Tiskař

Z Encyklopedie knihy

Tiskárna (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 17, tabule XIV. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.

Tiskař (angl. printer, fr. imprimeur, něm. Buchdrucker, Drucker nebo Druckherr) v širším slova smyslu majitel či nájemce tiskárny, v užším pojetí zaměstnanec obsluhující knihtiskařský lis. Ještě během počátečních desetiletí knihtisku se vlastník živnosti na výrobním procesu fyzicky podílel (termín ,Buchdrucker‘ jakožto označení profese přichází poprvé např. v městských knihách 1471 Basilej, 1474 Augsburk). Vyráběla-li dílna speciální drobné komerční zboží, totiž odpustkové listy či devoční deskotisky, majitel získal označení „Briefdrucker“ nebo „Heiligendrucker“.

Počínaje přelomem 15. a 16. století řemeslo získalo díky dělbě práce a vyššímu počtu zaměstnaných pomocníků kolektivní charakter. Vlastník tiskárny (ovšemže s výjimkou malokapacitní) fungoval proto již jen jako principál. Ten se manuální práce zbavil, ale z ekonomických důvodů nezřídka provozoval ještě ruční papírnu a obchod s tištěným zbožím. Na tyto provozy jen dohlížel. Navzdory dělbě práce principál jako jediný reprezentoval živnost navenek a vlastnickoprávní vztah k ní i k zisku z prodeje osvědčoval svým jménem v knižním impresu. Poněvadž v drtivé většině případů konkrétní zaměstnance a jejich podíl na výrobě neznáme, badatelům o dějinách knihtisku nezbývá nic jiného než principála ztotožňovat s výkonným sazečem a tiskařem.

knihtiskařském řemesle se stýkala manuální práce s aspekty uměleckými. Proto jen málo tiskařů vzešlo z diametrálně odlišné profese (např. tkadlec Peter Drach st., krejčí Sixt Palma Močidlanský). Naopak ani v 15. století, ani později nebylo výjimkou, že tiskař předešle působil jako písař a rubrikátor (Johann Bämler), zlatník (Johann Gutenberg, Alfonso Fernandes de Córdoba, Prokop Waldvogel) či malíř (Erhard Reeuwich, Anton Sorg, u nás Kašpar Kargesius z Haselštejna, Michael Peterle st., Mikuláš Štraus ze Štrausenfeldu). Stejně tak nesmí překvapit, že získal filozofické, popřípadě lékařské, právnické či teologické vzdělání a řemeslo, nebo spíše uměleckou činnost (lat. ars impressoria, angl. art of printing, fr. art d’imprimer, něm. Buchdruckerkunst) provozoval jako graduovaný bakalář či magistr. Tak tomu bylo zřejmě již u Gutenberga a zcela jistě u dalších vzdělanců, k nimž patřili mimo jiné Pamfilo Castaldi, Hans Folz, Johann Froben, Nikolaus Goetz, Ulrich Han, Heinrich Knoblochtzer, Hans Koch, Lambert Palmart, Johann Schott, Michael Wenssler a Ulrich Zell. Nemálo tiskařů si tak mohlo příjmy vylepšovat i působením v městských nebo církevních funkcích (Albrecht Pfister jako sekretář bamberského biskupa, u nás snad poprvé Pavel Severin z Tiskárny severinsko-kosořské, který v letech 1534-1537 zastával úřad staroměstského purkmistra). Pakliže se tiskaři převahou věnovali jiné profesi a dílenskou práci vykonávali pouze tehdy, byli-li objednavatelem vyzváni, hovoříme o tiskařích intermitujících (lat. intermittere = přerušovat). Starší německá odborná literatura ve snaze postihnout typický jev éry prvotisků, totiž nestálost v místě působení, zavedla nadto ještě termín kočovný tiskař.

Tiskařovy nástroje (Leipzig 1740). Gessner, Christian Friedrich: Die so nöthig als nützliche Buchdruckerkunst und Schriftgießerey (Leipzig, Christian Friedrich Gessner 1740–1745). Díl první (1740), tabule za pag. 174 (zleva nahoře kámen na roztírání a ředění barvy, tampony, uprostřed tisková forma ležící pod otevřeným nakládacím poklopem a rámečkem, dole potřeby pro uzavírání formy, úpravu a čištění sazby). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AY II 31.

Tiskař vedle nepochybně žádoucí manuální zručnosti v pracích grafických a knihvazačských osvědčoval denodenně také úroveň osobní kultury. Vysokým podílem intelektuální práce se lišil od většiny ostatních řemeslnických profesí. Znal nejeden cizí jazyk. Musel se orientovat v živé politické atmosféře a v domácí i zahraniční konkurenci. Byl seznámen s literárním terénem, čtenářskými zájmy (poptávkou) a soudobými uměleckými trendy. Tyto znalosti mu pomáhaly při stavbě edičního programu a v rozhodování o investicích do vlastní nakladatelské činnosti, poněvadž ne všechny zakázky přicházely od profesionálních nakladatelů, autorů a dalších soukromníků. Při výběru titulů musel reagovat pohotově zejména ve sféře čtenářsky vděčných konfesijních polemik, novinových letáků s aktuálním zpravodajstvím a lékařsky osvětových návodů v dobách epidemií. Pokud nezaměstnával vlastního korektora a kastigátora, byl zároveň editorem i oprávcem sazby. Nadto musel mít také schopnosti obchodní. Ty potřeboval například u nákupu papíru a v souběžných aktivitách knihkupeckých. Komerční zřetele nejednou přiměly tiskaře k vzájemné kooperaci. Vznikala tak jakási stálá výrobní sdružení (sevillská Tiskárna německých společníků) a ještě častěji nárazová kapitálová společenství (Ulrich Gering, Michael Friburger a Martin Crantz v Paříži 1470-1473, u nás zřejmě poprvé Mikuláš Konáč z Hodiškova a Jan Wolf 1507).

Tiskař nezřídka kolem sebe shromáždil kruh názorově spřízněných (kmenových) autorů, překladatelů, výtvarných umělců a kulturněpolitických činitelů. Ti pak spoluvytvářeli ediční program, s tiskařem stáli u zrodu periodické žurnalistiky a vůbec kultivovali celou společnost. Estetická úroveň a technická bezchybnost publikací nebyly ovšem limitovány pouze vybavením tiskárny, manuálními, ekonomickými a časovými možnostmi tiskaře, ale i niterným vztahem výrobce k autorovi, jeho dílu a ke čtenáři. Jedna skupina původců se tak podbízela vkusu publika a zanechala po sobě pouhé řemeslné výrobky (ba i takové, pro něž v německém knihtiskařském slangu existovalo hanlivé označení ,Hudeley‘), kdežto na produkci jiných je patrné, že knihtisk chápali jako službu s vysoce kvalifikovaným společenským dopadem. V souvislosti s industrializací a rozvojem tržního hospodářství se však zakotvení tiskaře ve společnosti měnilo. Do pozice osvíceného řemesla se v 18. století mohutně vklínili samostatní nakladatelé a knihkupci, kteří tiskařům významnou část mimovýrobních aktivit odňali, čímž jejich role uměleckého a vůbec duševního předvoje postupně slábla.

Explicity a impresa publikací užívají pro označení tiskaře tyto termíny: auctor, calcographus (chalcographus), Drucker, impressor (impressator), pressor (presař), stampator, typographus. Též se objevuje fráze „in formularia literarum arte opifex“. Činnost bývá obvykle označována výrazy: excudit (excudebat, excussit, excussum), gedruckt, impressit (impressum). Slovesné tvary jsou však často nahrazeny poznámkou o vlastnictví tiskového písma (velmi často v souvislosti s institucionální tiskárnou): characteribus, formis, literis, typis. Zvláště v počátcích knihtisku může tato označení na důkaz pečlivosti, přičinlivosti a pracovitosti doprovázet ještě floskule „arte et industria diligentia“.

Zakladatelé knihtisku v jednotlivých místech jsou označováni termínem prototypograf. Jedním z charakteristických rysů nejstarší fáze je anonymita původců tisku, přetrvávající formou neúplných impres ovšem i v pozdějších stoletích (typographus ignotus). Snahy po nekonfliktní atribuci vedou moderní inkunábulistiku (ISTC) k čím dál častějšímu užívání jména pomocného namísto konkrétní osoby spojované s tiskem sice tradičně, ale málo přesvědčivě. Tak je tomu kupříkladu u artefaktů, které se dříve pokládaly za práce Johanna Gutenberga a nyní jsou dle typologických příbuzností připsány Tiskaři „B 36“, Tiskaři „B 42“ a Tiskaři Balbova Catholiconu (ba v některých případech je společný jmenovatel identifikován jako takřečené Mohučské písmo „B 36“). K volbě pomocného jména může posloužit také pouhý dílčí rys písma (Tiskař bizarního R), anebo zřídka užívaný monogram (benátští Tiskaři PF, BR, SF a ZF z roku 1478). V souladu s touto zahraniční praxí jsou dnes čtyři ze sedmi řemeslníků působících před rokem 1500 v Čechách označováni jako Tiskař Arnoštových Statut, Tiskař Žaltáře, Tiskař Pražské bible a Tiskař Korandy. Praxe uvádět v knize jméno původce tisku se vžívala pomalu. Nejstarší známý tiskařský explicit, v němž původci Johann Fust a Peter Schöffer st. vystoupili z anonymity, má Psalterium cum canticis (Mainz 1457). Mezi první typografy, jejichž jména se v polovině 70. let objevila na titulní straně, patří Gabriele di Pietro z Benátek (1472-1487). Nejstaršími tiskaři v Čechách, jejichž jména lze číst v knihách samotných, jsou Johann Alacraw, Martin z Tišnova a Mikuláš Bakalář. Prvními a zároveň také neanonymními řemeslníky na Moravě jsou Konrad Stahel a Matthias Preinlein.

Jména tiskařů jsou v explicitech či impresech otiskována v historické jazykové podobě, ať již hláskoslovné (Labaun = Laboun, Fetterle = Vetterle, Ochs = Oks), či tvaroslovné („Ex typographia Matthaei Vvelaci“ = Matthäus Welack, „Gedruckt bei Jeremia Dümlern“ = Jeremias Dümler, „In der J. G. Cotta’schen Buchhandlung“ = Johann Georg Cotta). Identifikaci tiskařů neztěžuje jen pouhý monogram (NF = Nicolaus Finitor čili Mikuláš Konáč z Hodiškova), ale i geonym (Jiřík Rožďalovský = Jiří Melantrich z Aventinu), prenonym (Georgius = Jiří Štyrsa), převážně latinizovaný traduktionym (Coluber = Jan Had, Olivicenus = Pavel Olivetský z Olivetu) stejně jako ojedinělý numeronym (Jan Mantuán Fencl, Štěpán Šefránek). Problémy přináší také shoda křestních jmen otců a synů, na níž v impresech zvlášť upozorňováno není (otec Peter Schöffer st. a stejnojmenný syn Peter Schöffer ml.). Někdy jméno v impresu doprovází pouze obecné apud (u, v, při), excussum (vykonáno), prodierunt (vyšlo, objevilo se) či venundantur (na prodej). Poněvadž zde všude přichází v úvahu spíše jméno knihkupce a nakladatele, konkrétní odpovědnost musí být zjištěna z odborné literatury. U jmen principálů bývá v impresech často zmiňováno, že dosáhli určitého postavení cestou privilegia (privilegovaný tiskař). Tyto formulace zvyšovaly prestiž dílny a působily jako ochranný štít proti patisku (František Antonín Hirnle).

Zvláště výkonní a ambiciózní tiskaři z kulturních a správních center usilovali o úzkou spolupráci se státním aparátem, církevní správou či významnými institucemi. Jejich zakázky vylepšovaly prestiž i hospodářské výsledky a volná kapacita dílny pak mohla být věnována méně komerčním edičním zájmům. Výsadu k tomuto typu podnikání zajišťovala privilegia, která se však nevztahovala k tiskárně jakožto firmě, nýbrž jen na fyzického tiskaře. Privilegia nebyla automaticky přenosná ani v rámci tiskařské dynastie a o obnovení výsady se po smrti držitele vždy žádalo znovu. Panovníkem jmenovaný „dvorský“ tiskař realizoval především úřední artikule, patenty, zemská zřízení apod. U nás se titul poprvé objevuje v sekundární literatuře související s Bartolomějem Netolickým z Netolic 1547-1549, ale úřední jmenování není podloženo ani archivním materiálem, ani formulací v tiscích samotných. Na pražských impresech se takto titulují až Jan Schumann st. a ml. 1588-1594, pak následuje Judita Bylinová 1623, Jan Bylina a Jiří Šípař 1640-1645, Ludmila ml. Sedlčanská z Karlova 1657-1664, její vnuk Daniel Michálek 1688 a Eva Polexina Michálková 1689, Karel Ferdinand Arnolt z Dobroslavína 1692-1740, Karel František Rosenmüller ml. 1741-1745 (a jeho nástupci Žofie Jana Rosenmüllerová 1746-1751, František Ignác Kirchner 1752-1759, Žofie Jana Kirchnerová-Rosenmüllerová 1760-1761, Jan Josef Klauser 1762-1771 a Žofie Jana Klauserová-Kirchnerová-Rosenmüllerová 1771-1780), Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld 1790-1823, Bohumil Haase st. 1824 atd.

Zakázky úředních publikací pro české stavy realizoval „stavovský“ tiskař sídlící v Praze (snad 1609-1616 Pavel Sessius, 1717-1726 Wolfgang Wickhart 1717-1726 v době pronájmu Tiskárny arcibiskupské, 1726 Karel Jan Hraba a 1735 Hrabovi dědicové, 1738-1790 Jan Karel Hraba, 1784-? Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld, 1793-1794 Antonín Hladký, 1804-1824 Bohumil Haase st. a 1825-1828 jeho synové). Publikace regionálních úrovní státní správy tiskl „dikasteriální“ a „guberniální“ čili „krajský“ tiskař (Josef František Neumann 1785-1786 a 1793 v Brně, Jan Hostivít Pospíšil 1812-1856 v Hradci Králové, Jan František Žďarsa 1816 v Českých Budějovicích, František Alois Jeřábek 1820 v Mladé Boleslavi, Josef Jeřábek 1820-1821 a František Jeřábek 1825-1833 ve Slaném, Alois Josef Landfras 1827 v Jindřichově Hradci).

Direktáře a katechismy pro příslušnou diecézi tiskl „biskupský“, „arcibiskupský“ či „kardinálský“ tiskař (Pavel Sessius 1625-1626 v Praze, František Jiří Josef Škrochovský 1728-1742 a Jan Karel Laube 1744-1768 v Litoměřicích, Jan František Žďarsa 1793-1826 v Českých Budějovicích, Antonín Alexandr Škarnicl 1803-1815 v Olomouci, Jan Hostivít Pospíšil 1822-1856 v Hradci Králové). Učebnicovou literaturu a příležitostnou tvorbu univerzitního okruhu realizoval tiskař „Pražské akademie“ (Pavel Sessius 1618-1620) či „univerzitní“ tiskař usedlý opět v Praze (1720 Jan Václav Helm, 1738-1746 Jiří Laboun ml., 1774 Karel Samm, 1774-1775 Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld). Tiskařem Královské české učené společnosti byl 1801-1803 František Alois Jeřábek.

Finanční, materiálové, prestižní i duševní aspekty knihtiskařského řemesla vedly k tomu, že tiskař živnost záměrně formoval jako rodinný podnik. Dynastický princip byl přerván, zemřel-li principál bez nástupců. Pak dílna končila, jak ustanovoval testament, anebo v dražbě (Jan Bylina st., Alexandr Oujezdecký, Jan Kliment Tibelli). Kontinuitu naopak zaručovali mužští dědicové (haeredes, Erben). Do funkce principála tak mohl nastoupit zletilý a v řemesle vyučený syn (filius, Sohn). Nesplňoval-li potomek tyto podmínky, dílnu na nutnou dobu převzala takzvaným vdovským právem pozůstalá manželka (vidua, Witwe). Podpory se jí dostalo od organizačně a technicky zdatného faktora („vytištěno v Praze u Žofie Kirchnerové … skrz Františka Karla Ungera faktora 1760“). Zisk se dělil dle velikosti dědických podílů mezi vdovu, pozůstalé děti a jiné subjekty (v Čechách za první tiskařky vdovy považujeme Kunigundu Hadovou 1543/44?, 1578-1579 a Markétu Kozlovou 1566?-1567). Jakmile mužský potomek splnil podmínky převzetí, nechal si obnovit rodinná privilegia a vdova se z živnosti stáhla (Kateřina Eufrosina Arnoltová z Dobroslavína x Karel Ferdinand Arnolt z Dobroslavína, Eleonora Jeřábková x Karel Josef Jeřábek, Ludmila nejml. Sedlčanská ze Šarfenberka x Daniel Michálek). Pokud však ovdovělá principálka nečekala a uzavřela sňatek s faktorem, novomanžel s případnými nezletilými potomky vyženil i tiskárnu a stal se jejím jediným vlastníkem a novým principálem (Dorota Hradecká z Kružnova x Vít Jindřich Ettel a desítky dalších případů). Provdala-li se vdova po tiskaři za příslušníka jiného řemesla, právo k vedení živnosti naopak ztrácela (Ludmila nejml. Sedlčanská ze Šarfenberka). Mnoho vdovských tiskáren bez potomků však smetla konkurence (Magdaléna Anežka Benneková x Karel František Rosenmüller st., Kateřina Černochová x Jan Karel Jeřábek, Anna Zuzana Hampelová x Karel Jan Hraba, Ignácia Josefa Jeřábková x Karel Josef Jauernich, Kateřina Labounová x František Alois Jelínek, Terezie Františka Svobodová x Jan Silvestr Siedler). Dcery tiskařů si nezřídka vybíraly za životní partnery svobodné či ovdovělé principály, anebo faktory (tak se do rodiny Jáchyma Františka Prachina přiženili Václav Urban Suchý, František Petr Hilgartner a František Augustin Höchenberger).

Poněvadž dědicové měli zájem transparentně deklarovat nové vlastnické vztahy k dílně i k zisku z prodeje, stávající forma impresa byla změněna takřka okamžikem smrti zůstavitele („vytištěno v Starý Praze u dědičův Jana Karla Jeřábka skrze Jana Adama Cecinkara faktora léta 1706“). Impresa dědiců se k zůstaviteli hlásila odkazem „in officina“ či ještě častěji vlastnickým „typis“ (např. před Melantrichovou smrtí v listopadu 1580 jedno z jeho impres znělo „apud Georgium Melantrichum ab Auentino“ a po převzetí tiskárny dědici 1580-1581 se změnilo na „typis Melantrichianis“). Obdobné „typis Peterlinis“ přichází roku 1594 (Michael Peterle ml. zemř. 1593), „typis Schumannianis“ 1594-1628 (Jan Schumann st. zemř. 1594), „apud Ionatam Bohutsky, typis Nigrinianis“ 1609 (Bohutský pracoval tiskařským materiálem Jiřího Černého z Černého Mostu, který zemřel 1606), „typis Samuelis Adami a Veleslavina“ 1612 (mladý Adam dosáhl v tomto roce plnoletosti, ale Jan Bohustký z Hranic mu tiskárnu oficiálně předal až 1613), „typis Hampelianis“ 1695-1713 (Jan Mikuláš Hampel zemř. 1694), „typis haeredum Caroli Joannis Hraba inclyti Regni Bohemiae statuum typographi“ 1735-1738 (Karel Josef Hraba zemř. 1735), „typis Tibellianis“ 1775-1782 a 1784-1806 (Jan Kliment Tibelli zemř. 1775) apod.

Latinskému termínu „typis“ odpovídalo německé „Druckerey“ a české „impresí“ anebo „vytištěno písmem“ (např. „Impresí Jana Šumana“, „in der Hampelischen Druckerey“, „Hilgartnerovským písmem“). Nelze však pominout, že těmito frázemi se nepostihovala pouze činnost tiskáren v provizorním dědickém období. Všechny uvedené výrazy a slovní obraty vyjadřovaly vlastnický vztah k živnosti vůbec a užívaly se i během principálova života, např. „typis Nigrinianis 1605“ (Černý zemř. 1606), „typis Pauli Sessii 1619“ (zemř. po 1631), „typis Tobiae Leopoldi 1621“ (tiskař pracoval až do 1623), „typis Joannis Josephi Diesbach 1788“ (zemř. 1807).


Lit.: BUDÍNSKÁ, J.: Žena a knižní tvorba v 16.-18. století v Čechách a na Moravě. Knihy a dějiny 2/2, 1995, s. 1-14; GELDNER, F.: Die ältesten Buchdrucker als „Cives academici“. Archiv für Geschichte des Buchwesens 11, 1970, sl. 373-380; GELDNER, F.: Bildungsstand und ursprünglicher Beruf der deutschen Buchdrucker des 15. Jahrhunderts. Berlin 1967 (zvl. ot. z Homage to a bookmann. Essays on manuscripts, books and printing written for Hans P. Kraus on his 60th birthday, ed. H. Lehmann-Haupt); GISI, Br.: Der Drucker. Ein Beruf im Wandel der Zeit. Aarau 1989; GRIMM, H.: Geadelte deutsche Buchdrucker-Familien im 16. und 17. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 257-271; IRMISCH, R.: Wörterbuch der Buchdrucker und Schriftgießer. Braunschweig 1901; LANGER, G.: Von unbekannten Inkunabeldruckern und von Möglichkeiten, deren Namen zu ermitteln. Gutenberg-Jahrbuch 1976, s. 172-185; LENKEY, S. V.: Migrations of sixteenth century printers. Gutenberg-Jahrbuch 1976, s. 218-223; RENKER, A.: Papiermacher und Drucker. Ein Gespräch über alte und neue Dinge. Mainz 1934; RUPPELT, G.: Über Buchdrucker und Setzer in der Literatur. Aus dem Antiquariat 1996, s. A1-A9; SCHOTTENLOHER, K.: Der Buchdrucker als neuer Berufsstand des 15. und 16. Jahrhunderts. Mainz 1935; SINIARSKA-CZAPLICKA, J.: Właściciele oficyn drukarskich producentami papieru. Roczniki biblioteczne 29/1-2, 1985, s. 34-48.

Lex.: BÁNFI, Sz.: Clavis typographorum regionis Carpathicae 1473-1948. Budapest 2000; BENZING, J.: Die Buchdrucker des 16. und 17. Jahrhunderts im deutschen Sprachgebiet. Wiesbaden 1963 (repr. 1982); BENZING, J.: Buchdruckerlexikon des 16. Jahrhunderts (deutsches Sprachgebiet). Frankfurt/M. 1952; BORSA, G.: Clavis typographorum librariorumque Italiae 1465-1600. Vol. 1-2. Baden-Baden 1980; CLAVIS typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992; COSENZA, M. E.: Biographical and bibliographical dictionary of the Italian printers and of foreign printers in Italy from the introduction of the art printing in Italy to 1800. Boston 1968; FUMAGALLI, G.: Lexicon typographicum Italiae. Dictionnaire géographique d’Italie pour servir à l’histoire de l’imprimerie. Firenze 1904 (repr. 1966 a 1998); GELDNER, F.: Die deutschen Inkunabeldrucker. Ein Handbuch der deutschen Buchdrucker des XV. Jahrhunderts nach Druckorten. 1. Bd. Das deutsche Sprachgebiet, 2. Bd. Die fremde Sprachgebiete. Stuttgart 1968-1970; GRUYS, J. A.-WOLF, Cl. de: Thesaurus Nederlandse boekdrukkers en boekverkopers tot 1700. Met Plaatsen en Jaren van werkzaamheid. Typographi et bibliopolae Neerlandici usque ad annum MDCC. Nieuwkoop 1980; GRUYS, J. A.-WOLF, Cl. de: Thesaurus 1473-1800. Nederlandse boekdrukkers en boekverkopers. Met plaatsen en jaren van werkzaamheid. Dutch printers and booksellers. With places and years of activity. Nieuwkoop 1989; HOEPLI, U.: Editori e stampatori italiani del Quattrocento: note biobibliografiche. Milan 1929; CHYBA, K.: Seznam pražských knihtiskařů do roku 1860 a jejich adresy. Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků Státní knihovny ČSR 1/2. Praha 1971, s. 1-102 (k tomu též POKORNÝ, P. R.: Na okraj adresáře pražských tiskařů. Ročenka Státní knihovny ČSR. Praha 1972, s. 90-94); CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984 (k tomu též BOHATCOVÁ, M.: Nad Chybovým Slovníkem knihtiskařů. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovy v Praze 12. Praha 1995, s. 33-58); KAWECKA-GRYCZOWA, A.-KOROTAJOWA, K.-KRAJEWSKI, W.-PIROŻYŃSKI, J.: Drukarze dawnej Polski od XV do XVIII wieku. Vol. 1 Małopolska (cz. 1 Wiek XV-XVI, cz. 2 Wiek XVII-XVIII, vol. 1 A-K a 2 L-Ż), Vol. 3/1 Wielkopolska, Vol. 4 Pomorze, Vol. 6 Małopolska-Ziemie ruskie. Wrocław-Kraków 1959-2000; LANG, H. W.: Die Buchdrucker des 15. bis 17. Jahrhunderts in Österreich. Baden-Baden 1972; MULLER, J.: Dictionnaire abrégé des imprimeurs / éditeurs francąis du seizième siècle. Baden-Baden 1970; MULLER, J.-RÓTH, E.: Außereuropäische Druckereien im 16. Jahrhundert. Bibliographie der Drucke. Baden-Baden 1969; PAISEY, D. L.: Deutsche Buchdrucker, Buchhändler und Verleger 1701-1750. Beiträge zum Buch- und Bibliothekswesen 26. Wiesbaden 1988; PAISEY, D. L.: German printers, booksellers and publishers of the seventeenth century: some amendments and additions to Benzing. Gutenberg-Jahrbuch 1989, s. 165-179; PRESSER, H.: ABC der grossen Drucker. Mainz 1951; RENOUARD, Ph.: Répertoire des imprimeurs parisiens, libraires, fondeurs des caractères et correcteurs d’imprimerie depuis … (1470) jusqu’à la fin du XVI. siècle. Paris 1965; SCHMID, R.: Deutsche Buchhändler, deutsche Buchdrucker. Beiträge zur Geschichte des deutschen Buchgewerbes. Bd. 1-6. Berlin 1902 (repr. Hildesheim-New-York 1979); WEHMER, C. (ed.): Deutsche Buchdrucker des 15. Jahrhunderts. Wiesbaden 1971.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.