Švabach

Z Encyklopedie knihy

Fuggerův vzorník (Nürnberg 1553). Fugger, Wolfgang: Ein nutzlich und wolgegrundt Formular manncherley schöner Schriefften (Nürnberg, Wolfgang Fugger 1553). Fol. c1a s vyobrazením správného držení pera (frakturový text je součástí dřevořezu). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY VIII 54.

Švabach (angl. Schwabacher type, fr. caractère dit de Schwabach, něm. Schwabacher) novogotické tiskové písmo, jehož označení poprvé užil Wolfgang Fugger ve vzorníku Ein nutzlich und wolgegrundt Formular manncherley schöner Schriefften (Nürnberg 1553). Souvisí-li termín s bavorským městem Schwabach u Norimberka, které tou dobou ovšem nemělo ani tiskárnu, ani písmolijnu, dodnes nevíme. I když byl tiskový švabach vyvinut z německé psané bastardy, má relativně samostatnou kresbu, diktovanou potřebami německé typografie. Nejvýrazněji se tento rys projevuje na proporčně stabilizovaných majuskulích. Jejich kresba jednak harmonizuje s minuskulemi a jednak je jasnější a čitelnější nežli velká písmena gotické textury. Minuskulní písmena zůstávají nahoře i dole ještě zašpičatělé, ale boční tahy mají zaobleny. K charakteristickým rysům patří jednobříškové minuskulní ‚a‘, ostře sbíhající dříky ‚f‘ a ostrého ‚s‘ a volná, k bříšku nepřipojená spodní dotaženice písmene ‚g‘. Nápadným znakem je spojitost koncového tahu okrouhlého majuskulního ‚S‘ s levým obloukem písmene. Tiskový švabach výrazně snížil počet dosud povinných slitků (ligatur) a zkratek (abreviací).

Prvky nového švabachu jsou znát už na bastardě Kobergerovy německé Bible norimberské (Nürnberg 1483). Ještě dále transformace proběhla v hornorýnském písmu Schöfferova hortulu Gart der Gesundheit od Johanna Wonneckeho von Cube (Mainz 1485). Jako tiskové písmo užil čistý švabach poprvé norimberský tiskař Friedrich Creussner při práci na díle Stephanus Fliscus Sententiarum variationes, seu Synonyma (Nürnberg 1485). Ačkoli poměrně široký písmový obraz švabachu vedl k neúspornosti potištěné plochy, pro snadnou čitelnost se stal až do druhé poloviny 16. století nejrozšířenějším sazebním materiálem v Německu a částečně v Nizozemí a Anglii. Pak jeho význam postupně klesal a původní role textového písma se zúžila jen na vyznačovací. Definitivní ústup ve prospěch fraktury nastal v německy mluvících zemích během 18. století.

Prvním tiskařem Polska, který si alespoň nakrátko opatřil švabach pro tisk německých textů, byl Jakub Karweyse v Malborku 1492. Pro polštinu ho počal prosazovat Hieronim Wietor. Poprvé se tak stalo u Pseudo-Bonaventurovy knihy Żywot Pana Jesu Chrysta (Kraków 1522). Čechy, stojící pod kulturním vlivem Německa, přijaly švabach ze zahraničních písmolijen také poměrně brzy. Rozdíl byl ovšem v tom, že české tiskárny jím sázely texty jazykově české. Třemi drobně odlišnými písmovými řezy s minimálními akcenty disponovala zhruba již od 1492 pražská dílna Tiskaře Korandy, ale po 1496 se stopy po těchto sadách ztrácejí. Jiný, a nadto důsledněji diakritizovaný švabach vlastnili od 1498 plzeňský Mikuláš Bakalář a od 1513 Tiskař Pražské bible. Zhruba ve 20. letech 16. století nové tiskové písmo zcela vytěsnilo původní českou bastardu. Výrazný vliv na to měly jistě i jazykově české publikace sázené švabachem u Hieronyma Höltzela, Friedricha Peypuse či Johanna StuchseNorimberku, např. Jan Černý Knieha lékařská, kteráž slove Herbář (Nürnberg 1517), Frantovy práva (Nürnberg? 1518) či Hortulus anime, Zahrádka dušie nábožnými modlitbami a pěknými figurami ozdobená (Nürnberg 1520). Ačkoli se švabach v zahraničí nejvíce prosazoval při sazbě knih v národních jazycích (např. v Polsku poprvé 1522 u Floriana Unglera), české tiskárny jím z nedostatku antikvy tiskly vedle textů jazykově českých i latinské. Tuto praxi lze snad poprvé vystopovat v Sermones XII in apologiam valdensium facti Matěje Koramba (Praha 1516), vydaných Mikulášem Konáčem z Hodiškova. Leckteré tiskárny sázely latinské texty švabachem ještě v polovině století, např. Jan Kantor Had a jeho Vokabulář latinsky, česky i německy (Praha 1550). Teprve s pozdním prosazením antikvy jakožto písma latinských textů získal u nás švabach (spolu s frakturou) monopolní postavení v oblasti jazykově českých a německých publikací. V Čechách a na Moravě pak fungoval kontinuálně až do 19. století, tedy ze všech evropských zemí nejdéle.Dodnes užívaný termín „melantrišský švabach“ budí dojem, jako by šlo o svébytnou písmařskou variantu na úrovni Januszowského „polszczyzny“. Označení „malý švoboch melantrychovský“ užil pravděpodobně poprvé roku 1913 Zikmund Winter, když citoval inventář pořízený 1606 necelý rok po smrti tiskařky Anny Adamové. Pozdější badatelé žel však nepostřehli, že adjektivum „melantrychovský“ tu nevyjadřuje formální rysy, nýbrž že mezi mladším majetkem zemřelých manželů Adamových specifikuje původ písma, opatřeného ještě za Melantrichova života krátce před rokem 1575. Rachlíkovi se švabach dokonce zdál „pozoruhodný tím, že má již úplnou interpunkci [sic!] českou“. Termín zaštítil svou autoritou sám Karel Kabát (1936). František Muzika sice zjevně vlastní analýzu tohoto švabachu neprovedl, ale Rachlíkovo tvrzení zmírnil alespoň konstatováním, že Melantrich „měl prý švabach vlastního řezu s některými odchylkami od běžného standardu“. I tato mínění patří do říše pohádek, neboť ve skutečnosti se švabach ani řezem, ani repertoárem akcentů či způsobem jejich nasazení ze soudobého standardu ničím nevymyká a jednotlivé litery jsou doplněny interpunkčními znaky obvyklými pro celé 16. století.



Lit.: CLAUSS, H.: Die Schwabacher Schrift in Vergangenheit und Gegenwart. Leipzig ca 1928; CROUS, E.-KIRCHNER, J.: Die gotischen Schriftarten. Leipzig 1928 (repr. 1970); HLAVÁČEK, I.-KAŠPAR, J.-NOVÝ, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1997; JUDA, M.: Pismo drukowane w Polsce XV-XVIII wieku. Lublin 2001; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; KAISER, Vl.: Klasifikace tiskového písma z hlediska pomocných věd historických. Sborník archivních prací 32, 2, 1982, s. 446-479; KAŠPAR, J.: Novogotické písmo v Čechách v letech 1500-1750. Acta Universitatis Carolinae, philosophica et historica 3-4. Praha 1971, s. 111-159; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; PLATA, W. (ed.): Buch und Schrift. Schätze der Typographie. Gebrochene Schriften. Gotisch, Schwabacher und Fraktur im deutschen Sprachgebiet in der 2. Hälfte des 20. Jahrhunderts. Frankfurt/M. 1968; RACHLÍK, Fr.: Jiří Melantrych Rožďalovický z Aventýnu. Jeho život, dílo a poměry knihtisku v XVI. století. Praha 1930; TOBOLKA, Zd. V.: Dějiny československého knihtisku v době nejstarší. Praha 1930; WINTER, Z.: Český průmysl a obchod v XVI. věku. Praha 1913.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.