Knihtiskařský ruční lis

Z Encyklopedie knihy

Knihtiskařský ruční lis (stč. též pres z něm. Buchdruckerpresse, angl. printing press, fr. presse) základní zařízení tiskárny k rozmnožování sazby a štočků tiskem z výšky. Lis není původním nástrojem knihtiskařského řemesla. Nenáročnou adaptací se vyvinul zřejmě z lisu papírenského už před polovinou 15. století, kdy v souvislosti s výrobou blokových knih nastala potřeba pořizovat otisky dřevořezových štočků oboustranně (opistograficky) a zejména šetrněji nežli ručním tříčem (anopistograficky). Papírenský lis, v němž působila plocha na plochu, těmto potřebám vyhovoval nejen kostrukcí, ale i rozměrem tlakové partie, neboť papír blokových knih se potiskoval v tomtéž formátu, v jakém byl papírníkem lisován. Aby zařízení odpovídalo požadavkům na nový typ tiskové formy, musel Johann Gutenberg nejpozději ve 40. letech 15. století provést pouze úpravu tiskové partie. Od té doby se knihtiskařský lis využíval bez podstatných konstrukčních změn až do počátku 19. století a pro zhotovování akcidenčních tisků či korekturních obtahů ještě sto let poté.

Kapacitu tiskárny určoval jednak počet lisů a jednak jejich konstrukce. Výhodou malých celodřevěných lisů byl jednoduchý transport, nevýhodou pak omezený rozměr tiskové desky. Mobilní typ se osvědčil při příležitostné výrobě nerozsáhlých maloformátových publikací v terénu (např. jako vybavení kočovných tiskařů a tajných tiskáren). Velká, k podlaze a ke stropu zakotvená zařízení byla součástí stálých (kamenných) dílen. Víme, že kupř. Johann Gutenberg v letech 1454-1455 vlastnil 3 lisy, Anton Koberger st. 24, Christophe Plantin nejméně 16-22, Josef Lorenz von Kurzböck 15, Johann Gottlob Immanuel Breitkopf 24, pařížská Tiskárna královská na počátku 19. století na 150, Tiskárna bratrská na Moravě 1, Jiří Melantrich z Aventinu 3-6, Josef Jiří Trassler 2 v Opavě, 6 v Brně a 14 v Krakově atd. Dnes je na celém světě dochováno asi 60 historických exemplářů ručních lisů, z toho polovina v Americe a Anglii. O nejstarší zachovaný a také jediný originální lis u nás pečuje od roku 1943 pražské Národní technické muzeum. Předpokládá se, že lis vznikl počátkem 18. století pro Tiskárnu jezuitskou v Praze. Horní příčné břevno je totiž ozdobeno barokní řezbou s jezuitskou devízou AMDG, erbem tiskařů a monogramem FA HF (Mirjam Bohatcová čte písmena jako „František Antonín Hirnle fecit“). Byl-li později jedním z uživatelů také Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld, jak se domníval Rudolf K. Nešvera, není jisté. Stopa končí v tiskárně Jana Spurného (zemř. 1860), odkud byl roku 1848 lis prodán nově založené Státní (místodržitelské) tiskárně.Nejstarší vyobrazení knihtiskařského lisu přichází v Hussově francouzské verzi Danse macabre (Lyon 1499). Liniový dřevořez znázorňuje interiér tiskárny a několik pracovních činností. Konstrukce lisu je naznačena jen schematicky. Roku 1507 se poprvé objevil podrobnější nákres na signetu pařížského tiskaře Josse Badeho. Lis, jehož břevno nese vlastnický nápis „Praelu[m] Asce[n]sianu[m]“ (lat. lis Ascensiův), obsluhují dva pracovníci. Během počátečních dvou desetiletí 16. století vznikly četné nápodoby tohoto nákresu. Ve funkci signetu je užívali Theodoricus Borne st. (činný 1508-1537 v Deventeru), Jacobus Breda (1485-1519 tamtéž), Pieter de Keysere (též Pierre Cesar, 1513-1559 v Gentu) aj. U nás tento typ vyobrazení prezentoval pouze Oldřich Velenský z Mnichova na titulní straně Erasmova díla Přeutěšená a mnoho prospěšná knieha … o rytíři křesťanském (Bělá/B. 1519). Příčné břevno lisu je na tomto signetu opatřeno nápisem „P[re]lu[m] Uldricianu[m]“ (lat. lis Oldřichův). Motiv tiskařských značek ojediněle obohatil i sféru knižního dekoru, např. borduru Lucase Cranacha st., kterou Johann Rhau-Grunenberg užil v knize Johanna Lonicera Biblia nova Alveldensis (Wittenberg 1520). Vyobrazení samostatného lisu záhy posloužilo také jako ilustrace, např. německá verze Münsterova díla Cosmographia. Beschreibung aller Lender (Basel 1544). Na všech vyobrazeních lze spatřit robustní dřevěnou konstrukci, tvořenou dvěma kolmými bočnicemi. Mezi nimi jsou zasazena dvě příčná břevna, horní a spodní. Horní břevno, zdobené vřezaným ornamentem, monogramem či vlastnickým nápisem, neslo tlakovou partii lisu. Proto byly čepy kvůli odpružení v otvorech bočnic omotány vrstvou papírové lepenky. Venkovní povětrnostní podmínky i vnitřní vlhkost tiskárny způsobovaly po čase rozesychání dřeva. Výška horního břevna se proto korigovala dvěma dřevěnými sloupky se závitem a maticemi, které byly zachyceny v horní příčce zvané koruna (z něm. Krone, též klobouk). Otvorem uprostřed horního břevna procházelo kolmé šroubové vřeteno (Spindel), opatřené v nejvyšším místě prstencem, do něhož se nasazovala páka (Presslade čili presní bidlo). Otočením páky doleva vřeteno klesalo, otočením doprava stoupalo. Spodní partii vřetene zakončovala šestihranná objímka čili můstek (Brücke). Můstek přecházel do tlakové desky, jejíž šířka odpovídala rozestupu kolmých stojanových sloupů. Při plném dotažení desky k tiskové formě byl vyvinut tlak ca 14 kg/cm2 (úhrnem 9.000 kg na plochu folia).Dolní břevno neslo stolek, ukotvený vpředu a zpravidla i na konci dřevěnou podpěrou. V zadní části stolku ležel kámen pro roztírání barvy pomocí tříče a tamponů (ty bývaly jinak zavěšeny k postranici lisu). Vpředu se na stolek kladla tisková deska (Schließstein neboli fundament). Tvořil ji plochý kámen z pískovce, břidlice či mramoru a od konce 16. století též deska z bronzu. Také šířku stolku určoval rozestup kolmých stojanových sloupů, avšak hloubka byla o polovinu větší nežli svrchní deska tlaková. Kámen, podsypávaný pilinami, sloužil jako podložka pro zaklínovanou (později sešroubovanou) tiskovou formu. I když byla tlaková deska vyšroubována do nejvyššího bodu, pracovní prostor k barvení formy příliš nepostačoval, a proto se stolek asi už v 15. století doplnil horizontálně vysouvacím prknem. Po tomto kluzném prknu (později opatřeném ještě drážkami) jezdila kamenná podložka v truhlíku. Pokud lze ze známých vyobrazení soudit, zasunování a vysunování truhlíku se zprvu dělo manuálně, i když Leonardo da Vinci (1452-1519), jak dokládá vatikánský Codex Atlanticus, navrhl samočinný pohyb formového vozíku pomocí transmise už v 80. a 90. letech. Jeho návrh však soudobí konstruktéři nerealizovali a teprve počátkem 16. století (dle Badeho signetu 1507) je u boční části tiskové partie doložen jednoduchý klikový mechanismus.

Nejpozději před polovinou 16. století horizontálně vysouvací prkno doplnila na kožených závěsech visící nakládací deska. Deska byla pokryta lněným plátnem napjatým v rámu (tympánu). Prostor mezi deskou a plátnem vyplňovala vlněná plst, která spolu s příručně naloženou zásobou 20-25 archů papíru zmírňovala působení tlakové desky. Během tisku se plst vlhčila vodou, aby plátno zbytečně neodnímalo archům vlhkost (odtud též označení nakládací desky jako „vlhký poklop“). Z okraje rámu vybíhaly železné ostny neboli punktury, na něž se archy upínaly. Navazoval-li na rám ještě sklopný rámeček, který menší zásobu zvlhčeného papíru přidržoval v žádané pozici, punktury se stávaly nadbytečnými. Rozevřený rám i rámeček fixoval provaz, napnutý mezi stropem a podlahou a ovládaný obratným přišlápnutím nohy. Celé přídavné zařízení poprvé zobrazil Jost Amman do knížky veršů Hanse Sachse Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M. 1568).

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Zleva doprava: fol. F2a (papírník), E4a (ilustrátor), E3a (písmolijec), F3a (knihtiskař), F4a (briefmaler se šablonou), G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

K poměrně jednoduché, avšak zdlouhavé obsluze lisu bylo zapotřebí nejméně dvou střídajících se pracovníků. Jak naznačuje Fuhrmannův signet na titulní straně vzorníku Typographorum et characterum officinae chalcographicae (Nürnberg 1616), střídání se dělo dle přesýpacích hodin, postavených na horním břevnu. Ballenmeister tahem, nebo klikou vytáhl desku s tiskovou formou a obouručně ji pomocí tamponů nabarvil. Bývalo zvykem, že přes ni položil ještě arch s vyříznutým zrcadlem sazby, aby zakryl omylem začerněné klíny a rám formy. Pressmeister (později pomocník-nakladač) nasadil na punktury poklopu zvlhčený papír, rám i rámeček sklopil nad stolek a ten s tiskovou deskou i formou zasunul pod tlakovou desku. S citem zatáhl bidlo a tlaková deska nárazovým snížením vřetene způsobila nutný tlak. Aby primitivní lisy 15. století vyvinuly tlak rovnoměrně, plocha tlakové desky byla o polovinu menší nežli plocha protilehlé desky tiskové. To v praxi znamenalo, že na jedno otočení bidlem (takřečeno „na jeden ráz“) se provedl otisk pouze jedné foliové strany. Byly-li do tiskové formy vyřazeny dvě stránky, pod tlakovou deskou spočívala jen jedna z nich. Po otisku bylo zapotřebí horní partii lisu vyšroubovat, zpola potištěný arch sejmout, formu s druhou polovinou načerněné sazby přemístit a celý proces dalším otočením bidla (na druhý ráz) opakovat. Před rokem 1500 zvládly tiskárny touto cestou nanejvýše 20 otisků za hodinu, či spíše méně.

Zdá se, že inovace vylepšily během 15. století pouze stabilitu Gutenbergova lisu prostřednictvím různých opěr a závěsů ve stropě dílny. Výraznější konstrukční změnu provedl norimberský šroubař Leonhard Danner (1497-1585), když okolo poloviny století nahradil dřevěné vřeteno bronzovým. Jeho obsluhu zvládala již zmenšená a často mírně zahnutá kovová páka, dovolující větší zdvih nežli dosavadní bidlo rovné. Tuto změnu, která se rychle ujala a přetrvala až do 18. století, vidíme ponejprv na signetu londýnského tiskaře Anthonyho Scolokera (činného 1548-1554). Okolo roku 1620 kartograf a nakladatel Willem Janszoon Blaeu upravil konstrukci můstku a tlakové desky. Tím její silové působení přeměnil na elastický a pozvolný tlak, který už, byla-li zachována jednotná písmová výška sazby, nezanechával na papíru stopy takzvaného stínování (něm. Schattierung). Zhruba v duchu Leonarda da Vinciho zmodernizoval také dosud užívaný mechanismus pojíždění tiskové formy. Na tiskovou desku namontoval dva proti sobě natočené vodící popruhy, obsluhované klikovou hřídelí. Vozík s formou uváděl do pohybu tak, že jeden pás podle směru otáčení rozvíjel a druhý stáčel. Počet otisků pořízených v hodině markantně stoupl na 100 a zároveň byl vyřešen jeden z předpokladů jak u větších lisů snížit pracnou obsluhu rozměrnější a těžší tiskové desky.

Týmiž úkoly se během 70. let 18. století obíral Wilhelm Haas st. v Basileji a o něco později (1804) Charles Stanhope v Londýně. Oba nezávisle na sobě zkonstruovali celoželezné, klimaticky odolnější lisy, jejichž zvětšená nakládací plocha umožnila otisknout na jediné otočení vřetene i velkoformátovou sazbu. Zdvih tlakové desky obstarávalo u lisu Stanhopeovy konstrukce závaží. To viselo vzadu na vahadle a bylo obsluhováno pákou. Teprve tímto vylepšením se z primitivního lisu stalo strojní zařízení. Počet otisků za hodinu opět markantně stoupl na 250. V Německu byl první železný lis instalován roku 1817, v Praze (z vídeňské továrny) 1830. Počátkem 19. století se v Americe, Anglii a Rusku objevilo několik železných strojů, jejichž tlakovou desku neposouvalo vřeteno, nýbrž tři až čtyři kolmé sloupky opatřené klouby. Napřímení sloupků z polohy lomené do polohy kolmé obstarávala ruční páka, k jejíž obsluze bylo zapotřebí menší síly nežli u klasického vřetene. Nejstarší typ s obchodním označením „Columbia“ uvedl na trh 1813 Američan George E. Clymer (1752-1834). Nejrozšířenější artikl se nazýval „Hagar“ po svém vynálezci Williamu Hagarovi (1798-1863) z New Yorku.

Skutečnou revoluci ve vývoji lisu znamenalo potlačení manuální práce a zvýšení rychlosti. Konstruktérem zařízení nového typu byl Friedrich Gottlob König. Zatímco v počátečním návrhu takzvaného Suhleského lisu (1804) zůstal Gutenbergův princip působení ploché tlakové desky na plochou tiskovou formu ještě zachován, následující Königovy projekty moderních rychlolisů již upřednostňovaly působení otočného tlakového válce na plochou sazbu. Jejich výkon postupně stoupal (nejstarší typ z roku 1811 dosáhl 400 otisků v hodině, dvouobrátkový rychlolis z roku 1817 již 1.400). Paralelně s rychlolisy byl koncem první třetiny 19. století vyvíjen také lehčí, jednodušší a levnější stroj, jehož tlakové a tiskové těleso se nepohybovalo proti sobě ve vodorovné poloze, nýbrž ve svislém příklopu (lis knihtiskařský příklopový). Výkon byl okolo 400-800 otisků za hodinu. Ve 40. letech 19. století vstoupil do tiskáren rotační stroj, využívající poprvé vzájemného působení válce na válec. Jako protějšek k tlakovému válci, známému již zpočátku století, zde byl zcela poprvé namontován tiskový (formový) válec, po jehož obvodu byla upnuta oblá stereotypní tisková forma. Rychlost rotačního pohybu tiskové formy mnohonásobně převýšila dobu vertikálního pohybu formy ploché, a proto v kratším čase umožnila výrobu mnohem vyšších nákladů, zejména novin a časopisů. Zatímco nejstarší typy ze 40. let dosáhly za hodinu asi 8.000 otisků, modernizace provedené během následujících dvou desetiletí výkon znásobily ještě viditelněji (až k 20.000 v roce 1867).


Lit.: BLOY, C. H.: A history of printing ink, balls and rollers, 1440-1850. London 1967; BOHATCOVÁ, M. (a kol.): Česká kniha v proměnách staletí. Praha 1990; DIETERICHS, K.: Die Buchdruckerpresse von Johann Gutenberg bis Friedrich König. Mainz 1930; EISENSTEIN, El. L.: The printing press as an agent of change. Communications and cultural transformations in erly-modern Europe. Vol. 1-2. Cambridge 1980; GUMPERT, H. L.: Buch- und Druckerpresse in der emblematischen Literatur. Das Antiquariat 7, 1951, s. 26-28; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství. In: Studie o technice v Českých zemích 1800-1918 (red. František Jelínek a kol.). Sv. 3. Praha 1985, s. 154-191; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství a průmyslová revoluce. Sborník Národního muzea v Praze C 29/3. Praha 1984, s. 153-193; HORODISCH, A.: The book and the printing press in printer’s marks of the fifteenth and sixteenth centuries. Amsterdam 1977; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; NEIPP, L.: Les machines à imprimer depuis Gutenberg. Paris 1951; NEŠVERA, R. K.: Jak se pracovalo ve staré tiskárně. Svět techniky 6, 1955, s. 44-50; NEŠVERA, R. K.: Knihtisk v době Daniela Adama z Veleslavína. Svět techniky 6, 1955, s. 684-688; NEŠVERA, R. K.: Schönfeldský knihtiskařský lis. Stručný nástin vývoje ručního knihtiskařského lisu. Sborník Národního technického muzea 2. Praha 1956, s. 53-63; NEŠVERA, R. K.: Vývoj ručního knihtiskařského lisu (1440-1850). Technicko-historický příspěvek k dějinám knihtisku. Sborník Národního muzea v Praze C 5/1-2. Praha 1960, s. 9-55; NOVÝ, L. (a kol.): Dějiny techniky v Československu do konce 18. století. Praha 1974; POLLAK, M.: The performance of the wooden printing press. The library quarterly 42, 1972, s. 218-264; RUPPEL, A.: Die Technik Gutenbergs und ihre Vorstufen. Berlin 1940; VRÁNKOVÁ, J.: Technická revoluce v malé tiskárně. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 75-78; WILKES, W.: Die Entwicklung der eisernen Buchdruckerpresse. Pinneberg 1983; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckpressen. Ein illustriertes Handbuch mit einer ausführlichen Zeittafel. Frankfurt/M. 1974; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952; ZEDLER, G.: Von Coster zu Gutenberg. Leipzig 1921.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.