Portrét

Z Encyklopedie knihy

Schönspergerův patisk Schedelovy Kroniky (Augsburg 1496). Schedel, Hartmann: Liber chronicarum (Augsburg, Johann Schönsperger st. 1496). Fol. 182b–183a s vedutou Eichstättu a drobnými portréty světců a králů. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DM III 19.

Portrét (z lat. slož. por- a traire = „vytažení“ podoby, angl. a fr. portrait, něm. Porträt nebo Bildnis) obecné či individualizované zobrazení lidské hlavy, poprsí, polopostavy nebo celé figury. Častým kompozičním prvkem kruhových či oválných portrétních medailonů, dvojportrétů i trojportrétů byla legenda, která konkretizovala profesi, jméno a věk (lat. aetas) zobrazované osoby. Portrét vznikal formou volné grafiky a vedle toho se hojně uplatnil jako ilustrace jednolistových i knižních textů. Knižnímu portrétu bylo vyhrazeno místo na titulní straně, v rámcových částech a později na frontispisu. Většinou jde o zobrazení spisovatele či osoby jinak spjaté se vznikem díla. Historickou, kronikářskou a životopisnou literaturu provázejí podobizny řetězené do cyklu. Cyklický portrét se realizoval také formou portrétního alba, jehož text byl redukován na hutné biografické statě nebo pouhé doprovodné titulky. Chronologicky či věcně řazené obrazy tu představovaly většinou mytologické hrdiny a biblické protagonisty, panovníky a jiné slavné osobnosti starších i novějších dějin, soudobé válečníky, vědce a umělce, příslušníky šlechty i vyššího kléru, světce a v neposlední řadě též patriciát.

Knižní portrét po polovině 15. století zobrazoval většinou hlavu (poprsí), a to nejčastěji z profilu. Celé figury, rezonující způsobem vyobrazení se středověkými deskotisky, jsou vzácnější. Na portrétech však nejsou postiženy individuální rysy. Čtenářům se namísto reálných podobizen předkládaly typizované obrazy, které dle dobových představ a cítění vytvářely dojem umělecké dokumentární ilustrace. Proto také nevadilo, když jeden štoček znázorňoval více osobností. Tuto praxi prostředkuje hned nejstarší domácí portrétní cyklus, který je zařazen do Thuroczova díla Chronica Hungarorum (Brno 1488). Ze 37 štočků je zde složena galerie jednačtyřiceti trůnících uherských králů. Kdo pro tiskaře Konrada Stahela ilustrace vytvořil, nevíme (kreslíř mohl být ovlivněn Mistry ulmské Zainerovy dílny).

Ještě silněji se soudobý ilustrační princip projevil v Schedelově Liber chronicarum (Nürnberg 1493), pro níž Wolgemutův a Pleydenwurffův ateliér vytvořil 72 portrétní štočky. Tiskař Anton Koberger st. ve snaze umístit do textu co nejvíce ilustrací těmito štočky „přiblížil“ na 569 různých osobností (např. týž štoček postupně zobrazoval trójského Parida, Danta, Plutarcha, Alcuina i Catona). Některé Kobergerovy portréty světců a papežů byly volně adaptovány pro český Pasionál Jacoba de Voragine (Praha 1495). Za prototyp budoucího vývoje je z žánrového hlediska považováno dílo dominikána Thomase Ochsenbrunnera Priscorum heroum stemmata (Roma 1494). K výzdobě posloužilo 13 menších štočků, v nichž jsou mezi akantové úponky vsazena poprsí antických hrdinů. I zde se štočky opakují na 71 místech. Se stejnou nedostatečností zápasilo 172 opět opakovaných ženských portrétů ve známějším mytologicko biblickém přehledu Jacoba Philippa de Bergamo De claris selectisque mulieribus (Ferrara 1497).

Dokumentární funkce portrétu ustupovala do pozadí ještě počátkem 16. století Pavel Olivetský z Olivetu tak použil u Husova traktátu Sepsání toto o šesti bludích (Litomyšl 1510) namísto spisovatelova portrétu obrázek píšícího mnicha a Mikuláš Konáč z HodiškovaZrcadle múdrosti svatého Crhy biskupa (Praha 1516) otiskl pod prázdnou nápisovou páskou postavu kazatele či spíše univerzitního mistra. Pavel Severin z Tiskárny severinsko-kosořské se snažil ilustrovat štočkem disputujícího učence jak Lutherovo Kázání … na desatero přikázání Boží (Praha 1520), tak i Chelčického traktát Siet viery (Praha? 1521). Konáč na titulu Husova spisku O velebné svátosti těla a krve Pána Krista (Praha před 1526) předvedl dva bezpříznakové rozmlouvající muže, z nichž jeden je prostřednictvím vysázeného popisku dodatečně konkretizován jako Jan Hus. Vedle toho se však u nás již ve 20. letech 16. století počaly objevovat nápodoby německé realistické portrétní tvorby: např. Tiskárna severinsko-kosořská uvedla kopii volné podobizny Martina Luthera z Cranachovy rytecké dílny (1520) do českých vydání Lutherových spisů Doktor Martin Luther před Velebností císařskú … odpověd dává (Praha 1521) a Doktor Martin Luther pro kterú příčinu papežský … kníhy jest spálil (Praha 1521).

Konáčův tisk České kroniky (Praha 1510). Pius II., papa: Česká kronika (Praha, Mikuláš Konáč z Hodiškova 1510). Fol. O1b začátek čtení o králi Jiřím z Poděbrad uvozený jeho portrétem od Mistra cihlového pozadí. Nediakritizovaný švabachový text pod dřevořezem počíná reprezentantou p(Otom). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. DR IV 10.
Karel IV. z Kuthenovy Kroniky (Praha 1539). Kuthen, Martin: Kronika o založení Země české (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1539). Fol. M1a s nesignovaným dřevořezovým portrétem Karla IV. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 54 D 19.

Nejstarší portrétní cyklus zařazený do jazykově české knihy přichází v Konáčově tisku České kroniky od Pia II. (Praha 1510). Jakkoli jde o práci sazečsky jen průměrnou, dojem zvyšuje 38 dřevořezů stojících či sedících českých knížat a panovníků včetně figurálních kompozic upálení Jana Husa a slepého Žižky v čele husitského vojska. Portréty sice mohly vzniknout dle nám neznámé předlohy, nicméně většina je typizovaná. Pro zobrazení některých osob (Karel IV. i Zikmund) slouží jediný štoček a skutečnosti odpovídá asi jen závěrečná podobizna Jiřího z Poděbrad. Bezpochyby domácího tvůrce cyklu pomocně nazýváme Mistrem cihlového pozadí, neboť většina jeho dosud známých prací má v zadním plánu charakteristický cihlový dezén. Za druhý nejstarší cyklus lze považovat 45 antických filozofů v Konáčově převodu Životové a mravná naučenie mudrcuo Gualthera Burlaea (Praha 1514). Tyto Konáčovy štočky, které téměř s jistotou považujeme za přejaté z ciziny, u nás propagovaly takřečený dřevořez bílé linie. Další náběhy na originální český portrétní cyklus dokumentuje 56 medailonů v Kuthenově Kronice o založení Země české (Praha 1539). S výjimkou portrétů Husa, Jeronýma a Žižky byly medailony řezány dle blíže neznámého kopiáře či vzorníku, který prostředkoval cyklus českých knížat a panovníků namalovaný za Vladislava Jagellonského na Pražském hradě (malby zničil požár Hradčan a Malé Strany 1541). Kruhové medailony ovlivňovaly domácí portrétní ikonografii až do doby moderní (Mikoláš Aleš, Josef Mánes) a v dějinách české ilustrace mají zcela výjimečné postavení. Kreslíře ani dřevořezáče cyklu neznáme (údaj Karla Stejskala o autorství Jana Kantora Hada vychází ze stati Antonína J. Stranského a je nesprávný).

Martin Kuthen (zemř. 1564) nechal dřevořezy vyrobit vlastním nákladem pro potřeby Tiskárny severinsko-kosořské a když byla Kronika vytištěna, štočky na Pavlu Severinovi roku 1540 právem vysoudil. Vzápětí z nich jednoduchým řezáčským zásahem zmizely vystouplé označovací nápisy. Padesát dva takto upravených forem Kuthen pohromadě a v nezměněném sledu publikoval ve vlastním veršovaném dílku Catalogus ducum regumque Bohoemorum (Praha? 1540), kde chybějí kníže Konrád, Hus, Jeroným a Žižka. Catalogus, vytištěný prozatím neznámou tiskárnou, lze s ohledem na minoritní postavení textové složky považovat za první portrétní album v Čechách. Druhé vydání cyklu, ztenčeného ovšem na 19 medailonů, zprostředkovala Disticha certis literarum Davida Crinita (Praha 1563?). Disticha společně vydali Tomáš Mitis z Limuz a Jan Kozel st.

Pak se Kuthenův cyklus rozptýlil a jak ukazují další osudy živené humanistickým patriotismem, jednotlivé štočky významně obohatily jinak velmi chudobný domácí ilustrační materiál. Jednotliviny získali mimo jiné tiskaři Jan Jičínský st., např. Suleiman I. Předložení tureckého legáta Ebrahima Strotského, … před Jeho Velebností císařskou … léta MDLXII (Praha 1563?), a Jiří Jakubův Dačický, např. Portugalská bitva s jistým vysvětlením novin z Madril a Lisabony (Praha 1578). Dokonce ještě v 17. století blíže neurčená tiskárna zařadila titulní dřevořez s kněžnou Libuší k Lamentací tureckého velkého vezíra Cara Mustapha Basa (1684). Stejně jako na těchto novinových letácích získávala kruhová poprsí českých knížat a panovníků nové zobrazovací funkce i v knížkách lidového čtení. Jiří Černý z Černého Mostu užil štoček s praotcem Čechem u Historie o Tamerlanovi, králi tatarském (Praha 1598), dřevořez knížete Konráda našel uplatnění v Kronice o Apollonovi, králi tyrském (Praha 1605). Obdobně jsou na tom anonymní Knížky velmi užitečné o ctnostech a dobrých mravích (1600). Někdejší funkce autentických portrétů byla zachována jen u hrstky beletristických děl. Tak je tomu na titulní straně impresorsky anonymního a nedatovaného spisku Petra z Mladoňovic Život a skonání slavného mistra Jeronýma (Praha po 1539), jehož vznik byl nálezcem Františkem Horákem mylně položen do Konáčovy dílny. Týž Jeronýmův portrét přichází i v mladším, snad Palmově vydání Jeronýmova života 1597. Naopak Husova podobizna provázela analogicky dvě vydavatelské verze Mladoňovicova spisku Život mistra Jana Husa (Praha? 1597?) a Počíná se život v naději Boží mistra Jana Husy (Praha? 1597?). Vyobrazení Zikmunda přišlo vhod jako textová ilustrace pro Historické vypsání o Zikmundovi, římském císaři (Praha? 1589), které napsal Václav Rameš.

Vedle těchto originálních kruhových medailonů existovaly už v roce 1540 zrcadlově obrácené kopie praotce Čecha, Kroka, Nezamysla, Vojena a Přemysla Oráče. Dle otisků v Kuthenově Kronice je nechal vyřezat Pavel Severin, aby zaplnil mezeru, která Tiskárně severinsko-kosořské vznikla nedobrovolným ochuzením ilustračního repertoáru. Jména portrétovaných osob k obdelníkově rámovaným kopiím vyřezána arci nebyla, neboť fyziognomie bájných knížat i jejich podivné točenice na hlavách měly sugerovat představu osmánských válečníků. Severin totiž nové štočky otiskl do Gioviovy Kníhy o věcech a způsobích národu tureckého (Praha 1540), a tím vlastně inicioval „druhý“ život původního Kuthenova cyklu. V Severinových stopách kráčel kupříkladu Jiří Melantrich z Aventinu, který jinou kopií Přemysla Oráče substituoval osmánského pohlavára pro Vajklad proroctví tureckého Tadeáše Hájka z Hájku (Praha 1560). Další, tedy již třetí štoček s Přemyslem Oráčem vlastnil Václav Jan Tibelli, jak ukazuje letáková Novina o dobití hlavního města Temešváru (Hradec Králové 1716). Zrcadlově obrácené nápodoby Kuthenovy obrazové galerie českých knížat a vladařů se velmi dobře uplatnily také u kronikářské literatury. Zatímco snad jen Daniel Sedlčanský nejst. je v Paprockého knize Ogród królewski, w ktorem o pocżatku cesárżow rżymskich, … naidżiess (Praha 1599) užil jako typizované příměry, další dvě předbělohorská díla původní funkce cyklu zachovala. Dokládá to Štrausovo vydání německého překladu Hájkovy Böhmische Chronica (Praha 1596) i Paprockého Diadochos, id est Successio jinak Posloupnost (Praha 1602). Portrétní cyklus Diadochu pro Šumanovu tiskárnu adaptoval Virgil Solis ml. Hlavní důraz přitom kladl na utlumení fantazijních kostýmních prvků.

Další rozvoj portrétu 16. století souvisí s prosazováním vrcholné renesance do knižního umění. Pěstuje se zejména čelný pohled (en face), působící ve srovnání s profilem sugestivněji a bezprostředněji. Všeobecně oblíbeným a poněkud přesnějším východiskem pro pořízení portrétů historických osobností se staly antické mince, jichž snad vůbec poprvé užil Andrea Fulvio v Illustrium imagines (Roma 1517). Portrétní cykly inspirované numizmatickými památkami vydávaly zvláště belgické, nizozemské a francouzské dílny. Jacopo Strada vlastnil velkou sbírku mincí a medailí, z níž vytěžil dílo Epitome thesauri antiquitatum, hoc est Impp. Rom. orientalium et occidentalium iconum … deliniatarum (Lyon 1553). To v jiném vydání, které dle Stradových předloh ilustroval Hans Rudolf Manuel, neslo název Imperatorum Romanorum omnium orientalium et occidentalium verissimae imagines (Zürich 1559). Z Nizozemí přichází jeden z prvních pokusů o využití šerosvitového dřevořezu pro knižní ilustraci, a to v Icones imperatorum Romanorum Huberta Goltzia (Antwerpen 1557). Tak jako Strada i Goltzius vytvářel portréty antických politiků dle vlastní numizmatické kolekce. Ve Francii jednu z prvních publikací tohoto typu sestavil André Thevet pod názvem Les vrais portraits des hommes illustres (Paris 1584). K ilustrování tohoto dvoudílného přehledu byly už využity přednosti mědirytu. Do cyklu se dostala i podobizna Johanna Gutenberga.Portrétní jednolist vzniklý jako volná grafika došel u nás největšího rozšíření na rudolfínském dvoře a důležitým informačním médiem se stal v období třicetileté války. Jsou však známé i starší, dnes unikátně zachované projevy, např. německý list z poloviny 16. století s Janem Husem držícím knihu poblíž autodafé nebo Viva imago reverendi viri et constansissimi martyris Iohannis Huss (Wittenberg 1563), patřící původně do Warhaffte Bildnis etlicher gelarten Menner Johanna Agricoly (Wittenberg 1562). Dřevořezové obrazy autorů a případně i mecenášů nacházíme zhruba od 60. let 16. století především v rámcových částech latinské či české humanistické literatury. Obrazy, v jejichž sousedství se zároveň skvěly erby a znaky, často doprovázela poznámka „ad vivum delineavit“ (např. Pierandrea Mattioli a Tadeáš Hájek z Hájku 1562, Jakub Kunvaldský 1576, Thomas Jordan 1580, Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova 1580, Petr Codicillus z Tulechova 1582, David Crinitus z Hlaváčova 1590, Šimon Lomnický z Budče 1609 atd. atd.). Jedním z nejstarších mědirytových portrétů u nás je známé Sadelerovo vyobrazení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic zařazené do jeho knihy Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek (Praha 1608).

V barokní knize se portrét u rámcových částí počal přežívat. Dostává však nové uplatnění na frontispisu, kde se i přes jistou absenci v 19. století udržel prakticky dodnes. Portrétní frontispis předváděl v duchu módních požadavků 17. a 18. století osoby nějakým způsobem spjaté se vznikem či s předpokládaným pozdějším fungováním publikace (podobizna panovníka, církevního hodnostáře, nakladatele apod.). Vyobrazení panovníka je kupříkladu obvyklým atributem německých a latinských právnických spisů rytíře Weingartena. Obraz nakladatele patřil zase k obligatorním námětům frontispisů, které najdeme v knihách vyšlých s finanční podporou hraběte Šporka. Ačkoli takto propagačně pojaté vyobrazení přicházelo často nad rámec textu, portrét tu zajisté fungoval jako rovnocenný, ne-li dokonce jediný výtvarný prvek knihy.

Zásadní význam pro rozvinutí módního proudu barokního portrétního cyklu měla přinejmenším tři díla německého knihtisku: Rafael Custos Patriciarum stirpium … Der Herren … Statt Augsburg (Augsburg 1613), Joachim von Sandrart Teutsche Academie der Bau-, Bild- und Mahlerei-Künste (Nürnberg 1675-1680) a Paul Freher Theatrum virorum eruditione clarorum (Nürnberg 1688). Tyto a podobné cykly prezentují výhradně mužský portrét. Jistou výjimku přináší Hollarův knižní cyklus Theatrum mulierum sive Varietas atque differentia habituum foeminei sexus (London 1643). Hollar zde však na rozdíl od své bohaté tvorby volných portrétů neakcentuje individuální fyziognomii, nýbrž se upjal k ženským kostýmům, typickým pro určitý evropský a mimoevropský region. Tento cyklus, obsahující v originálním vydání 100 postav, byl v různých úpravách vydáván až do 19. století. Celoevropský zájem vzbuzovalo také 139 mědirytů Lucase a Wolfganga Kilianových Fuggerorum et Fuggerarum … expressae imagines (Augsburg 1618), kopírovaných dle starší skromnější verze Dominica Custoda 1593 a vydaných ještě později pod změněným názvem Pinacotheca Fuggerorum (Ulm 1754). Z francouzských reprezentativních alb je třeba připomenout dvousvazkový Panthéon des illustrations françaises au XIXe siècle (Paris ca 1880 s 80 litografiemi). Na krátkou tradici českého portrétního alba navázal vcelku opožděně až Pavel Sessius. Padesát devět nesignovaných poprsí českých knížat a králů od praotce Čecha po Ferdinanda III. má společný název Elegia ducum Boemis (Praha 1629). Mědirytové medailony, odvozené opět z ikonografického plánu Kuthenovy Kroniky, jsou uzavřeny šrafovaným pozadím. Pod každým portrétem je umístěn krátký biografický text jezuity Julia Solimana. Dalších otisků se desky dočkaly v univerzitních dizertacích, např. Daniel Nastoupil ze Schiffenberku Positiones sacrae de augustissimo eucharistiae sacramento (Praha 1651), Michael Franz Ferdinand von Althan Imago principum Bohemiae (Praha 1673) a Jiří Leopold Kessler z Kestennachu Theses canonico-legales politicae (Praha 1689). V Imago je počet portrétů rozšířen na 61, takže cyklus končí Leopoldem I. Karel Škréta a Gerhardt de Groos zde všechny medailony orámovali na způsob oltářů barokními dekoracemi s heraldickými, květinovými či ornamentálními motivy. Verze přepracovaná pro Imago vyšla nezměněně ještě v Norimberku 1681 a velmi populární byla i v poměrně chudých podmínkách pražského knihtisku. Tiskárna jezuitská užila zrcadlově obrácené kopie pro sedmou knihu 1. dekády Balbínova pokusu o první českou vlastivědu Miscellanea historica Regni Bohemiae (Praha 1687). Tyto kopie, zasazené do nových, avšak dřevořezových kartuší monogramisty MS, publikoval ještě Jan Karel Jeřábek v Beckovského Poselkyni starých příběhův českých (Praha 1700). Téhož roku užila kopie opět s jinými dekorativními rámci Tiskárna arcibiskupská v Hammerschmidově díle Gloria et majestas sacro-sanctae … wissehradensis ecclesiae ss. apostolorum Petri et Pauli (Praha 1700). Z obrazového doprovodu Solimanovy dizertace vychází také 57 podobizen od praotce Čecha až po císaře Karla VI., které připravil Anton Birkhard. Podobizny provázejí nové vydání jedné z částí Balbínových Miscellaneí Historia de ducibus ac regibus Bohemiae (Praha 1735).Ve srovnání s popularitou „dizertačních“ portrétů z let 1629 a 1673 byl poněkud upozaděn obrazový doprovod dvou zahraničních dějepisných bohemik, jejichž ilustrace vycházely z týchž, anebo jen nepatrně odlišných předloh jako cyklus Kuthenův. Kroniku s názvem Der Herzogen und Königen in Böhmen Leben, Regierung und Absterben (Nürnberg 1685) napsal pravděpodobně Johann Christoph Beer. Šedesát devět rytin Johanna Azelta zobrazuje poprsí potentátů od praotce Čecha až po Leopolda I. Paralelně, avšak s odlišným textem i obrazovým doprovodem bylo vydáno ještě jiné, taktéž katolicky zaměřené Der uralten Herzogthum und Königreichs Böhmen kurze Regenten-Beschreibung (Nürnberg 1685). Za autora se opět považuje Beer. Rytcem 61 obrázků může být Johann Paul Zieger. Cyklus tu zobrazuje nikoliv poprsí, ale stojící knížata a vladaře, jak je dle shořelé Hradní galerie prostředkuje kupř. Hasenburský kodex vídeňské Národní knihovny. V obou norimberských příspěvcích k ikonografii českých vladařů převažuje text nad obrazovým sdělením.

Další nepřehlédnutelné portrétní album je připojeno k univerzitním tezím Jiřího Weisse, které pod názvem Gloria Universitatis Carolo-Ferdinandeae (Praha 1672) souhrnně obhajoval a publikoval Martin Xaver Volckmann. Slavnostní tisk obsahuje 15 takřka celostranných, ale ponurých a akademicky chladných portrétů osob spjatých s pražskou univerzitou. Bez zbytečných přízdob je vyryl opět Groos a krom jeho jména zde nalézáme ještě monogramy kreslíře (?) DK a DCK. Nejen vzdělaným Čechám, ale i cizině bylo určeno programové dílo Fürsten-Spiegel Jana Jakuba Weingartena (Praha 1673). Obsahovalo mimo jiné Borckingův cyklus 62 portrétů domácích i cizích aristokratů 16. a 17. století.

Další reprezentační portrétní série, která směřovala k vyšším společenským kruhům u nás i v cizině, je z literárněhistorického, uměnovědného i typografického hlediska vítaným osvěžením slovesné kultury druhé poloviny 18. století. Nazývala se Effigies virorum eruditorum atque artificium Bohemiae et Moraviae (Praha 1773-1775, dva frontispisy a 32+26 portrétů). Snaha přiblížit se Sandrartově sto let staré Teutsche Academie (1675-1680) a překonat přitom Neuräutterovu sadu Inclytae Societatis Jesu … generalium … effigies (Praha 1730) je očividná. Duší projektu byl Ignác Born. Autorsky se nestejnou mírou podíleli další osvícenští josefinisté Mikuláš Adaukt Voigt (mimo jiné je podepsán pod obsáhlou úvodní statí o vývoji věd a umění v Čechách) a František Martin Pelcl. Na sběru podkladů k bio-bibliografickým medailonům však spolupracovali také Karel Rafael Ungar, Fortunát Durych, Jan Jakub Quirin Jahn a mnozí další. Voigt, Born a Pelcl spolu s knihkupcem Gerlem a několika aristokratickými mecenáši také participovali na peněžních nákladech. Textově-portrétní album slavných českých osobností z dob starších i z 18. století vycházelo paralelně v Pelclově německém překladu Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (Praha 1773-1782, čtyři frontispisy a 32+26+28+32 portrétů). Celá tato německá verze je překvapivě sázena antikvou. Poté, co vyšel 1775 druhý díl Effigies i Abbildungen, Voigt s Bornem odešli působit do Vídně, takže celý projekt zůstal pouze na bedrech Pelclových. Ten na souběžné vydávání z časových a finančních důvodů rezignoval a upřednostnil pouze pokračování německých Abbildungen (3. díl 1777, 4. díl 1782).

Pro Effigies i pokračující Abbildungen byly vedle Jana Jiřího Balzera angažovány také jiné reprodukční ateliéry (Kliment Kohl, Ondřej Niederhofer, Ignác Ott, Karel Saltzer aj.). Rytiny vznikaly dle předloh celé plejády kreslířů i malířů, a to jak domácích (Antonín Hickel, Jan Jakub Quirin Jahn, Maxmilián Kalous, Jan Tomáš Kleinhard, Anton Rafael Mengs, Kazimír Stanislav Rentz, Karel Škréta), tak cizích (Giacomo Ceruti, Jan Onghers, Christian Kollonitsch). Kreslíři se snažili o reálné portréty panovníků, duchovních, učenců a spisovatelů, a proto vyhledávali hodnověrná vodítka (Nicolas Wurmser). Avšak tam, kde chyběla předloha a při ruce nebyl ani dostatek vyprávěcích pramenů, jsou celostranná poprsí neautentická (Kosmas, František Pražský). Obě jazykové verze z let 1773 a 1775 stejně jako třetí díl Abbildungen, tiskl Jan Karel Hraba. Závěrečný, čtvrtý díl vznikl v Tiskárně normální školy. Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld někdy po 1782 Balzerovým nákladem přetiskl album bez bio-bibliografických črt jako Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (frontispis a 87 podobizen) a později znovu pod přesnějším názvem 87 Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler (87 podobizen bez frontispisu?). Balzerovy původní desky mají v tomto posledním vydání nově vryty vysvětlující legendy a některé portréty byly dokonce obnoveny v ateliérech jiných umělců.
Dlabačova silueta z Schimmelova cyklu (Praha 1801). Schimmel, Ivan Lohelius: Sacri et canonici ordinis praemonstratensium reg. ecclesiae montis Sion canonicorum regularium (Praha, s. t. 1801). Tabule 64 se siluetovým portrétem Bohumíra Jana Dlabače. Empírové dekorace dle kresebných předloh Jana Quirina Jahna ryli buď Jan Karel Balzer, nebo Jan Berka. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. FD VI 5.

Naopak úzkému okruhu zájemců byla určena komorní sbírka 102 volných portrétů strahovských premonstrátů. Portréty, kreslené spolubratrem Loheliem Ivanem Schimmelem, se nazývají Sacri et canonici ordinis praemonstratensium reg. ecclesiae montis Sion canonicorum regularium (později dotištěná titulní strana s údajem Praha 1801). Jednotlivé podobizny, zasazené do empirových vavřínových věnců, jsou provedeny siluetově a vrytý text se omezuje jen na lapidární biografické údaje. Není jisto, kdo je rytcem cyklu, zda Jan Karel Balzer, nebo Josef Berka. Jinak ovšem čeští nakladatelé počátku 19. století, patrně z obavy před obchodním neúspěchem, rozsáhlejší portrétní cykly nepěstovali, ač texty, rytce i kreslíře pro reprezentativní grafická díla k dispozici již měli. Čtyřdílná Galerie aneb Vyobrazenost nejslovutnějších a nejznamenitějších osob Země české Josefa Schiffnera se totiž omezila jen na frontispisy z Berkovy dílny (Praha 1803-1809, pátý svazek 1810 zřejmě nevyšel) a Rulíkova trojsvazková Učená Čechia (Praha 1807-1808) byla vypravena zcela bez ilustrací.


Bibl.: DIEPENBROICK-GRÜTER, H. D. von: Allgemeiner Porträtkatalog. Verzeichnis einer Sammlung von 30.000 Porträts des 16. bis 19. Jahrhunderts. Bd. 1-2. Hamburg 1931-1939 (repr. Hildesheim 1967); DRUGULIN, W. E.: Allgemeiner Porträt-Katalog. Verzeichnis einer Sammlung von 24.000 Portraits berühmter Personen aller Länder und Zeiten (mit biographischen und chalkographischen Notizen). Leipzig 1860 (repr. Nendeln 1981); DRUGULIN, W. E.: Historischer Bilderatlas. Verzeichnis einer Sammlung von Einzelblättern zur Cultur- und Staatengeschichte vom fünfzehnten bis in das neunzehnte Jahrhundert. Bd. 1-2. Leipzig 1863-1867 (repr. Hildesheim 1964); DRUGULIN, W. E.: Verzeichnis von Porträts zu Geschichte des Theaters und der Musik. Leipzig 1864 (repr. Wiesbaden 1973); DRUGULIN, W. E.: Verzeichnis von 6.000 Porträts von Ärtzten, Naturforschern, Mathematikern, Reisenden und Entdeckern. Leipzig 1863 (repr. Wiesbaden 1973); MORTZFELD, P.: Die Porträtsammlungen der Herzog August Bibliothek in Wolfenbüttel. Bd. 1-. München 1986-; NIENHOLDT, E.-WAGNER-NEUMANN, G.: Katalog der Lipperheideschen Kostümbibliothek. Bd. 1-2. Berlin 1965; PAAS, J. R.: Effigies et poesis. An illustrated catalogue of printed portraits with dedicatory verses by German baroque poets. Vol. 1-2. Wiesbaden 1988 [recte 1989]; SINGER, H. W.: Allgemeine Bildniskatalog. Bd. 1-14. Leipzig 1930-1936; SINGER, H. W.: Neuer Bildniskatalog. Bd. 1-5. Leipzig 1937-1938; WATANABE-O’KELLY, H.-SIMON, A.: Festivals and ceremonies. A bibliography of works relating to court, civic and religious festivals in Europe 1500-1800. London-New York 2000.

Lit.: ASMANN, J. N.: Portrétní miniatury 17.-19. století. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze); BOHATCOVÁ, M.: Vzácná sbírka publicistických a portrétních dokumentů k počátkům třicetileté války (Knihovna Národního muzea v Praze sign. 102 A 1-199). Sborník Národního muzea v Praze C 27/1. Praha 1982; BUKOLSKÁ, E.: Veduty na českých portrétech 16. a počátku 17. století. Umění 31, 1983, s. 516-520; BURGESS, R.: Portraits of doctors and scientists in the Wellcome Institute of the History of Medicine. London 1973; BUSCHOR, E.: Das Porträt. Bildniswege und Bildnisstufen in fünf Jahrtausenden. München 1960; FUČÍKOVÁ, E. (a kol.): Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy. Praha-Londýn-Milán 1997; HAMANOVÁ, P.: Z portrétů české barokní ilustrace. Hollar 18, 1942, s. 41-49; HUBAY, I.: Die illustrierte Ungarnchronik des Johannes von Thúrocz. Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 390-399; JIŘÍK, F. X.: Miniatura a drobná podobizna v době empirové a probuzenské v Čechách. Praha 1930; KANZ, R.: Dichter und Denker im Porträt. Spurengänge zur deutschen Porträtkultur des 18. Jahrhunderts. München 1993; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LORIŠ, J.: Rytiny v Althannově Imago principum Bohemiae. Umění 12, 1939-1940, s. 53-61, 100; NEUWIRTH, J.: Der verlorene Cyklus böhmischer Herrscherbilder in der Prager Königsburg. Mittheilungen der Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 35, 1897, s. 22-82; POSPÍŠILOVÁ, Z.: Portréty v českých tiscích 15.-18. století. Ikonografická analýza Knihopisu. Praha 1995 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); PRAG um 1600. Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II. Essen 1988; PREISS, P.: Cykly českých panovníků na státních zámcích. Příspěvek k ikonografii českých knížat a králů. Zprávy památkové péče 17, 1957, s. 65-78; RATAJ, T.: České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře z Českých zemí. Documenta Pragensia monographia 15. Praha 2002; STEJSKAL, K.: Matouš Ornys a jeho „rod císaře Karla IV.“. Umění 24, 1976, s. 13-58; STRANSKÝ, A. J.: Podoby českých panovníků na Pražském hradě. Ročenka Kruhu pro pěstování dějin umění za rok 1919. Praha 1920, s. 32-38; TOBOLKA, Zd. V. (ed.): Martin Kuthen, Kronika o založení Země české (Praha 1539). Monumenta Bohemiae typographica 7. Praha 1929; VOIT, P.: K dataci „Života mistra Jeronýma“ od Petra z Mladoňovic (Knihopis 7042). Česká bibliografie 23, 1987, s. 221-226; VOLAVKOVÁ, H.: Grafické portrétní dokumenty pražského ghetta z počátku 19. století. Hollar 28, 1956, s. 154-161; WEBER, B.: Das Porträt auf Papier. Zürich 1984; WILCKENS, H. J. von: Porträtbilder in den Leichenpredigten des 17.-18. Jahrhunderts. Hildesheim 1967; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909; WITTLICHOVÁ, J.-VONDRÁČEK, R. (a kol.): Litografie-kamenopis aneb počátky české litografie 1819-1850 k 200. výročí vynálezu litografie Aloisem Senefelderem. Praha 1996 (výstavní katalog Národní galerie v Praze); ZINNER, E.: Gelehrtenbildnisse in Büchern. Börsenblatt für den Deutschen Buchhandel (Frankfurter Ausgabe) 10, 1954, s. 21-22.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.