31-38; KNEIDL, P.: Skvost panny Evropy. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 10. Praha 1975, s. 263-268; KUCHAŘ, K.: Early maps of Bohemia, Moravia and Silesia. Praha 1961; KUCHAŘ, K.-BOGUSZAK, Fr.-CÍSAŘ, J.: Vývoj mapového zobrazení území Československé republiky. Sv. 1. Mapy Českých zemí do poloviny 18. století. Praha 1959. Sv. 2. Mapování a měření Českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20. století. Praha 1961; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M. 1993; KUPČÍK, I.: Alte Landkarten. Von der Antike bis zum Ende des 19. Jahrdunderts. Praha 1980 (repr. 1989); LEDABYL, S.-PECKA, K.-DVOŘÁK, K.: Kartografie a kartografická polygrafie. Praha 1976; MEURER, P. H.: Mappae Germaniae. 1482 bis 1803. Bad Neustadt/S. 1984; MORELAND, C.-BANNISTER, D.: Antique maps (Christie’s collectors guides). Oxford 1986; MÜLLER, M.: Das Schlaraffenland. Der Traum von Faulheit und Müßiggang. Wien 1984; PRIKRYL, Ľ. V.: Vývoj mapového zobrazovania Slovenska. Bratislava 1977; RICHTER, D.: Schlaraffenland. Geschichte einer populären Phantasie. Köln 1984; RÖK, B.: Böhmen und Mähren. Ansichten, Stadtpläne und Landkarten aus der Graphischen Sammlung des Germanischen Nationalmuseums Nürnberg. Nürnberg 1995; SEMOTANOVÁ, E.: Historická geografie Českých zemí. Praha 2002; SEMOTANOVÁ, E.: Kartografie v historické práci. Vademecum. Praha 1994; SEMOTANOVÁ, E.: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí. Praha 2001; SEMOTANOVÁ, E. (ed): Staré mapy Českých zemí. Praha 2000; SEMOTANOVÁ, E.: „Tematické“ legendy tištěných map českých zemí ve století Jana Kryštofa Müllera. Historická geografie 31, 2001, s. 241-275; SKELTON, R. A.: Decorative printed maps of the 15. to 18. centuries. London-New York 1952; ŠIMÁK, B.: Čtyři sta třicet let nejstarší české mapy Čech. Typografia 51, 1949, s. 50-55; ŠINDELÁŘ, D.: Vědecká ilustrace v Čechách. Praha 1973; ŠVAMBERA, V.-ŠALOMON, B. (edd.): Monumenta cartographica Bohemiae. Vol. 1-6. Praha 1932-1938; VOLF, J.: Mapy v Svatováclavských kalendářích. Vitrínka 9, 1932, s. 177-179; ZÍBRT, Č.: Das Schlaraffenland, země Satranská. Český lid 22, 1926, s. 155-156.

Lex.: TOOLEY, R. V.: Tooley’s dictionary of mapmakers. Revised eidition, ed. J. French. Vol. 1-4. Tring 1999-2004.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.