Modlitební kniha

Z Encyklopedie knihy

Dřevořezový frontispis lidového tisku Duchovní poklad (Praha 1772). Duchovní poklad aneb Katolické modlitby (Praha, František Jeřábek 1772). Anonymní forntispis (dva andílci sypou před klečícího mládence symbolický duchovní poklad). Antikvariát Meissner (Praha).

Modlitební kniha (angl. prayer-book, fr. livre de prières, něm. Gebetbuch) soubor kanonizovaných modliteb čili krátkých prozaických náboženských skladeb, které se při každodenní recitaci stávaly prostředkem individuálního obcování s Bohem a svatými. Krom modliteb ranních a večerních obsahovaly modlitební knihy oddíly ke svátosti oltářní, k Trojici svaté, ke Kristu Pánu a zpovědi. Často se lze setkat s modlitbami určenými pro čas nemoci a umírání i s modlitbami za mrtvé, případně také s oddíly poutnických modliteb. Od liturgie poněkud separovaný reformační typ zhusta uváděl modlitby za dar modlení, zatímco katolický se obracel i ke svatým, zejména na Pannu Marii nebo sv. Jana Nepomuckého. Některé katolické knihy sloužily speciálně jako navedení k věčnému životu a cele byly určeny do rukou nemocných a umírajících. Jiné, podtrhující roli mateřství, fungovaly jako knihy přímluv za těhotné ženy. Vstupní součástí některých katolických modlitebních knih byl kalendář a tabule měnících se svátků, dle jejíhož časového schématu lze blíže datovat i exempláře bez titulního listu. Jednotlivé modlitby jsou prokládány litaniemi. Na konec se často přitiskovaly duchovní písně z kancionálů.

Na počátku vývoje modlitebních knih stál liturgický breviář a jeho zesvětštělé obdoby nazývané hodinky či františkánské „zahrádky duše“ (hortus animae). První českou katolickou knížku představuje Mantuánova edice Hortulus anime, Zahrádka dušie nábožnými modlitbami a pěknými figurami ozdobená (Nürnberg 1520). Unikátní torzo obsahuje 70 drobných figurálních dřevořezů, z nichž některé se připisují dvojici Hans Springinklee a Erhard Schön. Ilustrační aparát byl zčásti převzat z Peypusova originálního latinského vydání (Nürnberg 1518). Český Hortulus přetiskl ještě Tomáš Bakalář v Plzni 1533.

Zdá se, že čeští autoři stačili potřeby domácího publika pokrývat původní tvorbou. Mezi známé patří předbělohorský utrakvista Jiří Dykastus, Jan Amos Komenský, Samuel Martinius z Dražova či Sixt Palma Močidlanský, z mladších minorita Daniel Doležal, dominikán Tomáš Nigrin aj. K překladům se čeští literáti obraceli častěji v dobách předbělohorských nežli v 17. a 18. století (z nekatolických autorů to byli nejprve Martin Luther, Johann Habermann, Philipp Melanchthon, Valentin Friedland-Trotzendorf, Kaspar Schwenckfeld, Georg Witzel, později Johann Arndt a Johann Gerhard, Philipp Kegelius a Kaspar Neumann). Po 1620 byly české překlady nekatolických modlitebních knih tištěny nejvíce na Slovensku a v Německu. I přes patrnou vroucnost textů a jazykový cit trpí většina knížek šablonovitostí. Všeobecné uniformitě modliteb nepodléhaly ovšem překlady barokní mystické literatury, ať již z proudu jihoněmeckého (Jeremias Drechsel), severoněmeckého (Friedrich von Spee) nebo francouzského (sv. František Saleský). Totéž platí o překladech z francouzského jezuity Françoise de la Croix, jansenistů a pietistů (Bénédict Pictet, Louis Isaac Le Maistre de Saci).

V baroku ožil prototyp středověkých modlitebních knih, totiž soubory složené německými cisterciačkami sv. Gertrudou a Mechtildou (13.-14. století) a soubor sestavený sv. Brigitou (14. století). Na přelomu 17. a 18. století patřil k nejvydávanějším nečeským autorům německý kapucín Martin von Cochem. Zásluhou Františka Ignáce Sinapiho byla poprvé zpřístupněna jeho díla Der große Baumgarten (Brno 1699), Velká štěpná zahrada (Brno 1700), Zlatý nebeklíč (Brno 1701) a Guldener Himmelschlüßel (Brno 1705). Ten byl do konce 18. století pod názvy Nebeklíč, Malý nebeklíč, Malý zlatý nebeklíč vydán nejméně devadesátkrát. Tou dobou domácí tiskárny produkovaly v početných reedicích také anonymní soubory určené nejširšímu lidovému publiku: Nebeský budíček duše křesťanské, Cvičení pobožnosti, Duchovní křesťanské katolické jádro, Nábožných křesťanův ruční knížka, Květná kytka z vonného koření, Pět červených korálů, Devítidenní pobožnost, Duchovní poklad aneb Katolické modlitby a písničky, Pramen vody živé, Nebeský prsten zlatý, Líbezně květoucí rajská růže, Červená růžička, Studnice vod živých aj. Formou vydání se tato produkce, vyžadující poměrně nízké výrobní náklady, lišila od výpravnějších Nebeklíčů Martina von Cochema. V závěru 18. století zaznamenala neutuchající popularitu modlitební kniha Karla von Eckartshausena Gott ist die reinste Liebe (München 1790). Německé znění u nás rozšiřovali Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld (Praha 1794) a František Haas (Wien-Praha 1795). Původcem českého překladu Bůh jest nejčistší láska (Kutná Hora 1798), který byl s pěknou Berkovou titulní stranou poprvé tištěn u Františka Vincence Korce, je snad František Josef Tomsa. Některé modlitební knihy byly vypravovány zvláště reprezentativním způsobem. K ilustračně obdivuhodným a světově proslulým patří bezesporu bibliofilie Johanna Schönspergera st. určená císaři Maxmiliánovi I. Zkráceně se pojmenovává jako Gebetbuch a její originální titul zní Oratio ad suum proprium angelum (Augsburg 1514). Gebetbuch byl tištěn v pouhých deseti exemplářích na pergamenu. Okraje listů pokryla bohatá perokresebná výzdoba Albrechta Dürera, Lucase Cranacha st., Hanse Burgkmaira st. Podobné, ale bibliofilsky už méně výlučné umělecké projekty vznikaly čas od času i později, např. Heures nouvelles tirées de la sainte ecriture (Paris ca 1680). Nebyly však reprodukovány sazbou, nýbrž tiskem z hloubky. Základ tvořila měděná deska, do níž se kaligrafický dekor, ilustrace i text vyryly zároveň. Text byl reprodukován polokurzivou, nebo kurzivou. Artefakt tohoto typu nazýváme chalkograf (z řec. chalkos = měď a grafō = píši). K nejkrásnějším patří dvě modlitební knihy doby rokoka, totiž Maria Josef Klemens Kaukol Christlicher Seelen-Schatz außerlesener Gebetter (Bonn? 1729?) a Johann Jakob Lidl Goldener Gnaden-Fluß (Wien 1733). Oba jmenovaní nebyli autoři, ale rytci, Kaukol v Bavorsku a Lidl (1696-1771) ve Vídni.V drtivé převaze však modlitební literatura, přidržující se příručních formátů, patřila do kategorie cenově dostupného zboží. Při ilustraci se tudíž alespoň v českém prostředí nejvíce uplatnil dřevořez. Mědirytové ilustrační cykly jsou jen ojedinělé (objednávky u augsburských umělců Josefa Sebastiana Klaubera, Johanna Andrease Pfeffela st. i ml.). Metaforický název některých knížek býval transponován do alegoricky pojatých frontispisů. Postava klečící před pokladnicí s rituálními předměty symbolizovala název „Duchovní poklad aneb Katolické modlitby a písničky“, ženská postava objímající patu kříže se přimykala k souboru „Patnácte modliteb“ sv. Brigity, žena s klíčem v ruce patřila k „Nebeklíčům“, dvě ženy v barokní architektuře představovaly sv. Gertrudu a sv. Mechtildu, vyobrazení kytice upomínalo na soubor „Květná kytka z vonného koření“, ornament složený ze sedmi zámků souzníval s obsahem pověrečného tisku „Sedm svatých a nebeských zámků“ apod. Do textů se vřazoval též schematizovaný kánonový obraz, často i Zvěstování Panně Marii.
Zadní deska malované vazby se vzorem „mosai*que“ (Německo před polovinou 18. století). Lepenkové desky 176 x 117 mm i hřbet potaženy postříbřenou kozinkou, později přetřenou namodro. Na kozinku je nalepena rokoková bordura z hnědé tenčené teletiny, přecházející na obou přídeštích v záložky. Teletinová bordura vznikla vykrojením raznicí. Některé segmenty mušlového ornamentu jsou zlacené štětcem, některé omalované červeně. Jako spojnice nárožního kolku (kolébače) slouží zeleně malované girlandy s růžičkou. Teletina na podélných hranách obou desek zdobena barevnou pletencovou linkou. Přídeští a předsádky vylepeny modrým papírem. Zlacená ořízka u hřbetu zdobena cizelováním. Kaukol,

Část nákladu modlitebních knih dostávala zpravidla levnější, nakladatelskou vazbu. Vnějškový efekt byl však zesilován privátně pořizovanými vazbami. Jejich desky si movitější majitelé a majitelky nechávaly v 17. a 18. století pokrývat vyšívaným hedvábím a stříbrnými či mosaznými plechy s nápodobami drahých kamenů. Takto zušlechtěné korpusy se pak stávaly módním doplňkem oděvu. Poněvadž opisovačské aktivity venkovských učitelů byly v 19. století pořád levnější nežli cena tištěného zboží, modlitební soubory se šířily také v kaligrafických opisech. Jejich tvůrci často velmi přísně dbali na dodržení všech typografických náležitostí předlohy. Opisy byly zdobeny nejen černobílým či barevným dekorem, ale i vlepovanými dřevořezy a mědiryty, které původně doprovázely tištěná vydání.



Bibl.: PATZER, Fr.-ARNDORFER, M. (edd.): Wiener Gebetbücher vom 16. bis zum 19. Jahrhundert. Wien 1980.

Lit.: ALTHAUS, P.: Forschungen zur evangelischen Gebetsliteratur. Berlin 1927; DAŇKOVÁ [BOHATCOVÁ], M.: Bratrské tisky ivančické a kralické. Sborník Národního muzea v Praze A 1. Praha 1951; DOMEL, G.: Die Entstehung des Gebetbuches und seine Ausstattung in Schrift, Bild und Schmuck bis zum Anfang des 16. Jahrhunderts. Köln 1924; HAMPP, I.: Beschwörung, Segen, Gebet. Untersuchungen zum Zauberspruch. Stuttgart 1961; HORSKÝ, J.-NEŠPOR, Zd. R.: Typologie české víry raného novověku. Metody a možnosti studia lidové religiozity v 18. století. Český časopis historický 103, 2005, s. 41-86; KVAPIL, J.: Ze zahrádky do zahrádky aneb Od Hortulu animae k Štěpné zahradě Martina z Kochemu. Utváření modlitební knihy barokního typu. Acta Universitatis Purkynianae 69. Ústí/L. 2001; LANCKOROŃSKA, M.: Die christlich-humanistische Symbolsprache und deren Bedeutung in zwei Gebetbüchern des frühen 16. Jahrhunderts. Gebetbuch Kaiser Maximilians I. und Breviarium Grimani. Baden-Baden-Strasbourg 1958; LANCKOROŃSKA, M.-OEHLER, R.: Die Buchillustration des XVIII. Jahrhunderts in Deutschland, Österreich und der Schweitz. Bd. 1-3. Leipzig 1932-1934; OLDENBURG, M.: Hortulus animae [1494]-1523. Bibliographie und Illustration. Teil 1-2. Hamburg 1973; POŠ, J.: Růžová zahrádka (psané a zdobené lidové modlitby z let 1750-1850). Český lid 80, 1993, s. 265-292; VOBR, J.: Z dějin brněnského knihtisku v 1. polovině 18. století. Příspěvek ke Knihopisu českých a slovenských tisků. Knihtisk v Brně a na Moravě. Sborník z konference Brno-4. září 1986 (red. J. Kubíček). Brno 1987, s. 161-173.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.