Signet

Z Encyklopedie knihy

Jeden z Remboltových signetů (Paris 1512). Cyprianus, Caecilius S.: Opera (Paris, Berthold Rembolt 1512). Červeno-černá titulní strana se signetem zpracovaným jako celostranný dekorativní dřevořez. Antikvariát Meissner (Praha).

Signet (z lat. signum = znamení) grafická značka s identifikačním a silně dekorativním nábojem. Užíval ji tiskař (angl. printer’s device, fr. marque d’imprimeur nebo marque typographique, něm. Druckermarke, Druckerzeichen nebo Buchdruckerzeichen) a v jedné osobě nakladatel i knihkupec (angl. publisher’s device, fr. marque d’éditeur, něm. Verlegermarke nebo Verlegerzeichen).

Signet provází tištěnou knihu již od poloviny 15. století. Prvotiskaři se zde výjimečně neinspirovali středověkými rukopisy, v nichž tento fenomén ani neexistoval, ale imitovali patrně notářské pečetě, připojované k úředním písemnostem na důkaz pravosti. Uvažuje se též o ohlasech filigránů ručních papírů, signatur kameníků a domovních znamení. V dalším vývoji se nejsilnějším motivickým zřídlem stala starověká a křesťanská emblematika. Zájem o ni v souvislosti se signetem probudila Hieroglyphica (Venezia 1505), kterou v 5. století sepsal Horus Apollo zvaný Horapollo a dle obrázkového rukopisu, objeveného 1419, vydal Aldo Manuzio st. Mladšími inspiračními zdroji byla pojednání Paola Giovia Imprese militari e amorose (Roma 1555) a Hadriana Junia Emblemata, ejusdem enigmatum libellus (Antwerpen 1569). Zatímco zahraniční historikové věnovali studiu signetů soustavnou pozornost již od 18. století, např. bohatě ilustrovaným pojednáním nakladatele a sběratele Friedricha Roth-Scholtze Thesaurus symbolorum ac emblematum, id est Insignia bibliopolarum et typographorum (Nürnberg-Altdorf 1730), první souborné zpracování u nás vyšlo péčí převora strahovského kláštera Cyrila Antonína Straky až roku 1926.

Součástí signetu se zhusta stávaly iniciály tiskařova či nakladatelova jména (u nás zřejmě poprvé 1517 jinak neznámý Mikuláš s písmenem M na heraldickém štítku). Byl užíván také znak města jako sídla tiskárny (Johann Amerbach, Sebald Feiel, Kaspar Hochfeder u krakovského Hallera) nebo královský znak (Philippe Pigouchet, Antoine Vérard st.). Vůbec nejmasovější transpozice se dočkaly erby s devízami vlastníků živností. Navzdory všem těmto individualizacím však signet žádné zákonné ochrany nepožíval a ani nepředstavoval účinnou zábranu patisku. Publikoval se pouze z prestižních důvodů, a nebyl tudíž povinný. Celoživotní tvorbu mnoha zahraničních i českých tiskařů tak neosvědčuje žádná značka. Jiní typografové otiskovali jedinou, a to namnoze jen do děl významnějších. Někteří řemeslníci vlastnili ovšem až překvapivě bohatý repertoár: Christophe Plantin měl v zásobě asi 40 variantních signetů, rodina Froschauerů 15, Mikuláš Konáč z Hodiškova 6, Sixt Palma Močidlanský 6, Jiří Melantrich z Aventinu 5. Vedle individuálního signetu se čas od času vyskytla také značka kolektivní, která prezentovala kooperující řemeslníky (Stanisław Polak a Meinhard Ungut) či kapitálové a výrobní kolektivy. Vedle sevillské Tiskárny německých společníků nebo ivančické a kralické Tiskárny bratrské existují tzv. „Mohnkopfdrucke“ čili tisky z Lübecku ca 1487-1520 značené signetem s třemi makovicemi (dříve byly připisovány tiskaři Matthäusovi Brandisovi, ale ve skutečnosti šlo o nakladatelskou společnost Hanse van Ghetelena, jehož zakázky realizovaly nejméně tři tiskařské dílny).

Signet poprvé užila dílna Johanna Fusta a Petera Schöffera st. Značku tvoří dva černé štítky zavěšené na větvičce. Štítky obsahují snad řecká písmena, jimž moderní badatelé na rozdíl od starších interpretací přiřkli christologický význam (vpravo Χ=Christos, nalevo Λ=logos). Schöffer značku otiskl s největší pravděpodobností rukou až dodatečně jen do několika málo exemplářů Psalteria cum canticis (Mainz 1457), z nichž je se signetem dodnes zachován jediný. V podobě nově řezaného štočku, pokud víme, včlenil Schöffer signet poprvé do sazby dvousvazkového díla Biblia latina (Mainz 1462). Tiskárny ostatních národů si značky počaly vytvářet od 70. let 15. století: Belgie poprvé 1475 (Johannes de Westphalia, činný 1473-1496 v Aalstu a Lovani), Polsko 1475 (snad Kaspar StraubeKrakově), Čechy po 1476 (takzvaný Tiskař Arnoštových Statut v Plzni), Itálie 1478 (Sixtus Riessinger, činný od 60. let do 1484 v Římě a Neapoli), Francie 1483 (Nicolaus Philippi zvaný též Pistoris, činný 1477-1488 v Lyonu), Anglie ca 1485 (anonymní Tiskař ze S. Albans, hrabství Hertford 1479-1486), Španělsko 1490 (Paul Hurus v Zaragoze), Morava 1491 (Konrad Stahel a Matthias Preinlein v Brně), Rakousko 1500 (Johann Winterburger ve Vídni) aj.

Wechelův signet (Frankfurt/M. 1595). Löwenklavius, Johann: Neuwer musulmanischer Histori, türckischer Nation, von ihrem Herkommen (Frankfurt/M., André Wechel–Erben 1595). Červeno-černá titulní strana s rodinným signetem (Pegas). Antikvariát Meissner (Praha).
Už v počátcích své existence nebyl signet pouhým pandánem textového explicitu (Německo a Itálie), ale zabydlel se i na titulní straně (Francie). Zde figuroval buď jako solitérní výtvarné sdělení, nebo se stal kompozičním prvkem titulního rámu. Tomuto přesunu napomohla rostoucí snaha nakladatelů-knihkupců zviditelnit svůj podíl při vydání publikace na úkor tiskaře-řemeslníka. Na titul tedy přicházel nakladatelský signet, zatímco tiskařův se ocitl až v závěru. Byla-li k dispozici jen jedna značka, pak jí bez ohledu na profesi vlastníka připadl prostor nad titulním impresem, kam se jinak od počátku 16. století otiskovala viněta (hranice vedená mezi ní a signetem bývá ovšem často velmi těžce rozpoznatelná). Na počátku 19. století, kdy samostatně se rozvíjející nakladatelské domy transformovaly tiskárny do role pouhých průmyslových výrobců, působil okázalý signet nadbytečně. Z titulní strany přešel v podobě drobné ochranné nakladatelské značky (loga) do tiráže a na administrativní tiskoviny (záhlaví dopisních papírů, navštívenky apod.).
Závěr Ostřihomského misálu (Brno 1491). Missale Strigoniense (Brno, Konrad Stahel – Matthias Preinlein 1491). Červeno-černé fol. 308a s explicitem a signetem nakladatele Theobalda Fegera. Je to kříž s iniciálami C (zrcadlově obráceně) a E (= Capitulum Estergomiense?). Moravská zemská knihovna (Brno), mikrofilm (snímek laskavě zapůjčil digitální fotoarchiv pražské Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě).

Život signetu je v zásadě totožný s historií ostatního knižního dekoru. Štočky značek se v tiskárně dědily z generace na generaci. Jejich motivická výbava byla přitom obecným kulturním majetkem, a značky tak kolovaly i v podobě kopií a imitací. Z bohatého repertoáru univerzálních symbolů uvádíme například pochodeň představující světlo, oheň a život a odvozeně se vážící k poznání, vzdělání, pokroku a samostatnosti. Na českém signetu pochodeň příliš nezdomácněla, zato u Michaela Peterleho st. či u Samuela Martinia z Dražova přichází analogická svíce doprovázená heslem „Praeluceamus“ (lat. Sviťme vpřed). Kotva, jejíž význam zesiloval obtočený delfín, symbolizovala bezpečí a naději (Aldo Manuzio st.). Dalším hojně užívaným prvkem byl prsten či kruh (případně kružítko na Plantinových značkách), evokující nekonečnost a ochranu, zvláště pak v propojení se symbolem hada, orla nebo stromu (Simon Bevilacqua). Strom symbolizoval lidský rod a naději (Rafael Hoffhalter), palma evokovala světlo, nezdolnost a vítězství (Elzevierové), olivovník byl obrazem smíru (Estiennové). Vyskytovala se také hůl znázorňující nejspíš zemi (kerykeion rodiny Frobenů). Vděčně sloužila ušlechtilá a vznešená lilie (florentský typ u benátské větve Giuntů či u Jeana Petita st., lilii mezi trny použil Eucharius Cervicornus). K nejčastějším motivům patřilo již v antickém umění hojně zpodobované ptactvo, evokující představu vzletu, výšky a vševidoucnosti. Zvláštní symbolikou byl nadán kupříkladu pelikán krmící mláďata (symbol rodičovské lásky u Franze Behema a Valentina Fernandeze), bájný Fénix vstávající z popela (symbol štěstí a připomínka utrpení Krista v signetu Giovanniho Giolita de Ferrari st.) a okřídlený Pegas jako symbol duchovního vzletu (Chrestien Wechel). Ze zoomorfních motivů na signetech zdomácněla ještě žába jako představa znovuzrození (rodina Froschauerů), had jako symbol věčné obrody a životní síly (dva hadi u Erharda Ratdolta či Jeana de Tournes st. naopak symbolizovali svár mezi vodou a ohněm), silný medvěd připoutaný ke skále (Alexandr Oujezdecký), od 17. století pak také včela s úlem symbolizující píli a pracovní zručnost, eventuálně též jednotu víry. Méně běžné jsou antické figurální motivy jako okřídlená a troubící Fáma (Johann Feyerabend), umírající Lukrécie, vzor manželské ctnosti (Thomas Berthelet) či Minerva zosobňující moudrost a rozvážnost (Elzevierové). Signet Christiana Egenolffa předváděl zápalnou oběť na antickém oltáři. K častým biblickým námětům patřil starozákonní had obtočený kol kříže (Melchior Lotter st., Vincenzo Valgrisi).

Signet byl velmi často ztvárňován jako mluvící znamení. Sdělnost zaručoval dominantní motiv personifikující výtvarnými prostředky tiskařovo příjmení, např. holý kmen stromu v zahradě (něm. Baum = strom, Garten = zahrada) jako mluvící značka Konrada Baumgartena, žába (rodina Froschauerů), had (Václav Had st.), kohout (frankfurtský Kilian Han činný 1572-1577), sedlák hrabající větrem rozptýlené klasy (Jan Karel Hraba), tři zkřížené česneky (Johann Knobloch st., který se oženil s vdovou po Martinu Flachovi st.), kozel na štítě (Jan Kozel st.), keř růží (Guillaume Le Rouge), palma (Sixt Palma Močidlanský), skála rozbíjená kladivem směřujícím z oblaků (Adam a Heinrich Petriové), pelyněk (Friedrich Peypus), mlýn na růže (Karel František Rosenmüller ml.), sv. Florián (Florian Ungler), vlk (curyšský Johann Wolf činný 1590-1626) atd. Naopak velmi vzácně se v signetu uplatnil portrét. Dřevořezová podobizna Petera Schöffera ml. s manželkou od monogramisty HG, dříve mylně považovaného za Hanse Baldunga Griena, je dokladem ojedinělým.

Fustův-Schöfferův signet z let 1457 a 1462 byl napodobován v prvních desetiletích knihtisku nejen cizími dílnami (Martin Landsberg, Gerard Leeu, Jan Veldener, Michael Wenssler), ale stal se pravděpodobně vzorem i pro první českou značku užitou v takzvaném Novém zákoně se signetem (Plzeň? po 1476). Dodnes však není uspokojivě zodpovězena otázka, co vlastně Tiskař Arnoštových Statut grafickými prvky ve štítcích, zavěšených na větvičce, vyjádřil. Zdá se pravděpodobné, že v tomto případě šlo o letopočet: vlevo M (římsky 1000) doplněné mezi štítky starou arabskou číslicí 4 a vpravo dvojčíslím 57, 71 či 75. Čtení 1471 je silně spekulativní. Možnost 1457 lze vysvětlit jako poctu Fustově-Schöfferově dílně, která právě toho roku oficiálně vznikla, a letopočtu 1475 Pravoslav Kneidl dodal váhu prohlášením, že souhlasí s možnou datací filigránu. Dalším nepominutelným signetem českých prvotisků je značka užitá Martinem z TišnovaBibli české neboli Kutnohorské (Kutná Hora 1489). Zobrazuje dva havíře držící znak Kutné Hory a korunované W, iniciálu českého krále Vladislava II. Na konci Missale Strigoniense (Brno 1491) přichází úzký signet, jehož úplnější verzi otiskl již Ratdolt v Thuróczově spisu Chronica Hungarorum (Augsburg 1488). Je to značka budínského nakladatele a knihkupce Theobalda Fegera, z níž byl vlastníkův monogram odstraněn a zůstala jen dosud neobjasněná písmena ,C‘ a ,E‘ přimykající se k vysokému bílému kříži na černém pozadí. Písmena mohou dle Vladislava Dokoupila znamenat „Capitulum Estergomiense“. Čtena však spekulativně ze dvou různých úhlů jako ,C‘ a příčně postavené ,M‘ by mohla evokovat iniciály křestních jmen obou brněnských tiskařů Misálu, totiž Konrada Stahela a Matthiase Preinleina. Funkci signetu snad plnil i jiný, tentokráte heraldický dřevořez zařazený týmiž tiskaři do Psalteria Olomucense (Brno 1499). Dodnes se má za to, že heraldickou značku vlastnil také Mikuláš Bakalář (tři lipové listy rostoucí na protažených stopkách z trojvrší, chápaného jako symbol Uher, Bakalářova rodiště). Posledním tiskařem užívajícím na našem území signet více před rokem 1500 nežli po něm je olomoucký Baumgarten. Jeho strom stojící v noční zahradě, lemované nápisovou páskou s písmeny CB, představuje nejstarší mluvící značku u nás. Na rubu titulního listu Liechtensteinovy Bible české neboli Benátské (Venezia 1506) jsou vypodobněna domovní znamení s iniciálami tří pražských měšťanů zaslouživších se o vydání, totiž Jana Hlavsy, Václava Sovy a Buriana Lazara.
Spodní část Bakalářovy-Höltzelovy minuce s Bakalářovým signetem (Nürnberg? Plzeň? 1506). Konrad von Nürnberg: Od narozenie Pána našeho Jezu Krista … tuto se podpisuje (Nürnberg? Plzeň?, Mikuláš Bakalář? Hieronymus Höltzel? 1506?). Spodní část jednolistu s Bakalářovým signetem vpravo. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. 179/zl. (dnes premonstrátská knihovna v Teplé).
První polovina 16. století obohatila dosavadní heraldický základ českých a moravských signetů o nové výtvarné motivy a snad pod vlivem zahraniční módy přivedla tiskaře k početnímu zmnožení signetového repertoáru. Tak je tomu hned u Mikuláše Konáče, který svůj první, dvoudílný signet otiskl roku 1514. V horní části je nápisová páska s tiskařovou pražskou adresou ILACU (in Lacu, Na louži), dole přidržují dva sedící andílci štít s iniciálami NI (Nicolaus Impressor). Už roku 1515 se Konáčova dílna prezentuje jinou značkou. Je to majitelův erb se zkříženými tiskařskými tampony (ty později užívali také Jan st. Arnolt z Dobroslavína a Jan Stříbrský). Na třetí značce z roku 1516 anděl odevzdává tiskaři erb v upomínku Konáčova povýšení do vladyckého stavu. Teprve čtvrtý signet, podepsaný monogramistou IP a otištěný téhož roku 1516, dosáhl určité výtvarné dokonalosti. Představuje ve stylizované krajině stojícího válečníka, Konáčův vladycký erb a písmena NF (Nicolaus Finitor). Nikoli řezáčsky, ale ikonograficky nejcennějším je v pořadí až pátý signet z roku 1520. Poprvé jsou zde zpracovány původní české reálie: stojící Jan Hus, obdařený svatozáří a písmeny MH (Magister Hus), ukazuje miniaturizovanému Konáčovi cestu ke Kristu, který stojí u paty kříže a svou krev zachycuje do kalicha. Na nejmladším, avšak prostém signetu otištěném 1525 jsou opět příznačné tiskařské tampony. Samostatnou kapitolu ve vývoji domácího renesančního signetu představují značky nakladatelů a tiskařů hlásících se k jednotě bratrské. Oldřich Velenský z Mnichova užil roku 1519 a 1520 u nás ojedinělé vyobrazení tiskařského lisu s nápisem „plu Vldricianu“ (prelum Uldricianum, lis Oldřichův). Výtvarně kvalitní a dokumentárně cenný dřevořez je kopií zahraničních značek tradovaných od 1507, např. Josse Bade, Theodoricus Borne st. z Deventeru (činný 1508-1537), Jacobus Breda z Deventeru (1485-1519), Pieter de Keysere z Gentu (též Pierre Cesar, 1513-1559) aj. Astronomickou značku Jupitera (blížící se otevřené arabské čtyřce kreslené dvěma tahy) užíval od roku 1521 a později v kombinaci se zemskými znaky Pavel Olivetský z Olivetu. Znamení zavřené arabské čtyřky kreslené jedním tahem a iniciálu G, případně jméno „Georgius:“, užíval mladoboleslavský tiskař Jiřík Štyrsa (o století později přešel štoček do slovenské dílny Václava Vokála). Alexandr Oujezdecký otiskl 1536 dvě černé grafické značky, snad podobné domovním znamením. Jsou na nich bílé iniciály (vlevo ,A z P‘ patřící tiskaři a vpravo ,B z T‘ týkající se Bohuše, jeho tchýně a vdovy po tiskaři Pavlu Olivetském). Jan Olivetský st. převzal znak Moravy čili rozkřídlenou orlici v květinovém medailonu. Odhlédneme-li od trojvrší jako symbolu Uher u Mikuláše Bakaláře, je to u nás vcelku ojedinělý doklad zemského symbolu užitého ve funkci privátní značky. Typicky renesanční, avšak opět na cizích vlivech závislý figurální signet vlastnil Pavel Severin z Kapí Hory, vůdčí pracovník Tiskárny severinsko-kosořské. Námět dvou stojících baculatých géniů nadnášejících bohatě prolamovanou nápisovou pásku zpracoval mědirytem již okolo 1507 Albrecht Dürer. Pro německého tiskaře Thomase Anshelma látku do dřeva adaptoval Hans Baldung Grien a odtud ji převzal řezáč severinské dílny, doplniv k ní erb majitele a Severinovo jméno s letopočtem 1529. Jiný Severinův signet, užitý mimo jiné roku 1537 a 1541, měl bohatý heraldický základ stejně jako značky nakladatele Jana Mantuána Fencla a tiskařů Hanse Pekka či Jana Kosořského z Kosoře.
Trattnerův vzorník (Wien 1760). Trattner, Johann Thomas von: Abdruck von denjenigen Röslein und Zierrathen, welche sich in der k. k. Hofschriftgießerei des Johann Thomas Trattnern dermalen befinden (Wien, Johann Thomas von Trattner 1760). Titulní strana v rámu z typografických ozdůbek a s tiskařovým signetem (personifikovaná Typografie v tiskárně). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AZ XIV 12.
Jiří Melantrich během své kariéry typografa užil postupně 5 signetů. Nejstarší nacházíme v Bibli české (Praha 1549), realizované společně s Bartolomějem Netolickým z Netolic. Je na něm oblak zpola zakrývající všemocnou ruku, která drží meč obtočený dvěma šrafovanými a korunovanými hady, mezi jejichž hlavami, dotýkajícími se iniciál G[iří] M[elantrich] R[ožďalovský], sedí rozkřídlený pták. Velmi podobné zpracování vykazuje o málo starší signet Hanse Luffta. Kerykeion (neboli caduceus, též Merkurova-Hermova hůl) se v Melantrichově signetu objevuje až ve druhém vydání Bible české (Praha 1556-1557). Ústřední téma, doplněné iniciálami GM, je zasazeno do vavřínového medailonu, který visí na podlouhlém štítu, jehož strany obsadili sedící David a Jozue. Kompozice signetu tak připomíná vlys. Kerykeion mohl Melantrich převzít ze znamení tiskařské rodiny Frobenů, paralelně s nimi však hůl s hady užívali i jiní typografové, např. Baldassarre Costantini (činný v Benátkách 1543-1558). Třetí signet tvoří erb udělený roku 1557 (charakteristickým prvkem jsou dva rohy v klenotu, mezi nimiž zobrazena polovina vousatého muže ve zbroji, s věncem na hlavě a hořící svící v pravici). Čtvrtý signet, otištěný v Bibli české (Praha 1560-1561), je variantou předešlé značky vlysového typu. Centrální vavřínový medailon však nenese Merkurovu hůl, nýbrž prsten, jímž spolu se zvlněnou nápisovou páskou křížem procházejí halapartna a pochodeň (podobně již Simon Bevilacqua). Na nápisové pásce je text „Nec igni cedit nec ferro“ (fyzická či duchovní statečnost neustoupí násilí). Motiv prstenu užil Melantrich jako pátou značku vlastně jen třikrát (1562 a 1580). Další dva otisky přicházejí ve společných pracích s Danielem Adamem z Veleslavína (1579), devět je až z období 1582-1587, kdy osiřelou tiskárnu ve prospěch dědice spravoval Adam. Mirjam Bohatcová rozeznala v Melantrichově tvorbě ještě tři jiné značky. Dvě z nich však přinášejí identický motiv prstenu a včlenění třetího obrázku do sféry signetů je sporné. Jde o spodní kartuš titulní strany Bible 1570, jejíž ústřední ilustrační motiv (Melantrich klečící se sepjatýma rukama před křížem) převzal Ambrož Ledecký z titulní bordury Lucase Cranacha st. (před křížem klečí modlící se Luther a saský kurfiřt). Také Melantrichův zeť Daniel Adam i jeho syn Samuel zvolili erby (okřídlený Pegas s majitelovými iniciálami DZW či SAZW). Samuelova značka otištěná v poslední předbělohorské Bibli české (Praha 1613) je opatřena miniaturním letopočtem 1612 a signaturou řezáče Jana Willenberga. Tiskárna bratrská užívala vlastní značky jak v Ivančicích, tak i v Kralicích. Ilegalita však přinutila tvůrce užívat namísto svébytných signetů kruhové a cípaté viněty s maureskním nebo květinovým motivem či s Beránkem. Viněty působily na první pohled vcelku nenápadně a tím spíše splývaly se standardním knižním dekorem. Zrak uvyklý na grafické jinotaje bratrských tisků však přitom objeví mistrovsky a většinou takřka neznatelně vkomponované iniciály a emblémy jednotlivých členů tvůrčího kolektivu: jen závěrečná maureska z Písní duchovních evangelistských (Kralice 1615) obsahuje takových značek asi třináct, např. GE = Jiří Erastus, IL = Jan Lanecius, MC = Matěj Cyrus nebo MK = Matouš Konečný. V jiných vinětách přicházejí emblematické značky bratrských typografů Václava Elama (astronomická značka Merkura), Samuela Silvestra (váza s květy), Zachariáše Solína (karafiát) aj. Minimálně upravenou šesticípou mauresku z bratrského Nového zákona (Kralice 1601) převzal katolický tiskař Jan Karel Jeřábek jako vlastní signet do Beckovského Poselkyně starých příběhův českých (Praha 1700).
Ritterův signet (Jena 1736). Lyncker, Nikolaus Christoph von: De forma sive statu S. R. imperii … disputabit Woldemar a Kirchring, nobil. Holsatus (Jena, Johann Friedrich Ritter 1736). Titulní strana s Ritterovým signetem (kaligraficky zrcadlově propletené iniciály JFR). Antikvariát Meissner (Praha).
Bělohorské století upřednostňovalo spíše individuální devízy a křesťanské symboly transponované do knižního dekoru. Náznaky nového stylu prozrazuje již jeden ze signetů Sixta Palmy Močidlanského, otištěný roku 1600. Předvádí personifikované postavy Víry a Naděje, které stojí po bocích kříže částečně překrytého srdcem. Podobný námět byl realizován 1610 pro Jiřího Hanuše Lanškrounského z Kronenfeldu. Martin Kleinwechter užíval od roku 1616 vinětu s archandělem přemáhajícím ďábla. Jan Stříbrský otiskl 1617 jako svou značku polopostavu Merkura s typickou holí (předtím kerykeion u nás užívali Melantrich a Jonata Bohutský z Hranic). Na signetu jsou ještě dvě z pahorku (nikoli z oblak) vycházející ruce s tiskařskými tampony (starý Konáčův motiv). Plně se barokní symbolika uplatnila na nakladatelském znamení Václava Klejcha (otevřená kniha a probodnuté kající srdce). Typický doklad přináší pražská Tiskárna jezuitská, která tak jako sesterské dílny Tovaryšstva v cizině po dlouhou dobu užívala emblém IHS vkomponovaný do vinět a vlysů. Emblém byl však obecným majetkem a nelze jej v žádném případě považovat za značku vyhrazenou pouze jezuitům. Chladnější vztah tiskařů vrcholného baroka k signetům dokládá běžná akantová viněta s iniciálami brněnského tiskaře Jana Františka Svobody. Kaligraficky propletené iniciály s dvojdílnou devízou „Deo duce“ a „Arte comite“ (Bůh vůdcem, umění průvodcem) užíval také Jan Norbert Fický. Textovou část Mansfeldem ryté kartuše doplňoval symbol Božího oka, prázdné sázítko a putto sedící u antického sloupu.
Trattnerův patisk Klopstockových zpěvů (Wien 1771–1773). Klopstock, Friedrich Gottlieb: Der Messias (Wien, Johann Thomas von Trattner 1771–1773). Patisk vydání 1748 doplněný zde ve čtvrtém svazku (1773) o nový autorův text. Fronstipis a titulní strana prvního svazku (1771). Na titulní straně Trattnerův signet s personifikovanou Typografií. Antikvariát Meissner (Praha).
K mluvící značce se v první polovině 18. století vrátil Jan Julius Jeřábek, který do medailonu umístil ptáka jeřábka. Námětem jiného signetu byl suchý strom obrostlý několika živými ratolestmi a doplněný latinskou devízou „Culta floret“ (Pěstuje-li se, rozkvete). Tento signet příhodně užíval Václav Urban Suchý. Bezkonkurenčně nejlepší mluvící značku českého knihtisku vůbec vlastnil Karel František Rosenmüller ml. Značka vznikla prací Michaela Heinricha Rentze. Má tvar podélné kartuše, jejíž korunu tvoří otevřená „Biblia sacra Pragae 1484“ a devíza „Colligo flores“ (Sbírám květy). Kartuš rámuje schodišťovou architekturu. V patře je umístěn mlýn s Rosenmüllerovými iniciálami CFR. Mlýn zpracovává růže (něm. Rosen), které přináší génius v roli mlynáře (něm. Müller). Personifikovaná Typographia odebírá ze mlýna vycházející hotové knihy. Některé jsou otevřené, takže lze číst tituly, letopočty a zkratkami zaznamenaná jména velkých tiskařů minulosti („IG 1440“ = Johann Gutenberg s tehdy předpokládaným počátkem knihtisku, „Biblia sacra Pragae 1484“ = poukaz na první pražský tisk, „MdeTG 1489“ = Martin z Tišnova s letopočtem Bible kutnohorské apod.). Žádný z těchto aktualizačních prvků signetu nebyl samoúčelný. Koncepce se řídila obsahem a posláním publikace, pro níž Rosenmüller značku u Rentze objednal. Šlo o sborník latinských kázání Jana Václava Dvořáka z Boru Apollo olim Admeti regis tutela, … sive Artium liberalium, scientiarumque studium artis typographae beneficio (Praha 1740), jímž se pražští typografové připojili k zahraničním oslavám domnělého třístého výročí vzniku knihtisku. Rosenmüllerovu značku užívala ještě v letech 1760-1761 jeho ovdovělá manželka Žofie, provdaná nově za Františka Hynka Kirchnera.
Tři vlysy 18. století. Zhora Kauschke, Friedrich: Das gutthätige und danckbare Abela der christ-gelehrten Welt in Teutschland (Praha, Jiří Laboun st. 1740). Fol. A2a s vlysem nesoucím iniciály pražských tiskařů a tiskáren učastnících se oslav 300. výročí knihtisku. Monogram řezáče DH je rozložen dole vlevo (D) a vpravo (H). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BB I 20/3. Uprostřed Pretlík, Benedikt Josef: Lingua trium saeculorum … to jest Vejřečný trojího věku jazyk (Praha, Jan Karel Hraba 1740). Fol. A1a s květinovým vlysem signovaným řezáčem FG dole uprostřed. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. BB I 20/1. Dole Sch
Sammovo vydání Táborského topografie (Praha 1778). Táborský od sv. Víta, Josef: Krátké vypsání Země české (Praha, s. t. 1778). Frontispis s andílky nadnášejícími českého lva nad panoramatem Hradčan. Titulní strana s nakladatelským signetem Jana Michala Samma (obě rytiny signovány rytcem Janem Jiřím Balzerem vpravo dole). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AO X 48.
Rokokový a klasicistní signet téměř potlačil alegorické či heraldické prvky vážící se ke jménu nebo profesi vlastníka (Trattnerova značka s interiérem tiskárny je jednou z výjimek). Ve prospěch nepravidelných kontur také opustil přísně čtvercový či obdelníkový půdorys. Dominantou se opět staly iniciály držitelova jména. Byly však kaligraficky modulované, vzájemně se prostupující a někdy zrcadlovým obrazem zdvojené. Zhusta spočívaly na kartuši v rukou amoretů, géniů a puttů sedících na římsách, nebo hrajících si v krajině, mezi architektonickými fragmenty či vázami. Na Moravě se s tímto kaligrafickým signetem setkáváme kupodivu již v barokní typografii brněnského Svobody. Z českých tiskařů po novince sáhl Rosenmüller roku 1739. Ve větší míře ji prezentoval rozměrný akantový jubilejní vlys monogramisty DH, který otiskl Jiří Laboun ml. do třináctilistového kázání jezuity Friedricha Kauschkeho Das gutthätige und danckbare Abela der christ-gelehrten Welt in Teutschland (Praha 1740). Centrálním motivem tohoto vlysu je zřejmě nejstarší české vyobrazení erbu tiskařů s letopočtem typografického jubilea 1740. Erb ve vavřínovém věnci doplňují rokokově tvarované monogramy 11 pražských typografů účastnících se oslavy třístého výročí vynalezení knihtisku: Jan Julius Jeřábek (JJG), Collegium Societatis Jesu (čili Tiskárna jezuitská s písmeny CSJ), Jan Karel Hraba (JCH), Karel František Rosenmüller ml. (CFR), Matěj Bedřich Koudelka (MK), Karel Ferdinand Arnolt z Dobroslavína (CFA), Václav Urban Suchý (VVS), Ignác Jeřábek (II), Jiří Laboun ml. (GL), Jan Norbert Fický (JNF) a Seminarium archiepiscopalis (neboli Tiskárna arcibiskupská s písmeny SAE).

Několika pražským knihkupcům a nakladatelům z konce 18. století zhotovili značky Jan Tomáš Kleinhard a Jan Jiří Balzer. Tito umělci názorně dokládají, jak také do českého pozdně rokokového dekoru pronikl zahraniční trend povyšovat dekorační vinětu nejen na „vyprávěcí“ obraz, ale i na identifikační prvek. Oba signovali kupříkladu mědirytovou obrázkovou vinětu s propletenými písmeny WG (Wolfgang Gerle) a andílčí vinětu s rokokovým písmenem S (Jan Michal Samm). Oba výtvory plnily primárně funkci nakladatelské značky. Obdobný typ společně produkovali též Jan Jakub Quirin Jahn a Jan Berka. Jejich práce vlastnil například Jan Mangold (putto uprostřed knih podpírá monogram JM, nad nímž letí génius s Merkurovými symboly). Jan Ferdinand Nepomuk Schönfeld užíval přinejmenším dva signety. Jeden vyryl dle vlastního návrhu Jan Berka (mezi úlem a ruinami s iniciálou S sedí neokřídlený nahý chlapec), druhý se signaturou „Hafe“ vyřezal snad německý dřevořezáč Johann Lorenz Haf (andílek drží rokokovou kartuš se středovým písmenem S). Feliciánu Mangoldovi a jeho synovi vytvořil podobný znak s písmeny ,FM & S‘ pražský umělec Karel Saltzer. Jiná značka s prostoupenými písmeny JG byla určena nakladateli Janu Josefu Gröblovi. Pod mědirytem je podepsán „Saltzer sc.“. Dřevořezová verze signována není.


Lit.: ALKER, H.: Die älteste Druckermarke im Psalterium Moguntinum von 1457 … Ein Beitrag zur Geschichte des Mainzer Frühdruckes. Gutenberg-Jahrbuch 1950, s. 134-142; BAĎUROVÁ, A.: Signety tiskařů a nakladatelů ze 16. a 17. století v tiscích z fondu knihovny Akademie věd ČR. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 1999 (red. A. Hynková). Brno 1999, s. 119-120; BÁLENT, B.: Kníhtlačiarske značky na Slovensku. Slovenská národná knižnica 2, 1946, s. 30-33; BOHATCOVÁ, M.: Doplněk k signetům pražských tiskařů. Knihy a dějiny 5/1-2, 1998, s. 77; BOHATCOVÁ, M.: Signety pražských tiskařů do konce stavovského státu. Knihy a dějiny 3/2, 1996, s. 6-25; CÍSAŘOVÁ-KOLÁŘOVÁ, A.: Značky v českých a moravských paleotypech. In: Knižní kultura doby staré i nové (red. Antonín Dolenský). Praha 1926, s. 61-67; DAVIES, H. W.: Devices of the early printers 1457-1560. London 1935; DIECKMANN, L.: Renaissance hieroglyphica. Comparative Literature 9, 1957, s. 308-321; DOKOUPIL, Vl.: Počátky brněnského knihtisku. Bibliografie města Brna, sv. 1. Brno 1974; GOLLOB, H.: Wiener Titelblätter und Signete der Renaissancezeit. Gutenberg-Jahrbuch 1942-1943, s. 198-213; GRIMM, H.: Einiges über Buchdrucker-Signete des deutschen Sprachbereichs im 16. Jahrhundert. Archiv für Geschichte des Buchwesens 3, 1961, s. 1455-1471; GRIMM, H.: Das vermeintliche Allianzsignet Fust-Schöffer und seine Schildinhalte. Ein Beitrag zur Deutung des ältesten Druckerzeichens. Gutenberg-Jahrbuch 1962, s. 446-455; HORÁK, Fr.: Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948; HORÁK, Fr.: Signety starých českých tiskařů. Ročenka českých knihtiskařů 24, 1941, s. 35-96; HORODISCH, A.: The book and the printing press in printer’s marks of the fifteenth and sixteenth centuries. Amsterdam 1977; CHALOUPKA, J.: Některé prvky grafické úpravy kralických tisků. Časopis Moravského muzea 65 (vědy společenské), 1980, s. 67-80; KABÁT, K.: Značky tiskárny Státního nakladatelství. Ročenka českých knihtiskařů 13, 1930, s. 132-136; KLIKAR, Fr.: Knižní signet. Praha 1959; KNEIDL, P.: Kronika trojánská a nejstarší prvotisky vytištěné v Čechách. Strahovská knihovna, sborník Památníku národního písemnictví 11. Praha 1976, s. 160-188; KONEČNÝ, L.: „Nový“ signet Jiřího Melantricha z Aventinu-avant et après. Knihy a dějiny 4/2, 1997, s. 1-5; MEINER, A.: Das deutsche Signet. Leipzig 1922; MORAN, J.: Heraldic influence on early printer’s devices. Leeds 1978; POKORNÝ, P. R.: Mistři černého umění. Erbovní sešit 2. Praha 1969, s. 26-31; RŮŽIČKOVÁ, M.: Signet v tiscích českých a moravských tiskáren do roku 1800. Praha 1993 (diplomová práce uložená na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze); SCHLÜTER, L.-VINKEN, P.: The Elsevier Non solus imprint. Amsterdam 1997 (a k tomu rec. Lubomíra Konečného v Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 16. Praha 1999-2000, s. 335-338); STRAKA, C.: O značkách knihtiskařů a knihkupců. Ročenka československých knihtiskařů 9, 1926, s. 59-73; VÁVRA, I.: Emblémy, monogramy, značky a znaky v tiscích ivančických a kralických. Listy filologické 83, 1960, s. 152-161, 286-292 a 84, 1960, s. 131-139; VOLF, J.: Knihtiskař Fitzký a jeho značka. Bibliofil 5, 1927, s. 79-83; VONKA, R. J.: Nejstarší zobrazení díla knihtiskařského. Typografia 35, 1938, s. 137-159; WITTKOWER, R.: Allegory and migration of symbols. London 1977.

Lex.: BERÁNKOVÁ, H.- RŮŽIČKOVÁ, M.-BAĎUROVÁ, A.: Signety tiskařů a nakladatelů ze 16. a 17. století v tiscích z fondu Knihovny Akademie věd ČR. Praha 2002 (CD-ROM); GRIMM, H.: Deutsche Buchdruckersignete des XVI. Jahrhunderts. Geschichte, Sinngehalt und Gestaltung kleiner Kulturdokumente. Mit 114 Signetbildern. Wiesbaden 1965; HAŁACIŃSKI, K.-PIEKARSKI, K.: Sygnety polskich drukarzy, księgarzy i nakladców. T. 1-3. Kraków 1926-1929; HEITZ, P.: Basler Büchermarken bis zum Anfang des 17. Jahrhunderts. Strasbourg 1895; HEITZ, P.: Elsässische Büchermarken bis Anfang des 18. Jahrhunderts. Strasbourg 1892; HEITZ, P.: Frankfurter und Mainzer Drucker- und Verlegerzeichen bis in das 17. Jahrhunderts. Strasbourg 1896; HEITZ, P.: Die Kölner Büchermarken bis Anfang des 17. Jahrhunderts. Strasbourg 1898; HEITZ, P.: Die Zürcher Büchermarken bis zum Anfang des 17. Jahrhunderts. Zürich 1895; HUSUNG, M. J.: Die Drucker- und Verlegerzeichen Italiens im XV. Jahrhundert. München 1929; JUCHHOFF, R.: Drucker- und Verlegerzeichen des XV. Jahrhunderts in den Niederlanden, England, Spanien, Böhmen, Mähren und Polen. München 1927; KRISTELLER, P.: Die italienischen Buchdrucker- und Verlegerzeichen bis 1525. Strasbourg 1893; MEYER, W. J.: Die französischen Drucker- und Verlegerzeichen des XV. Jahrhunderts. München 1926; RENOUARD, Ph.: Les marques typographiques parisiennes des XVe et XVIe siècles. Paris 1926-1928 (repr. 1965); RENOUARD, Ph.: Répertoire des imprimeurs parisiens, libraires, fondeurs des caractères et correcteurs d’imprimerie depuis … (1470) jusqu’à la fin du XVI. siècle. Paris 1965; SILVESTRE, M. L-C.: Marques typographiques ou recueil des monogrammes, chiffres, enseignes, emblèmes, devises, … des libraires et imprimeurs … en France. Vol. 1-2. Paris 1868; VACCARO, E.: Le marche dei tipografi ed editori italiani del secolo XVI nella Biblioteca angelica di Roma. Firenze 1983; WEIL, E.: Die deutschen Druckerzeichen des XV. Jahrhunderts. München 1924; WENDLAND, H.: Signete. Deutsche Drucker- und Verlegerzeichen 1457-1600. Hannover 1984.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.