Tiskárna

Z Encyklopedie knihy

Pořizování sazby (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 4, tabule I (u kas dva sazeči se sázítky, tenakly a divizory, vpravo montáž štočku do formy, vzadu vlevo ramínko na vyvěšování potištěných archů). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.

Tiskárna (též stč. impresí, angl. printing office, fr. imprimerie, něm. Druckerei nebo Offizin) řemeslnická dílna vybavená zařízením pro tisk z výšky, tisky z hloubky či tisk z plochy. Do 19. století speciální obchodní názvy dílen neexistovaly. Tiskárny se v úředním styku i v právně závazných impresech identifikovaly městem (respektive místem tisku) a jménem fyzické osoby zřizovatele (principál), anebo názvem právnické osoby (institucionální zřizovatel). Pouze v ojedinělých případech se tiskárny hlásily k tradičnímu označení domu, v němž sídlily (např. Mikuláš Konáč z Hodiškova „ad Album leonem“, Václav Matěj Kramerius „u Půl zlatého kola“, pražská Tiskárna jezuitská „typis Universitatis Carolo-Ferdinandeae in Collegio Societatis Jesu ad sanctum Clementem“). Přitom zřejmě nebylo pamatováno ani tak na reklamu řemeslnické dílny jako spíše na propagaci s ní spojeného knihkupectví.

Tiskárna se v impresech a úředních listinách označovala jako calcographia (chalcographia), drukárna, impresura, knihárna, officina typographica, typographia, často však pouze „in aedibus“ se jménem tiskaře. Při zařizování dílny se potřebné vybavení nakupovalo přímo od výrobců (písmolijců, kovotepců, truhlářů) i z druhé ruky jako použité. Tiskař však mohl již zavedenou dílnu také vyženit, získat dědictvím po otci, či dražbou. Kapacita tiskárny závisela na stupni vývoje typografického zařízení, ekonomických možnostech provozovatele a na příslušném počtu zaměstnanců. Výroba se řídila hlavně všeobecnou či regionální poptávkou, ale i požadavky individuálního objednavatele. Měřítkem kvality tiskárenské produkce byly řemeslná zručnost a umělecký názor personálu. To však dokázala ocenit jen úzká vrstva společnosti. Nelze zastírat, že veřejné mínění hodnotilo spíše ediční program, provozovatelův vztah k čtenářské obci a cenovou dosažitelnost knižního zboží. Nemalou roli při hodnocení v mnoha případech hrála jistě i tradice dílen, sahající díky dynastickým kořenům vlastnictví hluboko do minulosti. Příkladem budiž slavná Plantinova a Moretova tiskárna v Antverpách, která fungovala po osm generací v letech 1555-1876. Dlouhého trvání měl hebrejský knihtisk udržovaný naopak po mužské linii. Mezi všemi tiskárnami v Čechách drží primát dílna pražského Žida Geršoma Kohena udržovaná jeho potomky po šest generací (1514-1763). České a moravské nežidovské tiskárny takové setrvalosti nedosahovaly. Výjimkou je jen rodina Jana Karla Jeřábka, která se u řemesla držela od roku 1686 po následujících 175 let. Obdobný úkaz z dějin brněnského knihtisku přináší firma Františka Ignáce Sinapiho založená 1689, do níž se později přiženili Svobodové a která pak po prodeji Siedlerům a silně konkurujícím Gastlům přetrvala až do počátku druhé poloviny 19. století.

Tiskárna (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 17, tabule XIV. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.

V dějinách knihtisku rozeznáváme dle způsobu provozu tiskárny mobilní a stálé (kamenné) a dle typu provozovatele tiskárny fyzických osob a institucí. Mobilní dílna pozůstávala jen z nejnutnějšího zařízení, které převážel formanský vůz. Menší knihtiskařský lis býval proto z praktických důvodů celý dřevěný a spolu s kusým sazebným repertoárem omezoval nejen produktivitu práce, ale i vzhled publikací, které měly nutně jen průměrnou úroveň. Mobilita výrobních prostředků se přesto stala důležitým rysem, ba i předností ručního knihtisku až do poloviny 20. století. Transport dílny za zákazníkem (objednatelem) byl vlastní již řemeslu 15. století (kočovný tiskař). Později se mobilních dílen oficiálně užívalo k rychlému zprostředkování informace z vojenského ležení či místa pobytu panovníka (Bartoloměj Netolický z Netolic, Mikołaj Scharffenberg). Neoficiální čili pokoutní tiskárna (Winkeldruckerei) reagovala na společensko-politické a náboženské události. Její provozovatel pracoval tajně, bez souhlasu vrchnosti. Vyhledával venkov a opuštěná místa, vzdálená od zorného pole světské či duchovní cenzury. Poněvadž výrobky rozšiřoval většinou bez právně závazných impres, bibliografická identifikace těchto pozoruhodných zrcadel doby je velmi nesnadná. Z historie knihtisku známe např. mobilní Tiskárnu takzvaného Petra Marprelata. U nás vhodným klimatem proslula Morava 16. století (anonymní oficíny okolo Prostějova, na Bruntálsku snad Georg Baumann ml.).

Stálá (kamenná) dílna vyplňovala obyčejně přízemí tiskařova domu, anebo pronajatého objektu. Hlavním zařízením byl knihtiskařský lis, sazečské kasy a stoly na vyřazování sazby (osamostatnění sazárenského a tiskařského provozu proběhlo až v 18. století). Důležitou roli hrála také půda domu. Byla speciálně upravená ke skladování papíru a sušení natištěných archů, které se rozvěšovaly na šňůrách. V čele kamenné knihtiskárny stál majitel neboli principál. Učedník čili kornut a zaměstnaní tovaryši se souhrnně označovali jako pomocníci. Kornut vykonával domácí a dílenské pomocné práce a tovaryši naopak všechny práce odborné (ballenmeister, faktor, pressmeister, sazeč). Kupříkladu s Johannem Gutenbergem pracovalo na výrobě 42-řádkové Bible u 3 lisů asi 15 osob (z toho nejméně 6 sazečů), slavný norimberský tiskař Anton Koberger st. zaměstnával u 24 lisů asi 100 dělníků, antverpský tiskař Christophe Plantin pracoval na 16-22 lisech, významný lipský tiskař Johann Gottlob Immanuel Breitkopf měl 120 zaměstnanců, 24 lisy a 400 sazečských kas. Největší český předbělohorský typograf a Plantinův současník Jiří Melantrich z Aventinu zaměstnával u 3-6 lisů a 50 sazečských zásobníků zhruba 11 osob.
Tanec Smrti v tiskárně a u knihkupce (Lyon 1499). Danse macabre (Lyon, Matthias Huss 1499). Detail liniového dřevořezu z fol. b1a. Repro: Faulmann 1882.
Provozovatelem stálé (kamenné, oficiální) tiskárny se stávala v řemesle vyučená a bezúhonná fyzická osoba, popřípadě několik kapitálově sdružených osob (sevillská Tiskárna německých společníků). K oficiálnímu výkonu knihtiskařské činnosti se vyžadoval souhlas státní správy v podobě privilegia (od počátku 19. století formou koncese). Před udělením souhlasu byly přešetřovány aktuální politické, náboženské, geografické a ekonomické zájmy regionu. Provozovatel byl až na výjimky totožný s majitelem. Zvláště výkonní provozovatelé z kulturních a správních center usilovali o úzkou spolupráci se státním aparátem, církví a významnými vědeckými institucemi. Poněvadž tyto prestižní zakázky významně vylepšovaly hospodářské výsledky, bývaly proti konkurenci pojištěny zvláštním privilegiem, které se však nevztahovalo k tiskárně jakožto firmě, nýbrž jen na fyzického majitele.

Vedle výdělečně orientovaných živností existoval ještě minoritní typ nekomerční a většinou nepříliš rentabilní tiskárny. Česká terminologie na rozdíl od zahraniční tento specifický typ „soukromé“ tiskárny nepostihuje (angl. private press, fr. imprimerie privée, něm. Privatpresse nebo Privatdruckerei). Majitel na práci najímal vyučené řemeslníky. Ti pak nerealizovali vlastní ediční záměry, nýbrž program konvenující zaměstnavatelově filantropii, profesnímu zájmu či konfesijnímu názoru. Majitelem se zpravidla stával humanisticky orientovaný prelát, lékař či univerzitní profesor (např. Hieronymus Emser, Hans Folz, bratři Murnerovi, Ulrich Pinder s tiskařem Friedrichem Peypusem, Jan Sixt z Lerchenfelsu, Tycho Brahe, Tiskárna Hanse Ungnada). Dalším typem byly soukromé tiskárny aristokratů (královské a knížecí), např. Tiskárna „Au donjon du château“ (Berlín), Tiskárna valdštejnská (Zaháň). Od poloviny 18. století přibyly soukromé dílny milovníků literatury. Mezi prvními je 1757-1797 „Officina Arbuteana“ provozovaná Horacem Walpolem (1717-1797) v Strawberry Hill. Úloha tohoto typu tiskáren evidentně vzrostla od poslední čtvrtiny 19. století v souvislosti s obrozením technicky i umělecky pokleslé a na masové komerci založené knižní výrobě (bibliofilie). Za nejstarší „soukromé“ tiskárny působící v Čechách by mohly být označeny dílny Mikuláše Konáče z Hodiškova (1507) a Václava Vřesovce z Vřesovic (před rokem 1583). Na Moravě lze za prvního majitele obdobného střediska označit Balthasara Hubmaiera (1480/81-1528), pro něhož do 1527 pracoval tiskař Simprecht Froschauer. O aktivitách básníka Jana Campana jsme informováni jen z archivních pramenů. Pramálo svědectví nalézáme o Kasparu Stolshagenovi a Adamu Zalužanském. Významnější role u nás plnila na počátku 17. století soukromá Tiskárna valdštejnská (Dobrovice) a o století později dílna pracující pro hraběte Františka Antonína Šporka. Více se naše aristokracie tímto způsobem do knižní kultury nezapojila.

Profese podílející se na výrobě knihy (Frankfurt/M. 1574). Sachs, Hans – Amman, Jost: Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M., Sigmund Feyerabend 1568). Zleva doprava: fol. F2a (papírník), E4a (ilustrátor), E3a (písmolijec), F3a (knihtiskař), F4a (briefmaler se šablonou), G1a (knihvazač). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AE IX 119.

S vědomím panovníka vznikaly také institucionální tiskárny. Ty zřizovalo arcibiskupství, gubernium, kapitula, město, řeholní instituce, panovnický dvůr, univerzita či náboženská (biblická) nebo osvětová společnost. O ediční a ekonomické stránce podnikání rozhodoval kolektivní orgán (akademický senát, městská rada, synodní rada). Dílny realizovaly tiskovou politiku zřizovatele a od edičně vyhraněného programu se odkláněly jen tehdy, byly-li především z komerčních důvodů pronajímány (pražská Tiskárna arcibiskupská). Institucionální tiskárny obvykle neměnily lokality svého působení nad rámec města tak často jako dílny soukromníků. Celoevropským specifikem jsou však četné odchylky názvů v impresech. Byly reakcí na fyzické přesuny, posuny ve vnitřní struktuře instituce či na změny v celé společnosti. Proto se dnes k identifikaci institucionálních tiskáren neužívá soudobých pojmenování, nýbrž názvů pomocných, např. pařížská Tiskárna královská (původně Imprimerie Royale, Imprimerie Nationale Exécutive, Imprimerie Impériale, Imprimerie de la République), pražská Tiskárna arcibiskupská (Apud impressores archiepiscopales, Impressí pana kardinála z Harrachu, Ex typographia seminarii archiepiscopalis, Typis archiepiscopalibus in Collegio S. Norberti, In Aula Regia).

Zvláštní postavení mezi institucionálními tiskárnami zaujímají dílny řeholních institucí a náboženských společenství. K nejstarším patří Tiskárna benediktinská (Ad insigne pinus) v Augsburku a Tiskárna bratrů společného života v Rostocku. U nás nejstarší domácí institucionální dílnu spravovala od roku 1562 jednota bratrská v Ivančicích a Kralicích. Dnes ji nazýváme Tiskárna bratrská. Řádové dílny se od 16. století staly jedním z nástrojů misijní a protireformační činnosti, spjaté vždy s péčí o příslušný národní jazyk. V zakládání takových tiskáren vynikli zejména jezuité (zatímco na území dnešního Polska od 1586 působily jejich dílny ve 13 městech, Čechy měly Tiskárnu jezuitskou jen v Praze). Mezi 1595-1612 (?) tiskli u nás ještě premonstráti v Louce/Z. a 1631-1634 augustiniáni v České Lípě. Univerzitní tiskárny pracovaly ve střední Evropě většinou v režii jezuitského řádu. Naopak v Severní Americe a Anglii fungovaly pod světskou správou (Cambridge, Oxford). Státní tiskárna habsburské monarchie (vídeňská Tiskárna dvorská a státní) byla založena roku 1804.

První vyobrazení tiskařské dílny přichází v Hussově francouzské verzi Danse macabre (Lyon 1499). Personifikovaná Smrt na půlstranném liniovém dřevořezu tu zastihuje při práci sedícího sazeče, pomocníka u lisu a knihkupce. Interiér tiskárny je podrobně zpracován také na jednom z dřevořezů Holbeinovy školy, který Christoph Froschauer st. zařadil do druhého vydání takzvané Švýcarské kroniky Johanna Stumpfa aus Bruchsal Gemeiner loblicher Eydgnoschafft Stetten, Landen und Völckeren Chronick wirdiger Thaaten Beschreibung (Zürich 1547). Touto verzí byl později inspirován Jost Amman v cyklu obrazů pro Sachsův text Eigentliche Beschreibung aller Stände auf Erden (Frankfurt/M. 1568). Interiér tiskárny se dvěma pracovníky obsluhujícími lis a dvěma sazeči u sazečských kas je vcelku častým námětem signetů 16.-18. století (např. Georg Leopold Fuhrmann činný 1608-1616 v Norimberku, Johann Georg Lochner, u nás Oldřich Velenský z Mnichova dle Badeho značky). Později tato vyobrazení ojediněle doplňovala sedící personifikovaná Typografie (Rentzova předloha pro Karla Františka Rosenmüllera ml., monogramista FF pro Johanna Thomase von Trattnera st.).


Lit.: BOHATCOVÁ, M.: Prameny k tiskařově „dílně“. Typografia 71, 1968, s. 231-233; GISI, Br.: Der Drucker. Ein Beruf im Wandel der Zeit. Aarau 1989; FLODROVÁ, M.: K provozu brněnské tiskárny E. A. Svobody v polovině 18. století. Vlastivědný věstník moravský 38, 1986, s. 144-152; HOFFMANNOVÁ, J.: Pražští úřední tiskaři. Documenta Pragensia 10/2, 1990, s. 299-314; HORODISCH, A.: The book and the printing press in printer’s marks of the fifteenth and sixteenth centuries. Amsterdam 1977; KABÁT, K.: Názvy knihtiskáren. Dorost knihtiskařský 5, 1924-1925, s. 98-100; MARTINČÍK, R.: Staří knihtiskaři a jich pomocnictvo. Veleslavín 43, 1915, č. 7-10 (nestr.); NEŠVERA, R. K.: Jak se pracovalo ve staré tiskárně. Svět techniky 6, 1955, s. 44-50; NEŠVERA, R. K.: Knihtisk v době Daniela Adama z Veleslavína. Svět techniky 6, 1955, s. 684-688; SCHOTTENLOHER, K.: Der Buchdrucker als neuer Berufsstand des 15. und 16. Jahrhunderts. Mainz 1935; STRAKA, C.: Obrázek zaměstnaneckých poměrů pražských typografů ze XVII. století. Typografia 30, 1923, s. 49-53; STRAKA, C.: Živnost knihtiskařská v XVI. a v XVII. věku. Typografia 31, 1924, s. 105-107 a 126-131; VOLF, J.: Podpůrné bratrstvo knihtiskařů v letech 1766-1769. Český bibliofil 6, 1934, s. 25-38; VONKA, R. J.: Nejstarší vyobrazení knihtiskáren. Ročenka československých knihtiskařů 13, 1930, s. 35-57; VONKA, R. J.: Nejstarší zobrazení díla knihtiskařského. Typografia 35, 1938, s. 137-159; VRÁNKOVÁ, J.: Technická revoluce v malé tiskárně. In: Tiskárny a tisky 19. století. Sborník příspěvků z celostátní konference pořádané při příležitosti 200. výročí založení jindřichohradecké Landfrasovy tiskárny (red. Š. Běhalová). Jindřichův Hradec 1998, s. 75-78; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZÍBRT, Č.: Řád knihtlačitelský r. 1806. Typografia 30, 1923, s. 5-8.

Lex.: Clavis typographorum librariorumque saeculi sedecimi. Index Aureliensis. Catalogus librorum sedecimo saeculo impressorum. Tertia pars. Vol. 3. Baden-Baden 1992, s. 477-479; CHYBA 291-292. = CHYBA, K.: Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860. Příloha Sborníku Památníku národního písemnictví Strahovská knihovna, roč. 1-19. Praha 1966-1984.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.