Kramářská píseň

Z Encyklopedie knihy

Kramářská píseň (dle nejčastějšího místa distribuce též jarmareční píseň, angl. broadside ballad, něm. Bänkelgesang) fenomén z pomezí lidové slovesnosti a umělého písemnictví rozvíjející se během 17.-19. století jako samostatná odnož publicistické literatury. Na rozdíl od lidové písně, která byla šířena pouze poslechem a rukopisným záznamem, charakteristický rys tohoto fenoménu záleží v masovém rozšíření, zcela závislém na knihtisku. Tato významná složka kulturního povědomí je známa také z Německa, Rakouska, Ruska a Polska, avšak drobné tisky jazykově české kramářské písně si svými více než 40.000 známými vydáními a námětovou rozmanitostí zachovávají zřetelné prvenství.

Titulní strany kramářských písní (18. a 19. století). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. FP VI 31 (špalíček).

Původ žánru tkví v časové písni 14. a 15. století a v tištěném zpravodajství 16. století. Dvacátá léta 17. století pak znamenají počátek dlouhodobého zlidovování starších forem a náboženských látek, poznamenaných silnou moralistní tendencí. Dobou největšího rozkvětu bylo 18. století, kdy do písní proniká vliv galantní rokokové poezie. Náboženská tematika pozvolna vyhasíná a také zpravodajské funkce jsou postupně oslabovány ve prospěch sílící složky zábavné. Druhou polovinu 19. století charakterizuje záměrné parodování žánru. K úpadku v poslední třetině století přispěly změny v organizaci společenského života, zvyšující se vzdělání lidu a rozvoj časopisů a novin. Ačkoli ještě za prusko-francouzské války lze zaznamenat krátkodobý vzmach, kramářské tisky se jako anachronismus všeobecně přežívají a jsou postupně nahrazovány společenskými zpěvníky a od 70. let kuplety a šlágry.

Takřka 60% kramářské zpěvní produkce má ráz duchovní písně. Ta čerpá ze tří zdrojů. Prvním je epická legenda (Nábožná píseň k svaté Kateřině). Dalším rezervoárem jsou náboženské látky tradované v podobě knížek lidového čtení (Píseň historická o svaté Jenovefě). Třetí zdroj představuje lyrická kancionálová píseň (Nová píseň o církvi a lásce Kristové). Častým námětem duchovní písně byla smrt, boží tresty a život věčný (Nová píseň, jenž představuje moc smrti nebo Spasitedlná píseň o soudným dni). V 18. století se neobyčejně silně zvláště v poutnické písni uplatňovala mariánská tematika (Nábožná píseň k Panně Marii Cellenské) a svatojánský kult (Píseň nová ke cti a chvále svatýho Jana Nepomuckýho). Samostatnou kategorii představují pověrečné tisky.

Dlouhý život kramářské písně se neprojevil ani tak střídáním literárních postupů či měnícími se formami vydání jako proměnami námětů. Tyto proměny zasáhly především repertoár světský, neboť ustálená forma náboženského života mnoho nových podnětů nepřinášela. Produkce světského obsahu byla sice kvantitativně v menšině, ale námětově mnohem bohatší. Její charakteristickou aktuálnost podmiňovala komerční hlediska. Světská píseň plnící tytéž funkce jako publicistika čerpala ze společenského dění i z intimních prožitků. Akcentovány byly přírodní katastrofy (Velmi hrozná a strašlivá píseň o hrozném velkým [!] povodni … v městu Pestu), války (Pobožná píseň v čas nynější války, která se od našeho císaře pána proti národu francouzskému spravedlivě vede), senzace (Příběh neslýchaný, kterak jeden pastýř skrze své čarodějnictví v vlka se ocoval [!]) a politické události (Nová píseň o přeukrutném vrahu na Jeho Jasnost císaře pána, který se stal 18. února 1853 ve Vídni).

Publikem vděčně přijímané informace o vraždách, zločinech a popravách bývaly zpracovány v podobě takzvaných morytátů a v písních baladických (Přestrašná píseň o Václavu Babinském nebo Výkladná píseň o hrozném mordu, jenž jeden bohaprázdný pán v hlavním městě Vídni roku 1843 spáchal). Frekventována byla i tematika milostná, svatební a rodinná (Nová píseň o ošemetné lásce nebo Píseň nová aneb Smutné loučení manžela s svou milou manželkou). Trvale se rozvíjela píseň historická čerpající z knížek lidového čtení (Píseň divná o doktorovi Faustu). Jako častý námět přicházela ovšemže robota (Píseň o robotě sedlské), chvála selského stavu a venkovského života nebo kritika módy (Pravdivá píseň o bláznivé módě tohoto pomateného světa). Krátkodobou kuriozitou 20. let 18. století se staly čarodějnické písně (Hexenlieder) vydávané z iniciativy Františka Antonína hraběte Šporka jako ohlasy soudobých protijezuitských pamfletů. Setrvale je kladen důraz na časovou píseň (Událost svárovská z roku 1870 v píseň uvedená). Přistupují však také aktuální náměty související s reakcí lidových vrstev na průmyslovou revoluci či na bankovní skandály (Časová píseň Ling-Ho-Frovská).

Pro 19. století je charakteristický též samostatný typ kramářské písně, který dnešní badatelé označují jako „popis“ (Karel Pavlica: Nová a pravdivá píseň o přehrozné potopě v Americe v zemi Pensylvánii na začátku 30. května a na konci 6. června roku 1889, což se z této písně a v připojeném popisu nejlépe vyrozumí). Jak vyplývá z citovaného názvu, zvláštností je dvoudílná forma skládající se z prozaického vylíčení události a z připojené písně. Většina „popisů“ byla překládána a adaptována z němčiny. Dvacátými léty 19. století vstupuje do života české specifikum, totiž lyrická píseň, vyhovující i soukromému zpěvu. Jiný typ představovaly v první polovině 19. století takzvané míchanice čili osobitý a populární projev moralistního až satirického básnictví, které se výrazově blížilo epigramu (Vojtěch Koťara, Michal Silorad Patrčka). Masový proud kramářské písně nemohl v této době neovlivnit umělou literaturu, jak pozorujeme na záměrných ohlasech v tvorbě Františka Ladislava Čelakovského, Václava Hanky, Šebestiána Hněvkovského a dalších.

Prozatím jen odhadem lze stanovit, že od 40. let 17. století do konce 19. století výrobu kramářské písně u nás zajišťovalo více než 200 tiskáren s předpokládaným nákladem až 1.000 kusů u jednoho titulu. Výrobci byli zároveň nakladateli, redaktory i upravovateli písniček. Čas od času zveřejňovali tiskem nabídkové soupisy. Centry této produkce se stala města Hradec Králové (Tibelliové), Chrudim (Josef Jan a Martin Košinové, Stanislav Pospíšil), Jičín (František Jan Kastránek), Jihlava (Jan Rippl), Jindřichův Hradec (Landfrasové), Kutná Hora (Kynclové), Litomyšl (Antonín Augusta, František Berger, tiskárna Turečků), Olomouc (Škarniclové), Pardubice (Ignác Václav Dekrt) a konečně Praha (Krameriova Česká expedice, František a Kateřina Jeřábkovi, Jan Spurný, tiskárna Vetterlových). Na Slovensku se kramářská píseň tiskla nejvíce ve Skalici.

Za typický formát jazykově české kramářské písně považujeme od 17. století šestnácterku a od 60. let 19. století běžnější osmerku. Jednolistové projevy nejsou výjimkou. Každý výtisk obsahoval většinou jen jednu píseň. Sazba byla pořizována ze starších, případně již vyřazených švabachových zásob, a to zpravidla chvatně a bez korektur. Antikva se vžívala až po polovině 19. století. Typografická kvalita, ovlivňovaná rychlostí výroby a nízkou prodejní cenou, byla všeobecně nižší nežli u ostatního tištěného zboží a od 60. let 18. století už jen viditelně klesala. Standardní výzdobu titulních stran obstarávala viněta, nebo malý narativní obrázek. Ten neměl ovšem ani tak funkce ilustrační jako spíše reklamní. Patřil buď k dědictví po starších generacích tiskařů, nebo pocházel z dílny lidového řezbáře. Titulní dřevořezy jsou proto stejně jako formy na perník či formy pro potiskování látek (modrotisk) jednoduché, schématické a naivní. Mimo to se vyznačují tematickým stereotypem, diktovaným snahou nenarušit kontinuitu a tradici. Obsahová i formální typizace obrázku byla též výsledkem několikanásobného neinvenčního kopírování. K dalším výzdobným prvkům kramářské písně patřil kdysi módní rokokový dekor (vlys nad úvodním textem, záhlavové linky a závěrečná viněta). V 19. století se kromě dřevořezu užívají i mladší grafické techniky, zejména dřevoryt a oceloryt.

Také názvy písní byly tvořeny se záměrným stereotypem (Nábožná píseň, Nová píseň, Píseň pro mládence a panny) a snahou po expresivním vyjádření (Smutný a žalostný příběh). Některé nadpisy přebírají formulace ustálené staršími novinovými letáky (Novina jistá a pravdivá). K dalším charakteristickým rysům patří autorská anonymita. Ta je patrná nejen v počátcích, ale i v mladších etapách, z nichž však přece jen několik autorů známe (kupř. František Hais nar. 1818, Josef Tér nar. 1807/11). Masovému rozprostranění kramářské písně napomáhal patisk. Ochranný štít proti identifikaci patisku a proti cenzurním opatřením tvořila záměrná tiskařská anonymita a falešná impresa, uvádějící nesprávná místa tisku (Bamberk, Berlín, Prešpurk). Aktuálnost nerozprodaných vydání byla uměle prodlužována zatajováním datace („Vytištěno roku tohoto“). O počtu reedicí svědčí kupříkladu velmi populární Píseň o jednom mládenci jménem Teofilovi, která byla do roku 1800 známá ve 34 různých vydáních a mezi 1801-1900 v dalších 58.

Z hlediska distribuce rozeznáváme dva typy kramářské písně. První zahrnuje skladby s úvodní oslovovací strofou („Poslyšte, mojí krajané, Čechové i Moravané“). Ty se prodávaly ponejvíce na trzích, poutích či při církevních slavnostech. Prodej býval pojímán jako divadlo jednoho herce s předzpěvováním a někdy i s tabulovou demonstrací. Druhý typ počínal vlastním textem bez úvodní apostrofy („Putovali poutníci k Svatému Jakubu, od Svatého Jakuba k Božímu hrobu“). Tento typ se tudíž rozšiřoval běžným podomním obchodem. Dvorský dekret 1795 a Řád pro knihkupce a antikváře z roku 1806 obě formy prodeje zakázaly, a tím dosud nekontrolovatelnou distribuci alespoň částečně nasměrovaly do legální knihkupecké sítě. Recepci písně dokonale zajišťovala jednoduchá hudební složka. Většina skladeb však vlastní melodii připojenu neměla, neboť nototisk byl výrobně náročný a dražší a pro lidové publikum nesrozumitelný. První strofě proto předcházel přitištěný nápěvový pokyn. Nápěv „Zpívá se zvláštní notou“ nebo „Má svou notu“ musel být publiku upřesněn předzpěvákem stojícím na lavici (něm. Bank, odtud Bänkelsänger). Pokyn „Zpívá se jako …“ byl konkretizován incipitem široce povědomé písně staršího data (např. „Zpívá se jako Pokoj, zdraví, požehnání ec.“). Zněl-li nápěvový pokyn „Zpívá se obecní notou“, volba byla individuální, avšak jen v rámci daného veršového schématu. Naopak formulace „Zpívá se známou (povědomou) notou“ odkazovala na jakoukoli melodii.

Nenáročnou formou vydání se kramářské písně blíží knížkám lidového čtení. Problém s uchováváním přinášel špatný papír, malý formát, nepatrný rozsah a absence vazby. Jednotlivé sešitky, často půjčované a opisované, fungovaly mezi lidem až do úplného zničení. Jednou z možností záchovy se staly podomácku hrubým provázkem svázané konvoluty, které nazýváme špalíčky. K záchraně jednoduchých brožurek a špalíčků napomohlo také několik generací sběratelů, např. Jaroslav Červený (Kutná Hora), Rudolf Hlava (Semily), Josef Scheybal (Sychrov), Jiří Horák (Praha), Jiří Nygrín (Ústí n. O.), Jaroslav Vobr (Brno). Retrospektivní bibliografie kramářských písní tištěných do počátku 19. století je součástí Knihopisu. S pokračováním se počítalo v programu retrospektivy 19. století, kterou připravuje pražská Národní knihovna. Formální i obsahová specifika si však nakonec vynutila zcela odlišné řešení v samostatně koncipované bibliografii, o níž počínaje rokem 1969 pečuje Knihovna Národního muzea v Praze.


Bibl.: JARÝ, Vl.: Soupis starých českých a slovenských tisků ze sbírek Okresního muzea ve Vysokém Mýtě a Městského muzea Letohrad. Sv. 1 (drobné tisky), část 1-2. Rychnov n. K. 1999; KLIMEKOVÁ, A.-ONDROUŠKOVÁ, J.-AUGUSTÍNOVÁ, E.-DOMOVÁ, M.: Bibliografia jarmaročných a púťových tlačí 18. a 19. storočia z územia Slovenska. Martin 1996; KNIHOPIS českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. … Redigoval dr. Zdeněk Tobolka [od 5. svazku dr. František Horák]. Díl II. Tisky z let 1501-1800. Svazek 1-9 (písm. A-Z). Praha 1925-1967; KNIHOPIS českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. … Dodatky. Díl II. Tisky z let 1501-1800. Založil doc. dr. Zdeněk V. Tobolka, pokračovali doc. dr. František Horák a dr. Bedřiška Wižďálková. Část I. písm. A-. Praha 1994- (k tomu dále VOIT, P.: Rejstřík anonymních záhlaví. Příspěvky ke Knihopisu 2. Praha 1985); VESELSKÁ, J.: Soupis kramářských písní ve sbírce Okresního vlastivědného muzea ve Frýdku-Místku. Frýdek-Místek 1982.

Lit.: BARTOŠ, L.: K obrazové výzdobě kramářských písní. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 329-330; BĚHALOVÁ, Š.: Náboženský kramářský tisk se zvláštním zřetelem k produkci jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny. Praha 2001 (dizertační práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); BENEŠ, B.: Kramářské písně na jihozápadní Moravě. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 79-83; BENEŠ, B.: Náboženská tematika a světci v kramářských tiscích a písních. In: Světci v lidové tradici (red. L. Tarcalová). Uherské Hradiště 1995, s. 179-184; BENEŠ, B. (ed.): Poslyšte písničku hezkou. Kramářské písně minulých dob. Praha 1983; BENEŠ, B.: Světská kramářská píseň. Příspěvek k poetice pololidové tvorby. Brno 1970; BERGOVÁ, D.: Šporkovy Čarodějnické písně čili kramářský ohlas ve službách feudálního pána. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 102-116; BEZDĚK, K.: Popis kramářských tisků v bibliografii 19. století. Václavkova Olomouc 1964 (K soudobé problematice zlidovělých písní), red. J. Dvořák a R. Smetana. Ostrava 1965, s. 117-120; BEZDĚK, K.: Stav a zpracování sbírek kramářských tisků. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 343-346; BEZDĚK, K.-RYŠAVÁ, E.: České kramářské písňové tisky, jejich bibliografické zpracování a ukázka bibliografie 19. století. Sborník Národního muzea v Praze C 28/4. Praha 1983, s. 173-201; EICHLER, U.: Bänkelsang und Moritat. Ausstellung der Staatsgalerie Stuttgart, Graphische Sammlung. Stuttgart 1975; FIALA, J.: Novina z francouzské krajiny. Praha 1989; HLAVA, R.: Soukromé sbírky kramářských písní. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 361-365; HORÁK, J.: Naše lidová píseň. Praha 1946; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; KNEIDL, P.: Pražské kramářské tisky v 18. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 361-364; KOLÁR, J.: České časové písně Šporkova okruhu. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písmenictví 16-17. Praha 1981-1982, s. 119-171; KOLÁR, J.: K periodizaci vývoje české kramářské písně a k ideovému profilu jejího staršího období. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 97-101; MACHOVSKÝ, J.: České verze šporkovských tisků „Hexenlieder“. Sborník pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, ř. hudební výchova. Praha 1976, s. 77-95; MACHOVSKÝ, J.: Český překlad Šporkova tisku „Hexenlieder“. Příspěvek k dějinám kramářské písně. Miscellanea musicologica 2, 1957, s. 87 (výtah z diplomové práce); NOVOTNÝ, M. (ed.): Písničky jarmareční, většinou výpravné a vesměs starodávné. Ze sbírek Knihovny Národního muzea. Praha 1930; NOVOTNÝ, M. (ed.): Špalíček písniček jarmarečních. Praha 1940; PETRTYL, J.: Funkce kramářských tisků ve vývoji českého tisku. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963. s. 335-340; PETRTYL, J.: Kramářské pověrečné tisky a jejich sociální působení v druhé polovině 19. století. Československá etnografie 7, 1959, s. 291-307; PETRTYL, J.: O výrobních otázkách špalíčkových tisků. Československá etnografie 4, 1956, s. 252-265; PETRTYL, J.: Obchodní dosah kramářských tisků chrudimských tiskáren v 19. století. Československá etnografie 6, 1958, s. 396-416; PETRTYL, J.: Obrazový štoček jako prostředek při určování kramářských tisků. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 366-368; PETRTYL, J.: Politické a historické záběry ve zpravodajské kramářské písni. Český lid 2, 1947, s. 131-135; PETRŮ, E.: Kramářská píseň jako knihovnický problém. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 347-355; POHANKA, J.: Historické kořeny české kramářské písně. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 89-96; RYŠAVÁ, E.: K obsahové stránce kramářských písní z Landfrasovy tiskárny. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 58-60; RYŠAVÁ, E.: Kramářští zpěváci na pražských lidových slavnostech 19. století. Documenta Pragensia 12, 1995, s. 181-185; RYŠAVÁ, E.: Národní retrospektivní bibliografie kramářských písňových tisků 19. století. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 25-28; RYŠAVÁ, E.: Odraz života městských žen v kramářských písních. Documenta Pragensia 13, 1996, s. 185-193; RYŠAVÁ, E.: Tisk a prodej kramářských písní v Praze v 19. století. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 365-372; RYŠAVÁ, E.: Zpracování a využití kramářských tisků. Současný stav a výhledy. Z knihovnické praxe 112, 1991, s. 15-17; SCHEYBAL, J. V.: K formátu a výzdobě kramářských písňových tisků. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 331-333; SCHEYBAL, J.: Problematika soupisu kramářských písní a tisků. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 357-360; SCHEYBAL, J. V.: Senzace pěti století v kramářské písni. Hradec Králové 1990; SCHEYBAL, J. V.: Typy lidových zpravodajských tisků v devatenáctém století. Československá etnografie 10, 1962, s. 265-280; SMETANA, R.: K problematice jevu české písně kramářské. Sborník referátů a diskusních příspěvků o kramářské písni. Václavkova Olomouc 1961 (red. J. Dvořák a J. Š. Kvapil). Praha 1963, s. 13-58; SMETANA, R.: Tiskaři a nakladatelé českých písní kramářských. Časopis Matice moravské 58, 1934, s. 296-307; SMETANA, R.-VÁCLAVEK, B. (edd.): České písně kramářské. Praha 1937 (1949); SMETANA, R.-VÁCLAVEK, B.: Jak katalogizovat kramářské písně. Slovanská knihověda 5, 1938, s. 137-143; SMETANA, R.-VÁCLAVEK, B.: O české písni lidové a zlidovělé. Praha 1950; VEČERKOVÁ, E.: Pověrečné kramářské tisky ve sbírce Etnografického ústavu muzea v Brně. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 84-92; VOBR, J.: Jihlavské tisky českých kramářských písní. Praha 1970 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); VOIT, P.: Kronika o mladém vejvodovi Šimona Lomnického z Budče (cesta od středověké legendy o zázracích k novodobé knížce lidového čtení, jarmareční písni a pohádce). Listy filologické 111, 1988, s. 110-119; VOKOLEK, V.: Lidové dřevořezy kramářských písní. Katalog výstavy v Kuksu 1966.

Lex.: MOCNÁ, D.-PETERKA, J. (a kol.): Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 325-331.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.