Daniel Adam z Veleslavína

Z Encyklopedie knihy

Daniel Adam z Veleslavína na Balzerově rytině (Praha po 1782). Balzer, Jan Jiří: 87 Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (Praha, Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld po 1782). Tabule 63 otištěná z desky pro druhý díl Pelclových Abbildungen (1775). Antikvariát Meissner (Praha).

Daniel Adam z Veleslavína (též DZW, 1546-1599) literárně činný tiskař a nakladatel, propagátor humanistické vzdělanosti a organizátor předbělohorského literárního života. Jako přední osobnosti domácí nakladatelské politiky se mu výrazného ocenění dostalo již od současníků. Jazykovou kulturu jeho tisků vyzdvihlo zvláště národní obrození. Také v minulém století se tiskařova činnost posuzovala povýtce jen pohledem filologicko nakladatelských aktivit a Adamův odkaz byl petrifikován s pietou mnohdy až škodlivou.

Daniel Adam pocházel z Prahy (proto se podepisoval též Adam Pražský). Zde také studoval na univerzitě (bakalářem 1568, mistrem 1569), kde v letech 1572-1576 působil jako profesor historie po svém učiteli Prokopu Lupáčovi. Koncem roku 1576 se oženil s Annou (zemř. 1605), nejstarší dcerou Jiřího st. Melantricha z Aventinu, a získal měšťanství na Starém Městě. Od 1578 užíval přídomek „z Veleslavína“ (dle rodiště svého otce) a erb (na štítu okřídlený kůň Pegas jako symbol duchovního vzletu, nad ním zavřená helmice s párem křídel, mezi nimiž hvězda a iniciály DZW). Působil v městské správě, na zemských sněmech zastupoval Staré Město, jako člen několika komisí účinkoval v důležitých náboženských jednáních na konzistoři podobojí i při sporech na univerzitní půdě. Pečlivým hospodařením nabyl několik domů, vinic a polností.

Poněvadž Adam chtěl být po svatbě zcela k dispozici tiskárně, pedagogickou kariéru formálně ukončil (stejně jako 1549 basilejský typograf Johann Oporinus a jiní zahraniční kolegové), aniž by však kolegiální vztahy s univerzitou přerušil. Provozu Melantrichovy dílny se neúčastnil jen v roli literárního poradce, autora, překladatele a editora. Z archivních pramenů víme, že také zastupoval stárnoucího a nemocného tchána (zemř. 1580) jako „stínový“ principál. Již dva roky po svatbě nacházíme v impresech dvou publikací Adamovo jméno vedle jména Melantrichova: na vlastním díle Kalendář historický (Praha 1578) a Valentin Šubar Kázání o hrozné kométě, kteráž se začala ukazovati … léta Páně ec. LXXVII. (Praha 1578). Počínaje tímto obdobím až do úmrtního roku nového majitele tiskárny Jiřího Melantricha ml. (1586) podepsal Adam svým jménem na 30 dalších českých a latinských publikací. Z toho plyne, že přinejmenším již 1578 měl statut tovaryše s určitým podílem na hospodaření firmy.

Bližší okolnosti provázející Adamův vstup do knihtiskařského řemesla však neznáme. Tiskárnu, kterou během vleklých sporů o dědictví vedl, získal do vlastnictví díky obratnému manévrování a tolerantnímu postupu přátelsky nakloněné staroměstské rady až tři roky po smrti Jiřího Melantricha ml. (1589), jehož dluhy splácel ještě sedm let. Výrobní kapacitou, úrovní typografie, ba i spektrem vydávaných publikací vůdčí zjevy zahraničního knihtisku nedostihoval (např. Paul Egenolff, Henri Estienne ml., Johann Feyerabend, Aldo Manuzio ml., Jan Moretus st., André Wechel) a cizojazyčnými ilustrovanými publikacemi ho zastiňovala i pražská tiskárna Jiřího Černého z Černého Mostu. V domácím kontextu však zosobňoval typ evropského tiskaře a nakladatele, u něhož knihtisk nefungoval primárně jako prostředek obživy, ale byl posláním širšího společenského a kulturního dosahu. Proto také ediční činnost, navazující na humanistický program Konáčův a Melantrichův, nepodřizoval krátkodobým komerčním zřetelům, nýbrž dokázal obchodní stránku vhodně propojovat s hlubšími a dlouhodobými vzdělavatelskými a osvětovými cíli (podpora občanských ctností, formování dobového vkusu). K realizaci svého programu shromáždil kolem tiskárny družinu stejně smýšlejících literátů, např. Mikuláš Albert z Kaménka, Matouš Hosius Vysokomýtský, Adam Huber z Rysenpachu, Jan Kocín z Kocinétu, Václav Plácel z Elbingu aj.

Jako správce dílny (1586-1589) a posléze její vlastník (1589-1599) vydal dle dnešních znalostí 139 publikací (62 latinských, 60 českých, 2 německé a 15 vícejazyčných). Ačkoli latinské humanistické básnictví tvořilo z kvantitativního hlediska polovinu dnes známých titulů, četba příležitostných skladeb zůstala omezena nejspíše jen na úzkou vrstvu literárního okruhu pražské univerzity, partikulárních škol, patricijátu a císařského dvora. Mnohem širší uplatnění v měšťanské společnosti nalezla zahraniční prozaická tvorba náboženská, kterou Adam v překladech pražských souputníků uváděl českým nekatolíkům nedlouho po prvním (cizojazyčném) vydání, např. Christoph Fischer (Vischer) st. Postila dítek, v kteréžto všecka nedělní i předních svátkův evangelia … se vysvětlují (Praha 1589), Jean de L’Espine Providentia Dei. O řízení a opatrování božském (Praha 1592) nebo Martin Moller Soliloquia de passione D. N. Iesu Christi, kterak jedenkaždý křesťan umučení a smrt Pána našeho Jezukrista v srdci svém … užívati má (Praha 1593). Náboženské produkci se tiskárna věnovala asi čtvrtinou své kapacity. Všestranně příznivého čtenářského ocenění došly dva Adamovy překlady a tisky z pomezí nábožensky vzdělavatelské a světské literatury, plnící funkce cestopisu, totiž Heinrich Bünting Itinerarium Sacrae scripturae, to jest Putování svatých na všecku Svatou bibli obojího Zákona (Praha 1592) a Christian van Adrichem Vypsání města Jeruzaléma i předměstí jeho (Praha 1592).

Původní i překladové literatuře světské byla vyhrazena asi čtvrtina Adamova edičního modelu. V popředí stojí skupina asi 15 konverzačních příruček a slovníků, jejichž adaptace pro domácí prostředí pořizoval vesměs z vynikajících děl soudobé humanistické lexikografie. Původní věcné i abecední latinsko-německé verze doplnil českou slovní zásobou a rozšířil o frazeologii, přísloví a synonyma. Tak významně obohatil repertoár školních příruček a přispěl ke kodifikaci humanistické češtiny, např. Basilius Faber Dictionarium linguae latinae (Praha 1579, zde explicit ještě společně s Jiřím Melantrichem st.), Hadrian Junius Nomenclator omnium rerum propria nomina tribus linguis (Praha 1586), Hadrian Junius Nomenclator quadrilinguis (Praha 1598) nebo Helfricha Emmela Silva quadrilinguis vocabulorum et phrasium (Praha 1598).

Adam se nebývale zasloužil též o popularizaci historie jakožto zdroje aktuálního poučení. Do této oblasti patří jeho jediný originální spis, a to Kalendář historický (Praha 1578 a v rozšířené verzi 1590). Adam také pořídil a vydal nový překlad Johanna Cariona Kronika světa o znamenitějších věcech a proměnách (Praha 1584), poprvé přeložil a vytiskl zásadní příručku Georga Lauterbecka Politia historica. O vrchnostech a správcích světských knihy patery (Praha 1584). Nově přeložil a z pozice tajného sympatizanta jednoty bratrské komentářem opatřil Českou kroniku katolíka Pia II. (poprvé latinsky 1475, česky 1510), do níž po kapitolách interpoloval původní text Kroniky utrakvisty Martina Kuthena (poprvé 1539). Tento zajímavý literární i historiografický útvar nese název Kroniky dvě o založení Země české (Praha 1585). Původní portréty českých knížat a vladařů však Adam už musel oželet. Poznání slovanského světa a polemiku s tyranstvím zprostředkoval dosud nepřeloženým dílem Alessandra Guagniniho Kronika mozkevská (Praha 1590). Nově vydal též rozsáhlá díla Historia židovská na knihy čtyry rozdělená (Praha 1592) či Kronika nová o národu tureckém na dva díly rozdělená Johanna Leunclavia (Praha 1594). Historia vyšlá 1592 se u nás tradičně připisuje starověkému Josephovi Flaviovi, ale jak ukázala Lenka Prudková, tento překlad z němčiny, který pořídil Václav Plácel z Elbinku, je zcela samostatné dílo neznámého autora. Adamova tiskárna se věnovala i výrobě lékařské (botanické) a zdravotnicky osvětové literatury, např. Heinrich von Rantzau Regiment zdraví, správa užitečná obsahující v sobě potřebná naučení (Praha 1587), Pierandrea Mattioli Apatéka domácí, v kteréž se zavírají a vypisují rozličná lékařství (Praha 1595) a Pierandrea Mattioli Herbář aneb Bylinář … s obzvláštní pilností rozhojněný a spravený skrze Joachima Kameraria, … z německého pak jazyku v český přeložený od Adama Hubera z Rysenpachu (Praha 1596), který představoval překladem i typograficky odlišně pojaté vydání Melantrichova tisku z roku 1562. Nakladatelem Herbáře byl vedle samotného Adama také bohatý pražský měšťan a kupec Václav Trejtlar z Krošvic (též Trewtlar, po 1562-1606).

Xylografie na titulní straně Historie církevní (Praha 1594). Cassiodorus, Flavius Magnus Aurelius: Historia církevní … nazvaná Tripartita (Praha, Daniel Adam z Veleslavína 1594). Titulní strana, jejíž první dva řádky byly vyřezány do štočku a otištěny jako dřevořez. Antikvariát Meissner (Praha).

Adamovo úsilí o vzdělávání čtenářů prostřednictvím hodnotné literatury vyžadovalo věnovat odpovídající péči také personálnímu a technickému zabezpečení dílny. Rozsah společenských, obchodních i literárních aktivit majitele dává tušit, že přímá účast na vlastním knihtiskařském procesu k prioritám patřit zřejmě nemohla. Výrobu, kterou obstarávali na třech knihtiskařských lisech zruční pomocníci, nepochybně organizoval spolehlivý faktor. Vyjma předpokládané účasti Jonaty Bohutského z Hranic jako tovaryše však jména personálu neznáme. Nejvýznamnější role v typografickém procesu připadla tiskovému písmu, zděděnému zčásti po Melantrichovi a obohacovanému příležitostnými nákupy (např. od Buriana Valdy). Dílna disponovala asi 47 písmovými řezy a stupni (Garamondova antikva, antikvová polokurziva, fraktura, švabach, řecké a hebrejské písmo). Tento bezpochyby nejrozsáhlejší předbělohorský domácí písmový fond se v relativní úplnosti nejčastěji prezentoval při náročné sazbě vícesloupečných slovníků. Z nebohatého a stylově zaleželého repertoáru dřevořezových iniciál vynikají jen některé štočky s přebujelou pletencovou kaligrafií. Do roku 1587 se v Adamově produkci devětkrát vyskytla Melantrichova značka s prstenem, nápisovou páskou, halapartnou a pochodní, a to nikoli jako výraz kontinuity řemesla, nýbrž proto, že takto označené knihy vznikly v režii Melantrichových dědiců. Jako vlastní signet otiskoval od 1584 erb s Pegasem, udělený již roku 1578.

Dosud není zcela vyjasněn Adamův vztah k výpravnému knižnímu dekoru a ilustraci. Zatímco Melantrich estetickou rovinu domácí knižní kultury programově a dle finančních možností obohacoval. Adam, realizující se více jako školený historik a nakladatel nežli jako tiskař umělec, viděl největší sílu knihy v textu a jeho jazykových kvalitách. Tuto orientaci pravděpodobně upevňovala ideová východiska sdílená s jednotou bratrskou (veřejně známým členům církve dedikoval 13 knih), avšak přímé vlivy manýristického dekoru Tiskárny bratrské v Adamově dílně nenalezneme. Typografie publikací je střízlivá, přitom však humanisticky elegantní. Akcent byl položen na jednoduché (často dvoubarevné) typografické titulní strany. Výjimečně se uplatnil konzervativní, xylograficky provedený věcný název (u Heinricha Büntinga 1592 a Josepha Flavia 1592 signován LW), zřídka také titulní štoček, např. v Koldínově svodu Práva městská Království českého (Praha 1579) a odtud pak i v Lauterbeckově politické rukověti 1584. Soudobý trend ve výtvarném pojetí titulní strany byl zachycen jen výpůjčkou předimenzované vyprávěcí bordury Josta AmmanaChristopha Stimmera z Feyerabendova německého vydání Mattioliho Herbáře (Frankfurt/M. 1586). Nejvýraznějším prvkem dekoru se tak jeví v rámcových částech otiskované erby nobilitovaných osob, spjatých nějakým způsobem s pořízením díla. Viněty mají většinou podobu módních maskaronů. Při posuzování výtvarné stránky Adamových publikací nelze přehlédnout také determinace obchodní. Počtem titulů sice jen polovina, ale z hlediska spotřeby papíru a rozsahu sazby převládající produkce směřovala k českému měšťanstvu a zvláště pak k mládeži. Ačkoli téměř všechna původní kronikářská literatura, kterou tiskárna šířila v překladech, venku vycházela s bohatým ilustračním doprovodem, české verze jsou prosté, a proto také domácímu publiku finančně dostupnější.

Původní ilustrační štočky domácích umělců u Adama prakticky nenajdeme. Snahu udržet určitý standard knižní výzdoby řešila tiskárna sporadickým kopírováním, nákupy a zápůjčkami ze zahraničí. Tak je tomu již ve Fischerově Postile 1589, jejíž německé novozákonní dřevořezy (1571) musely být upraveny na rozměr zrcadla české sazby svislými ozdobnými linkami. Když tiskárna připravovala 1596 druhé vydání Mattioliho Herbáře, původní štočky, provázející Melantrichovy edice z let 1562 a 1563, v Praze už nebyly (Mattioli je totiž poslal Valgrisiovi do Benátek). Nápodobě obrazového cyklu Mistra GS však bránilo privilegium, a tak Adam byl nucen vypůjčit si na 1.000 menších, avšak detailněji řezaných štočků od frankfurtského kolegy Sigmunda Feyerabenda. Pocházely z pozůstalosti polyhistora Konrada Gesnera a nejnověji byly užity v německém kritickém překladu Mattioliho díla Kreutterbuch, jetzt wiederumb mit vielen schönen newen Figuren … gemehrt und gefertigt durch Joachimum Camerarium (Frankfurt/M. 1586). Adamovo druhé (české) vydání Herbáře 1596 bylo pro následující dvě století posledním domácím dílem ilustrované botanické literatury (štočky se do Frankfurtu vrátily, odtud přešly v letech 1678-1744 do Basileje a 1753-1759 byly v Norimberku přeryty do mědi jako ilustrace dvoudílného Gesnerova spisu Opera botanica).

Adamově tiskárně zřejmě patří jedno nepřehlédnutelné prvenství. Uvedla totiž (byť opožděně) do jazykově české knihy mědiryt, který pro zahraniční tisky v národních jazycích nebyl nijak výjimečnou grafickou technikou již několik desetiletí. Je však zajímavé, že německé předlohy Adamem otištěných mědirytů jsou provedeny dřevořezem. Pro české vydání Büntingova Itineraria 1592 vznikly dvě alegorické mapy (Evropa v podobě panny a Asie jako okřídlený Pegas). Kromě obou mědirytů obsahuje Itinerarium ještě 9 dalších ilustračních dřevořezů. Jak svědčí Adamova dedikace k dílu Christiana van Adrichema, tiskárna do překladu v roce 1592 zařadila rytý plán Jeruzaléma. Ze všech dnes dochovaných exemplářů již kdysi zmizel a dnes je povědomý jen z jediné, kreslené kopie (roku 1606 byla tisková forma plánu inventována v soupise Adamova majetku). Pokud je nám známo, po roce 1592 se Adam k mědirytu již nevrátil.

Po smrti Daniela Adama z Veleslavína připadl veškerý majetek vdově Anně Adamové (rozené Melantrichové, zemř. 1605) a třem nedospělým dětem, Jiřímu (zemř. 1606), Dorotě (1586-1607?) a Samuelovi (1592-po 1641). Jejich poručníky se nestal některý z pražských principálů, jak bylo tehdy obvyklé, nýbrž osoby spjaté již v minulosti s privátní sférou rodiny. Pokud víme, Anna Adamová v krátkém období 1599-1601 podepsala svým jménem impresa pouhých čtyř nerozsáhlých publikací. Firma, organizovaná pravděpodobně faktorem Bohutským, ovšem fungovala v neztenčené míře dál a mnohem častěji a v delší etapě 1599-1607 se prezentovala pod označením „dědicové Daniela Adama z Veleslavína“. Skupinu dědiců tvořila vdova, postupně vymírající potomci a podílník na hospodářských výsledcích Jonata Bohutský z Hranic, za něhož se Anna, aby udržela řemeslo, v lednu 1605 provdala. Pod firmou dědiců vyšlo na 70 publikací, mezi nimiž však zcela chybějí zásadnější novinky původní české literární tvorby. Převážně se tiskly jen nerozsáhlé latinské příležitostné básně, české sněmovní artikule a technicky jednoduché reedice Adamovy překladové literatury (Carion, Guagnini, Klatovský, Lauterbeck, Mattioli aj.). Firma tak dosavadní nakladatelský program opustila a z existenčních důvodů upřednostnila komerční hlediska.

Jedenáct měsíců po svatbě Anna Adamová-Bohutská zemřela. Ediční, tiskařské i obchodní pravomoci ovdovělého Jonaty Bohutského z Hranic byly upraveny v rámci pozůstalostního řízení roku 1606. Rozvržení dědických podílů se znovu změnilo během 1608 a 1609, kdy z Adamových dětí zůstal naživu již jen syn Samuel Adam z Veleslavína (též SAZW, 1592-po 1641) a kdy Bohutský pojal za manželku Alžbětu z Braitenberku (rozenou Melcarovou, zemř. 1615), vdovu po tiskaři Jiřím Černém z Černého Mostu. Samuel studoval 1606-1608 na německých univerzitách (Herborn, Heidelberg, Marburk). Roku 1608 se do Herbornu vrátil, aby graduoval na přednáškách tamního právníka a profesora Philippa Heinricha Hoenonia Libri duo disputationum (Herborn 1608). Správcem veleslavínské tiskárny byl během Samuelovy nepřítomnosti a pak i po jeho návratu do Prahy 1608 až do dosažení plnoletosti (1612) určen opět otčím Bohutský. Ačkoli impresa publikací na změněné podmínky reagovala aktualizovaným označením „dědic Daniela Adama z Veleslavína“, z prodeje knižního zboží profitoval více Bohutský nežli mladý Samuel. Narovnání s Adamovou rodinou z roku 1606 umožňovalo totiž správci tisknout ve vlastní režii výrobně i obchodně výhodnou příležitostnou básnickou tvorbu a administrativní literaturu, kdežto rodině náležely příjmy jen z dlouhodobě prodejných knih.

Willenbergova ilustrace v Harantově Putování (Praha 1608). Harant z Polžic a Bezdružic, Kryštof: Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do Země svaté, Země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu (Praha, Samuel Adam z Veleslavína 1608). Pag. 59 s nesignovaným dřevořezem zámořské lodě (pravděpodobným řezáčem štočku je Jan Willenberg). Antikvariát Meissner (Praha).

Dnes je známo celkem 27 publikací podepsaných „dědicem“, a jen pouhá třetina z nich tvořila příjmy Adamovy rodiny. Do této skupiny patřil kupříkladu cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic nazvaný Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek (Praha 1608). Harantovu Putování náleží opět nezanedbatelné prvenství. Tiskárna pro něho jako doplněk k dřevořezům Jana Willenberga totiž objednala u rytce Egidia Sadelera ml. Harantovu podobiznu, která je nejstarším mědirytovým portrétem známým v existenci jazykově česky tištěné knihy. Mladý Samuel po návratu z ciziny 1608 často kritizoval rozdíly v časové návratnosti investic. Bohutský na rostoucí konflikty manifestačně reagoval tím, že od roku 1609 obnovil provoz tiskárny, kterou vyženil po zemřelém kolegovi Černém (Nigrinovi). Prozatím není zmapováno, zda mezi oběma živnostmi, totiž veleslavínskou a obnovenou nigrinovskou, docházelo během paralelního fungování 1609-1612 k migraci tiskařského materiálu. Roku 1612 dosáhl Samuel plnoletosti a oženil se. V témže roce veleslavínská tiskárna připravila k Samuelově svatbě sborníček gratulační poezie, v jehož impresu poprvé čteme „typis Samuelis Adami a Veleslavina“. Bohutský mu tiskárnu oficiálně postoupil ovšem až roku 1613, kdy nový principál Samuel Adam vyplatil nepominutelné dědické podíly zbylým příbuzným.

Z let 1612-1620 známe dnes na 120 Samuelem podepsaných tisků. Významné místo v edičním programu opět představuje příležitostné humanistické básnictví, spjaté nikoli již s dvorským okruhem, nýbrž se životem pražské univerzity a partikulárním školstvím. Ačkoli českému měšťanstvu připravil několik obzvláště cenných titulů, v otcově ediční politice již nepokračoval ani reedicemi naukové či historické prózy. Po více než 30 letech pořídil šesté, nezměněné vydání Melantrichovy Bible české (Praha 1613). Doprovodil ji rodinným erbem s iniciálami SAZW v roli signetu a vlastní dedikací českým stavům, která je zachována jen v některých exemplářích. Nový kompoziční styl titulní strany se v českém knihtisku ohlásil dílem Matouše Konečného Theatrum divinum, to jest Divadlo boží (Praha 1616). Dosud oblíbené manýristické kartuše a figurální kompozice zde nahradilo osm nestejně velkých mědirytových miniatur Stvoření světa, sdružených okolo dvoubarevné sazby věcného názvu. Ve srovnání s původní a překladovou českou tvorbou výrazně stoupl podíl aktuální sněmovní literatury. Dvě třetiny těchto drobných tisků směřovaly jazykem k německému publiku nejen doma, ale i za hranicemi.

Samuel jako horlivý evangelík a přívrženec Fridricha Falckého se zvláště během 1618-1620 angažoval na protihabsburské straně. V několika vydáních soustavně rozšiřoval obranné spisy typu Tento artikul o defensí pro obhajování náboženství pod obojí jest (Praha 1618), Apologia oder Entschuldigungsschrift (Praha 1619) a snad i Acta Bohemica, das ist Grundliche, warhaffte unnd eigentliche Beschreibung der … Historien … im Königreich Böheimb … 1618 (Praha 1619 a 1620). Bělohorské bitvy se účastnil jako praporečník stavovského vojska. Po porážce uprchl do Holandska a odtud do Anglie, kde přestoupil ke kalvinismu. Roku 1621 byl v Praze v nepřítomnosti odsouzen k smrti a s druhou manželkou Ludmilou (rozenou Sieglerovou z Gettensdorfu), která byla 1623 amnestována, se shledal až v Norimberku před rokem 1625. Do Čech se tajně vrátil 1628, požádal o milost a přijal katolickou víru. Tehdy žil v Milíně u Příbrami. Poslední zprávy o Samuelovi Adamovi spadají do roku 1641, kdy dlel už v Praze. Dekretem místodržícího Karla z Lichtenštejna ze dne 14. srpna 1621 byla jeho dílna jako jediná česká tiskárna konfiskována a dána k dispozici pražským jezuitům. Ti ji vzápětí prodali Juditě Bylinové.


Lit.: BAĎUROVÁ, A.: Rudolfinský knihtisk v Bibliografii cizojazyčných bohemikálních tisků z let 1501-1800. Knihy a dějiny 4/1, 1997, s. 21-39; BERÁNEK, K.: Z dějin Akademické tiskárny v Praze. Acta Universitatis Carolinae, Historia Universitatis Carolinae Pragensis 6/2. Praha 1965, s. 91-101; BOHATCOVÁ, M.: Anna Adamová z Aventinu. Česká literatura 47, 1999, s. 452-456; BOHATCOVÁ, M.: Čtení na pomezí botaniky, fauny a medicíny. Sborník Národního muzea v Praze C 38/3-4. Praha 1996; BOHATCOVÁ, M.: Erasmus Rotterdamský v českých tištěných překladech 16.-17. století. Časopis Národního muzea, ř. hist. 155/1-2, 1986, s. 37-58; BOHATCOVÁ, M.: Knižní dřevořez v Čechách a na Moravě od 70. let 15. století do 1620. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 107-116; BOHATCOVÁ, M.: Obecné dobré podle Melantricha a Veleslavínů. Praha 2005 (v tisku); BOHATCOVÁ, M.: Die Rahmenkompositionen in den tschechischen Drucken der Rudolfinischen Zeit. In: Später Humanismus in der Krone Böhmen 1570-1620. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil IV (hrsg. von H.-B. Harder und H. Rothe). Dresden 1998, s. 181-193; BOHATCOVÁ, M.: Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu. Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6-25; BOHATCOVÁ, M.: Tři poznámky k dějinám českého knihtisku. Sborník Národního muzea v Praze C 16/2. Praha 1971, s. 89-96; BOHATCOVÁ, M.-HEJNIC, J.: O vydavatelské činnosti veleslavínské tiskárny (1578-1620). Folia historica Bohemica 9, 1985, s. 291-388; DOLENSKÝ, Ant.: Daniel z Veleslavína. Ročenka československých knihtiskařů 2, 1912, s. 97-110; FRANCEV, Vl. A.: Daniil Adam Veleslavin, „architipograf pražskij“. S. Peterburg 1900; GRUND, Ant.: Vir nobilissimus. In: Dar nejvzácnější. K poctě českého architypografa M. Daniela Adama z Veleslavína. Přerov 1947, s. 16-18; HEJNIC, J.: Daniel Adam von Veleslavín: Zu den gegenseitigen Beziehungen zwischen der tschechischen und lateinischen Literatur im letzten Viertel des 16. Jahrhunderts. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil I (hrsg. von H. B. Harder und H. Rothe). Köln-Wien 1988, s. 261-273; HEJNIC, J.: Daniel Adam z Veleslavína a jednota bratrská. Z kralické tvrze 14, 1987, s. 10-14; HEJNIC, J.: Veleslavínův Kalendář historický z majetku Daniela a Samuela Adamů z Veleslavína. Listy filologické 108, 1985, s. 83-93; HEJNOVÁ, M.: Obraz Anglie ve Veleslavínově Kalendáři historickém. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/2. Praha 1993, s. 315-337; HLAVSA, V.: Pražský nakladatel Václav Trejtlar z Krošvic. Slovanská knihověda 6, 1947, s. 99-101; JEDLIČKOVÁ, M.: Tiskař Jonata Bohutský z Hranic (Příspěvek k dějinám pražského knihtisku v letech 1605-1620). In: Knihovna 6. Praha 1966, s. 271-313; JÍLEK, Fr.: M. Daniel Adam z Veleslavína. Přerov 1947; KNEIDL, P.: Skvost panny Evropy. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 10. Praha 1975, s. 263-268; KOLÁR, J.: Veleslavín, kronikář neznámý. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písmenictví 20-21. Praha 1985-1986, s. 53-63; KOLÁŘOVÁ-CÍSAŘOVÁ, A.: Tři hlasy o vynálezu knihtisku z tábora české reformace. Reformační sborník 8, 1946, s. 74-75 a 78-79; KOPECKÝ, M.: Daniel Adam z Veleslavína. Praha 1962; KOPECKÝ, M.: K dosavadnímu bádání o Veleslavínovi. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity D 8. Praha 1961, s. 89-96; KOPECKÝ, M.: Tři kapitolky o české literatuře předbělohorské. In: Studia z dawnej literatury czeskiej, słowackiej i polskiej. Warszawa 1963, s. 95-109; KVASNIČKA, Ed.: Arciknihtlačitel M. Daniel Adam z Veleslavína. Typografia 51, 1948, s. 58-59; NEŠVERA, R. K.: Knihtisk v době Daniela Adama z Veleslavína. Svět techniky 6, 1955, s. 684-688; NOVÁK, J. V.: O slovníkářských pracích Daniela Adama z Veleslavína. Časopis Českého muzea 59, 1885, s. 333-346 a 556-563; PEŠEK, J.: Tiskárna a sklad knih mistra Daniela Adama z Veleslavína. Zprávy Archivu Univerzity Karlovy 4, 1982, s. 64-79; PETR, St.: Jiří Melantrich z Aventýna a jeho tisky v knihovnách kolínských měšťanů. Práce muzea v Kolíně 2, 1982, s. 77-89; PÍZOVÁ, M.: Jonata Bohutský z Hranic a jeho místo v dějinách české knižní kultury. Praha 2002 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); PRUDKOVÁ, L.: Veleslavínův tisk „Historie židovské“ z roku 1592. Knihy a dějiny 4/2, 1997, s. 6-26; RACHLÍK, Fr.: Jiří Melantrych Rožďalovický z Aventýnu. Jeho život, dílo a poměry knihtisku v XVI. století. Praha 1930; ROTHE, H.: Die Vorworte in den Drucken des Daniel Adam von Veleslavín. In: Später Humanismus in der Krone Böhmen 1570-1620. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern, Teil IV (hrsg. von H.-B. Harder und H. Rothe). Dresden 1998, s. 217-224; SLAVÍKOVÁ, M.: Daniel Adam z Veleslavína a jeho význam pro rozvoj tiskařské a vydavatelské činnosti v 16. století. Praha 1983 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); SVOBODOVÁ, M.: Paměti obyvatel Menšího Města pražského z let 1585-1628 ve Veleslavínově Kalendáři historickém. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 7/1. Praha 1990, s. 75-105; STÁHLÍK, J.: Neznámý list Daniele Adama z Veleslavína. Listy filologické 50, 1923, s. 331-333; ŠPIČÁK, J.: Jiří Melantrich z Aventýnu. Praha 1980; TEIGE, J.: Adamové z Veleslavína. Zprávy o nich z Archivu hl. města Prahy. Časopis Českého muzea 73, 1899, s. 436-444 a 494-504; VOLF, J.: Stížnost arcibiskupa pražského na Močidlanského a Adama z Veleslavína. Časopis Českého muzea 96, 1922, s. 79-80; VOLF, J.: Tradice o domnělém dolnolužickém původu M. Adama Daniela z Veleslavína. Českolužický věstník 4, 1923, s. 14; WINTER, Z.: Český průmysl a obchod v XVI. věku. Praha 1913; WINTER, Z.: Dluhy Melantrišské. Časopis Českého muzea 64, 1890, s. 279-281; WINTER, Z.: Nový příspěvek k dějinám tiskárny Veleslavínovy jakož i některá zpráva o jeho osobě i rodině. Časopis Českého muzea 60, 1886, s. 139-142; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.

Lex.: Clavis typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992, s. 297; HEJNIC-MARTÍNEK 1. 38-43 = HEJNIC, J. – MARTÍNEK, J.: Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě. Založili A. Truhlář a K. Hrdina. Pokračovali J. Hejnic a J. Martínek. Sv. 1-6. Praha 1966-2011.; CHYBA 45-46 = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.; JIREČEK 2. 311-315 = JIREČEK, J.: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1-2. Praha 1875-1876.; LEXIKON 1. 28-30 = LEXIKON české literatury. Osobnosti, díla, instituce (věd. red. Vladimír Forst). Sv. 1-4/I-II. Praha 1985-2008.; VOŠAHLÍKOVÁ (red.) 1. 27-28.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.