Jezuitská tiskárna – Praha

Z Encyklopedie knihy

Bordura z roku 1541 převzatá na Michnovu Českou mariánskou muziku (Praha 1647). Vlevo Piesně chval božských [red. Jan Roh] (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1541). Červeno-černá titulní strana s bordurou (pod nohama krále Šalomouna letopočet 1541, vpravo král David, dole zpívající sbor). Repro: Tobolka 1927. Vpravo Michna z Otradovic, Adam: Česká mariánská muzika (Praha, Tiskárna jezuitská [faktor neznámý] 1647). Titulní strana s toutéž, ale opotřebovanou bordurou. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 54 E 46.

Jezuitská tiskárna – Praha institucionální tiskárna pracující v režii jezuitského řádu a pražské univerzity. Dobou působnosti patří mezi evropskými sesterskými středisky k nejdéle fungujícím a kapacitou se bezkonkurenčně řadí do čela všech českých a moravských dílen 15.-18. století.

Bordura z roku 1523 kopírovaná pro Michnovu Loutnu českou (Praha 1653). Vlevo Lukáš: Spis tento o pokání (Mladá Boleslav, Jiřík Štyrsa 1523). Titulní strana s bordurou pořízenou dřevořezem bílé linie. Bordura ze stylizovaných delfínů, portálu a vřezané latinské gnómy je nad štítkem s letopočtem 1523 opatřena Štyrsovými iniciálami GS a jeho značkou. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR III 16/2. Vpravo Michna z Otradovic, Adam: Loutna česká (Praha, Tiskárna jezuitská [faktor neznámý] 1653). Titulní strana s bordurou kopírovanou klasickým dřevořezem, a nadto s vynecháním latinských gnóm, původního letopočtu a Štyrsových iniciál i značky. Repro: Adam M

Jezuité po svém příchodu do Čech (1556) nepokládali za vhodné vlastní tiskárnou zatěžovat již tak náročný provoz klementinské koleje, nadané 1562 právy vysokého učení. Potřebnou řádovou a protireformační literaturu opatřovali nákupem v cizině. Později se obraceli na katolicky orientované pražské tiskaře (před 1620 Kašpar Kargesius z Haselštejna a Tobiáš Leopold, po 1620 Jan a Štěpán Bylinovi, Zikmund Léva z Brozánek, Pavel Sessius). Z let 1602 a 1612 vlastnili sice Rudolfovo a Matyášovo privilegium stíhající patisk řádové literatury, avšak ještě pobělohorský rektor koleje Valentin Coronius odmítl zprovoznit konfiskovanou tiskárnu Samuela Adama z Veleslavína, kterou jezuitům 27. května 1621 daroval císař Ferdinand II. dekretem místodržícího Karla z Lichtenštejna. Raději ji za nepatrnou sumu obratem přenechal 14. srpna 1621 Juditě Bylinové. Proto už z těchto důvodů, nehledíme-li na konfesijní zakotvení, je třeba odmítnout evidentně falešné impresum „gedruckt zu Prag im Jesuiter Collegio durch Theophilum Hieronymi anno 1620“, jímž se prezentuje čtenářsky úspěšná série třinácti protijezuitských kontinuací Variorum discursuum Bohemicorum nervus oder Hussiten Glock … durch Johann Huß redivivum (Praha? 1618-1620).

Vážné úvahy o instalaci řádové tiskárny se objevily až na počátku 30. let a jsou spjaty se jménem významného jezuitského učitele, kazatele a literáta Jiřího Plachého st. (častěji též Ferus, 1586-1655). Jezuité v obavách z konkurence právě zakládané Tiskárny arcibiskupské si roku 1632 u purkrabího Jaroslava Bořity z Martinic vymohli jako kompenzaci škod vzniklých během saské okupace převedení Sessiovy univerzitní dílny do vlastnictví řádu. Dozajista však nešlo o náhradu lukrativní. Tiskárna byla od konce 20. let rozprodávána už jejím majitelem a také Samuel Martinius z Dražova, který ji obsadil během saského vpádu na přelomu let 1631-1632, z ní tajně některé štočky vyvezl. Není proto divu, že faktický provoz řádové Tiskárny počíná až rokem 1635, a to ve více než skromných podmínkách. I když její spiritus agens Plachý chybějící či opotřebovaný fundus postupně dokupoval (např. již 1631 z koleje v Nise), do 40. let 17. století se jezuité mohli koncentrovat jen na výrobu typograficky a ilustračně méně náročných českých překladů z němčiny, např. Drechselovy práce Herolt smrti neb Předposel věčnosti (Praha 1635), Křížová škola neb V křesťanské trpělivosti posilnění (Praha 1635), Nebeský kolovrátek (Praha 1635) a Rozjímání o věčnosti (Praha 1635). Roku 1645 však Tiskárna dražbou majetku Jana Byliny z Lipovce a Lazu definitivně získala tiskové písmo a některé štočky někdejší tiskárny melantrišsko-adamovské. Kromě iniciál a jiného knižního dekoru šlo kupříkladu o cyklus dřevořezů Tance smrti (prvně otištěn 1563), Abelův a Tertiův cyklus k Bibli (1570), ilustrační doprovod postily Johanna Fera (1574-1575) a Harantova cestopisu (1608). Tento nákup dílnu povýšil na nejlépe vybavenou tiskárnu v Čechách 17. století (k renovaci písmového fundusu jezuité angažovali 1644-1645 Jiřího Šípaře a 1645-1647 Johanna Schallmaiera z Vídně, v letech 1677-1678 objednali u salcburského písmolijce Pankraze Lobingera odlití nového latinského a řeckého písma, 1746 zakoupili hebrejskou sadu od profesora Františka Haselbauera atp.). Někdy před polovinou 17. století vypracovali jezuité projekt na zřízení vlastní papírny na Okoři, ale z úvah nakonec sešlo.

Jak dokládají formulace nejstarších impres, Tiskárna sídlila 1635-1636 „ve Velké koleji“ (Karolinum). Mezi 1636-1639 se přestěhovala a fungovala „ve Staré koleji“ (Klementinum), ale impresa 1637-1647 znějí také „v impresí akademické“ (v rozrůstající se latinské produkci 1642-1649 „typis academicis“). Po dobu 1639-1654 byla součástí Svatováclavského semináře v dnešní Husově ulici. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu svěřil klementinským jezuitům cenzuru řádové literární produkce tištěné kdekoli v Čechách (1646) a ekonomickou situaci jim vylepšil desetiletým privilegiem na výrobu kalendářů a liturgické literatury (1647). O rok později císař Ferdinand III. vydal Tiskárně velmi důležité povolení přijímat kornuty a vychovávat z nich tovaryše (1648). Tím bylo legalizováno působení tovaryšů na vandrech i po Německu, kde se doposud jezuitské výuční listy neuznávaly. Patisk jezuitské tiskařské produkce opakovaně zamezili zvláštními výsadami Karla VI. (1712) a Marie Terezie (1750).

Od dob osamostatnění právnické a lékařské fakulty (1638) a opětovného spojení světských fakult a jezuitské akademie do Karlo-Ferdinandovy univerzity (1654) čelili jezuité nárokům, které na tiskárnu vznášeli světští profesoři. Aby se rektor Jan Molitoris vyhnul tlaku, ještě v listopadu 1654 pronajal na deset let celé zařízení Janu Krausovi. Pomocníci však nelibě nesli, že nájemcem byl pouhý knihkupec a nakladatel, nikoli vyučený tiskař. Na jejich protesty, v nichž se opřeli o podpůrnou arbitráž německých kolegů, Kraus hned po nástupu reagoval propuštěním tří nejagilnějších tovaryšů. Poněvadž tento akt kolidoval s nájemní smlouvou, která jakékoli personální změny vylučovala, Molitoris od pronájmu ještě téhož roku odstoupil.

Ferdinand III. v listopadu 1655 a opakovaně v březnu 1656 proti vůli řádu nakonec rozhodl, že Tiskárna musí sloužit celé univerzitě, nikoli jen úzkým zájmům jezuitů. Podmínkou existence dílny ovšem měla být žádost řádu o nové prodloužení desetiletého privilegia na činnost, jehož znění z let 1635 a 1645 byla již neplatná. Jezuité dílnu nadále považovali za výlučný majetek řádu, ba ani o státní souhlas nepožádali a v impresech ji setrvale označovali „formis academicis Caesarei Collegii Soc. Jesu“. Gubernium proto v létě 1656 nařídilo staroměstskému hejtmanu, aby provoz uzavřel. Všichni zaměstnanci, totiž Jiří Černoch, Pavel Postřihač (též Postřehač, Tuchscherer, činný 1655-1656, zemř. 1671), Jakub Kolčava (1655-1656) a Kristián Timpel (1655-1656), se ocitli ve vězení. Propuštěni byli v srpnu 1656 pod slibem, že do Tiskárny již nevstoupí.

Jezuité tak spor se státní mocí prohráli a o nové privilegium v zájmu fungování dílny přece jen požádali. Nicméně císař kauzu uzavřel kompromisem. Tiskárně nařídil od druhé poloviny roku 1656 užívat unijní impresum „typis Universitatis Carolo-Ferdinandeae in Collegio Societatis Jesu ad sanctum Clementem“. Jezuité ho z donucení otiskovali jen v latinských publikacích. Pro německé užívali „in der academischen Druckerey in Collegio der Societät Jesu bey St. Clementem“ a na titulních stranách jazykově českých knih i nadále drželi původní formulaci „v staropražské koleji blíž Mostu“ (od 1656 až do zrušení řádu byla Tiskárna totiž umístěna opět v Klementinu). Ferdinandův nástupce Leopold I. roku 1658 přiřkl reskriptem vlastnická práva na Tiskárnu výlučně jezuitům, avšak formální vazba k univerzitě, vyjadřovaná latinským unijním impresem, měla zůstat zachována (že tomu tak ve skutečnosti nebylo, dokládají sporadicky otiskované formulace „typis academicis“ nebo „typis Collegii academici“). Téhož roku (1658) Leopold I. povolil řádu založit vlastní knihkupectví, které se otevření dočkalo až 1675. Prvním správcem byl Adam Sävecius (též Sivecius), původní profesí faktor. Počátkem 1678 zde vyšla asi první, ale dnes nedoložená nakladatelská a knihkupecká nabídka soustřeďující, jak víme z archivně chované korespondence, na 900 titulů. Vedle knih z vlastní tiskárny nabídka obsahovala i velmi početný vzorek německé, rakouské a nizozemské produkce, kterou jezuité získali výměnou. Reprezentativní sortiment nabízený za téměř dampingové ceny vytvořil v Praze nekalou konkurenci, jíž ostatní pražští tiskaři, knihkupci a knihvazači hodlali čelit žalobou. Jakkoli lze v podtextu vytušit také rivalitu vůči Jezuitské tiskárně samotné, situace se zřejmě zklidnila i bez soudního procesu. Nejstarší zachovanou, ale doposud málo známou nakladatelskou a knihkupeckou nabídkou o jednom listu je Poznamenání českých kněh, které se vynacházejí v Impressí akademické koleje Tovaryšstva Ježíšového v Praze blíž Mostu (Praha 1700?). Jezuitská tiskárna jen s jedinou krátkodobou výjimkou 1654 nebyla na rozdíl od Tiskárny arcibiskupské nikdy pronajímána. V čele dílny stál člen řádu nazývaný prefekt (praeses, provizor), k ruce mu byl přidělen řádový socius (spolupracovník). Poněvadž se jména prefektů na rozdíl od technických vedoucích dílny v impresech neuváděla, známe je nesouvisle jen ze soudobých písemných pramenů: Jiří Plachý st. řečený Ferus (1586-1655, prefektem 1632-1647?), Jiří Plachý ml. (1606-1664, prefektem 1647-1649, 1651-1655), Bedřich Bridel (1619-1680, prefektem 1656-1660), Jan Jahoda (1623-1676, prefektem 1661-1666), Jiří Konstanc (též Constantin, Constanz, 1607-1673, prefektem 1667), Jiří Eber (1634-1674, prefektem 1669-1674), Jindřich Chlumecký (prefektem 1675-1679), Jiří Castulus (1629-1699, prefektem 1681-1686), Adam Račín (prefektem 1688-1707, zemř. 1710), Jan Gall (1662-1722, prefektem 1709-1722), Ludvík Siebert (prefektem 1723, zemř. 1725), Vojtěch Pubetz (1677-1748, prefektem 1724), Jan Hanel (prefektem 1725, zemř. 1740), Jakub Rebitzer (prefektem 1726-1732, zemř. 1732), Jan Filler (též Füller, 1690-1759, prefektem 1732-1736), František Ottoniel (prefektem 1737-1747, zemř. 1754), Josef Pohl (1703-1778, prefektem 1748-1758), Matyáš Chmel (prefektem 1759-1761), Karel Roslaw (prefektem 1762-1772) a Karel Zach (prefektem 1773).
Ilustrace z roku 1542 přetištěná do Ferovy Postily 1574–1575 a do Scipiovy Postily (Praha 1667–1668). Vlevo Ferus, Johann: Postila aneb Kázání evangelistské pravdy (Praha, Jiří st. Melantrich z Aventinu 1574–1575). První díl (1574), fol. 26b se sv. Janem ve vězení a Kristem (značka monogramisty EWA vlevo nad mříží, vpravo dole letopočet 1542 svědčící o starobylosti štočku). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BE IV 1. Vpravo Scipio, Šebestián Vojtěch: Jak kostelní, tak domácí postila (Praha, Tiskárna jezuitská, fa. Jiří Černoch 1667–1668). Pag. 9 s týmž ilustračním štočkem, pocházejícím naposledy z Melantrichových a Bylinových (?) zásob. Královsk�

Technický provoz Tiskárny řídil světský pracovník zvaný faktor. Z impres na titulních stranách jsou zcela jistě doložena následující jména: Zikmund Léva z Brozánek (1636-1644), Samuel Vltavský (1654), Pavel Postřihač (též Postřehač, Tuchscherer, 1655-1656, zemř. 1671), Jiří Černoch (1665-1668), Daniel Vojtěch Kamenický (1671, zemř. 1711), Vilém Knauff (1672-1673), Jan Mikuláš Hampel (1673?-1677, zemř. 1694), Václav Zelenka (1677-1678), Dominik František Schmid (1682), Jan Kašpar Muxel (též Muxle, 1687-1692), Vojtěch Jiří Koniáš (1660-1710, faktorem 1693-1697), Jan František Starck (též Štark, nesprávně Stárek 1698-1705), Jáchym Jan Kamenický (1707-1716, zemř. 1733?), Jiří Jakub Köberle (též Geberle, 1716-1717), Jan Jiří Staub (1717-1720), Dominik Pfleger (1720), Jan Norbert Fický (1727-1736, zemř. 1745), Leopold Jan Kamenický (1735-1739), Cyril Puff (1740, zemř. 1751), František Slánský (1740-1746), Jakub Schweiger (1746-1758, zemř. 1770), Jan Jiří Schneider (1759-1770) a Jan Adam Hagen (tovaryš od 1766, faktor 1770-1773, zemř. 1781).

Faktoři zaměstnávaní jezuity byli oprávněni vydávat vlastním kornutům po uplynutí výuční doby tovaryšské listy (z pramenů je znám spor prefekta Jindřicha Chlumeckého o Koniášovo povýšení v hierarchii pomocníků). Jakkoli produktivita dílny časem rostla, řád až do zrušení Tiskárny vystačil zhruba se sedmi tovaryši. Mnozí pocházeli z Německa a Švýcarska a přinejmenším do roku 1650, jak o tom svědčí rukopisné záznamy Jiřího Plachého, byli nekatolického vyznání. Za posledního faktora Hagena, rodáka z německého Weissenburgu, byl jezuitský řád bulou Klimenta XIV. roku 1773 zrušen. Tiskárnu i svatováclavské nakladatelství na podzim převzala komorní administrace a Hagen byl opětovně postaven do čela. Obchodním vedoucím se na konci roku 1773 stal Antonín Elsenwanger a funkci exprefekta vykonával 1774-1776 profesor rétoriky František Mezický (též Mesitzký, zemř. 1796). Postátněná tiskárna změnila pochopitelně impresa, a poněvadž její sídlo zůstalo v Klementinu, je odbornou literaturou označována jako Tiskárna klementinská.
Škrétova spolupráce na Tannerově Societas Jesu (Praha 1675). Tanner, Matěj: Societas Jesu usque ad sanguinis et vitae profusionem militans (Praha, Tiskárna jezuitská, fa. Jan Mikuláš Hampel 1675). Pag. 305 s vyobrazením mučednické smrti tří jezuitských misionářů v Japonsku 1622 (kreslíř Škréta signován iniciálami „C.S.d.“ vlevo pod legendou, rytec Melchior Küssel st. „M.K.f.“ vpravo). Antikvariát Meissner (Praha).

S růstem řádu i české pobělohorské inteligence nabývá po polovině 17. století hegemonního postavení latinská produkce. Německy tištěných publikací bylo realizováno pravděpodobně méně nežli českých. Jestliže je správný předpoklad, že se antikva jako tiskové písmo českojazyčných textů v předbělohorské nábožensky rigidní společnosti neujala kvůli jisté asociaci s papeženstvím, pak je zajímavé, že se o tuto inovaci nepokusili (pokud víme) jezuité. Po polovině 17. století s nástupem nové generace domácích výtvarných umělců však přichází i bez modernizace písmové kultury kvalitativní zlom v typografii Jezuitské tiskárny, která se stala velkou propagátorkou mědirytového frontispisu. V následujících desetiletích při pořizování knižních (většinou rytých) ilustrací dílna spolupracovala s řeholníky Constantinem a Dominicem, dále s Janem Gerhardem Dampervielem, Janem Adriaenem Gerhardtem de Groosem, rodinou Kilianů, Janem Kryštofem Smíškem, Karlem Škrétou, Ondřejem Antonínem Wannerem anebo Baltasarem van Westerhoutem. Textové ilustrace většinou vznikaly pro knihy cizojazyčné. Česky tištěné zboží muselo kvůli láci obvykle vystačit s úvodním frontispisovým obrazem a bylo-li přece jen ilustrováno, pak mnohdy s použitím starších melantrišských štočků. Tak například stěžejní díla Jak kostelní, tak domácí postila Šebestiána Vojtěcha Scipia (Praha 1667-1668) a Postila katolická Matěje Václava Štajera (Praha 1691) doprovázejí prastaré řezby monogramisty EWA. Jedinými výtvarnými prvky desítek českých knih se staly rozměrné barokní viněty a vlysy. Stejně jako všechny tiskárny jezuitského řádu v Evropě i pražská dílna namísto signetu užívala emblém IHS. Na nápisových páskách často otiskovala počáteční písmena devízy zakladatele řádu Ignáce z Loyoly. Táž devíza (AMDG) se nachází v barokní řezbě na horním příčném břevnu ručního knihtiskařského lisu, který právě pro jezuity počátkem 18. století nechal zřejmě postavit Vít Jindřich Ettel (dnes je zařízení chováno v pražském Národním technickém muzeu).

Drtivá převaha produkce Jezuitské tiskárny se ve srovnání s ostatními domácími dílnami 17. a 18. století vyznačovala vysokou jazykovou kulturou (o českých tiscích to platí dvojnásob). Bohatá ediční a typografická činnost bezvýhradně podporovala pobělohorský rekatolizační program. Tiskárna šířila především pestrou žánrovou škálu náboženské a nábožensky vzdělavatelské literatury (Bible, kancionály, legendy, kázání, modlitební knihy, postily, liturgika). Lidovou zbožnost upevňovalo množství drobných hagiografických tisků a devoční grafiky. Podstatnou část rukopisů čerpala od řádových literátů z Čech (Balbín, Konstanc, Scipio, Štajer, Tanner). V originálu či v překladech hojně přetiskovala také práce zahraničních spolubratří (Álvarez, Canisius, Ignác z Loyoly, Lenczycki, Nadási, Rodríguez). Z rané náboženské produkce je pozoruhodné Mariale sive Liber de praecellentibus et eximiis ss. Dei genitricis Mariae Arnošta z Pardubic (Praha 1651). Kniha se sázela z rukopisu rožmberské knihovny, který byl 1648 jezuity vypůjčen, a jako jediný tak uchráněn před kořistnickým vyvezením do Švédska. Z dalších aktivit lze jmenovat Balbínovy práce Diva Wartensis (Praha 1655) a Diva Montis Sancti (Praha 1665), Bedřich Bridel Život svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka (Praha 1657) a Jesličky. Staré, nové písničky (Praha 1658), Friedrich von Spee Zdoroslavíček v kratochvilném hájičku postavený (Praha 1665), Matěj Tanner Societas Jesu usque ad sanguinis et vitae profusionem militans (Praha 1675), Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi Annus Marianus (Praha 1691), Laurentius Surius Vitae sanctorum, to jest Životové, skutkové, mučedlnictví, smrt a památka nejpřednějších svatých a světic Božích ze všech národův (Praha 1696) aj. S finanční podporou Dědictví sv. Václava a s původním Melantrichovým typografickým a ikonografickým materiálem vznikla v Jezuitské tiskárně také první úplná katolická Bible česká neboli Svatováclavská (Praha 1677-1715), do níž jezuité nově zařadili jen barokní viněty a anonymní celostranné obrazy evangelistů. Druhé, typologicky shodné vydání vzniklo u Jana Karla Hraby 1769-1771.Symbióza řádu s politickými kruhy se navenek projevovala vydáváním prozaických i veršovaných publikací (divadelních synopsí) oslavujících habsburský dům, např. Nicolaus Vernulaeus Sláva nejstarožitnějšího Arcidomu rakouského na každý den přes celý rok vysvětlená (Praha 1635), Kryštof Fischer Justitia et pietate (Praha 1637), Matouš Zill-Jan Dismas Zelenka Sub olea pacis & palma virtutis (Praha 1723), Kašpar Pfliger Pompae funebres in quadruplici mausoleo olim gloriosae memoriae augustissimis majestatibus Leopoldo I. & Josepho I. (Praha 1725). K okruhu oslavných publikací lze zařadit také monumentální čtyřsvazkovou sbírku pramenů Jana Schmidla Historiae Societatis Jesu provinciae Bohemiae (Praha 1747-1759). Výchovné a vzdělávací působení řádu i sepětí s univerzitou předurčovalo Tiskárnu k výrobě učebnic, obzvláště jazykových. Jiří Plachý st. připravil k novému vydání tehdy již nedostupný tisk první české (bratrské) gramatiky Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Filomata Česká gramatika sedmerou stránku v sobě zavírající (Praha 1643). Jezuité tiskli podvakrát také světově proslulou učebnici Jana Amosa Komenského Janua linguarum reserata aurea (Praha 1694 a 1716), a to i s uvedením autorova jména. Matěj Václav Štajer připravil text k vydání již před rokem 1667, ale výroby prvního vydání se ujala pražská Tiskárna arcibiskupská (1667-1669). Péči o český jazyk vyvíjeli také řádoví autoři Jiří Konstanc Lima linguae bohemicae, to jest Brus jazyka českého (Praha 1667) a Matěj Václav Štajer Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti (Praha 1668), nazývaný tehdy metaforicky „Žáček“. Mezi často reeditované učebnice patřila Grammaticarum institutionum libri primi Manuela Álvareze (Praha 1682) a slovník Gradus ad Parnassum (Praha 1707). Ke školní praxi směřovala také Balbínova práce Verisimilia humaniorum disciplinarum (Praha 1666), Karel Kolčava Exercitationes dramaticae (Praha 1703-1716), Jan Jakub Walther Essentia linguae italicae (Praha 1714), František Haselbauer Lexicon hebraico-chaldaicum (Praha 1743) aj. Oblíbenou pomůckou byla šestisvazková encyklopedicky pojatá učebnice Maxmiliana Dufrèna, jejíž jednotlivé díly se nazývaly Rudimenta historica (Praha 1727), Rudimenta geographica (Praha 1750) atd. Širší vzdělavatelské poslání plnily prakticistní příručky jako Johann Erasmus Wegener Oeconomia Bohemi Austriaca mit angehengten Tugend-Spiegel der Hoffbedienten (Praha 1666) či Kryštof Fischer Operis oeconomici (Praha 1679).V souvislosti s výukou jistě nepřekvapí, že jezuité pečovali o rozmnožování hebrejských učebnic. Zřejmě vůbec poprvé se k tomu odhodlali 1652, když jejich spolubratr a profesor hebrejštiny Melchior Hanel přeložil parafrázi indických a arabských bajek Mišle šualim. Parabolae vulpium (Praha 1652, podruhé 1661), kterou ve 14. století sepsal Berachja ben Nitronaj ha-Nakdan. Tato básnická parafráze byla zároveň vůbec prvním dílem židovského autora akceptovaným v českém křesťanském prostředí. Jezuité však o monopol na hebrejský tisk mezi nežidovskými pražskými tiskárnami přišli roku 1756, kdy spolubratr František Zelený zadal rozmnožení své učebnice rosenmüllerovské tiskárně. Jezuitská dílna formou tištěných univerzitních dizertací zpřístupňovala vzdělanějším čtenářům také latinskou teologickou, právnickou, historickou, lékařskou a přírodovědnou prózu. Tato doposud opomíjená součást pobělohorského literárního terénu byla v Čechách po dlouhá desetiletí takřka jediným odvětvím knižní kultury, v němž se soustavně uplatňovala cyklická portrétní či vědecká ilustrace, např. Jan Marcus Marci De proportione motus figurarum recti linearum et circuli quadratura ex motu (Praha 1648), Valentin Stansel Dioptra geodaetica (Praha 1654), Jiří Weis Gloria Universitatis Carolo-Ferdinandeae (Praha 1672), Michael Althan Imago principum Bohemiae (Praha 1673), Jakub Kresa Analysis speciosa trigonometriae sphericae (Praha 1720), Jan Jünglingk Tractatus dioptricus de generalibus refractionis principiis (Praha 1748), Josef Stepling Exercitationes geometrico-analyticae de ungulis (Praha 1751), Jan Tesánek Expositio legum motus in Principiis mathematicis philosophiae naturalis … Isaaci Newtoni contentarum, et propositionum (Praha 1768) a mnoho dalších.



Bibl.: BACKER, Aug. et Al. de-SOMMERVOGEL, C.: Bibliothèque de la Compagnie de Jésu. Vol. 1-10. Bruxelles-Paris 1890-1909 (repr. Mansfield, CT ca 1990).

Lit.: BERÁNEK, K.: Tiskařská privilegia České dvorské kanceláře v Státním ústředním archivu v Praze. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 12-13. Praha 1977-1978, s. 69-104; BERÁNEK, K.: Z dějin Akademické tiskárny v Praze. Acta Universitatis Carolinae, Historia Universitatis Carolinae Pragensis 6/2. Praha 1965, s. 91-101; BERÁNEK, K.: Z mládí pražského tiskaře Vojtěcha Koniáše. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 2. Praha 1967, s. 109-113; ČORNEJOVÁ, I.: Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha 1995; ČORNEJOVÁ, I.-FECHTNEROVÁ, A.: Životopisný slovník Pražské univerzity. Filozofická a teologická fakulta 1654-1773. Praha 1986; FECHTNEROVÁ, A.: Jiří Ferus a Jiří Plachý. In: Pocta dr. Emmě Urbánkové. Spolupracovníci a přátelé k 70. narozeninám (red. P. R. Pokorný). Praha 1979, s. 427-457; HRADECKÁ, V.-VIDMANOVÁ, St.: Jezuitské učebnice u nás v letech 1650-1700 (Výběrová bibliografie). Vědecké informace ZK ČSAV, Suplement 3, 1973, s. 40-53; KABÁT, K.: Některé osudy pražské tiskárny 400 roků nepřetržitě činné. Dorost knihtiskařský 9, 1928-1929, s. 18-20, 35-43 a 54-59; KALISTA, Zd.: Publikační činnost Univerzity Karlovy v době pobělohorské (strojopis z roku 1969 uložený v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, fond Kalista bez sign.); KOLDOVÁ, M.: Jezuitská tiskárna v Praze (1635-1773) na základě archivních pramenů ze Státního ústředního archivu. Praha 2003 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); POLIŠENSKÝ, J.: Vydavatelská činnost a zánik pražského Karolina 1622. In: Knihtisk a Univerzita Karlova (red. L. Vebr). Praha 1972, s. 175-197; ROSENFELD, H.: Flugschrift, Flugschriftenserie, Zeitschrift. Betrachtungen zur Hussiten-Glock 1618/1620. Gutenberg-Jahrbuch 1966, s. 227-234; STRAKA, C.: Obrázek zaměstnaneckých poměrů pražských typografů ze XVII. století. Typografia 30, 1923, s. 49-53; TRUNTE, H.: Orbis apostolorum. Jiří Plachý-Ferus und seine „Mappa katolická“ (1630). In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil III (hrsg. von H.-B. Harder-H. Rothe). Köln-Wien 1993, s. 51-87; VESELÁ-PRUDKOVÁ, L.: Židé a česká společnost v zrcadle literatury. Od středověku k počátkům emancipace. Praha 2003; VOLF, J.: Podpůrné bratrstvo knihtiskařů v letech 1766-1769. Český bibliofil 6, 1934, s. 25-38; VOLF, J.: Spor o takzvanou Jezuitskou knihtiskárnu. Typografia 28, 1921, s. 26-28; VOLF, J.: Z počátků akademické čili jezuitské knihtiskárny v Praze. Vitrinka 9, 1932, s. 97-102 a 147-151; VOLF, J.: Z posledního roku trvání klementinské akademické knihtiskárny. Časopis Národního muzea 101, 1927, s. 304-305.

Lex.: CHYBA 283-285. = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.