Čechy (15. století)

Čechy (15. století) datace nejstarších projevů knihtisku v Čechách rokem 1476 není přijímána bez výhrad. Někteří domácí badatelé nepovažují datovaná latinská Statuta Arnošta z Pardubic z roku 1476 zároveň za nejstarší v Čechách tištěnou publikaci, nýbrž na první místo kladou českou Kroniku trojánskou, vytištěnou v Plzni neznámým Tiskařem Arnoštových Statut údajně již roku 1468. Pochybnosti o prioritě plzeňského knihtisku 1476 zesiluje nepřímo, avšak dost důvěryhodně také univerzitní mistr a administrátor podobojí Václav Koranda ml. Jeho výtka „skrze impresory věrné kněžie tupíš“, obsažená v autografním Manuálníku (ca 1473), naznačuje, že ještě před existencí dílny v katolické Plzni se na teritoriu Čech mohli pohybovat dnes zcela nepovědomí kočovní tiskaři angažovaní jednotou bratrskou. Plzeňské knihtiskařství, rozvíjející se slibně na bázi národního humanismu zásluhou Mikuláše Bakaláře, fungovalo však jen do 30. let 16. století a obnoveno bylo až o 250 let později (Josef Jan Morgensäuler).

Dalšími českými středisky, v nichž knihtisk zapustil během 15. století kořeny, byly Vimperk (1484 Johann Alacraw), Praha (1487 Tiskař Žaltáře, od 1488 Tiskař Pražské bible, od 1492? Tiskař Korandy) a Kutná Hora (1489 Martin z Tišnova). Zatímco Vimperk sehrál v českém knihtisku a knižním obchodě jen roli marginální a zatímco Kutná Hora řemeslo obnovila až 1713 (Jiří Vojtěch Kyncl), Praha se stala od dob Tiskaře Žaltáře (dle Jaroslava Vobra totožného s Martinem z Tišnova) přirozeným centrem českého knihtisku již během 15. století. Takřka s jistotou bychom měli předpokládat, že všichni průkopníci řemesla získali potřebnou praxi a zkušenosti už předešle. Jinak by jen těžko profesní dráhu zahajovali tak obtížnými projekty, jakými byla Kronika trojánská, Bible pražská 1488 či Bible kutnohorská 1489.

V Čechách před rokem 1500 působilo tedy na čtyřech místech dle dnešních znalostí postupně 7 tiskařů (chebský rodák Johann Sensenschmidt pracoval v cizině a pražský původ Prokopa Waldvogela je nejasný). Činnost těchto sedmi řemeslníků je doložena 20 tituly z pražských dílen, 15 vzniklo v Plzni, 3 ve Vimperku a 1 v Kutné Hoře. Do celkového počtu 39 bibliografických jednotek jsou pojaty dnes nezachované Artikule sněmovní 1497 z dílny Tiskaře Pražské bible. Naopak mimo zůstaly dva tituly, které vznikly ve skutečnosti až po roce 1500 (takzvaný Dodatek k Pasionálu 1495 a Usnesení sněmovní o policejním řádu zemském 1492). Typografické odchylky Bible kutnohorské 1489, evidované někdy jako dvě až tři samostatná vydání, pokládáme za varianty jediné edice.

Z hlediska kapacity řemesla lze tak poměry v Čechách nejspíše přirovnat ke knižní výrobě Portugalska (v 5 městech vzniklo dle dnešních znalostí 41 prvotiskových titulů) a Polska (1 město s produkcí 29 titulů). Také v Rakousku se knihtisk etabloval jen na jednom místě, ale dosáhl větší produktivity (na 175 bibliografických jednotek) stejně jako v Anglii (4 města s 398 jednotkami). Ostatní státy, do nichž bylo řemeslo zavedeno již během 15. století, vykazují kvantitativní údaje odlišné (např. v Itálii tiskárny na 80 místech vyprodukovaly asi 9.800 bibliografických jednotek, v Německu na 60 místech 8.400 či ve Francii na 40 místech asi 5.000). Porovnáním součtu prvotisků z Čech (39) a prvotisků z Moravy (26) s dnes známým obrazem celkové knižní produkce 15. století (26.550 bibliografických jednotek evidovaných v ISTC) zjistíme, že České země se na úhrnném objemu podílely asi 0,24% (tiskárny v Itálii vyprodukovaly dle dnešního povědomí 37% z celkového počtu, Německo 32%, Francie 19% a sousední Polsko 0,11%).

Knihtisk v Čechách a na Moravě vykazuje značnou nerovnoměrnost vyplývající z odlišností náboženských, politických, kulturních i řemeslných. Srovnáme-li vývoj českého knihtisku s Moravou, zjistíme, že moravská prvotiskařská éra vykazuje více podobností se Slovenskem nežli s Čechami (existoval-li 1477-1480 bratislavský latinskojazyčný knihtisk, pak jen díky kvalitnímu importu z Itálie). Také do Brna byl knihtisk importován z Benátek na značně vyšší technické úrovni nežli na všechna čtyři místa v Čechách. Moravská prvotiskařská produkce (dnes doložená 23 tituly brněnskými a 3 z Olomouce) měla dle jazykového hlediska nadnárodní ráz, podtržený nadto zahraničním tiskovým písmem zvaným rotunda (24 publikací bylo tištěno latinsky a 2 německy). Proto nesmí uniknout, že případ Missale Strigoniense, který vznikl v Brně 1491 na zakázku cizí diecéze, se v Čechách 15. století ani později neopakoval. Také žánrová skladba moravských prvotisků se od českého modelu značně liší. S jedinou výjimkou není zde vůbec zastoupena beletrie, která je naopak typická pro dílny v Čechách. Plnou třetinu produkce tvořily však donáty a almanachy směřující (ostatně jako většina na Moravě vyrobené literatury) k zákazníkům v Polsku, Uhrách a pravděpodobně i Rakousku.

Z uvedených 39 titulů, které opustily tiskárny na území Čech, je pouhých 5 tištěno latinsky, a to ještě během nejstarší etapy 1476-1484 (plzeňský Tiskař Arnoštových Statut vyrobil 3 liturgické příručky pro potřebu domácího kléru a vimperský Johann Alacraw 2 díla náboženské povahy určená zahraničnímu trhu). Ostatní tituly vycházely jen v národním jazyce. Jejich objem vůči celkové soudobé produkci Čech činil neuvěřitelných 87%. Tak vysoké zastoupení národního jazyka nevykazuje knihtisk žádné jiné země před rokem 1500. Přičiněním Williama Caxtona se této situaci poněkud blíží jen frekvence angličtiny v Anglii (58%). Tiskaři ve Španělsku vydali domácím jazykem 37% ze své celkové produkce, v Německu a Francii po 30%, pak následuje portugalština v Portugalsku (27%) a italština v Itálii (24%). Časnost projevů češtiny přitom dobře vynikne srovnáním se vstupem jiných národních jazyků do knihtisku sousedních krajin: v Polsku se první polsky tištěná kniha objevila až roku 1513, česká kniha na Moravě údajně 1527, v Maďarsku 1541 a na Slovensku 1581.

Drtivá část produkce českých prvotiskařů směřovala tedy k česky čtoucímu domácímu publiku a s ohledem na silné postavení češtiny snad i do historických území Lužice, Slezska a tzv. Horních Uher. Tiskárny zpřístupňovaly v jazykově srozumitelné podobě některá čtenářsky stále oblíbená epická díla středověké literatury, a tak se již před rokem 1500 staly významnými středisky upevňujícími ideje národního humanismu. Kontinuita mezi rukopisně šířenou tvorbou a prvotisky však ve srovnání se zahraničím nebyla udržována důsledně, neboť domácí dílny s výjimkou Bakalářovy větší část starší české literatury, ať už původní či překladové, ignorovaly. Snad se tak v leckterých případech dělo z důvodů ideových (Hus, Chelčický, Štítný). Jistě však širšímu pokrytí literárního terénu bránila omezená kapacita domácího řemesla. Rigidně budovaný ediční model nemohl být tedy zcela identický s vydavatelským profilem zahraničních dílen. Chyběli totiž antičtí klasikové, netiskla se scholastická literatura ani zahraniční projevy raného humanismu. Postrádáme také novinové zpravodajství. Ve srovnání s Moravou, kde se prostřednictvím jednolistových tiskovin šířily alespoň texty náboženské a školní, u nás toto médium zůstalo až do vystoupení Mikuláše Konáče vyhrazeno pouze minucím. Také z hlediska frekvence žánrů jsme vystačili s minimem (postrádáme kupř. odpustkový list, gramatiku, herbář, mapu, rétoriku, slovník a všechny ostatní projevy naukové literatury). Knihtisk v Čechách mimo to zaplatil ještě jednu daň: jazykově české prvotisky kvůli řečové bariéře nebyly atraktivní pro západoevropský trh. Tam pronikly pouze latinské texty a později různými sběratelskými cestami nanejvýše ještě česky tištěné biblické tituly. Muselo uplynout takřka sto let, než národní knihtisk získal kosmopolitnější ráz a počal se v rudolfínské době prosazovat i směrem do zahraničí.

Pouto mezi minulostí a přítomností tvořila u nás stejně jako ve Francii a Anglii bastarda, adaptovaná pro účely knihtisku z domácí rukopisné tradice. Českou bastardu jako jediné písmo domácího původu definitivně vytěsnil ve 20. letech 16. století německý švabach, jímž ostatně pracoval už 1493 Tiskař Korandy. Zatímco Francie a Anglie akceptovaly již během 15. století pro tisk národního jazyka antikvu, čeští tiskaři stojící pod kulturním vlivem Německa ji dokázali přijmout jen jako písmo latinských textů, a to až v polovině první dekády 16. století (Mikuláš Konáč). Švabach a fraktura, kterou do Čech uvedl roku 1540 Bartoloměj Netolický z Netolic, se pak vyjma spíše nahodilých pokusů o změnu typografického úzu staly do 80. let 18. století jedinými písmy obvyklými pro sazbu jazykově českých textů. Poněvadž Čechy neměly pravděpodobně až do konce 17. století samostatnou písmařskou a písmolijeckou manufakturu, veškeré matrice se nakupovaly z Německa či Rakouska. Tiskové typy však byly obměňovány vesměs pomalu, takže stylové i morfologické proměny lze u nás postihnout řidčeji nežli v cizině. Nejstarší dnes známá, ač pouze dvoulistem zachovaná publikace s ilustracemi je připsána Tiskaři Pražské bible a pochází asi z roku 1488. Zhruba v téže době připravil Konrad Stahel nejstarší ilustrovaný prvotisk moravský. Zatímco valná část moravských ilustrací má původní ráz (např. monogramista HF nebo Konrad Baumgarten), inspiračním zdrojem zjednodušených nápodob pro české prvotisky se stala knižní produkce Ulmu, Augsburku a zejména Kobergerovy tiskárny v Norimberku.

Lit.: BOHATCOVÁ, M.: Die Anfänge des böhmischen Buchdrucks im Lichte neuerer Literatur. Gutenberg-Jahrbuch 1973, s. 157-167; BOŠNJAK, Ml: A study of Slavic incunabula. Zagreb 1968; CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, A.: Die Anfänge des Buchdrucks in Böhmen und Mähren. Slavische Rundschau 12, 1940, s. 1-19; HEJNIC, J.: K počátkům českého knihtisku. Listy filologické 104, 1981, s. 102-116; HORÁK, Fr.: K istorii knigopečatanija v Čechii. Kniga 2. Moskva 1960, s. 275-285; HOŘEC, J.: Počátky české knihy. Praha 2003; KNEIDL, P.: Kronika trojánská a nejstarší prvotisky vytištěné v Čechách. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 11. Praha 1976, s. 160-188; KOPECKÝ, M.: Literárněhistorický význam našich prvotisků. In: Knihtisk v Brně a na Moravě (red. J. Kubíček). Brno 1987, s. 83-91; KVASNIČKA, Ed.: Odkud přišel knihtisk do Čech? Časopis českých knihovníků 22, 1943, s. 54-60; PAINTER, G. D.-CHRÁSTEK, D. B.: Printing in Czechoslovakia in the fifteenth century. London 1969; TOBOLKA, Zd. V.: Český slovník bibliografický. Sv. 1. České prvotisky (až do roku 1500). Praha 1910; TOBOLKA, Zd. V.: Dějiny československého knihtisku v době nejstarší. Praha 1930; URBÁNKOVÁ, E.: Inkunabelforschung in der ČSSR. Zentralblatt für Bibliothekswesen 93, 1979, s. 449-452; URBÁNKOVÁ, E.: K počátkům českého knihtisku. Věstník Královské české společnosti nauk, tř. filozoficko-historicko-filologická 4. Praha 1952; URBÁNKOVÁ, E.: Nejstarší prvotisky českého původu. In: Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do Bílé hory. Sborník prací věnovaných k 500. výročí knihtisku (věd. red. J. Polišenský). Praha 1970, s. 17-59; URBÁNKOVÁ, E.: Prameny a literatura k počátkům českého knihtisku. Sv. I/1-2, II. Praha 1984-1986; VOBR, J.: Kdo byl prvním pražským knihtiskařem v roce 1487? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 13. Praha 1997, s. 24-38.