Veduta

Z Encyklopedie knihy

Kukátkový list (Augsburg? ca 1780). Dietzler, Johann Josef Karl – Nabholz, Johann Christoph: Prospect des Plazes, bey dem Neustädter Rathhauss (Augsburg? ca 1780). Dodatečně kolorovaný mědirytový kukátkový list s vyobrazením novoměstské radnice v Praze. Nápisy jsou s ohledem na optickou reprodukci úmyslně provedeny zrcadlově obráceně. Dle Dietzlerovy kresebné předlohy ryl a vydal Nabholz. Antikvariát Meissner (Praha).

Veduta (it. pohled z lat. videre = vidět, angl. vista, fr. vue, něm. Stadtansicht) zobrazení města či krajiny z čelného, často vyvýšeného pohledu nebo z ptačí perspektivy. Pocit prostorové hloubky nejednou dodává figurální stafáž v popředí. Kresebně přesná knižní veduta skutečné lokality přichází už v druhé polovině 15. století a z grafické tvorby nevymizela vlastně dodnes. Vedle ní rozeznáváme ještě neautentickou (ideální) vedutu, která sice jakoukoli dokumentární hodnotu postrádá, ale fungovala dobře jako typizovaná ilustrace. Pojem veduta bývá někdy nahrazován synonymem panoráma (slož. z řec. pan- a [h]orama = široký rozhled), ale nesmí se zaměňovat s prospektem (z lat. prospectus = dívat se vpřed) čili důsledně perspektivním zobrazením budov, ulic anebo náměstí, např. Dietzlerovy kukátkové listy Prospect von dem Altstädter Rathhauss nebst dem Fischmarckt (Augsburg? ca 1780) a Prospect des Plazes, bey dem Neustädter Rathhauss (Augsburg? ca 1780).

Už ze samé podstaty žánru se nejčastější formou vydání městských či krajinných vedut stal topografický cyklus, v němž pohledy na dvě různé lokality bývaly obvykle komponovány do paralelních pásů. Každý z nich měl vlastní textovou legendu. Řetězení do cyklů je zároveň charakteristické i pro kosmografie a historie a kroniky. Mimo to se veduta pěstovala také jako solitérní ilustrace, a to na jednolistech, devoční grafice, novinových letácích, v náboženské literatuře a jinde. Poněvadž zobrazovacím formátem je obdelník, otisk se často musel pořídit na dvoustranu (angl. a fr. double page, něm. doppelblattgrosse), anebo nezávisle na sazbě textu jako rozkládací příloha (angl. folding, fr. dépliant, něm. gefaltet). Nejstaršími tištěnými knihami s vedutou jsou latinská a německá verze Breydenbachova cestopisu Peregrinatio in Terram sanctam (obě Mainz 1486). Jedno i druhé znění má mimo jiné 7 pohledů na města (Venice, Parens, Corevna, Modon, Rhodos, Candia, Iherusalem). Vyobrazení měst dle autopsie zhotovil sám tiskař díla Erhard Reeuwich. Nejznámějším artefaktem 15. století však bezesporu zůstává Schedelova Liber chronicarum (Nürnberg 1493). Tiskař Anton Koberger pro ni nechal ve Wolgemutově a Pleydenwurffově ateliéru vyřezat asi 140 podlouhlých pohledů na města a kláštery. Poněvadž v tak široce koncipované „Weltchronik“ nebylo možno autenticitu vyobrazení zaručit, valnou část cyklu tvoří typizované štočky, které se otiskovaly i k několika lokalitám zároveň (např. Mohuč a Lyon). Takřka realistický ráz má pouhá čtvrtina štočků (např. první tištěný pohled na Prahu od Vyšehradu). Věrohodnost však nehrála roli, neboť ve snaze po zesílení ilustračního účinku díla byly i tyto autentičtější veduty otiskovány opakovaně (např. Řím a Jeruzalém). Podlouhlé městské veduty tvořily také podstatnou část ilustračního doprovodu Münsterova díla Cosmographia. Beschreibung aller Lender (Basel 1544). Zatímco toto vydání provázely ještě typizované ilustrace (mimo jiné neodpovídající pohled na Prahu opakovaný ještě u dvou jiných měst), k latinské i německé edici Cosmographiae universalis lib. VI. (Basel 1550) byla pořízena nová, už zcela autentická sada. Praha však mezi nimi chybí (do reedic se dostala až koncem 60. let kopie Peterlova a Kozlova jednolistu Praga Bohemiae metropolis accuratissime expressa 1562).
Hogenbergova veduta Prahy a Chebu (Köln/R.? ca 1572). Hoefnagel, Joris – Hogenberg, Franz: Civitates orbis terrarum (Köln/R.?, Georg Braun ca 1572–1617). Veduta Prahy s nápisem „Praga. Bohemiae metropolis accv ratissime expressa“ a veduta Chebu s nápisem „Egra urbs a fluvio, …“ jsou zařazeny na fol. 29b–30a prvního svazku (ca 1572). Hogenbergova leptaná a následně kolorovaná rytina dle předlohy Jorise Hoefnagela. Antikvariát Meissner (Praha).

První zcela specializovaný cyklus vedut se nazývá Civitates orbis terrarum (Köln/R.? ca 1572-1617). Tento velkolepý podnik organizovaný Georgem Braunem obsahuje šest svazků. Ty mají úhrnem 359 tabulí s více než 500 pohledy. Dle kresebných předloh Jorise Hoefnagela je vyryl Franz Hogenberg. Většinou užil techniku leptu (respektive leptané a následně kolorované rytiny), jen menší část vznikla cestou klasického mědirytu. Cyklus vycházel paralelně také německy pod názvem Beschreibung und Kontrafaktur der vornehmsten Städte der Welt (Köln/R. 1574-1618) a s francouzským doprovodným textem jako Le grand théatre des différentes cités du monde (Bruxelles 1575-1618). Hogenbergovy tiskové formy byly prodány Janssoniovu nakladatelství v Amsterodamu, odkud přešly do majetku Fredericka de Wit ml. a nakonec fungovaly ještě v Leidenu 1729. Originální vydání obsahuje dva pohledy na Prahu. V prvním dílu (1572?) je veduta rytá opět podle Peterlova-Kozlova panoramatu, do pátého dílu (1599?) byly zařazeny Hradčany a méně obvyklý pohled z Letné.

Žánr městských vyobrazení dovedla k dokonalosti rodina Merianů jednatřicetisvazkovým cyklem o evropských státech a dílčích regionech. Cyklus, jehož části byly standardně nadepisovány Topographia (Frankfurt/M. 1642-1688), pozůstával z 2.142 vedut. Zeillerovo pojednání Topographia Bohemiae, Moraviae et Silesiae, das ist Beschreibung und eigentliche Abbildung (Frankfurt/M. 1650) je vybaveno 34 vedutami a plány. Jednu z vedut, totiž trojdílný pohled na Prahu z Petřína, vytvořil Václav Hollar. Kresba vznikla už roku 1636 a kombinovanou technikou leptu a mědirytu byla reprodukována v Antverpách 1649. K vrcholům mladší topografické tvorby, stojící už na pomezí baroka a klasicismu, patří souborné knižní vydání volných leptů Giovanna Battisty Piranesiho Vedute di Roma (Roma ca 1745-1775).Z nejnovější práce Lenky Blažkové (Bártové) vyplývá, že první veduta otištěná u nás přichází v aktualitě O porážce, kteráž se stala u Budína (Praha? 1541). Původně německý text přeložený Matyášem z Lužnice je doplněn titulním dřevořezem, který však není typickou vedutou, nýbrž obrázkem bitvy před městským panoramatem. Obrázek vedle dalších tematicky podobných provázel už Gioviovu Kníhu o věcech a způsobích národu tureckého (Praha 1540), vydanou v Tiskárně severinsko-kosořské. Zatímco v Gioviovi štoček přibližuje neúspěšný pokus Turků dobýt Vídeň (1529), v letáku posloužil jako ilustrace pádu Budína do tureckých rukou (1541). Jiné vyobrazení, totiž město Jeruzalém, přinesl cestopis Oldřicha Prefáta z Vlkanova Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny (Praha 1563).

Tematicky a žánrově nepříliš bohatá produkce českých a moravských tiskáren usměrnila vedutu k domácím lokalitám, z nichž početně vyniká Praha. Zde je třeba připomenout volný prospekt Jana Kozla st. a Michaela Peterleho st., který zřejmě vznikl u příležitosti korunovace Maxmiliána II. na českého krále 1562. Nejstarším knižním pohledem na Prahu je nevelký dřevořez v latinské knize Václava Dasypodia De miserando rerum statu Paraklésis (Praha 1579), kterou vytiskl Jiří Černý z Černého Mostu. Jiné vyobrazení Vltavy, Hradčan a Malé Strany přichází na jednolistu o ztroskotání vltavského prámu Přátelé Pánu Bohu milí, z tohoto strašlivého obrazu a figury … komety … obraz se ukazuje (Praha? 1582). Tato veduta, pokud dnes víme, je u nás poprvé provedena mědirytecky v kombinaci se sazbou, a k doprovodnému textu je tudíž přilepena. Na rozdíl od umělecky i řemeslně hodnotné renesanční a manýristické volné grafiky či jednolistů nepřekročilo domácí úsilí o knižní topografickou ilustraci hranice průměrnosti. Z té se v předbělohorském období vymanil jedině Jan Willenberg. Jinak přicházejí pouze smyšlené veduty, otiskované většinou jako klišé na novinových letácích a knížkách lidového čtení, např. Havel Phaëton Historie o hrozné a strašlivé zkáze a nejžalostivějším vyvrácení … města Jeruzaléma (Praha 1617?) a Jakob Twinger von Königshofen Kronika pravdivá a žalostivá o trojánské válce (Litomyšl 1649).

Nejstarším známým ilustrátorem specializujícím se u nás na obor veduty byl Jan Willenberg. V závěru Zrcadla slavného Margkrabství moravského od Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Olomouc 1593) se nachází šest nesignovaných panorámat, která později s jinými zobrazovacími funkcemi provázela i Paprockého Ogród królewski, w ktorem o pocżatku cesárżow rżymskich, … naidżiess (Praha 1599). Patnáct Willenbergových dřevořezů českých měst obsahuje Paprockého Diadochos, id est Successio jinák Posloupnost knížat a králův českých (Praha 1602), žánrově nevyhraněné dílo stojící na pomezí kronikářského vypravování, analistických záznamů, genealogie a topografie. Reálnými motivy českých měst a hradů jsou doplněny Willenbergovy drobné alegorie dvanácti měsíců. Vznikly pro Stehlíkův Kalendář nový s pranostikou hvězdářskou … k létu Páně 1604 (Praha? 1603?). Dokladem topograficky orientovaných ilustrací cestopisného díla je Harantovo Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do Země svaté, Země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu (Praha 1608). Pro tento cestopis patrně Willenberg vyřezal dle kreseb či nápovědí autora mimo jiné celostrannou mapu Středozemního moře, dva pohledy na Jeruzalém, horu Sinai, Kairo a Alexandrii. Od 17. století obohacuje u nás veduta také titulní strany kalendářů. Nejčastěji byl otiskován celkový pohled na Prahu a Hradčany. K nejstarším patří patrně Willenbergem řezané panorama ve výše citovaném Stehlíkově kalendáři pro rok 1604 a anonymní pohled na Hradčany v díle Davida Herlitze Kalendář hospodářský a kancelářský … k létu Páně 1636 (Praha 1635?). Pohled na Litomyšl přichází poprvé na titulu Kalendáře hospodářského a kancelářského … k létu Páně 1642 Damiana Pajęckého (Litomyšl 1641?) a panorama Olomouce se objevuje od roku 1653 na titulní straně Czernekovy příručky Krakovský kalendář hospodářský a kancelářský … k létu Páně … 1654 (Olomouc 1653?), a pak ještě v několika jiných. Pobělohorská knižní produkce využívala vedutu velmi často k propagaci poutních míst, např. Jiří Konstanc Succurre miseris. Svatohorská Panna Maria nejslavnější rodička Boží (Praha 1655, pohled na Svatou Horu) nebo Bernard Wancke Mons praemonstratus, to jest Důvodné popsání svaté … Marie Hory … nedaleko … Holomouce (Olomouc 1680, pohled na Svatý Kopeček). Topografická složka těchto a podobných vyobrazení však většinou stála ve stínu figurální mariánské tematiky.
Čáslavského veduta Kutné Hory (Praha 1675). Kořínek, Jan: Staré paměti kutnohorské (Praha, Jiří Černoch 1675). Tabule za pag. 30 signovaná pod legendou vpravo dole dvojverším „to mile wlasti winssowal když kupr ryl a fformowal G. Ciaslawsky 1674“. Antikvariát Meissner (Praha).

Knižní veduty byly ve světské literatuře 17. a 18. století využívány poměrně okrajově. Portrétní dílo Jana Jakuba Weingartena Fürsten-Spiegel (Praha 1673) obsahovalo kupříkladu pohled na Londýn při požáru 1666 nebo Leto- a dennopis, to jest Celého královského Starého a Nového Měst pražských … obležení švejdského … vypsání Jana Norberta Zatočila z Levenbruku doprovázelo hájení Prahy proti Švédům (Praha 1685). Proto do jisté míry až výjimečně působí kutnohorské veduty a prospekty rytce Jiřího Čáslavského, např. v jinak okrajové jezuitské novoročence Předrahý poklad pokladnice Českého království, to jest … panna a mučedlnice s. Barbora (Praha 1670) a v Kořínkově kronice Staré paměti kutnohorské (Praha 1675), odkud pak po menších úpravách posloužily ještě Beckovského Poselkyni starých příběhův českých (Praha 1700). Relativně početný topografický materiál se nachází také ve vlastivědných publikacích, např. Karl Valentin Kirchmaier von Reichwitz Starodávní Kukus-Studnice nyní v nově vyzdvižený hradištský živý pramen (Praha 1696) nebo Johann Georg Vogt Das jetztlebende Königreich Böhmen in einer historisch- und geographischen Beschreibung vorgestellet (Frankfurt/M.-Leipzig 1712). Ještě příznivější situaci lze zaznamenat u rokokových výučních listů, pro něž se veduta stala dominantním ilustračním prvkem.

Nové možnosti v rozvoji žánru nepřinesl jen lept, např. Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen s textem Augusta Gottlieba Meissnera (Praha 1798), ale o něco později i litografie, např. baron Taylor Les voyages pittoresques et romantiques dans l’ancienne France (Paris 1820) a Adolf Friedrich Kunike Donau-Ansichten vom Ursprunge bis zum Ausflusse ins Meer. Nach der Natur auf Stein gezeichnet von Jacob Alt (Wien 1824). K profesionálním českým vedutistům počátku 19. století patřili Antonín Karel Balzer, Ludvík Kohl, Karel Postl, Antonín Pucherna, František Karel Wolf ml. a jiní. Okolo poloviny století se propagace českých a moravských vedut soustředila zejména do rukou tiskaře Karla Viléma Medaua, spolupracujícího vydatně s domácím kreslířem Františkem Alexandrem Heberem (1815-1849).


Bibl.: BACHMANN, Fr.: Die alte deutsche Stadt. Ein Bilderatlas der Städteansichten bis zum Ende des 30jährigen Krieges. Bd. 1-4. Leipzig-Stuttgart 1941-1961; BACHMANN, Fr.: Die alten Städtebilder. Ein Verzeichnis der graphischen Ortsansichten von Schedel bis Merian. Leipzig 1939 (Stuttgart 1965); BLAŽKOVÁ, L.: Vyobrazení měst a jiných lokalit v tiscích 16.-18. století (se vztahem k území České republiky). Předmluvu a úvod napsala Anežka Baďurová. Sv. 1-2. Praha 2002; DÜRIGEL, G. (ed.): Veduten und Wiener Alltagszenen. Wien 1981 (Ausstellungskatalog Historisches Museum der Stadt Wien); NEBEHAY, I.-WAGNER, R.: Bibliographie altösterreichischer Ansichtenwerke aus fünf Jahrhunderten. Bd. 1-3, Nachtrag, Register. Graz 1981-1984; RÖK, B.: Böhmen und Mähren. Ansichten, Stadtpläne und Landkarten aus der Graphischen Sammlung des Germanischen Nationalmuseums Nürnberg. Nürnberg 1995; SCHEFOLD, M.: Bibliographie der Vedute. Berlin 1976; STOPP, Kl.: Die Handwerkskundschaften mit Ortsansichten. Beschreibender Katalog der Arbeitsattestate wandernder Handwerksgesellen. Bd. 1-. Stuttgart 1992-; WANNER, M.-HORA, J. (a kol.): Soupis vedut vzniklých do roku 1850. Sv. II/1-3 (vše, co vyšlo). Praha 1999-2003.

Lit.: BĚLOHLÁVEK, M.: Plzeňské veduty. Plzeň 1984; BĚLOHLÁVKOVÁ, J.: Západočeské hrady a zámky. Plzeň 1988; BERNHARD, M. (ed.): Das malerische und romantische Deutschland. Die Veduten des Reisewerks aus den Jahren 1836-1841. Dortmund 1979; BLAŽKOVÁ, L.: Veduty v české tiskařské produkci do roku 1620. In: Sborník k 80. narozeninám Mirjam Bohatcové (red. A. Baďurová). Praha 1999, s. 11-39; BLAŽKOVÁ, L.: Vyobrazení měst a zemí v českých tiscích 16.-18. století. Praha 1993 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); BOHATCOVÁ, M.: Topografické motivy v české knize 17. století. Umění 31, 1983, s. 462-465; BRATMANN, H.: Mähren im graphischen Bild. Gräfelfing/M. 1961; BROEKEMA, C. (ed.): Deutschland vor drei Jahrhunderten. Seine Städte, Flüsse und Wälder. Betrachtet von Willem und Joan Blaeu, Georg Braun, Franz Hogenberg und Joris Hoefnagel. Berlin 1971; BUKOLSKÁ, E.: Veduty na českých portrétech 16. a počátku 17. století. Umění 31, 1983, s. 516-520; CANZ, S.: Die böhmischen Bäder. Bilder aus dem Biedermaier. Dortmund 1982; DAWID, M.: Österreich in alten Ansichten. Innsbruck-Frankfurt/M. 1964 (3. vyd. 1975); ENGEL, H.-U.: Burgen und Schlösser in Böhmen. Nach alten Vorlagen. Frankfurt/M. 1961; FAUSER, A.: Repertorium älterer Topographie. Druckgraphik von 1486 bis 1750. Bd. 1-2. Wiesbaden 1978; FUČÍKOVÁ, E.: Veduta v rudolfínském krajinářství. Umění 31, 1983, s. 391-399; GOSS, J.: Alte Städte. Karten und Ansichten. London 1991; HÄUSER, H.: Ansichten vom Rhein. Stahlstichbücher des 19. Jahrhunderts. Köln 1963; HLAVSA, V.: Praha očima staletí. Praha 1972 (4. vyd.); HLAVSA, V.: Pražská barokní veduta. Tvář a život města Prahy 1650-1750. Pražský sborník historický 9, 1975, s. 19-77; HOJDA, Zd.: Osvícenský příspěvek k dějinám veduty. Umění 31, 1983, s. 468-471; JACOB, Fr.-D.: Historische Stadtansichten. Entwicklungsgeschichtliche und quellenkundliche Motive. Leipzig 1982; JÄFER, H.-PETRI, F.-QUIRIN, H. (edd.): Civitatum communitas. Studien zum europäischen Städtewesen. Festschrift Heinz Stoob zum 65. Geburtstag. Bd. 1-2. Köln 1984; KLUSÁKOVÁ, L.: Cestou do Cařihradu. Osmanská města v 16. století viděná křesťanskýma očima. Praha 2003; KOZÁK, J.: Jak je to se soupisy předfotografických pražských vedut? Pražský sborník historický 32, 2003, s. 229-240; KOZÁK, J.-POLIŠENSKÝ, J.: Pražská veduta z 80. let šestnáctého století. Umění 31, 1983, s. 441-443; KOZÁK, J.-POLIŠENSKÝ, J.: Španělská a česká města v ikonografickém díle J. Hoefnagela. Umění 24, 1976, s. 523-535; KOZÁK, J.-STOPP, Kl.: Obrazy českých a slovenských měst na řemeslnických dokladech z let 1755-1865. Umění a řemesla 1, 1987, s. 25-32; KRÁL, K.: Severočeské veduty. Ústí/L. 1987; KREUZZIEGER, M.: Praha na nejstarších grafických listech 1493-1757. Praha 1996; KROPÁČEK, J.: Pražské veduty. Proměny obrazu města (1493-1908). Praha 1995; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LAZAROVÁ, M.-LUKAS, J.: Praha. Obraz města v 16. a 17. století. Soupis grafických pohledů. Sv. 1. Praha 2002; MARSCH, A.-JÄGER, E. (edd.): Lüneburger Beiträge zur Vedutenforschung. Bd. 1-2. Lüneburg 2001; MEYER, H.: Grenzen, Aussichten und Methoden der Auswertung des Städtebildes für die Geschichtsforschung. Historische Zeitschrift 150, 1934, s. 306-311; MÍKA, Zd.: Praha a třicetiletá válka v grafice. Praha 1968 (výstavní katalog Muzea hl. m. Prahy); NOVOTNÝ, A.: Grafické pohledy Prahy 1493-1850. Zmizelá Praha 6. Sv. 1-2. Praha 1945; OEHME, R. (ed.): Alte europäische Städtebilder. Hamburg (ca 1970); POLIŠENSKÝ, J.: Veduta jako historický a etnografický pramen. Umění 31, 1983, s. 337-339; ROYT, J.-MLČOCH, J.: České nebe. Typografie poutních míst barokních Čech. Praha 1993; SEITZ, W.: Augsburger Vedutenstecher und Verleger. Katalog zur Ausstellung Schloß Haimhausen. Augsburg 1982; SPURNÝ, Fr.: Willenbergerovy veduty moravských měst. In: Rodná země. Sborník k 100. výročí muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, Csc. Brno 1988, s. 343-368; STERNBERGER, D.: Panorama oder Ansichten vom 19. Jahrhundert. Hamburg 1955; ŠINDELÁŘ, D.: Vědecká ilustrace v Čechách. Praha 1973; WIRTH, Zd.: Česká veduta. Umění 13, 1940-1941, s. 371-379; WIRTH, Zd.: Praha v obraze pěti století. Praha 1932; WIŽĎÁLKOVÁ, B.: Vyobrazení Prahy z r. 1579. Ročenka Univerzitní knihovny v Praze. Praha 1961, s. 160-162; ZÁVADOVÁ, K.: Veduty európskych miest v grafike 18. storočia zo zbierok Múzea vo Sv. Antone. Bratislava 1997; ZÁVADOVÁ, K.: Verný a pravý obraz slovenských miest a hradov, ako ich znázornili rytci a ilustrátori v XVI., XVII. a XVIII. storočí. Bratislava 1974.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.