Sazba

Z Encyklopedie knihy

Pořizování sazby (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 4, tabule I (u kas dva sazeči se sázítky, tenakly a divizory, vpravo montáž štočku do formy, vzadu vlevo ramínko na vyvěšování potištěných archů). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.
Sazba (angl. a fr. composition, něm. Satz) sestavování jednotlivých tiskových písmen, netisknoucích písmových výplňků a štočků do tiskové formy jakožto způsob fixace textového a obrazového sdělení. Klíčovým zdrojem této fáze knihtisku byl Gutenbergův objev písmolijectví, zhodnocený nově konstituovanou pracovní náplní sazeče. Základní pravidla opticky klidné sazby, která vytyčil vlastně již Johann Gutenberg, zdokonalili a ustálili jeho bezprostřední následovníci.

O grafické (technické) úrovni sazby svědčí zejména schopnost dodržet jednotnou šířku sazby (zarovnat pravý okraj bez použití koncových ozdůbek), minimalizovat bílé pruhy protékající napříč (řeky vzniklé z nadměrných mezislovních mezer), konstruovat poslední (východové) řádky v odstavci (alinea) a rozdělovat slova (divize). Věcnou a pravopisnou úroveň sazby ovlivňovala sazečova jazyková kultura, forma předlohy (rukopis, nebo tisk) a sazečovo vnímání předlohy (čtením z tenaklu, nebo poslechem pomocníkova diktátu). Estetické kvality sazby nezáležely jen na komerčně podmíněné volbě písmového řezu, ale i na formálních požadavcích textu jako je vyznačovací písmo (akrostich, chronogram, titulní strana), zvláštní sazebný materiál (nototisk, sazba matematická) a specifické uskupení (ztrácející se sazba). Umění sazečů organizovat sazbu oceníme nejlépe u figurální sazby a sazby akcidenčních tisků. Sazbu ovlivňoval také dobový vkus promítající se do formátu knihy a do velikosti písmových stupňů. Čím bylo tiskové písmo drobnější a formát větší, tím častěji sazeč inklinoval k užití vizuálně pohodlnější a ekonomičtější sazby sloupcové. Obecně platí, že sazba byla největší nákladovou položkou v cenové kalkulaci tištěného zboží. Položka se přitom zvyšovala úměrně podle toho, jak se zmenšoval písmový stupeň (petit byl obvykle až šestkrát dražší nežli stupeň střední).

Ruční sazba (angl. hand composition, fr. composition à la main, něm. Handsatz) vznikala přiřazováním jednotlivých tiskových písmen, interpunkčních znaků a výplňků v sázítku. Segmenty textu vysázené textovým (čili chlebovým) písmem se postupně ukládaly na sazebnici a kompletovaly dle zvoleného zrcadla sazby. V případě, že obrazový doprovod vznikal separátním tiskem z hloubky, plocha určená rytinám byla vyplněna nižšími netisknoucími vložkami. Vložky, které při skladbě řádků v sázítku nahrazovaly rozměrnější a těžší sazební materiál pro tisk z výšky, byly na sazebnici naopak vyměněny za štočky iniciál a dřevořezů. Takzvaná sazba podpůrná, kterou známe z dob prvotisků, vyměňována nebyla. Na sazebnici se pak zrcadlo stránkové sazby závěrem opatřilo ještě alternativním aparátem (záhlaví, číslování listů, sloupců a stran, marginálie, ukazovací ručička, text pod čarou, signatura, kustod, norma, dekorativní vlys, viněta či linka apod.). Vizuálně akcentovaný text titulních stran a nadpisů, tvořený většími a tím i těžšími písmovými stupni, vznikal zpravidla také až na sazebnici.

Ještě než započala další fáze, byl blok sazby načerněn a ručně obtažen (oklepán) na korekturní arch. Opravenou stránkovou sazbu, doplněnou po okrajích vložkami, zpevnil po obvodu pevně omotaný provaz, který také bránil jejímu rozpadu při další manipulaci. Pak sazeč sazbu přeložil na vyřazovací prkno (stč. fundament anebo šísbret z něm. Schießbrett). Byla-li vyráběna jednostranná tiskovina, sazba se zde hned zaklínovala do kovového rámu tiskové formy. V případě, že vznikal oboustranně potištěný jednolist, anebo rozsáhlejší publikace, zůstala ležet a proces sazby pokračoval přípravou dalších stránek. Jejich sled musel být do větší tiskové formy na prkně vyřazen tak, aby po složení natištěných archů kontinuálně navazoval (speciální učebnice těchto úkonů se nazývala formatbuch).

Takto připravená tisková forma byla pokryta barvou, položena na tiskovou desku knihtiskařského lisu a nárazovým sešroubováním a snížením tlakové partie se provedl otisk. Každá hotová čili stojatá sazba blokovala písmový materiál. Proto hned po dokončení příslušného počtu otisků následovalo čištění formy a rozmetávání písmen do sazečských kas k dalšímu použití. Až po nástup stereotypie se tak reedice pořizovaly vlastně vždy novou sazbou, i když s nesrovnatelně menším kompozičním úsilím sazeče. Stereotypní sazba zrychlila obrátku písmového materiálu a v podobě papírových matric byla snadno skladovatelná.

Takřka 400 let sloužily pro tvorbu sazby jen tři primitivní zařízení, totiž sázítko, sazebnice a sazečská kasa, z nichž dílčího vylepšení doznalo postupem času nastavitelnou zarážkou a sázecí linkou jen sázítko. Jediná, avšak vcelku bezúspěšná snaha o zmenšení pracnosti vyústila ve slitkových logotypech 18. století. První sázecí stroj, na jehož vývoji William Church z Birminghamu pracoval 15 let, byl patentován roku 1822. Obsluha pomocí klávesnice uváděla do chodu mechanismus, který vybíral ze zásobníku jednotlivá písmena a umísťoval je na dlouhé sázítko. Rozmítání a naplňování zásobníků se však provádělo ručně.

V oblasti strojové sazby (angl. machine composition, fr. composition mécanique, něm. Maschinensatz) bylo v průběhu 19. století uděleno asi 160 dalších patentů: např. roku 1840 s výrobní značkou Pianotyp (majitel londýnské přádelny James Hadden Young a jeho obchodní partner Adrian Delcambre z Lille), 1844 model klávesového typu uvedený do praxe 1847 v New Yorku (český mechanik z vídeňské Tiskárny dvorské a státní Ludvík Emanuel Čulík) atp. Další pokrok přinesly pokusy o spojení licího a sázecího procesu do jediné, automatizované technologie (dánský konstruktér Christian Sorensen 1849 pod značkou Tacheotyp). Původcem geniální myšlenky nesázet tiskový materiál přímo, nýbrž odlévat ho z matric vysázených na klávesnici byl Američan německého původu Ottmar Mergenthaler (1854-1899). Tato technická novinka odlévající celé řádky měla premiéru 1886 pod názvy Linotype a Intertype. Vznikla spojením několika jiných soudobých vynálezů (Johnsonovy-Atkinsonovy písmolijecké kompletky 1862, psacího stroje Lathama Sholese 1867 a Bentonova pantografu na rytí matric 1885). Vývoj pak pokračoval přes další konstrukční fáze (Typograph 1888, Monoline 1893) až ke stroji odlévajícímu na sazečův pokyn jednotlivé litery (Monotype 1896). V Čechách a na Moravě byly první linotypové stroje instalovány v Liberci 1898 a Brně 1900. Nejstarší monotypka pracovala v Brně od 1906.


Lit.: BARTÁK, J.-KRAUS, Vl.: Typografové 1468-1939. Praha 1996; BLÁHA, R.: Přehled polygrafie. Praha 1959; BLAŽEJ, B.: Ruční sazba. Praha 1971; DYRYNK, K.: Pravidla sazby. Praha 1948; FRAUENTERKA, M.: Sázecí stroje v 19. století. Typografia 88, 1985, s. 230-232; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství. In: Studie o technice v Českých zemích 1800-1918 (red. František Jelínek a kol.). Sv. 3. Praha 1985, s. 154-191; HOFFMANNOVÁ, J.: Tiskařství a průmyslová revoluce. Sborník Národního muzea v Praze C 29/3. Praha 1984, s. 153-193; JERO, J.: Základy sazby. Praha 1970; KABÁT, K.: Knihtisk a jeho vývoj v Československu. Praha 1936; MOLL, H.: Das Setzmaschinenbuch. Stuttgart 1960; SCHREIBER, W. L.: Das erste Zusammenwirken von Bild- und Typendruck. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 164-166; VZ: Ze života několika hlavních vynálezců sázecích strojů. Typografia 50, 1947, s. 138; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZAHÁLKA, Fr.: Přehled knihtisku. Praha 1952; ZACHRISSON, B.: Studia nad czytelnością druku. Warszawa 1970.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.