Slepotisková vazba

Z Encyklopedie knihy

Přední deska vazby klášterní (Ojvín 90. léta 15. století). Teletina na prkénkových deskách 300 x 205 mm zdobena slepotiskem rámové kompozice členěné dvojlinkou a trojlinkou. Kompozice přední i zadní desky je shodná. Ve vnějším rámu přicházejí kulaté a kosé kolky s lilií a orlem. Vložená pole obsahují zoomorfní kolky a kolek typický pro knihařský ateliér celestinského kláštera v Ojvíně, totiž písmeno S(alvator) protknuté křížem. Ve vnitřním poli páska s nápisem „maria“. Redukované zrcadlo pokrývá dezén kosých kolků s lilií. Obě desky bez rohových kování a středových pukel. Zachovány pouze dvě mohutné háčkové spony: na štítku srdce protknuté šípem a písmena s(alvator) a m(ari
Slepotisková vazba nejběžnější typ knižní vazby s usňovým pokryvem zdobeným technikou slepotisku. Slepotisk byl znám knihvazačům již v předrománské a románské epoše. Koncem 13. století však upadl v zapomnění a jako výzdobná knihařská technika se znovu objevil počátkem 15. století (v Čechách již 1404), kdy počal úspěšně doplňovat umělecky invenční vazbu řezanou. Prudký rozvoj během druhé poloviny 15. století vyvolal knihtisk, s jehož masovou produkcí se knihařsky jednodušší (ba sériový) a ekonomicky dostupnější slepotisk vyrovnával snadněji nežli individuální a řemeslně náročné zdobení řezbou, které koncem století mizelo nadobro. Slepotisk tak není ani slohotvorným prvkem, ani projevem módy, nýbrž jen jedním z technických prostředků multiplikace knihy.

Slepotisk se prováděl až v závěru všech knihařských operací. Jako každý ražený tisk spočívá v mechanickém působení knihařského nářadí na navlhčenou a změklou useň, případně na holé lepenkové desky, a to bez použití barvy. Česká terminologie přitom nerozlišuje rozdíl mezi slepotiskem, který byl pomocí filety, kolečka, kolku, linkovátka, válečku a případně i tiskových písmen tlačen ručně (angl. blind tooling, fr. gaufrage à chaud, něm. Blinddruck), a slepotiskem vznikajícím otiskem rozměrné plotny v knihařském lisu (angl. blind stamping, fr. estampage à chaud, něm. Blindpressung). Nářadí bez ohledu na tvar a velikost bylo vždy nahřáto (à chaud). Přespříliš rozpálené zanechávalo v usni stopu zahnědlou až zčernalou. Po vyschnutí useň znovu ztvrdla a otisk podržela. Poněvadž kresba byla do tisknoucí plochy nářadí vryta negativně, reliéf slepotisku je pozitivní a vystupuje nad povrch usně.

Vstupuje-li do pracovního procesu barva, nehovoříme o slepém, nýbrž raženém tisku. Zatímco barva se k ražbě na vazbu malovanou užívala pouze okrajově, hojně přicházelo jako doplněk zlacení. To je doloženo už na etiopských vazbách pozdní antiky i na vazbách orientálních ze 13.-15. století. Širší povědomí v Evropě o něm existovalo během posledních desetiletí 15. století. Výzdoba byla do usně naslepo předtlačena nářadím nejprve jemně, aby požadovaný dezén vynikl pouze konturami a mohl být gruntován (z něm. grundieren = opatřovat podkladem). Jako podklad tradičně sloužil lepivý bílek. Zlatá fólie k němu přilnula a do předtištěných stop byla silně vtlačena týmž, tentokráte však již nahřátým nářadím. Poněvadž zlatící nářadí mělo kresbu vyrytou pozitivně, výsledný zlatotisk se prezentoval negativním obrazem, který byl do povrchu usně z důvodů ochrany před mechanickým poškozením pragmaticky vhlouben. Kvalita zlacení se ovšem po čase měnila díky kovovým příměsím fólií (zejména mědi a stříbru), které na vzduchu zelenaly, nebo tmavly. Ani český výraz „zlacený slepotisk“ nepostihuje rozdíl mezi technologií ruční (angl. hand gilding, fr. dorure à la main, něm. Golddruck nebo Handvergoldung) a technologií strojovou, kdy na rozměrnější plotny působilo tlakové těleso zlatičského lisu (angl. gilding in the press, fr. dorure à la presse, něm. Goldpressung nebo Pressvergoldung).

Účelnost korespondující s masovostí knihtisku povýšila slepotisk na monopolní výzdobnou techniku usňových vazeb 16.-19. století. Stereotypnímu rozvrhu výzdoby do nejobvyklejší rámové či dominantové kompozice však konkurovaly jiné principy již v renesanci (vazba s architektonickou kompozicí, vazba se vzorem „fanfare“, vazba se vzorem „semis“) a pochopitelně i později (vazba se vzorem „all over“, vazba se vzorem „cottage“, vazba se vzorem „rectangular“, vazba se vzorem „cathédrale“). Knihvazači epochy baroka a rokoka navíc rozšířili nářadí s dosud vcelku jednotvárným slohovým repertoárem o další módní prvky (vazba se vzorem „dentelle“, vazba se vzorem „etruscan“, vazba se vzorem „éventail“, vazba se vzorem „pointillé“).



Lit.: ČADÍK, J.: Renesanční období knihařské práce vlašské a francouzské. Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 12-35; ČERNÝ, P.: Pozdně gotická knižní vazba na Moravě a ve Slezsku. In: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. Sv. 3 Olomoucko (ed. I. Hlobil-M. Perůtka). Olomouc 1999, s. 512-519; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; HAEBLER, K.: Rollen- und Plattenstempel des XVI. Jahrhunderts. Bd. 1-2. Leipzig 1928-1929 (repr. 1968); HAMANOVÁ, P.: Příspěvek k dějinám české vazby druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 7-18; HAMANOVÁ, P.: Tři slezské vazby. Příspěvek k vazbám z druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století. Historická knižní vazba 1963, s. 9-18; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HELWIG, H.: Handbuch der Einbandkunde. Bd. 1-3. Hamburg 1953-1955; HESL, Ant.: Vliv vynálezu knihtisku na knižní vazbu. Knihař 25, 1926, s. 11-13; HLOBIL, I.: Raně renesanční slepotiskové knižní vazby v Olomouci. In: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. Sv. 3 Olomoucko (ed. I. Hlobil-M. Perůtka). Olomouc 1999, s. 520-525; JAROSŁAWIECKA-GĄSIOROWSKA, M.: Ikonografia świecka na oprawach XVI i XVII wieku. Rocznik Biblioteki narodowej 6, 1970, s. 315-337; KOROKNAY, É. Sz.: Die Blinddruckeinbände in der Bibliotheca Corvina. Acta historiae artium 11. Budapest 1965; KYRISS, E.: Verzierte gotische Einbände im alten deutschen Sprachgebiet. Bd. 1-4. Stuttgart 1951-1958; MAYO, H.: Olomouc, not Herzogenburg. A group of gothic blind-tooled bookbindings reattributed. Gutenberg-Jahrbuch 1994, s. 264-291; NUSKA, B.: Die Beziehungen des böhmischen Renaissance-Bucheinbandes zu den Nachbarländern. Zentralblatt für Bibliothekswesen 75, 1961, s. 481-494; NUSKA, B.: Knižní vazba. In: Benda, Kl.-Hejdová, D. a kol.: Od Velké Moravy po dobu gotickou. Dějiny uměleckého řemesla a užitého umění v Českých zemích. Praha 1999, s. 176-193; NUSKA, B.: Materiál k polsko-českým vztahům z počátku 16. století. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 70-71; NUSKA, B.: Počátky české renesanční knižní vazby. Umění 10, 1962, s. 469-493; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145; ROZSONDAI, M.: Signierte Renaissance-Einbände deutschen Typs aus dem 16. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1988, s. 290-339; SCHUNKE, I.: Beiträge zum Rollen- und Platteneinband im 16. Jahrhundert. Leipzig 1937; VONDRÁČEK, R.: Knižní vazba (styl a ornament). In: Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy (ed. E. Fučíková a kol.). Praha-Londýn-Milán 1997, s. 340-344.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.