Viněta

Z Encyklopedie knihy

Viněta (z fr. vignette = nálepka v podobě křížem přeložených vinných listů, angl. cut nebo vignette, něm. Vignette nebo Zierstück) nejběžnější typ ornamentálního, emblematického, kaligrafického a případně i kombinovaného dekoru, který tištěnou knihu provází od počátku 16. století prakticky dodnes. Nejstarší viněty měly symetrický půdorys (čtverec, obdélník, kruh a troj či čtyřúhelník). Nad původně široce uplatňovaným ornamentem počala během 17. století postupně převládat narativní tendence, která v rokokové a klasicistní knize vyvrcholila úplnou přeměnou viněty do asymetrické ilustrace.Viněta se velmi často objevuje na titulní straně, kde napomáhá vizuálnímu předělu mezi názvem díla a impresem (odtud pojmenování titulní viněta, angl. vignette frontispiece, fr. vignette du frontispice, něm. Titelvignette). Při sazbě se zařazuje též za posledním řádkem kapitoly a všude tam, kde vyvstával horror vacui, zvláště pak na závěr díla (odtud koncová čili závěrečná viněta, angl. tail-piece, fr. vignette finale, něm. Schlußvignette). Francouzská knihověda užívá ke specifikaci viněty několik termínů, které se od českého názvosloví významově liší, anebo v něm nemají ekvivalent vůbec: viněta „du frontispice“ je u nás považována spíše za samostatný frontispis a viněta „en-tête“ (z fr. záhlaví, nadpis) se překládá jako vlys, zatímco pro „cul-de-lampe“ (zadní část lampy), která je nejběžnějším typem koncové viněty, připomínající trojúhelníkovou konzolu v architektuře, domácí ekvivalent neexistuje. Naopak označení malé viněty termínem „vinětka“ je běžné pouze v češtině. Francouzi ve specifických případech užívají označení fleuron.
Bratrská maureska (Kralice? 1594). Bible česká zv. Kralická neboli Šestidílná (Kralice?, Tiskárna bratrská? 1579–1594). Díl šestý čili Nový zákon (1594), detail fol. Nnn4b. Maureska ve tvaru viněty ukrývá u středu drobné bílé číslice letopočtu vydání 1594. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BA V 20.
Tiskárny vlastnily obyčejně několik různých štočků vinět, často zděděných po předchůdcích. Sazečům ani čtenářům příliš nevadilo, bylo-li nutné v rozsáhlejším díle tytéž štočky z nouze opakovat několikrát. Ve srovnání s iniciálou, frontispisem a textovou ilustrací se však na vinětu nevztahovaly konvence „nižší“ a „vyšší“ typografie, takže dílenský repertoár fungoval neomezeně bez ohledu na jazyk díla i čtenářské určení. Viněta jako i jiné druhy knižního dekoru byla do první poloviny 17. století opatřována signaturou tvůrce jen zřídkakdy. U nás viněty s monogramem vlastnili mimo jiné Jan Günther (HG), Jiří Hanuš Lanškrounský z Kronenfeldu (GH), Oldřich Valda (WW) nebo Václav Urban Suchý (S). Dodnes však přesně nevíme, zda střízlivě zakomponované a vcelku nenápadné iniciály reprezentují tiskařsky činného dřevořezáče, anebo tiskaře principála, který iniciálovou vinětu užíval zároveň jako signet. Tato dvojí funkce je zcela zřejmá z ivančicko-kralické Tiskárny bratrské. V bratrských vinětách jsou zašifrovány monogramy, které jinak nevyprávěcí dekor povyšují na signet tvůrčího kolektivu.Patrně vůbec poprvé dekorační vinětu užili italští tiskaři Giovanni Alvise a Alberto Alvise, činní 1478-1479, v knize Aesopus moralisatus (Verona 1479). V Itálii si drobný dřevořez inspirovaný islámským pletencem oblíbil Aldo Manuzio st. Z jeho aldinek pak již před rokem 1515 viněta přecházela v podobě malého kolku i na knižní vazbu. U tiskařů zdomácněla však až ve 20. letech 16. století. Nejprve ji objevujeme mezi augsburskými řemeslníky (např. Silvan Otmar, společníci Sigmund Grimm a Marx Wirsung) a v Basileji (Johann Froben), odkud se rozšířila do Paříže (Josse Bade, Simon de Colines). V Lyonu prosluli bohatým repertoárem zejména Sébastien Gryphius a jeho žák Jean de Tournes st., jemuž štočky dodával vynikající písmař Robert Granjon. Snad nejstarší viněty známé z titulních stran jazykově českých publikací otiskl Jiřík Štyrsa v Lukášových traktátech Sepsánie toto učiněné od bratří starších, v němž se vypisuje … o pokušení (Mladá Boleslav 1521) a O puovodu cierkve svaté (Mladá Boleslav 1522). Zahraniční i domácí renesanční viněty byly tvořeny kaligrafickým pletencem (průpletová, jinak též manupropriová viněta), zavilinami akantu (akantová viněta), rozvilinovou vegetativní maureskou (mauresková viněta) a arabeskou (arabesková viněta). Symetricky od středu se skládající listové úponky zahraničních arabesek často přidržovaly miniaturní komické výjevy (grotesky). Německý i český předbělohorský knihtisk dával přednost maskaronu. Ten bývá na arabeskovém pozadí obklopen bohatě členěným festonem (maskaronová viněta). Proto je zcela výjimečná práce Jana Willenberga z roku 1599, která provází Schererovu Postill … uber die sontäglichen Euangelia durch das gantze Jahr (Louka/Z. 1603). Okolo stojícího sv. Václava a jeho heraldické iniciály jsou ve vinětě totiž vypodobeny všechny důležité typografické profese: zleva doprava sazeč s písmeny BF (Bartoloměj Albrecht Forman?), ballenmeister a tiskař u lisu (PG), písmolijec (GK) a dřevořezáč (zřejmě Willenbergův autoportrét). Z připojených iniciál řemeslníků je více než pravděpodobné, že výjevy, kompozičně těžící z Ammanova Beschreibung aller Stände (1568), mají dokumentární ráz a že se pojí přímo k loucké Tiskárně premonstrátské. Bezesporu jde o nejstarší a dosud neznámé původní obrazové svědectví z dějin domácího knihtisku.

Západoevropští výrobci dekoru 17. a 18. století inklinovali k technice mědirytu, s nímž velmi dobře souznívala jemná kresba antikvy jako písma nejen latinských textů, ale i děl vydávaných v národních jazycích. Ve vinětách se představovaly jemné květinové kreace a zdrobnělé výjevy biblického či žánrového charakteru (Jacques Callot, Sébastien Leclerc st., Claude Gillot). Čeští a moravští tvůrci barokní knihy i nadále pěstovali tvrdý a méně obratný dřevořez. Náplní rozměrově naddimenzovaných vinět byly u nás stejně jako v Německu souměrné kytice růží nebo konvalinek, trsy puklých granátových jablek a květinové koše kryté na podstavcích či římsách splývavými drapériemi. Od 17. století přišly do módy zkřížené rohy hojnosti. Mnoho tiskařů užívalo také trojúhelníkovou vinětu s Božím okem (trojúhelník znázorňoval trojjedinost Ducha svatého, Boha Otce a Boha Syna a spojení s okem mělo pak evokovat bdělost a otcovskou Boží péči). V oblibě byla také viněta s veraikonem (pravým obrazem Kristovy tváře, který se otiskl na roušku podanou mu Veronikou na Golgotě, anebo dle jiného pramenu do níž si Kristus otřel tvář na Olivové hoře). Figurální viněty pozůstávaly z různých zobrazovacích typů Krista a Panny Marie, čerpaly z legend (sv. Jiří bojující s drakem) a křesťanské mravouky (Ctnosti často reprezentovala alegorická Spravedlnost čili Iustitia s mečem, váhami a oční páskou). Zatímco v Čechách a na Moravě byly postavy zasazovány do bohatých emblematických a ornamentálních kompozic, zahraniční figurální viněta si na irelevantní přízdoby nepotrpěla (letící Hermes s okřídleným kloboukem a patami, okřídlená Fáma s hlásnou troubou).

Inspirace výtvarným uměním je vůbec nepřehlédnutelná. Samostatným prvkem i pouhým doplňkem české i zahraniční viněty bývala kupř. andílčí hlavička s křidélky (putto nadnášený půlkruhovým věncem mraků), anděl troubící z mraků, kalich s hostií, emblém IHS ve věnci či svatozáři (jezuitská viněta s probodnutým srdcem) a monogram MAR (mariánská viněta s planoucím srdcem). Častým doplňkem byla též nápisová páska s osobním heslem Ignáce z Loyoly a devízou jezuitského řádu A.M.D.G. či O.A.M.D.G. (Omnia ad maiorem Dei gloriam = vše k větší slávě Boží). Domácím specifikem byla dřevořezová svatojánská viněta otiskovaná v knihách od počátku 18. století a zvláště pak v souvislosti s kanonizací Jana Nepomuckého (1729). Centrálním námětem tohoto dekoru se stalo zdrobnělé světcovo poprsí nebo výjevy z jeho života, kupříkladu utopení u Karlova mostu ve Vltavě.

Zahraniční tiskárny a v Praze Tiskárna arcibiskupská a Tiskárna jezuitská užívaly vinětu s propletenými verzálami S.P.Q.R. (Senatus Populusque Romanus = senát a národ římský), které byly vytesány již na antických budovách a pomnících (viněty s velmi podobně proplétanými písmeny SPORCK nalezneme v publikacích Františka Antonína hraběte Šporka). Heraldické viněty jsou poměrně vzácným jevem i v době vrcholného baroka a rokoka. U nás za zmínku stojí jen šporkovský erb, užívaný hraběcí tiskárnou v Lysé nad Labem a pak i pražskou Arcibiskupskou tiskárnou. Sporadicky se zejména na akantovém pozadí vyskytuje též Český lev a Císařský znak, a to obvykle ve spojení s iniciálami panovníka (MT = Marie Terezie, JII = Josef II.).

Ritterův signet (Jena 1736). Lyncker, Nikolaus Christoph von: De forma sive statu S. R. imperii … disputabit Woldemar a Kirchring, nobil. Holsatus (Jena, Johann Friedrich Ritter 1736). Titulní strana s Ritterovým signetem (kaligraficky zrcadlově propletené iniciály JFR). Antikvariát Meissner (Praha).

Zlatým věkem viněty se stalo 18. století, kdy převážně francouzští kreslíři a rytci poskytli tiskárnám množství nanejvýš kvalitního rokokového dekoru (François Boucher, Hubert François Gravelot, Pierre Philippe Choffard, Jean Michel Moreau ml.). Mnozí z nich soudobou vinětu reprezentovali v samostatných albech a vzornících, např. Charles Nicolas Cochin ml. Collection de vignettes, fleurons et culs-de-lampe (Paris 1767) nebo Charles Eisen Recueil de petits sujets et culs-de-lampe utiles aux artistes (Paris ca 1770). Vedle těchto mistrů mědirytu a leptu se jako tvůrce obdivuhodných dřevořezových vinět uplatnil Jean Michel Papillon. V téže době slavily mezinárodní úspěchy básnická díla Švýcara Salomona Gessnera, doprovázená autorovým dekorem a ilustracemi. Zde všude viněta ztratila původní plošný, ornamentálně dekorativní charakter a transformovala se do miniaturizované ilustrace, jejíž idylické výrazové prostředky kongeniálně souznívaly s Gessnerovými ódami. Ilustrační viněta nebyla otiskována již jen na titulních stranách či pod kapitolami, ale také v záhlaví stran jako výtvarný pandán textu.

Do Čech tento typ uváděli kreslíři a rytci Jan Jiří Balzer, Jan Jakub Quirin Jahn, Ondřej Niederhofer anebo Karel Saltzer. Složitost významových plánů některých vinět si přitom vyžádala doprovodný text, otištěný zpravidla na závěrečné straně knihy, např. Kleinhardův a Berkův titulní obrázek s královnou na trůně podávající ruku sedlákovi v Pařízkově spisu O svobodě a rovnosti městské (Praha 1793). V souladu s módní zahraniční praxí dospěla viněta i u nás během závěrečné třetiny 18. století k preferenci dekoračně informativního prvku. Dvojúčelovou vinětu tvořila pozdně rokoková žánrová scéna géniů přidržujících drobnou kartuš s kaligraficky propletenými iniciálami tiskaře či nakladatele (knihkupce), takže takto koncipovaný a výhradně jen na titulní straně otištěný obrázek plnil přednostně funkce signetu (Wolfgang Gerle, Jan Josef Gröbel, Jan a Felicián Mangoldovi, Jan Michal Samm, Jan Ferdinand Nepomuk Schönfeld). Vedle těchto dynamických kreací přicházely ovšem i strnulé, klasicistně pojaté viněty zaplněné obligátními fragmenty antické architektury nebo včelími úly, které měly symbolizovat píli a pracovní zručnost, eventuálně též jednotu víry.



Lit.: BOUCHOT, H.: Les livres à vignettes du XIXe siècle. Paris 1891; BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Renaissance. Eine Auswahl stylvoller Titeleinfassungen, Initialen, Leisten, hervorragender italienischer, deutscher und französischer Officinen. Bd. 1 (Aus der Zeit der Frührenaissance), Bd. 2 (Die Buch-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance). Leipzig-München 1878-1881; DROIXHE, D.: C’est le bouquet … Histoire d’un ornement typographique liégeois du XVIIIe siècle. Gutenberg-Jahrbuch 1994, s. 211-228; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; RYDER, J.: A suite of fleurons. London 1957; RYDER, J.: Flowers & flourishes including a newly annotated edition of A suite of fleurons. London 1976; VOBR, J.: Z dějin brněnského knihtisku v 1. polovině 18. století. Příspěvek ke Knihopisu českých a slovenských tisků. In: Knihtisk v Brně a na Moravě (red. J. Kubíček). Brno 1987, s. 161-173 a zejména tabule 4-7.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 381.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.