Titulní strana

Z Encyklopedie knihy

Titulní strana (z lat. titulus = nadpis, angl. title page, fr. page de titre, něm. Titelseite) lícová část titulního listu s informačním a estetickým potenciálem textových, dekorativních a ilustračních složek, jejíž výběr a grafické uspořádání podstatně přispěly k emancipaci tištěné knihy. Prehistorie titulní strany počíná před polovinou 60. let 15. století v souvislosti s pozvolným zaváděním titulního listu. Do podoby, jak ji chápeme dnes, se konstituovala na přelomu 15. a 16. století. Forma a obsah tohoto nejvíce exponovaného prvku publikace však podléhaly až do nové doby dynamickým změnám. Hybným mechanismem byl přirozeně politický a náboženský pohyb uvnitř společnosti, který se nezrcadlil pouze ikonografií, nýbrž ve vazbě na oficiální cenzuru předurčoval výběr textových složek titulu. Dobově se však neproměňovaly pouze představy o výpovědní hodnotě titulní strany, ale i náhledy na míru propojení obsahu díla s grafickými prvky. Tu rychleji tu pomaleji byly reflektovány změny výtvarného názoru a rozvoj grafických technik, tiskových písem a písmových stupňů. Je proto nasnadě, že na koncepci i realizaci titulní strany se spolupodílely jak ekonomické možnosti tiskárny, tak také zručnost a zkušenost sazeče.V nejstarších dobách knihtisku byla titulní strana pouze nositelkou incipitu, např. „Incipit Racionale divinorum officiorum“ v Schöfferově tisku knihy Guillielma Durantiho Rationale divinorum officiorum (Mainz 1459). Později Peter Schöffer st. na titulní stranu uváděl už i samostatný název díla a jméno autora. Kupříkladu Bulla „Ezechielis prophetae“ cruciata contra Turchos vyhlášená Piem II. (Mainz 1463) v německé verzi počínala textem „Dis’ ist die bul zu dutsch die vnser allerheiligster vatter der babst Pius ... widder die snoden vngleubigen turcken“. U nás je incipitový typ poprvé doložen latinskou učebnicí Johanna Jacoba Canise De modo studendi in utroque iure (Brno 1488), kde čteme „(D)e modo in iure studendi libellu[m]“. Se zaváděním věcného názvu na titul jsme však nepospíchali. Ten v jazykově českém knihtisku přichází až u Korandova Traktátu o velebné a božské svátosti oltářní (Praha? 1493). Konstituování dalších textových složek titulní strany je během 70. let 15. století spjato s působením Erharda RatdoltaBenátkách, jehož sazeči pojali první stránku jako estetický i užitkový fenomén zároveň. Proto na titulní strany benátských kalendářů Johanna Regiomontana (Müllera), vyšlých ze společné dílny Erharda Ratdolta, Bernharda Malera a Petera Lösleina, nově zaváděli některé z doposud jen v explicitu zveřejňovaných údajů, totiž místo a dataci tisku.

Za nejstarší publikace na sever od Alp vybavené na titulní straně všemi základními textovými údaji jsou pokládány dva komentáře Johanna Glogoviensis, a to Declaratio Donati minoris de octo partibus orationis (Leipzig 1500) a Exercitium super omnes tractatus Parvorum logicalium Petri Hispani (Leipzig 1500), oba z dílny Wolfganga Stöckela. U nás si některé z těchto postupů osvojili Konrad Stahel a Matthias Preinlein, kteří na titulní straně nerozsáhlé knížky Hanse Folze Von den heissen Bädern (Brno 1495) poprvé zveřejnili v názvu i původce textu. Jméno autora na titul jazykově české publikace uvedl Tiskař Pražské bible v Petrarcově díle Kniehy dvoje o lékařství proti Štěstí a Neštěstí (Praha 1501). Titulní stranu opatřenou dle Stöckelova vzoru vůbec nejstarším domácím impresem vysadil Mikuláš Bakalář pro Kroniku o narození velikého Alexandra Makedonského (Plzeň 1513). V průběhu 16. století byly pravidelné titulní údaje o autorovi, názvu díla, místě tisku, tiskaři (nakladateli, knihkupci) a době výroby obohacovány fakultativními textovými složkami (cenzura, citát, devíza, invokace, privilegium).

Typograficko-ikonografické pojetí nejstarších titulních stran vycházelo z kánonu rukopisné knihy. K optickému zvýraznění textové složky sloužila nejprve již v minulosti povědomá xylografie. U nás první jednořádkové titulkové dřevořezby přinášejí Missale Strigoniense (Brno 1491) a Donatův Ars minor (Brno 1491), v jazykově českém knihtisku pak ilustrovaný Nový zákon (Praha 1497-1498). Smyslově aktivní červenou barvou se na titulní straně poprvé prezentuje v Čechách Agenda Pragensis (Plzeň ca 1476-1479) a na Moravě Agenda Olomucensis (Brno 1486). Francouzští a italští tiskaři přelomu 15. a 16. století namísto zastarávající xylografie sahali ke zřetelnějšímu čili vyznačovacímu písmu a vytvářeli takzvané typografické titulní strany, které se přes všechny vývojové peripetie budoucího knihtisku udržely dodnes. Závěrečná léta prvotiskové éry v Itálii přinesla navíc dosud neznámé vizuální členění textu, které pro svou neotřelost okamžitě proniklo i na titulní stranu. Je nazýváno ztrácející se sazbou. Do Čech ji zřejmě uvedl tiskař poučený zahraničními zkušenostmi, totiž Franzisk Heorhij Skoryna v biblických knihách vydaných pod společným názvem Biblia rus’ka (Praha 1517-1519). Jiným způsobem organizace zrcadla sazby bylo napodobení pohárového tvaru, v němž po zužující se sazbě následoval opět rozšířený, zpravidla impresorský text. Tento fenomén u nás s největší pravděpodobností prosadil Mikuláš Klaudyán v překladu Hermasova díla Knieha, kteráž slove pastýř (Mladá Boleslav 1518).

Spolu s textovou složkou titulní strany se vyvíjel také obrazový potenciál tvořený ilustrační a dekorativní složkou. Ta je koncentrována na střed strany (titulní dřevořez, titulní mědiryt), do spodní části (linka, širší pásový ornament, signet, viněta), anebo je rozmístěna po okrajích (linka, lišta, rám, bordura). Zatímco lištové rámy byly vytlačeny v poslední čtvrtině 16. století dynamičtější kartuší, figurálně-architektonická bordura zdobila titulní strany přinejmenším ještě 150 let. K nejstarším dokladům zapojování četných figurálních námětů na titulní borduru počítáme v Čechách Piesně chval božských (Praha 1541) z Tiskárny severinsko-kosořské. Autor architektonicky nevýrazného dřevořezu zde poprvé pracuje se čtyřdílnou kompozicí německého typu, který však pro domácí publikum invenčně adaptoval: obě delší strany bordury obsadil biblickými postavami (Šalomoun a David), nahoru uvedl Beránka s korouhví a dolní, klíčovou část zaplnil bratrským sborem zpívajícím z kancionálu. Slohově tento kompoziční topos vyspěl v dalších vydáních Písní (Alexandr Oujezdecký 1561 a Tiskárna bratrská 1564) a o desetiletí později se uplatnil v tiskárně Jiřího Melantricha z Aventinu i jinde. Jako anachronismus nebyl pociťován ještě v polovině 17. století, např. Michnova Česká mariánská muzika (Praha 1647) připravená pražskou Tiskárnou jezuitskou.Dalším zdrojem domácí figurálně-architektonické titulní strany se stala Cranachova výtvarná koncepce sebraných spisů Martina Luthera, vydávaných od roku 1550 ve Wittenberku. Na titulních stranách jsou v dominantní pozici zobrazeni po stranách kříže klečící saský kurfiřt Johann Friedrich a Martin Luther. Tento typ adorace (z lat. adorare = vzývat) převzal bezezbytku monogramista CK na titulní stranu druhého dílu české Husovy Postily a do úvodu přitištěných Epištol Jakoubka ze Stříbra (Nürnberg? 1564). Ambrož Ledecký, poučen Ammanovými knižními ilustracemi, nakreslil pro Melantrichovo čtvrté vydání Bible české (Praha 1570) širokou architektonickou borduru, jejíž čtyři symetricky umístěné výjevy se bezprostředně vázaly k centrálně umístěnému věcnému názvu. Námětová priorita horního a spodního výjevu je podtržena masivními zavilinovými kartušemi: horní nese obraz Nejsvětější Trojice a spodní zobrazuje dle Cranachova vzoru samotného Melantricha, klečícího před ukřižovaným Kristem. Na titulní straně této Bible jsou českému čtenáři také předvedeny do té doby u nás ještě ne zcela běžné, ve výklencích pilířů stojící ženské personifikace křesťanských Ctností (vlevo s kalichem a křížem Víra, vpravo v modlitebním postoji Naděje).
Bordura z roku 1541 převzatá na Michnovu Českou mariánskou muziku (Praha 1647). Vlevo Piesně chval božských [red. Jan Roh] (Praha, Tiskárna severinsko-kosořská 1541). Červeno-černá titulní strana s bordurou (pod nohama krále Šalomouna letopočet 1541, vpravo král David, dole zpívající sbor). Repro: Tobolka 1927. Vpravo Michna z Otradovic, Adam: Česká mariánská muzika (Praha, Tiskárna jezuitská [faktor neznámý] 1647). Titulní strana s toutéž, ale opotřebovanou bordurou. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 54 E 46.
Na přelomu 16. a 17. století figurální borduru s kartušemi užívalo již více českých tiskáren. Jiří Černý z Černého Mostu ji poprvé u nás představil technikou mědirytu v knize emblemat Juana de Borji Empresas morales (Praha 1581). Za zmínku stojí také manýristická figurální bordura druhého vydání Mattioliho Herbáře (Praha 1596). Vznikla prací Josta Ammana pro frankfurtské vydání 1590, jehož štočky si Daniel Adam z Veleslavína do pražské reedice jen zapůjčil. Heraldické motivy přináší krásně vypravená vstupní strana Paprockého díla Diadochos, id est Successio jinák Posloupnost knížat a králův českých (Praha 1602), tištěného u dědiců Jana Schumanna. Architektonicky zpracovaný portál, který už není nositelem pouhých personifikací, ale funguje jako věcná ilustrace naukového díla, vidíme na německé příručce Gabriela Krammera Architectura von den fünf Seülen sambt iren Ornamenten und Zierden (Praha 1606). Není to však původní domácí počin, nýbrž reedice doplněná kopiemi obrazových příloh, které nakladatel Marcus Sadeler nechal pořídit dle šest let starého kolínského vydání Johanna Bussemachera (činný 1580-1613). Borduru s nadnárodně typizovanými hudebními motivy, totiž králem Davidem, Orfeem a sv. Cecilií, užil tiskař Mikuláš Štraus ze Štrausenfeldu pro Liber I. missarum Charlese Luythona (Praha 1609).

Snahu o potlačení renesančního „vyprávěcího“ potenciálu dokládá mědirytem kresebně rozpracovaný motiv polních květů na titulu Lodereckerovy úpravy Vrančićova slovníku Dictionarium septem diversarum linguarum (Praha 1605), který vydal Štraus s Dačickým. Netradiční titulní stranu organizovanou do dvou podélných významových plánů vykazuje soubor bajek Theatrum morum. Artliche Gesprach der Thier mit wahren Historien zu Lehr (Praha 1608). Bajky vytiskl Pavel Sessius s výtvarnou pomocí rytce Egidia Sadelera ml., který pro asociativní titul použil motivů ze staršího nizozemského vydání 1567. Ojedinělé snahy jazykově českého knihtisku vyrovnat se estetické úrovni domácích cizojazyčných publikací a ovšemže i zahraniční produkci dokládá mimo jiné Samuel Adam z Veleslavína. Jeho tiskárna jako jedna z prvních u nás opatřila původní české dílo umělecky progresivní mědirytovou titulní stranou. Jde o Theatrum divinum, to jest Divadlo boží Matouše Konečného (Praha 1616). Spatřujeme tu osm miniatur, jejichž společným motivem je Stvoření světa. Jednotlivé obrázky mají rytou legendu, ale vlastní červeno-černý věcný název je ještě pořízen sazbou. Předlohou byl pravděpodobně úvodní list Boissardova objemného díla Theatrum vitae humanae (Metz ca 1590) s emblémy od synů Theodora de Bry. Miniatury, jejichž náměty vycházely přímo z textu knihy, se staly oblíbeným kompozičním prvkem titulů až do 18. století, např. ve Fischerových Knihách hospodářských (Praha 1705-1706).

Titulní strana Bridelových Jesliček (Praha 1658). Bridel, Bedřich: Jesličky, staré nové písničky (Praha, Tiskárna jezuitská [faktor neznámý] 1658). Anonymní titulní bordura mimo jiné s andílky držícími nástroje Kristova utrpení. Národní knihovna ČR (Praha), sign. 54 F 113.

Budoucí vývoj knižního umění naznačuje mědirytová titulní strana Žaltáře (Praha 1618), který vyšel z dílny Daniela Carolida z Karlsperka. Umělec Peter Rollos st. zobrazil architektonický portál s baculatými andílky a po boku stojícími postavami Mojžíše a Árona. V klíčové kartuši, umístěné pod rytým textem, klečí král David a před rozevřeným žaltářem, obklopen niterně zaujatými zpěváky a posluchači, přednáší své žalmy. Ještě markantněji se nový sloh hlásí na Rollosově přeplněné titulní rytině o dva roky mladšího díla Kancionál anebo Zpěvové církve evangelistské staří i noví (Praha 1620). Frekvence většiny renesančních výtvarných schémat v dalším vývoji slábla. Nejdříve titulní stranu opouštěly geometrické rámy a s nástupem frontispisu také manýristické a barokní bordury. Na uprázdněná místa sazeči rozvinuli narůstající textové údaje. Frontispis zdomácňoval ovšem pozvolně, neboť tiskárnám vládly též finanční zřetele. Minimalizace nákladů nutila výrobce ulpívat na tradici a z šetrnosti užívat stylově zaleželý repertoár, přestože se výtvarný názor společnosti kontinuálně vyvíjel. Dle konzervativního názoru, co je staré, je i dobré, byly ještě v 17. století knihy starověkých klasiků a náboženské a jiné texty, procházející časem nepřetržitě již od středověku, vypravovány s velkou typografickou setrvačností. Kupříkladu Ovidiova Elegia de nuce (Brno 1615), tištěná u Kryštofa Haugenhoffera, má starou a opotřebovanou borduru nesoucí raně renesanční delfíny, mořské panny a Tritona.

I přes tuto setrvačnost barokní titulní strana nový, podstatně odlišný výraz získala. Dekorativně ilustrační složka postoupila na celostranný frontispis a vizualizaci textu, neomezovaného již středovým polem bordury či velikostí miniatur, zajistilo pestré střídání písmového materiálu. Výrazovou čistotu typografických titulních stran však většinou narušoval horror vacui, jemuž setrvačně čelily vsouvané signety a viněty. Pokud publikaci většinou z finančních důvodů nedoprovázel frontispis a pokud se ani typografický repertoár nestal jediným výrazovým prostředkem titulní strany, takřka až do 18. století přežíval topos portálového orámování. Namísto harmonicky uspořádaných architektonických segmentů však nastoupil rafinovaný shluk sloupoví, samostatných oblouků, podstavců, výklenků a kartuší, které byly zaplněny alegorickými postavami a výjevy. Kupříkladu dílo litoměřického biskupa Maxmiliána Rudolfa Šlejnice (Schleinitze) Memorabilium Romanorum exornatorum poëtice (Praha 1658) přináší ve Škrétově a Smíškově verzi, objednané pražskými jezuity, nesouměrnou architekturu zabydlenou klíčovými erby a znaky a třemi alegorickými postavami (polonahý Chronos s kosou, sedící Historie a Umění). Mědirytová technika dovolovala okraje titulu pokrýt také drobnými portrétními medailony, miniaturními panopliemi a emblematy, avšak u nás ve srovnání s cizinou výrazně méně.

Poněvadž převážnou část zakázek domácích tiskáren 17. a 18. století tvořila nově vznikající rekatolizační literatura, na titulních stranách se prosazoval spíše konvenční náboženský nežli světský ikonografický aparát. I toto směřování však může leckdy překvapit, jak namátkou dokládá Bridelova vánoční poezie Jesličky, staré nové písničky (Praha 1658), které vydala opět Tiskárna jezuitská. Rytecká práce takřka amatérského duktu zde totiž kontrastuje s rafinovanou kompozicí jednotlivých motivů (pod oblakem se Svatou Trojicí visí nad mariánským medailonem s růží kostelní drapérie, v níž je posazen věcný název, a andílci, rozhýbaní po stranách, drží nástroje Kristova umučení). Mnohovrstevnost knižní grafiky 17. století přímo učebnicově dokládá Rosa Boemica sive Vita sancti Woytiechi od Matěje Benedikta Boleluckého z Hradiště (Praha 1668). Karel Škréta a Jan Gaspar Dooms toto hagiografické dílo metaforizovali mohutně se pnoucí růžovou ratolestí. Náboženská ikonografie naopak pronikla i do titulních medailonů některých světských žánrů, např. Jan František Novák Nový titulární kalendář ke cti sv. Václava … k létu Páně 1712 (Praha 1711?), Syllabikář český pod titulem s. Jana Nepomuckýho (Brno 1725) apod.
Schantzova titulní rokajová viněta (Praha 1755). Kristián z Koldína, Pavel: Práva městská Království českého (Praha, František Hynek Kirchner 1755). Titulní strana s mušlovitou a plaménkovou rokají doplněnou českým lvem v kartuši, personifikovanou Spravedlností a Hojností držící příslovečný roh (starořecká bohyně Gáia? Démétér?). Mědiryt dle vlastní kresby provedl Christian August Schantz. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. CG III 9.

Intimita rokoka a klasicismu zapůsobila na evropské i domácí knižní umění 18. století mimo jiné zmenšováním knižních formátů. Ubývalo tak místo pro obsáhlé, vícesložkové barokní názvy a titulní strana se postupně oprošťovala od širokých iluzivně pracovaných bordur. Namísto rámů z levných, ale stereotypních pásových ornamentů se uplatnily pro rokoko charakteristické dekorační prvky jako antická girlanda, feston a rokoková tyč, objevující se nad impresem. Výrazová zjemnělost těchto prvků dobře rezonovala s nitkovitou kaligrafií iniciálových signetů, ba kongeniálně splývala s rytým textem titulní strany, např. Karl von Eckartshausen Bůh jest nejčistší láska (Kutná Hora 1798). Soudobému zjemnělému vkusu nevyhovovala ani těžkopádná viněta, kterou vystřídaly roh hojnosti, lyra anebo trojice řeckých bohyň půvabu (Charitek čili Grácií). Kirchnerův tisk Práv městských Království českého od Pavla Kristiána z Koldína (Praha 1755) ukazuje, že funkci viněty převzala též efektní rokaj lemovaná zdrobnělým plaménkovým motivem. I přes tento útlum narativní obrazová složka titulní strany nezanikla. „Vyprávěcí“ potenciál dostal opět podobu viněty. Ta však už nebyla koncipována jako ornament či náboženský symbol, nýbrž jako drobná textová ilustrace. Zatímco v zahraniční knize se tento typ obrazového doprovodu prosadil už počátkem 18. století, dílny Jana Jiřího Balzera, Jana Berky a jiných domácích umělců ho běžně produkovaly až v druhé polovině století, např. Bohuslav Balbín Bohemia docta (Praha 1777 a 1778), Josef František Jaroslav Schaller Topographie des Königreichs Böhmen (Praha-Wien 1785-1791), Nejedlého překlad Gessnerova díla Dafnis a první plavec (Praha 1805).

V klasicismu přišly do módy znovu antické motivy, zvláště skupinky baculatých amoretů, hermovky (pilíře či pilastry zakončené bystou), piedestaly a vázy. Jak dokládají mimo jiné titulní strany Puchmajerových Nových básní (Praha 1798) nebo Gessnerových ód Smrt Abelova (Praha 1804), obecné snahy po vnějškové reorganizaci společnosti, výchovy i života vůbec našly paralelu v uměleckém příklonu k antické kráse, vyváženosti, uměřenosti a chladné symetrii. Tento ideál se v knižním umění přelomu 18. a 19. století neprojevuje ani tak změněným výtvarným pojetím titulní strany jako spíše jednoduchou a jednobarevnou typografií, která těžila ze střízlivé antikvy pozvolna přijímané i mezi tisková písma jazykově české knihy. Biedermaier první poloviny 19. století upřednostňoval naopak drobné květinové motivy a vůbec tíhl k romantické citovosti. Příklon k přírodě je patrný mimo jiné na výtvarném pojetí titulní strany Čelakovského prvotiny Smíšené básně (Praha 1822).

Umělci angažovaní v knižní ilustraci již před polovinou 19. století sahali především k litografii. Jednu z prvních litografovaných titulních stran, na níž se výrobně podílel Alois Senefelder, objevíme před notovou přílohou spisku Franze Antona Gaheise de Paula Bürgerfeyer am 30. October 1804, bey der Einsetzung des …Stephan Edlen von Wohlleben ... in die Würde eines Bürgermeisters der K. k. Haupt- und Residenz-Stadt Wien (Wien 1804). Tutéž techniku Senefelder prezentoval na titulní straně své učebnice Musterbuch über alle lithographische Kunstmanieren, welche die Königliche allein privilegirte Steindruckerey von Aloys Senefelder, Franz Gleißner & Comp. in München … zu liefern im Stande ist (München 1808). U nás jedny z nejstarších ukázek objevíme v Schönfeldově pokračování Krameriova časopisu Čechoslav (Praha 1824-1825) a v Desatero Božích přikázání Franze Rittlera (Praha 1827). Nová technika lépe nežli mědiryt vyhovovala jednak kresebně měkkým, vzdušným titulním kompozicím a jednak umožňovala do ohýbaných řádků lehce kreslit pseudobarokní toskánku, jejíž písmové sady v českých tiskárnách 20. let 19. století většinou ještě chyběly. Dokladem panujícího historismu může být také mohutný gotický interiér titulní strany almanachu Pomněnky na rok 1846 (Praha 1845?), pracovaný technikou litografie.


Lit.: ADLEROVÁ, E.: Z dějin titulního listu. Ročenka československých knihtiskařů 18, 1935, s. 13-39; BELLOT, J.: Zur Gestaltung des Titelblatts und zur Einführung der Bordüre im Augsburger Frühdruck 1500-1518. Aus dem Antiquariat 3, 1986, s. A107-A112; BIALOSTOCKI, J.: Stil und Ikonographie. Studien und Kunstwissenschaft. Dresden 1966; BOGENG, G. A. E.: Über die Entstehung und die Fortbildungen des Titelblattes. Buch und Schrift 3, 1929, s. 74-94; BOHATCOVÁ, M.: Výzdoba titulních stran ivančických a kralických tisků. Z kralické tvrze 13, 1986, s. 15-22; BUTSCH, A. F.: Die Bücher-Ornamentik der Renaissance. Eine Auswahl stylvoller Titeleinfassungen, Initialen, Leisten, hervorragender italienischer, deutscher und französischer Officinen. Bd. 1 (Aus der Zeit der Frührenaissance), Bd. 2 (Die Buch-Ornamentik der Hoch- und Spätrenaissance). Leipzig-München 1878-1881; DONAT, D.: Zu Buchtiteln und Titelblättern der Barockzeit. In: Orbis scriptus. D. Tschižewskij zum 70. Geburtstag (hrsg. von D. Gerhardt). München 1966, s. 163-167; FINSTERER-STUBER, G.: Geistige Väter des Abendlandes. Eine Sammlung von 100 Buchtiteln antiker Autoren. Stuttgart 1960; GOLDSCHMIDT, E. Ph.: The printed book of the Renaissance. Amsterdam 1966; GOLLOB, H.: Wiener Titelblätter und Signete der Renaissancezeit. Gutenberg-Jahrbuch 1942-1943, s. 198-213; GÖTZE, Al.: Die hochdeutschen Drucker der Reformationszeit. Berlin 1905 (repr. 1963); GRAY, N.: Nineteenth century ornamented types and title pages. London 1951; HARMS W.: Pragmmatisches auf Titelblättern naturkundlicher Werke der Barockzeit. Frühmittelalterliche Studien 12, 1978, s. 326-355; HOFER, Ph.: Baroque book illustration. Cambridge 1951; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; JIRÁT, V.: Odraz obrozenské kultury v knižní výzdobě. Český bibliofil 12/2, 1940, s. 60-67; JOHNSON, A. F.: A catalogue of engraved and etched English title-pages. Oxford 1934; JOHNSON, A. F.: A catalogue of Italien engraved title-pages in the XVIth century. Supplement of bibliographical Society 1936, s. 1-27; KIESSLING, G.: Die Anfänge des Titelblattes in der Blütezeit des deutschen Holzschnitts (1470-1530). Buch und Schrift 3, 1929, s. 9-45; KNEIDL, P.: O českém titulním listu. Typografia 93, 1990, s. 254-257; KOHÚT, L.: Kapitoly z výtvarných dejín knihy. Bratislava 1970; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LOTZ, A.: Die neue Formenwelt im Buchschmuck des 16. Jahrhunderts. Philobiblon 8, 1935, s. 203-219, 253-287; LOTZ, A.: Ornamentaler Buchschmuck im deutschen Barock und Rokoko. Philobiblon 11, 1939, s. 233-254; MUZIKA, Fr.: Krásné písmo ve vývoji latinky. Sv. 1-2. Praha 1963; NESBITT, Al.: 200 decorative title-pages. New York 1964; POKORNÝ, P. R.: Nad barokním titulním listem. Heraldická ročenka 1976. Praha 1976, s. 87-90; PRAHL, R. (a kol.): Prag 1780-1830. Kunst und Kultur zwischen den Epochen und Völkern. Praha 2000; RATH, E. von: Zur Entwicklung des Kupferstichtitels. Buch und Schrift 3, 1929, s. 51-56; SCHMITT, A.: Zur Entwicklung von Titelblatt und Titel in der Inkunabelzeit. Beiträge zur Inkunabelkunde, 3. Folge 8, 1983, s. 11-29; SCHULZE, Fr.: Das lithographische Titelblatt. Buch und Schrift 3, 1929, s. 57-58; SMITH, M. M.: The title-page, its early development 1460-1510. New Castle (DE) 2001; SONDHEIM, M.: Das Titelblatt. Mainz 1927; VOLAVKOVÁ, H.-HAMANOVÁ, P.: Titulní listy a ilustrace Václava Hollara. Hollar 29, 1957, s. 97-120; WOLFF, H.: Die Buchornamentik im 15. und 16. Jahrhundert. Bd. 1-2. Leipzig 1911-1913.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.