Signatura (tištěná kniha)
Signatura (z lat. signum = znamení, angl. a fr. signature, něm. Signatur) 1. značka výtvarného umělce či řemeslníka jako doklad autorství a případně i kompletnosti výtvoru. Měla podobu podpisu úplného (Baltasar van Westerhout), částečně zkráceného (Bal: v. West:), anebo iniciálového (BvW), který se nazývá monogram. Přítomnost podpisu a jeho forma závisely na historicky podmíněném pojetí umělecké originality, autorského práva i na individuálních zvyklostech tvůrce. Podpis mnohdy poskytl knize bezpochyby reklamní funkci, ale patisku zabránit nedokázal.
Většina nejstarších dřevořezů vzniklých od konce 14. století signována ještě nebyla a jejich původci (dřevořezáč, briefmaler) zůstávají dodnes anonymní. Odborná literatura pro ně ve zdůvodněných případech zavádí pomocná označení (např. Mistr Perarcy). Hodlal-li tvůrce alespoň částečně vystoupit z anonymity, užil monogram. Tato iniciálová či výtvarná značka byla řezána přímo do štočku zpravidla v místech dostatečně viditelných (visící štítek, pata sloupu). Tvořila tak součást kompozice. Ačkoli nejstarší signatury původců volné grafiky přicházejí sporadicky už v polovině 15. století, u ilustračního dřevořezu a knižního dekoru jsou častější teprve během 16. století. Většinou se má zato, že podpis nepatří kreslíři předlohy, který zůstává v pozadí, nýbrž dřevořezáči.
Naproti tomu u tisků z hloubky se invenční práce malíře či kreslíře oddělovala od reprodukční činnosti rytecké a tiskařské již během 16. století. Signaturám tvůrců jednotlivých technologických fází hlubotiskových ilustrací byl vyhrazen spodní okraj tiskové formy. Přitom však většinou nešlo o podpisy autentické. Stejně jako textové legendy je na desku před definitivním stavem vrývali profesionální písmaři. Nalevo uváděli jména malíře a kreslíře, napravo rytce, vydavatele nebo tiskaře. K rozlišení autorského podílu běžně sloužily latinské termíny composuit, delineavit, divulgavit, excudit, fecit, formavit, incidit, invenit, pinxit, sculpsit a jim odpovídající jinojazyčné výrazy a zkratky. Na kolektivní práci poukazovalo označení direxit. Jména původců mohou doplňovat ještě zkratky „cath.“ a „priv.“. První prozrazuje konfesi (lat. catholicus = katolický) a druhá dává najevo určité postavení či monopol vymezený panovnickým privilegiem. Grafické práce vytvořené v Augsburku zhusta provází typická sigla „A. V.“, která nahrazuje plný název města (též Aug. Vindel., Augusta Vindelicorum). Jména tvůrců leckdy doplňuje i letopočet vzniku díla. Mladší tisk z plochy v signaturách tak pevný a závazný řád neměl. Rané litografie byly značeny vlastnoručně na kameni, ale už od 20. let 19. století se psané, anebo knihtiskem připojované původcovské údaje stěhovaly v libovolném pořadí pod spodní okraj. I zde jsou však jednotlivé sféry spolupráce (kreslíř, litograf, tiskař či litografický ústav) specifikovány obvyklými zkratkami, anebo slovně, např. nalevo dole „Steindruck von Höfelich in Wien“ a vpravo „Steinzeichnung von Wenzel Manes in Prag“.
Westerhoutův frontispis pro Caussinův Dvůr (Praha 1700). Caussin, Nicolas: Dvůr svatý aneb Křesťanská naučení (Praha, Tiskárna jezuitská, fa. Jan František Starck 1700). Frontispis ilustrující zároveň počátek knihy (urozený pár přijímá svátost manželskou). Signováno vpravo dole „Bal: v. W. Scul:“. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BC VI 134.
Frontispis bratrů Klauberových k Ignácovým Duchovním cvičením (Brno 1747). Ignatius de Loyola S.: Geistliche Übungen (Brno, Jakub Maxmilián Svoboda–dědici, fa. Václav Lenhart 1747). Frontispis se světcovým portrétem signovaným vpravo dole. Antikvariát Meissner (Praha).
Připravil-li do knihy větší počet ilustrací jediný autor, k poměrně běžným praktikám patřilo, že signaturu nesl pouze úvodní frontispis, anebo první obraz (příloha) v textu. Neméně obvyklým jevem, patrným už na barokní knize, bylo uvádění souhrnných údajů o původci knižní ilustrace na titulních stranách, např. „scalpro et sumptibus“ či „in Kupfer gestochen und verlegt von“ (vyryto a vydáno nákladem). Knižní typografie tuto konvenci udržuje dodnes. Po polovině 19. století počaly historické signovací praktiky pomalu ustupovat také ve volné grafice. Signaturu řezanou (rytou) přímo do tiskové desky nahradilo emblematické autorizační razítko na grafickém listu (pravděpodobně poprvé angloamerický umělec James Abott Whistler, 1834-1903). Jinou náhradu v podobě vlastnoručního podpisu, umístěného zpravidla pod pravý spodní roh grafického otisku, zavedl zřejmě londýnský kreslíř a rytec Seymour Haden (1818-1910). Vedle podpisu byl výtvarníkovou rukou zaznamenán též zlomek, nesoucí v čitateli pořadové číslo otisku a ve jmenovateli celkovou výši nákladu. Tento zvyk se ujal i u originálních ilustrací novodobých bibliofilských tisků. 2. V písmolijectví označení pro žlábek na přední straně hranolku tiskového písmene, tedy na té části, kde má písmový obraz základnu. Signaturový žlábek čili značnice vzniká již při odlévání v licím strojku. Sazeč dle signatury hmatem pozná, jak hranolek ze sazečské kasy uchopit a správnou stranou směrem k sobě vložit do sázítka. Poněvadž počet signatur, jejich hloubka, šířka a vzdálenost od paty hranolku jsou pro každou písmovou sadu totožné, žlábky zjednodušují také rozmetávání sazby do příslušných přihrádek sazečské kasy.
Sazečovy nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 126 (zleva nahoře sázítko, patrice s negativně vyvýšeným písmenem B, dvě tisková písmena se signaturami na boku, přihrádky na tiskové formy s ležícím sázítkem a sázecí linkou, nádoba na louh k čištění sazby, korektorovo sedátko, typografická mírka, vyřazovací prkno, dvě sazebnice, kasa s německým naložením, šídlo na opravu chybné sazby, tenakl a divizor). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.
3. Číselná, písmenná, častěji však kombinovaná forma knihovní evidence určující místo exempláře ve fondu. Signatury kvantitativně i kvalitativně bohatých fondů jsou zpravidla trojsložkové a zachycují typ objektu (psaný, tištěný), žánr, formát a přírůstkové číslo ve své kategorii (lat. numerus currens čili běžící). Signatura je vepsaná či nalepená v podobě menšího papírového štítku na hřbet, případně na přídeští nebo titulní stranu exempláře. Jakožto významný signál provenience bývá z mnoha volně se pohybujících starých tisků odstraněna zamalováním, či vystřižením.
Lit.: FRANKEL, B.: La signature, genèse d’un signe. Paris 1972; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.
Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 278 a 330.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.