Praha

Z Encyklopedie knihy

Praha odhlédneme-li od Kostlánovy hypotézy o přestěhování první české knihtiskařské dílny z Plzně do Prahy již po roce 1478, pak nejstarší a nepochybné doklady o knižní výrobě v kulturněpolitickém centru království přicházejí roku 1487. Emma Urbánková na základě nejnovějšího bádání rozdělila pražskou produkci před rokem 1500 mezi tři dílny, jejichž majitele jménem žel neznáme: Tiskař Žaltáře 1487, Tiskař Pražské bible 1488-1515 (pokračující jako Tiskárna severinsko-kosořská 1520-1557) a Tiskař Korandy ca 1492-1496. Zjevná časová návaznost jednotlivých period i filiace některých částí typografického vybavení mezi nově pojmenovanými anonymy může ovšem hypoteticky ukazovat také na to, že v Praze během 15. století působila pouze jediná dílna, která užívala různá tisková písma a zaměstnávala několik rozdílně školených sazečů. Obdobné stanovisko v podobě hypotézy o totožnosti Tiskaře Žaltáře s kutnohorským Martinem z Tišnova předložil roku 1997 Jaroslav Vobr.

Počet dnes známých pražských prvotisků (Tiskař Žaltáře 2, Tiskař Pražské bible 13, Tiskař Korandy 5) vcelku odpovídá množství titulů zjištěných v Brně (23 bibliografických jednotek). Pražská a brněnská produkce se však podstatně liší jak jazykem (v Praze, pokud víme, vycházela pouze díla psaná česky), tak žánrovou skladbou (pražští tiskaři opírající se o program národního humanismu zpřístupňovali též překlady beletristických děl). Nelze také přehlédnout, že řemeslná úroveň knihtisku importovaného na Moravu německými řemeslníky byla znatelně vyšší nežli v české metropoli. Od roku 1487 se knihtisk stal s výjimkou citelného omezení 1547-1549 trvalou součástí umělecko-řemeslných, kulturních a ideových aktivit města (nejstarší papírna byla založena 1499 na tehdy nedaleké Zbraslavi). Proto nepřekvapí, že mimopražské tiskárny, pracující vesměs jen po omezenou dobu, nemohly v jakékoli následující epoše množstvím či kvalitou produkce a obchodním dosahem Praze ani zdaleka konkurovat. Střediskem řemesla bylo od počátků Staré Město. Na Malé Straně se první tiskař (Pavel Olivetský z Olivetu) usadil přechodně 1532. Nejstarší živnost na Novém Městě patřila od 1575 Michaelu Peterlovi st. Hradčany díky arcibiskupství hostily tiskárnu jen několik měsíců roku 1631.

Během 16. století v Praze působilo asi 20 křesťanských rodinných firem s takřka 60 tiskaři, v 17. století na 25 firem (50 tiskařů), v 18. století asi 30 firem (zhruba 70 tiskařů) a do poloviny 19. století 13 firem (více než 40 tiskařů). Nejstarší fyzicky existující a jménem známí pražští tiskaři jsou Mikuláš Konáč z Hodiškova a Jan Wolf, působící společně od 1507. Roku 1512 právě v Praze a poprvé na sever od Alp zapustil kořeny hebrejský knihtisk, který tu pak jako v jediné české lokalitě počínaje 1514 (Geršom Kohen) kontinuálně setrval až do 30. let 20. století. V pětiletém hiátu mezi fungováním Tiskaře Pražské bible a činností Tiskárny severinsko-kosořské (to je v letech 1515-1520) získává Praha ještě novoměstskou dílnu řemeslníka Mikuláše (1516?) a o rok později vystupuje cyrilský tiskař Francisk Heorhij Skoryna (1517-1519). Společným rysem jazykově českého a cyrilského knihtisku je silný příklon k národnímu humanismu. Zatímco však Konáčovy a Wolfovy tiskařské aktivity upřednostňovaly spíše rovinu editorsko-překladatelskou, Kohenova a Skorynova produkce jakož i počiny málo známého Jana Šmerhovského (1519) se zcela vyrovnaly úrovni italských a německých tiskáren i po stránce raně renesanční typografie. Mezi oběma póly soudobého pražského knihtisku pak od 20. let až do poloviny století oscilovali protagonisté Severinsko-kosořské tiskárny, programově se snažící o zapojení ilustrace k jazykově českému textu (Jan Severin ml., Pavel Severin z Kapí Hory a Jan Kosořský z Kosoře).

Tak jako tisky před rokem 1500 je i převážná část tištěného zboží první poloviny 16. století v češtině. Objem produkce přitom narůstal. Voitova statistika (1987) ukazuje, že zatímco z let 1500-1510 se zachovalo jen 14 jazykově českých titulů, dekádu 1541-1550 reprezentuje již 85 bibliografických jednotek (dle dnešního povědomí během prvního půlstoletí tak ve 14 nežidovských tiskárnách vzniklo úhrnem 169 českých publikací). Zatímco hebrejský knihtisk prostředkoval literaturu spjatou s náboženským životem Židů, u řemesla provozovaného křesťany tomu bylo jinak. V intencích národního humanismu nebyl kladen důraz na náboženskou literaturu, která do konce 50. let tvořila asi 40% celkového objemu jazykově české produkce, nýbrž na díla spjatá se zápasem měšťanské třídy o kulturní a politickou převahu (vedle docela nepočetných antických a humanistických textů přicházejí proto spisy lékařsky osvětové, hospodářské a právnické, hojně jsou vydávány také učebnice). Pravděpodobně první latinsky tištěnou publikaci v Praze pořídil roku 1516 Mikuláš Konáč a snad nejstarší německý tisk vznikl až 1525. I přes toto opoždění se cizojazyčná tvorba v pražských tiskárnách (a českých vůbec) prosazovala nevýrazně: do roku 1550 dnes evidujeme jen 18 děl latinských, 5 česko-latinských, 2 publikace německé a 2 česko-německé. Abychom dospěli k reálnějším výsledkům, je zapotřebí připočítat ještě 23 Skorynovy tisky běloruské a 36 hebrejských. Součtem jazykově českých a cizojazyčných publikací vyrobených před rokem 1550 přicházíme k orientačnímu číslu 255, z něhož lze i za předpokladu jistých ztrát usuzovat na poměrně nízkou produktivitu práce (na jednu pražskou dílnu první poloviny století připadá méně než 20 titulů). Pro orientaci budiž uvedeno, že oněch 255 dnes známých položek představuje pouhou jedenáctinu toho, co ve stejném období vyrobili v Basileji (56 tiskařů s průměrnou kapacitou 49 titulů), asi sedminu z Krakova (15 tiskařů s průměrnou kapacitou 111), téměř třetinu z Vídně (17 tiskařů s průměrnou kapacitou 42) a konečně asi polovinu z tehdy ještě málo významného Frankfurtu/M. (7 tiskařů s průměrnou kapacitou 91 titulů). Na celkovém objemu jazykově české produkce českého a moravského knihtisku 16. století se však Praha podílela vcelku výraznými 41%.

Kniha se přizpůsobovala novým požadavkům také vnějšími rysy. Renesanční styl se uplatnil již na původních štočcích severinské provenience, které počaly mezi ostatními pražskými dílnami kolovat ještě před polovinou 16. století. Převážná část dekoračního a ilustračního tiskařského materiálu však pocházela přímo z Německa, anebo byla dle německých předloh kopírována. Poněvadž Pavel Sessius, jak se zdá, přešel po 1604 od písmolijectví k typografii, Praha až do 80. let 17. století zřejmě profesionální písmolijeckou dílnu neměla a v Německu byly nakupovány také matrice tiskového písma. Typickou českou bastardu jako jediné písmo domácího původu definitivně vytěsnil ve 20. letech 16. století německý švabach, jímž ostatně pracoval už 1493 Tiskař Korandy. Stylový i morfologický vývoj tiskového písma probíhal pomaleji nežli v cizině. Antikva se stala písmem obvyklým jen pro latinské texty až v polovině první dekády 16. století (poprvé u Konáče) a frakturu do Prahy uvedl roku 1540 Bartoloměj Netolický z Netolic.

Netolický byl protagonistou krizových událostí českého knihtisku. Ty souvisely s rozsáhlými represemi, které král Ferdinand I. namířil po šmalkaldském vítězství 1547 proti odbojnému městskému stavu. Již od července 1526 se státní moc snažila uplatnit dozor nad knihtiskem prostřednictvím cenzury, ba v srpnu 1537 i cestou zákazu veškerého řemesla v Čechách s výjimkou Prahy. Poněvadž většina domácích tiskařů sympatizovala s nekatolickými konfesemi a permanentně osvědčovala protihabsburské postoje, během 1547-1549 byl knihtisk znovu zakázán, tentokrát i v české metropoli. Postih byl sice citelný, neboť kvantitativní úrovně 40. let dosáhla knižní produkce opět až o dvě desetiletí později, avšak na rozdíl od Olomouce se represe obešly bez hrdelních trestů. Funkci oficiálního tiskaře plnil s režimem loajální Netolický. Rokem 1549 řemeslo opět ožívá a k jeho regulaci slouží živnostenská privilegia (Ondřej Kubeš ze Žípů, Jan Kantor Had). V dílně Netolického počal od 1552/53 samostatně působit Jiří Melantrich z Aventinu, zakladatel známé dynastie pokračující až k Bílé hoře rodinou Daniela Adama z Veleslavína. Zde však musíme přiznat, že Melantrichova pozice byla nesrovnatelně jednodušší nežli kupříkladu jeho souputníka Christopha Plantina, který v Antverpách úspěšně čelil konkurenci osmdesáti kolegů. Zatímco melantrišsko-veleslavínská linie pečovala o kultivaci čtenářských zájmů a povznesení knižní kultury jazykovou korektností i typografickou úpravou české knihy, cizojazyčnou produkci různorodých literárních žánrů přivedl před koncem století k nebývalé výši Jiří Černý z Černého Mostu. Nejstarší známou soukromou tiskárnu (Privatdruckerei) založil snad roku 1579 Václav Vřesovec z Vřesovic. Titul dvorského knihtiskaře poprvé veřejně užil 1588 Jan Schumann st.

I když podíl jazykově české knižní tvorby neustále sílil (ze 130 dnes známých pražských titulů 60. let na 300 v letech devadesátých), pro druhou polovinu století je charakteristická symbióza češtiny a latiny. Souzvuk se projevil vydavatelskou explozí příležitostného humanistického básnictví, které pěstovala latinizující kulturní sféra pražské univerzity (Pavel Sessius a rodiny Dačických, Jičínských nebo Sedlčanských). Poněvadž se Praha stala průsečíkem evropského zpravodajství, tvořily významnou část tiskařské produkce též novinové letáky (Šebestián Oks z Kolovsi a Valdovi, Peterlovi nebo Schumannovi). Nárůst příležitostného básnictví a publicistiky byl v Praze tak silný, že dokonce upozadil náboženskou a nábožensky vzdělavatelskou literaturu (oproti 50. až 80. létům, v nichž světská produkce tvořila asi 65%, se v letech 1591-1600 nenáboženský knihtisk zvýšil na 75%). S mezinárodní orientací Prahy druhé poloviny 16. století souvisí také upevňování knižního obchodu a další jazyková diferenciace edičních modelů. Jiří Melantrich vytiskl 1559 vůbec první publikaci v italštině, nejstarší španělskou sazbu pořídil 1581 Jiří Černý, maďarskou pro nedatovaný jednolist snad okolo roku 1588 Michael Peterle st. (první datovaná maďarská kniha pochází ze Sessiovy dílny 1615) a nejstarší polský text byl sázen 1599 u Daniela Sedlčanského nejst. Velkou, byť za zahraničním vývojem opožděnou novinkou se stal knižní mědiryt. Do cizojazyčné publikace byl poprvé uveden 1581 Jiřím Černým. Součástí české knihy se stal péčí Adamovy tiskárny 1592.

Pražská jazykově česká produkce počátečních dvou desetiletí 17. století reprezentuje asi třicetinásobek knižní výroby prvních dvou dekád předchozího století (z let 1601-1610 dnes známe více než 300 titulů a z let 1611-1620 již 530). Tato kulminační vlna byla přitom poznamenána jednak akcentem na náboženskou polemiku a jednak všeobecným nárůstem mravněvýchovné a nábožensky vzdělavatelské literatury (období 1601-1610 vykazuje 51% a léta 1611-1620 dokonce 57% jazykově české náboženské literatury). Během druhé dekády 17. století se v Praze usazovali němečtí příležitostní tiskaři angažovaní Fridrichem Falckým. Jejich existenci dokládají většinou jen archivní prameny (Jakob Schlag 1615?, Johann Armgart 1619-1620, Peter Rollos st. 1619?, Karl Schwing 1619, Lorenz Emmerich 1619-1621, Peter Friederici 1620?, Nikolaus Ulrich 1620?). U některých tiskařů si nejsme jisti, zda nejde o smyšlené osoby (Jeroným Prachonický). Prokazatelně existující nekatoličtí tiskaři domácího původu, jimž byla činnost násilně zastavena nejpozději v polovině 20. let, jsou dokumentováni lépe: ještě před Bílou horou postihla 1602 konfiskace Sixta Palmu Močidlanského, jen 1610-1613 působil Jiří Hanuš Lanškrounský z Kronenfeldu. Naopak Samuel Adam z Veleslavína (činný 1613-1620) a Daniel Carolides z Karlsperka (1612-1622) byli vypovězeni. Daniel Sedlčanský st. (1613-1619), Zikmund Léva z Brozánek (1624-1634) a Matěj Pardubský (1613-1620) po Bílé hoře konvertovali. Jan Ctibor Kbelský (činný 1620-1621) odešel do exilu, Mikuláš Štraus ze Štrausenfeldu se 1622 vrátil do Německa a Jan Stříbrský roku 1625 tiskárnu odkázal příteli Danielu Basiliovi z Deutschenberka jakožto úhradu pokuty, která mu byla vyměřena za protihabsburské postoje před 1620. Proti poměrně početné skupině nekatolíků, podporujících protihabsburský odboj, stála pouze katolicky orientovaná dílna Kašpara Kargesia a jeho dědiců (činná 1605-1615), do níž se přiženil souvěrec Tobiáš Leopold (1616-1623). Kargesius i Leopold byli Němci. Ještě krátce po roce 1620 provozovala v Praze tiskařské řemeslo jen nepočetná skupina katolíků (Jan a Štěpán Bylinové, Zikmund Léva z Brozánek a Pavel Sessius, který konvertoval).

Mezi Bílou horou a rokem 1700, kdy se Praha odchodem části šlechty i měšťanstva změnila v provinční město, víme jen asi o 20 tiskařských firmách. Převážnou část dílenských pomocníků tvořili Němci s mlčky trpěným nekatolickým vyznáním. Tištěná literatura napomáhající pobělohorské rekatolizaci musela být zprvu dovážena ze zahraničí. Situace se počala měnit od 30. let zřízením dvou relativně silných institucionálních dílen, totiž Tiskárny arcibiskupské a Tiskárny jezuitské. Obě tiskárny se od poloviny století staly významnými středisky nové generace domácích knižních ilustrátorů (frater Anastasius, frater Constantinus, frater Dominicus a S. Cruce, frater Henricus a S. Petro, rodina Samuela Dvořáka st.). Takřka paralelně s oběma institucionálními tiskárnami otevřela živnost koncem 30. let také Šípařova rodina, do níž se přiženili Urban Baltazar Goliáš a Jan st. Arnolt z Dobroslavína, člen dynastie tiskařů dbající o rozvoj novodobých českých novin. Rodina Jiřího Černocha působila od 1672, rodina Jana Mikuláše Hampla od 1684, rodina Jana Karla Jeřábka a Jiřího Labouna st. od 1686, Vojtěch Jiří Koniáš od 1697. Ediční modely jednotlivých tiskařských domů se příliš nelišily ani žánrovou skladbou, ani jazykově. Latinská a německá produkce společně převládaly nad českou a hegemonem nepříliš pestré žánrové struktury byla oficiální tvorba náboženská a nábožensky vzdělavatelská. Knihkupecké a nakladatelské aktivity se soustřeďovaly v rukou Němců a Rakušanů. První pobělohorskou filiálku založil 1628 Kaspar von Rath. Roku 1655 se zde usadil Mikuláš Hösing, nejpozději 1658 rodina Daniela Wussina. Roku 1669 vzniklo pod protektorátem jezuitů nakladatelství příznačného názvu Dědictví sv. Václava. Je to nejstarší instituce domácí nakladatelské sféry. Programově pečovala o šíření jazykově české náboženské literatury.

Vůdčí postavení v pražském knihtiskařském řemesle 18. století náleželo rodině Karla Františka Rosenmüllera st. Do dílny, kterou založil roku 1706, se soustředily přípravy pražských oslav domnělého 300. výročí vzniku knihtisku (1440-1740). Rosenmüllerova tiskárna fungovala díky obratné sňatkové politice vdovy Žofie až do 1790 (se jménem Jana Josefa Klausera, jednoho z jejích manželů, je spjat vznik spolku knihtiskařů, který 1766 přerostl v sociálně podpůrné bratrstvo). Ještě delší dobu nežli Rosenmüllerové se v silné konkurenci udržela dílna Karla Jana Hraby a dílna dynastie Fických-Hladkých. Vedle těchto typograficky i ikonograficky velmi dobře vybavených živností se knihtiskem živili také Jiří Samuel Beringer (od 1701), Jan Václav Helm (od 1708), Václav Urban Suchý (od 1731), Matěj Bedřich Koudelka (od 1739) a s jeho vdovou ženatý Ignác František Průša (od 1747), Josef Emanuel Diesbach (od 1765), František Augustin Höchenberger (od 1769), Václav Rokos (před 1781), Václav František Šleret (od 1786) aj. Zatímco některé z těchto tiskáren zanikly smrtí prvomajitele, jiné fungovaly až do závěrečné třetiny 18. století, kdy se staly šiřitelkami německé a latinské produkce národního obrození (Diesbach, Höchenberger). Politický a hospodářský vývoj 18. století poznamenal také obě pražské institucionální tiskárny. Tiskárna arcibiskupská byla od 1700 pronajímána soukromým subjektům, což znatelně přispělo k oživení nejen žánrové, ale i konfesijní struktury pražského edičního modelu (Wolfgang Wickhart). Roku 1773 zrušená Tiskárna jezuitská se transformovala do nástupnické Tiskárny klementinské, nejstarší státní instituce tohoto druhu v Čechách a na Moravě, a rokem 1776 přešla pod správu zemské komise normálních škol. Také vydavatelský program této Tiskárny normální školy doznal hluboké změny. V návaznosti na prioritní výrobu učebnic a osvětové literatury právě zde proběhly úspěšné pokusy o zavedení antikvy pro sazbu jazykově českého textu (František Jan Tomsa). Mezi nejstarší knihkupce a nakladatele pracující již bez návaznosti na vlastní knihtiskařskou živnost patří Augustin Petr Neuräutter (od 1709). Stejnou profesí se živila rodina Mangoldova (od 1736), Jan Michal Samm (od 1756), Oldřich Gröbel (od 1760), Elsenwangerovi (od 1768), Wolfgang Kristián Gerle (od 1770?), Kašpar Widtmann (od 1784), Jan Bohumír Calve (od 1786) a Jan Herrl (od 1793). Čelné místo mezi těmito většinou proněmecky orientovanými firmami zaujímá Václav Matěj Kramerius s Českou expedicí založenou roku 1790. Expedice je nejstarší programově nenáboženské vydavatelské středisko české původní i přeložené tvorby. Prostředníkem mezi státní mocí a jednotlivými knihkupci se stalo Grémium pražských knihkupců založené roku 1806.

Pražský knihtisk přelomu 18. a 19. století trpěl nedostatkem zakázek. Ten byl způsoben jednak cenzurou (po josefínských reformách opětovně utuženou 1790 Leopoldem II.), a jednak upadající čtenářskou aktivitou. Tiskaři, knihkupci a nakladatelé neměli dostatek kapitálu k udržení a kultivaci domácího trhu, natož k trvalé expanzi do zahraničí. Obchodní krach čekal i firmy oblíbené v českojazyčných lidových vrstvách (Krameriova Expedice). Naopak kosmopolitně orientované nakladatelství Marca Berry zaznamenávalo konjunkturu. V poslední třetině 18. století působilo v Praze asi jen 9 soukromých tiskáren nežidovských, 2 institucionální a zkomírající hebrejská Tiskárna bakovsko-kacovská. Vedle Arcibiskupské tiskárny a Tiskárny klementinské (Tiskárny normální školy) krizi překonával také rodinný podnik Jeřábků (1790 sem vplynula dílna dědiců Karla Františka Rosenmüllera ml.), kdežto Hrabovská tiskárna v rukou dědiců od 1793 pomalu upadala a ostatní živnostníci typu Jana Aloise Beránka či Antonína Josefa Zímy hledali obživu i v jiných profesích. Navzdory nepříznivé ekonomické situaci vznikají v Praze na sklonku 18. století dvě nebývale velké tiskárny. První z nich založil 1773 velkopodnikatel Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld, druhou pak 1798 Bohumil Haase st. Oba podnikatelé, sledující vzor vídeňského Johanna Thomase von Trattnera, se opírali (stejně jako trasslerovsko-rohrerovská dynastie v Brně od 1786) o technické novinky soudobého průmyslu a své aktivity rozšířili i do odvětví příbuzných. Zatímco Schönfeld, který proslul jako nelítostný likvidátor bezbranné konkurence, své impérium nakonec manažersky nezvládl, Haasova firma přetrvala na vrcholu pražského i českého knihtisku až do socialistického znárodnění.


Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Der Prager tschechische und fremdsprachige Buchdruck und seine analytische Bibliographie. In: Später Humanismus in der Krone Böhmen 1570-1620. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil IV (hrsg. von H.-B. Harder und H. Rothe). Dresden 1998, s. 211-216; BAĎUROVÁ, A.: Rudolfinský knihtisk v Bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 21-39; BARTÁK, J.-KRAUS, Vl.: Typografové 1468-1939. Praha 1996; BOHATCOVÁ, M.: Doplněk k signetům pražských tiskařů. Knihy a dějiny 5/1-2, 1998, s. 77; BOHATCOVÁ, M.: Nad Chybovým Slovníkem knihtiskařů. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 12. Praha 1995, s. 33-58; BOHATCOVÁ, M.: Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu. Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6-25; DANĚK, P.: Tisky vokální polyfonie pražské provenience do roku 1620. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 219-238; HOFFMANNOVÁ, J.: Pražští úřední tiskaři. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 299-314; HOŘEC, J.: Počátky české knihy. Praha 2003; CHYBA, K.: Seznam pražských knihtiskařů do roku 1860 a jejich adresy. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 1/2. Praha 1971; KAŠPAROVÁ, J.: Pražské italské tisky 16. a počátku 17. století. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 9. Praha 1992, s. 61-76; KHEL, R.: Stopami pražských nakladatelů. Typografia 8-9, 1987, s. 316-317; KNEIDL, P.: Pražské kramářské tisky v 18. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 361-364; KNEIDL, P.: Pražské tiskárny po Bílé hoře. Typografia 8-9, 1987, s. 301-310; KOHÁČEK, P.: Pražští knihkupci v 19. a 20. století. Typografia 8-9, 1987, s. 319-327; KOMOROVÁ, K.: Pražské tlače 16. storočia v slovenských knižniciach. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 16. Praha 1999-2000, s. 154-164; KOSTLÁN, Ant.: K počátkům pražského knihtisku. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 131-133; KUDĚLA, J.: Pražský židovský knihtisk, židovská knihkupectví a antikvariáty 18.-19. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 407-436; LAMBRECHT, K.: Buchdruck und Kommunikation. Prag und Krakau an der Schwelle zur Neuzeit (bis 1550). Documenta Pragensia 19, 2001, s. 195-210; LAMBRECHT, K.: Kulturtransfer und Kommunikation. Die Anfänge des Buchdrucks in Prag und Krakau im Vergleich. In: Metropolen und Kulturtransfer im 15./16. Jahrhundert (hrsg. von A. Langer und G. Michels). Stuttgart 2001, s. 85-232; MÁLEK, R.-PETRTÝL, M.: Knihy a Pražané. Pět set let knižní kultury v Praze. Praha 1964; MÍKA, Zd.: Ke vzniku a rozvoji tiskařského průmyslu v Praze do počátku 20. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 373-380; MOŠKOŘ, M.: Polygrafický průmysl a živnosti v Praze v letech 1850-1873. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 389-406; NOVOTNÝ, A.: Knížka o knížkách ovšem staropražských. Praha 1955; NUSKA, B.: K pojmu knihař v pražském knihvazačství a knižním trhu druhé poloviny 16. století. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 257-279; PÁNEK, J.: K rozšiřování pražských tisků v předbělohorské době. Documenta Pragensia 10/1, 1990, s. 239-253; PEŠEK, J.: Prager Leser der rudolfinischen Zeit. In: Später Humanismus in der Krone Böhmen 1570-1620. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil IV (hrsg. von H.-B. Harder und H. Rothe). Dresden 1998, s. 217-224; PIROŻYŃSKI, J.-BAĎUROVÁ, A.: Krakau und Prag als Zentren des Buchdrucks im 15. und 16. Jahrhundert. Versuch eines Vergleichs. In: Krakau, Prag und Wien. Funktionen von Metropolen im frühmodernen Staat (hrsg. von M. Dmitrieva und K. Lambrecht). Stuttgart 2000, s. 223-235 (paralelně též polsky v Roczniki biblioteczne 44, 2000, s. 1-25); PRAHL, R. (a kol.): Prag 1780-1830. Kunst und Kultur zwischen den Epochen und Völkern. Praha 2000; RANGOGNINI, E.: Pražské latinské a italské tisky vydané z iniciativy a nákladem papežského nuncia Cesare Speciana. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 1-20; RICHTEROVÁ, A.: Pražští knihkupci a knihvazači ve službách roudnických Lobkoviců. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 281-290; RYŠAVÁ, E.: Tisk a prodej kramářských písní v Praze v 19. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 365-372; SOKOLOVÁ, Fr.: K jubileu běloruského knihtisku. Knihy a dějiny 4/2, 1997, s. 69-76; ŠIMEČEK, Zd.: Některé otázky knižního obchodu v Praze 18. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 315-326; VIDMANOVÁ, St.: Pražští knihkupci a nakladatelé v druhé polovině 18. století. Vědecké informace ZK ČSAV 3, 1975, s. 43-53; VOBR, J.: Kdo byl prvním pražským knihtiskařem v roce 1487? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 13. Praha 1997, s. 24-38; VOIT, P.: Minulost pražského knihtisku (1487-1620). Praha 1987; VOIT, P.: Prvotisky a tisk v Praze do Bílé hory. Typografia 8-9, 1987, s. 284-300; VOLF, J.: Z dějin pražských židovských knihtiskáren v 17. století. Praha 1925; VOLF, J.: Z dějin židovského knihtisku v Praze v 17. a 18. století. Věstník Královské české společnosti nauk, tř. filozoficko-historicko-filologická 3. Praha 1925; VOLF, J.: Z dějin židovských knihtiskáren v Praze v 18. a 19. století. Příspěvky k dějinám českého knihtisku, písmolijectví, knihkupectví a antikvariátu na počátku 19. století. Časopis Národního muzea 99, 1925, s. 154-160.

Lex.: Clavis typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992, s. 207-208; CHYBA 328 a 372-393. = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.