Mědiryt

Z Encyklopedie knihy

Mistr ES: Elevace Maří Magdalény (mědiryt, Německo polovina 15. století). Jednolist nalepen na předním přídeští latinského rukopisu Národní knihovna ČR (Praha), sign. VII D 19.
Zvěstování (mědiryt, Florencie ca 1460). Jednolist, na němž anděl Gabriel oznamuje Panně Marii, že bude matkou Ježíše, nalepen na předním přídeští latinského rukopisu z majetku univerzitního mistra a administrátora podobojí Václava Korandy ml. Národní knihovna ČR (Praha), sign. VIII F 23.

Mědiryt (angl. copper engraving, fr. gravure en taille douce nebo gravure sur cuivre, něm. Kupferstich) vedle dřevořezu nejstarší tisková technika objevující se již před polovinou 15. století, a to zřejmě na základě zkušeností středověkých zlatníků, kteří černou barvou zatírali rytecké výtvory ve zlatě a stříbře a ručním otiskem na papír získávali kontrolní náhled (niello). Z hlediska knižního dekoru a ilustrací je mědiryt nejrozšířenější technikou tisku z hloubky. Poněvadž dřevořez a běžná sazba se reprodukovaly tiskem z výšky, ke spojení obou technologií byl zapotřebí dvoufázový soutisk. V praxi to znamenalo, že sazeč vyřadil tiskovou formu tak, aby po jejím otištění zůstala na archu volná místa vyhrazená rytině. Dodatečnou reprodukci obvykle prováděl specializovaný rytecký ateliér. Ve srovnání s otisky na celostranných přílohách si větší přesnosti a soustředění žádaly drobné viněty, vlysy a rámy zakomponované úzce do sazby. Celé knihy, jejichž text nevznikl sazbou, nýbrž výhradně mědirytem, přišly do módy až v 17.-18. století a nazývají se chalkografy (z řec. chalkos = měď a grafō = píši). Většinou šlo o drobnou modlitební a příležitostnou literaturu s individuální luxusní vazbou. U nás, pokud alespoň víme, tuto formu vydání poprvé praktikoval 1657 Henricus a S. Petro. Jak dokládají signatury původců, rytectví se už od 16. století neobešlo bez spolupráce s kreslíři předloh, a tak vlastně stálo na rozhraní řemeslné reprodukce a umění. Signaturám byl vyhrazen spodní okraj tiskové formy. Nalevo uváděli jména malíř a kreslíř, napravo rytec a případně vydavatel. K rozlišení autorského podílu běžně sloužily latinské termíny delineavit, divulgavit, excudit (excudebat), fecit, incidit, invenit, pinxit, sculpsit a jim odpovídající jinojazyčné výrazy a zkratky.

Rytec užívá vyhlazenou měděnou desku o maximální tloušťce 3 mm se šikmo zbroušenou fazetou. Z předlohy na desku lehce přenese liniovou kresbu a vrývá ji speciálními rydly, která jsou opracována do různých tvarů. Stínování a modelování kresby dociluje křížovými šrafurami. Tak vzniká nejběžnější liniový neboli čárový mědiryt (angl. line engraving, fr. gravure au trait, něm. Umrisskupfer). Na použití punců, jimiž lze do desky vbíjet různé tvary (hvězdičky, kolečka, kroužky či křížky), je založen puncovaný mědiryt. Vbíjením bodů pomocí těžkých ocelových jehel a speciálního lehkého kladívka se pořizuje tečkovaný mědiryt. Obě techniky (angl. stipple engraving, fr. gravure au pointillé, něm. punktierter Kupferstich nebo Kupferstich in der Punzenmanier) modelaci kresby naznačují shlukem vbíjených punců a bodů. Jsou tedy stejně pracné a zdlouhavé jako mechanicky obdobný šrotový tisk. Při opracování měděné desky vzniká po stranách vrypu grátek. Poněvadž by nežádoucím způsobem zachycoval barvu, seškrabuje se.
Pohled do ryteckého ateliéru (Livourne 1774). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … quatrieme livraison, ou cinquieme volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1774). Příloha 152, tabule I s přehledem mechanických i chemických technologií (rytí, leptání, přenášení obrazu, začerňování, puncování). Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 8.

Do prohlubní nahřáté desky je vetřena hustá a nelepivá černá měditiskařská barva (přebytečnou nutno na rozdíl od příbuzného leptu svědomitě odstranit). Tisková forma, pokrytá navlhčeným měkkým, kvalitním papírem a textilním krytem, se za velkého tlaku otiskuje v ručním měditiskařském lisu, který většinou nevlastnili knihtiskaři, nýbrž specializovaní měditiskaři. Potištěný papír nese stopy po fazetě a vtlačením do prohlubní v desce získává jemný, hmatem zjistitelný charakteristický reliéf. Každý nový otisk vyžaduje opětovné načernění formy. Neustálé nanášení a zvláště pak odstraňování přebytečné barvy však zároveň snižuje kvalitu rytiny a životnost desky vůbec. Počet reprodukcí z jedné formy záležel na mělkosti vrypů, ale málokdy dle některých historiků umění přesáhl 4.000 otisků. Vyššího nákladu měditiskař dosáhl buď nezbytným oživením formy, které záleželo v opětovném prohloubení vyčerpaných partií, anebo pořízením repliky. Od 30. let 19. století se k vytvrzení či rozmnožení měděných desek užívala galvanoplastika. Nejrozšířenější cestu k polychromní podobě černého mědirytu představovalo ruční kolorování, které prováděly specializované dílny, čtenáři ilustrovaných knih či majitelé grafických listů sami. Světelných, ba i barevných efektů se dosahovalo také kombinací s jinými grafickými technikami, např. s šerosvitovým dřevořezem, anebo mezzotintou. O vícebarevný mědiryt se cestou nanášení barev na jedinou desku pokoušel asi od 1680 Pieter Schenk nejst.

Lis měditiskařský ruční (Livourne 1775). Recueil de planches sur les sciences, les arts libéraux et les arts méchaniques, … troisieme édition … septime volume (Livourne, de l’imprimerie des éditeurs [= Denis Diderot et Jean Le Rond d’Alembert] 1775). Příloha 23, tabule I. Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Strahovská knihovna (Praha), sign. AB I 10.
Mědiryt zdomácněl v Číně k reprodukci textu už od 10. století a mezi 12.-14. stoletím se uplatnil při výrobě papírových platidel. Kolébkou evropského mědirytu byla Itálie první poloviny 15. století. Anonymní autor rozpravy Sculptura historico technica (London 1747) vyjádřil mínění bezesporu převzaté od Giorgia Vasariho (1511-1574), že nejstarší jednolistový (neknižní) mědiryt Korunování Panny Marie vytvořil roku 1452 florentský zlatník Tommaso Finiguerra (1426-1464). Počátky ryté volné grafiky však spadají do 15. století hlouběji, neboť z rychle se učícího Německa pochází patrně nejstarší datovaný mědiryt Bičování Krista z roku 1446. K německým anonymům, kteří tuto techniku pěstovali již okolo poloviny století, patří hornorýnský Mistr Hracích karet (Meister der Spielkarten, činný ca 1430-1450) a jeho následovník Mistr norimberských Pašijí (Meister der Nürnberger Passion, polovina 15. století), dále dolnorýnský Mistr ES (ca 1440-1468), původem snad rakouský Mistr Kalvárie (Meister des Kalvarienbergs, 1. polovina 15. století), dolnorýnský Mistr Alegorie ženské moci (Meister der Weibermacht, 3. čtvrtina 15. století) a mnozí jiní. Za prvního neanonymního tvůrce mědirytu se považuje Martin Schongauer (zemř. 1491), následován vynikajícím Albrechtem Dürerem, Danielem Hopferem st., Hubertem Goltziem a mnoha dalšími. Prvním propagátorem techniky tečkovaného mědirytu byl Ital Giulio Campagnola (1482-1515). V 18. století se tato starobylá technika dočkala velkého oživení zvláště zásluhou moravského rodáka Bohumíra Bernarda Götze a Itala Francesca Bartolozziho.
Mědiryt (Lübeck 1750). Klein, Jakob Theodor: Historiae avium prodromus cum praefatione de ordine animalium in genere … cum figuris (Lübeck, Jonas Schmidt 1750). Tabule u kapitoly 30. Antikvariát Meissner (Praha).

Vstup nové techniky do knižní výroby skýtal ilustrátorům mnohem jemnější a preciznější možnosti vyjádření nežli tvrdý dřevořez. Kresebná přesnost, vzdušnost, postižení světla, stínu a hloubky prostoru se uplatnily zejména v portrétní tvorbě a ve vědecké ilustraci. Na druhé straně však tisk z hloubky porušil grafickou jednotu knihy a vzhledem k jeho nákladnosti knižní zboží také zdražil. Zatímco ve sféře dřevořezu si tiskárna obvykle dokázala vypomoci sama, u rytiny bylo zapotřebí objednat kreslíře, rytce a měditiskařský závod s velkotlakým lisem. Vzrůst investic proto utvrdil nadnárodní oblibu mědirytového frontispisu jakožto mnohdy jediné (zástupné) ilustrace tištěné knihy. Poněvadž migraci rytých desek bránilo poměrně brzké vyčerpání tiskové formy, menší knihtiskárny, uvyklé na zápůjčky a nákupy již použitých dřevořezových štočků, se mědirytu věnovaly jen okrajově a za cenu jistých finančních kompenzací (méně kvalitní papír a levnější sazba bez korektur).

Jako prostředek k ilustrování knihy využil mědirytu poprvé tiskař William Caxton. Jde o dedikační frontispis rytířského románu Raoula Lefèvra Le recueil des histoires de Troyes (Brugge? ca 1473). Caxton, a po něm i jiní, se prozatím ještě nedokázal vyrovnat s odlišnou technologií tisku z výšky a tisku z hloubky a obrazy k rozmnoženému textu prostě vlepoval. Poněvadž je dedikační obraz zachován jen v jediném exempláři, nelze přejít ani hypotézu, že do knihy původně nepatří. Takřečenému Mistru Boccacciových ilustrací (Meister der Boccaccio-Bilder) se připisuje devět mědirytů, které Belgičan Colard Mansion vlepil k vysázenému textu Boccacciova díla De casibus virorum illustrium (Brugge 1476). Ve Florencii činný Niccolò di Lorenzo některé ilustrace také ještě vlepoval, ale přitom asi jako první již zvládl otisk měděné desky na volnou plochu separátně natištěné sazby. Dokládají to dvě publikace, a to Antonio (Bettini) da Siena Monte santo di Dio (Firenze 1477) se třemi rytinami a Dante Alighieri La Commedia (Firenze 1481) s dvaceti obrazy inspirovanými malířským dílem Botticelliho (1445-1510) a rytými snad tiskařovým kolegou Florenťanem Bacciem Baldinim (ca 1436-1487). V Německu 15. století se knižní mědiryt vyskytoval sporadicky. Nejstarší dva doklady pokud víme byly pouze volně připojeny ke Goetzově tisku latinsko-německé příručky Lazara Behama Kalendarii duo pro annis 1477-1537 (Köln/R. 1476?). Přitisknout mědiryt k sázenému textu dokázalo teprve společenství tvořené tiskařem Georgem Reyserem (činný 1479-1503), nakladatelem Stephanem Doldem (zemř. 1479) a korektorem Johannem Beckenhubem (ca 1440-po 1491). Jejich prvotinou a zároveň nejstarším dílem, které má k textu přitištěn malý rytý erb, je Breviarium Herbipolense (Würzburg 1479). Ještě méně sympatií k mědirytu prokázali Francouzi. Nová technika poprvé provázela až domácí jazykovou verzi Breydenbachova cestopisu Peregrinatio in Terram sanctam (Lyon 1488). Dílo vytiskli Michel Topié a Jacques Heremberck (společně činní 1488-1490). Veduty měst byly kopiemi dřevořezových ilustrací prvního vydání z Mohuče 1486.
Jeden z nejstarších knižních mědirytů (Firenze 1477). Antonio (Bettini) da Siena: Monte santo di Dio (Firenze, Niccolò di Lorenzo 1477). Fol. 4b s vyobrazením cesty k Bohu po žebříku ctností. Rytcem mohl být Florenťan Baccio Baldini. Repro: Baer 1910.
Nejstarší mědirytové mapy (respektive mapové diagramy) se nacházejí v prvním ilustrovaném vydání Claudia Ptolemaea Cosmographia (Bologna 1477). Tiskařem byl Dominicus de Lapis (činný 1476-1482). Jeden z nejstarších titulních mědirytů, pořízený rytcem Marcantoniem Raimondim (ca 1480-1534), přichází v knize Dialogus …, in quo precipue tractat … De amicitia vera … introducuntur (Roma 1517), který napsal Amadeo Berruto a vytiskl v Římě usazený Gabriele da Bologna (činný 1516-1521). Pravděpodobně první mědirytovou titulní stranu, jejíž textová složka nebyla reprodukována sazbou, ale rytou humanistickou polokurzivou, obsahuje Compendiosa totius anatomiae delineatio (London 1545). Autorem i ilustrátorem této učebnice, vydané anglickým tiskařem Johnem Herfordem (činný 1534-1539 Saint Albans a 1542-1550 Londýn), byl mědirytec a tiskař francouzského původu Thomas Geminus (ca 1500-1570). Nejstarší nototisky na bázi mědirytu připravil nizozemský rytec Martin van Buyten (Buiten, Buten, činný 1586-1613) pro římského nakladatele hudebnin Simona Verovia (činný 1586-1608), např. Diletto spirituale. Canzonette a 3 et a 4 voci (Roma 1586).

Renesanční mědirytovou ilustraci první poloviny 16. století programově pěstovali Hans Sebald Beham, Augustin Hirschvogel, Lukas Huygensz van Leyden, Virgil Solis st. či Aenea Vico. V Polsku nejstarší ilustrační mědiryty vytvářel pro latinské a německé publikace Łazarza Andrysowice duchovní a rytec samouk Tomasz Tretter (též Treter, 1550-1610). Jeden z nejstarších byl zařazen do příležitostného tisku z roku 1598. Již v polovině 16. století se mědiryt ujal ve sféře vědecké, zejména topografické ilustrace (Franz a Abraham Hogenbergové). K uměleckému rozvoji titulní ilustrace a frontispisu přispěli na přelomu století vlámští rytci sdružení v Moretově antverpské dílně okolo Peetera Pauwela Rubense. K předním francouzským rytcům patřili Gérard Audran, Jacques Callot, Nicolas Cochin a Charles Nicolas Cochin st. i ml. V Německu pracovala rodina de Bry a Merianové, Peter Isselburg a Joachim von Sandrart. Anglické ilustraci 17. století kraloval český rodák Václav Hollar. Na Slovensko importoval knižní mědiryt Němec Heinrich Ullrich (zemř. 1621). Asi od roku 1595 žil v Trnavě a spolupracoval s Tiskárnou arcibiskupskou. Jeho nejstarší ilustrace byla publikována 1619.

Během 17. a 18. století se mědiryt stal monopolní technikou kartografické profese (Willem Janszoon Blaeu, Gabriel Bodenehr st., Johann Baptist Homann, Jodocus Hondius st., Tobias Konrad Lotter, Georg Matthäus Seutter st., Pieter Schenk či Frederik de Wit st.). Metropolí mědirytců 18. století byl Augsburk (Philipp Jakob Franck, Jakob Andreas Fridrich st., Bohumír Bernard Götz, Johann Christoph Hafner, Johann Ulrich Kraus, Johann Andreas Pfeffel st., Johann Georg Ringle, Balthasar Sigmund Sedleczky, Hieronymus Sperling, Bernhard Vogel, Christoph Weigel a především rodiny Kilianů, Klauberů a Küselů). Na přelomu baroka a klasicismu tvořili François Boucher, Johann Adam Delsenbach, Christian Engelbrecht, Johann Wenzel Engelmann, Salomon Gessner, Johann Jakob Haid, William Hogarth, Giovanni Volpato aj. Vynikajícím německým ilustrátorem 18. století a plodným autorem knižního dekoru, zvláště vinět, byl Daniel Mikołaj Chodowiecki.

Borjova alegorie výbušnosti (Praha 1581). Borja, Juan de: Empresas morales (Praha, Jiří Černý z Černého Mostu 1581). Nejstarší doklad o spojení knihtisku s mědirytem u nás. Fol. 35a s kolorovanou rytinou Erasma Hornicka v zavilinovém orámování. V barevném štítku gnóma Retinere nequeo (nemohu zadržet to, co je ve mně). Národní knihovna ČR (Praha), sign. 52 B 39.

Čechách se mědiryteckou technikou ve spojení s knihtiskem zpočátku obírali jen zahraniční umělci žijící přechodně na rudolfínském dvoře v Praze (např. Erasmus Hornick se zde usadil 1581/82, Virgil Solis ml. od 1587, Wolfgang Meyerpeck ml. od 1593, Egidius Sadeler ml. od 1597, Gabriel Krammer od 1600, Dominicus Custos de Coster od 1607). Publikace s jejich vědeckými a portrétními ilustracemi však vyráběly dobře zavedené augsburské tiskárny a pražským připadla až na výjimky do počátku 17. století jen produkce levnějších jednolistů a novinových letáků. Jak se prozatím ukazuje, spojení mědirytu s knihtiskem zvládla poprvé v Čechách pražská tiskárna Jiřího Černého z Černého Mostu. Zde prací Nizozemce Hornicka vznikl soubor emblemat Juana de Borji Empresas morales (Praha 1581), který obsahuje vznosný titulní list a sto obrázků v samostatných zavilinových kartuších. Přibližně v tutéž dobu neznámý tiskař vytiskl anonymní jednolist Přátelé Pánu Bohu milí, z tohoto strašlivého obrazu a figury … komety … obraz se ukazuje (Praha? 1582). Horní část jednolistu obsahuje rytý pohled na Vltavu, Hradčany, Malou Stranu a na pohřební průvod. Výjev je vysvětlen přilepeným textem o ztroskotání vltavského prámu. Novou techniku s knihtiskem úspěšně spojoval také Daniel Adam z Veleslavína. Do překladu oblíbeného díla Christiana van Adrichema Vypsání města Jeruzaléma i předměstí jeho (Praha 1592) byla, jak svědčí Adamova dedikace, zařazena rytá tabule Jeruzaléma, ale ze všech dnes dochovaných exemplářů již v minulosti zmizela (roku 1606 je jako samostatná položka inventována v soupise Adamova majetku). Dvě alegorické mapy ryté dle německých předloh obsahuje také Büntingovo Itinerarium Sacrae scripturae, to jest Putování svatých na všecku svatou Bibli obojího Zákona (Praha 1592) z Adamovy tiskárny. Wolfgang Meyerpeck ml. je autorem dvou mědirytových příloh v novinovém letáku Pravdivé a jisté vypsání válečného běhu, co se pominule v Hořejších Uhřích zběhlo … se dvěma kontrfekty pevnosti Filekova (Praha 1594). Leták tiskl Mikuláš Štraus ze Štrausenfeldu. Na Moravě je pravděpodobně nejstarším knižním mědirytem celostranný emblém v pozoruhodných Emblemata VII artes liberales (Olomouc 1597). Spisek sestavili bratři Kryštof a Ondřej Coricyniové a tiskařem byl Jiří Handl.

Jedna z prvních celomědirytových titulních stran 17. století přichází v příručce Gabriela Krammera Architectura von den fünf Seülen sambt iren Ornamenten und Zierden (Praha 1606). Architektonicky propracovaný portál není již nositelem irelevantní figurální ikonografie, nýbrž plní stejnou funkci jako ostatní zde zařazené výukové ilustrace. Snahu potlačit renesanční knihou vybudovaný kánon dokládá také kresebně rozpracovaný motiv polních květů na titulní straně Lodereckerovy úpravy Vrančićova sedmijazyčného slovníku Dictionarium septem diversarum linguarum (Praha 1605), který vyšel péčí pražských tiskařů Jana Otmara Jakubova Dačického a Mikuláše Štrause. Nepřehlédnutelnou zásluhu o pronikání mědirytu do pražské cizojazyčné produkce má Egidius Sadeler ml. Dle předloh Ottavia Strady st. připravil 930 emblémů církevních a světských hodnostářů, jimiž tiskař Černý vybavil třísvazkový monument Jakoba Typotia a Anselma Boetia de Boodt Symbola divina & humana pontificum, imperatorum, regum (Praha 1601-1603). Sadelerovy rytiny provázejí též Pavlem Sessiem tištěný anonymní soubor bajek Theatrum morum. Artliche Gesprach der Thier mit wahren Historien zu Lehr (Praha 1608). Ilustračně pojatý titul vychází ze staršího nizozemského vydání 1567 a většina z takřka 140 půlstranných ilustrací je vytvořena jako přesné kopie tisku 1578.

Zatímco cizojazyčná knižní i neknižní produkce pražských tiskáren nacházela uplatnění také za hranicemi, jazykově český knihtisk byl odkázán pouze na domácí trh, a proto se k mědirytu patrně z ekonomických důvodů stavěl zdrženlivěji. Nová grafická technika přichází zpočátku jen u sólové ilustrace. Mědirytový portrét do česky tištěné knihy uvedli dědicové Daniela Adama z Veleslavína, kteří pro cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic nazvaný Putování aneb Cesta z Království českého do města Benátek (Praha 1608) objednali autorovu podobiznu u Egidia Sadelera ml. S veleslavínskou tiskárnou je spjata také jedna z prvních mědirytových titulních stran jazykově české knihy. V podobě osmi miniatur se Stvořením světa, sdružených okolo sázeného věcného názvu, ji předvedl mladý Samuel Adam v díle Matouše Konečného Theatrum divinum, to jest Divadlo boží (Praha 1616). Jedním z prvních českých tiskařů, který užil mědirytový obraz ve funkci frontispisu, byl Martin Kleinwechter. Malé anonymní vyobrazení rodinného vyučování, doplněné kaligraficky rytým biblickým citátem, je otištěno na volném listu před titulem didakticko náboženské knihy Matouše Konečného Kazatel domovní (Hradec Králové 1618). Budoucí vývoj knižního umění naznačuje také mědirytová titulní strana kancionálu Žalmové aneb Zpěvové svatého Davida (Praha 1618), vydaného Danielem Karolidem z Karlšperka. Celostranný obraz, jehož autorem je v Praze usazený frankfurtský rodák Peter Rollos st., předvádí architektonickou kompozici s baculatými andílky a po boku stojícími postavami Mojžíše a Árona. V rozsáhlé zavilinové kartuši, umístěné pod rytým textem, klečí král David a před rozevřeným žaltářem, obklopen niterně zaujatými zpěváky a posluchači, přednáší své žalmy. Ještě více prvků nového slohu obsahuje mědirytový titul o dva roky mladšího a dosud málo známého díla Kancionál anebo Zpěvové církve evangelistské staří i noví (Praha 1620). Vznikl opět spoluprací tiskaře Karolida s Rollosem. Obraz už postrádá renesanční architektonický rozvrh a centrální kartuš s předimenzovaným shromážděním 24 starců okolo Beránka se svým výrazem hlásí k baroku. Mědiryt jako techniku cyklické ilustrace do jazykově české knihy pravděpodobně prosadili dědicové Kašpara Kargesia. Jejich Život … svaté panny Kateřiny řečené Senenské (Praha 1614?), který sepsal již ve 14. století dominikán Raymundus de Capua, provází 12 celostranných obrazů, přerytých bez uvedení původce z německé předlohy.

Od 20. let 17. století je v Praze doložena činnost antverpského rytce Jana Gaspara Doomse, o deset let později práce Jana Kryštofa Smíška a před polovinou století Samuela Weishuna. Okolo poloviny století vystoupila plejáda umělecky činných řeholníků (Anastasius, Carolus, Constantinus, Dominicus a S. Cruce, Henricus a S. Petro). Pražského rytce Lukáše Jiřího Šíchu zaměstnávaly po polovině 17. století většinou moravské tiskárny. Jiří Čáslavský z Kutné Hory byl v téže době naopak angažován pražskými dílnami. V poslední třetině století pracovalo pro pražské knihtiskaře několik domácích rytců (Samuel Dvořák st., Jan Kryštof Prentl a o málo později Michal Rivola) i cizinců (Jan Borcking, Jan Gerhard Damperviel, Jan Adriaen Gerhardt de Groos, Baltasar van Westerhout). Z přelomu 17. a 18. století je v Praze povědomá rodina přistěhovavších se Wussinů. Na Moravě 18. století tvořili František Arnolt, Jan Dominik Klein, František A. Mayer, Jan Jiří Pokorný, Jan Strasser, Ignác Zeidler a rodiny Freindtů, Gutweinů nebo Laidigů. Moravské tiskárny udržovaly kontakty se slezskými umělci (Bartłomiej Strachowski, Jan Tscherning) i s Vídní (Franz Ambros Dietel, rodiny Mansfeldů a Schmutzerů). V 18. století jsou v Čechách doloženi Anton Birkhard, Jan František Fischer, František Václav Goldschmid, Jan Hiller, Augustin Petr Neuräutter, Ondřej Niederhofer, Ignác Ott, Johann Georg Püschel, Ondřej Antonín Wanner a dále rodiny Kohlů, Müllerů a Saltzerů. Velkým uměleckým zjevem byl Michael Heinrich Rentz, který vychoval několik žáků (Jan Tobiáš Arnolt, Jan Jiří Balzer, Antonín Brandel, Joseph de Montalegre, Jeroným Řebec, Johann Christoph Sartorius). Rokokové a klasicistní tendence se po polovině století odrážejí v tvorbě rodiny Balzerů. Empírový ráz mají ilustrace Václava Aloise Bergera, Josefa Berglera ml., Jana Berky, Amadea Václava Böhma, Jiřího Döblera, Josefa Jana Aloise Drdy nebo Kašpara Plutha.



Bibl.: HIND, A. M.: Early Italian engraving. A critical catalogue with complete reproductions of all prints described. Vol. 1-6. London 1938-1948; HOLLSTEIN, F. W. H.: Dutch and Flemish etchings, engravings and woodcuts, ca 1450-1700. Vol. 1-51. Amsterdam 1949-1998; HOLLSTEIN, F. W. H.: German engravings, etchings and woodcuts, ca 1450-1700. Vol. 1-45. Amsterdam 1954-1998; HOLLSTEIN, F. W. H.: The new Hollstein. Dutch & Flemish etchings, engravings and woodcuts, ca 1450-1700 (ed. G. Luijten and R. Zijlma). Vol. 1-. Rotterdam 1993-; HOLLSTEIN, F. W. H.: The new Hollstein. German engravings, etchings and woodcuts, ca 1400-1700 (ed. G. Luijten and R. Zijlma). Vol. 1-. Rotterdam 1996-; LEHRS, M.: Geschichte und kritischer Katalog des deutschen, niederländischen und französischen Kupferstichs im 15. Jahrhundert. Bd. 1-10. Wien 1908-1934 (repr. New-York ca 1970).

Lit.: FUCHS, R. W.: Der Kupferdruck in China vom 10. bis 19. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1950, s. 67-87; GEISBERG, M.: Die Anfänge des Kupferstichs. Leipzig 1923 (Meister der Graphik, Bd. 2); GEISBERG, M.: Geschichte der deutschen Graphik vor Dürer. Berlin 1939; HIND, A. M.: A history of engraving and etching from the 15th century to the year 1914. London 1923; HOLLENBERG, F.: Radierung, Ätzkunst und Kupfertiefdruck. Eitorf 1976; KNEIDL, P.: Česká lidová grafika v ilustracích novin, letáků a písniček. Praha 1983; KOSCHATZKY, W.: Die Kunst der Graphik. Technik, Geschichte, Meisterwerke. Salzburg 1972; KREJČA, A.: Grafické techniky. Praha 1990; KREJČA, A.: Techniky grafického umění. Průvodce pracovními postupy a dějinami originální tiskové grafiky. Praha 1981; KRISTELLER, P.: Kupferstich und Holzschnitt in vier Jahrhunderten. Berlin 1921; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 15. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1975; KUNZE, H.: Geschichte der Buchillustration in Deutschland. Das 16. und 17. Jahrhundert. Textband. Frankfurt/M.-Leipzig 1993; LEPORINI, H.: Der Kupferstichsammler. Ein Hand- und Nachschlagebuch samt Künstlerverzeichnis für den Sammler druckgraphischer Kunst. Berlin 1924; LILIEN, O. M.-GERHARDT, Cl. W.: Tiefdruck und die kleineren Druckverfahren. In: Geschichte der Druckverfahren (hrsg. von R. W. Fuchs), Teil 3. Stuttgart 1978; LIPPMANN, Fr.: Der Kupferstich. Neu bearbeitet von Fedja Anzelewsky. 7. Aufl. Berlin 1963; NAUMANN, R.-WEIGEL, R. (edd.): Archiv für die zeichnenden Künste mit besonderer Beziehung auf die Kupferstecher- und Holzschneidekunst und ihre Geschichte. Jg. 1-4 in 2 Bd. Leipzig 1855-1858; PACOVSKÝ, E.: České umění rytecké. Typografia 32, 1925, s. 131-138; RAMBOUSEK, J.: Slovník a receptář malíře-grafika. Praha 1954; RATH, E. von: Die Entwicklung der Kupferstichillustration im sechzehnten Jahrhundert. Archiv für Buchgewerbe und Gebrauchsgraphik 64, 1927, s. 1-28; RATH, E. von: Die Kupferstichillustration des fünfzehnten Jahrhunderts. Mainz 1929; RATH, E. von: Zur Entwicklung des Kupferstichtitels. Buch und Schrift 3, 1929, s. 51-56; SABOL, E.: Medirytina v knižnej ilustrácii na Slovensku do konca XVIII. storočia. In: Z minulosti knihy na Slovensku. Knihovedný sborník (red. B. Bálent). Martin 1959, s. 139-171; SABOV, P.: Rytina ako významný prvok v produkcii slovenských tlačiarní 17., 18. a 19. storočia. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2002 (red. K. Handlová). Brno 2002, s. 23-28; SCHRAM, W.: Verzeichnis der mährischen Kupferstecher aus der Zeit vom Jahre 1480 bis zur Gegenwart. Brno 1894; SINGER, H. W.: Der Kupferstich. Bielefeld-Leipzig 1912; ŠIMON, T. F.: Příručka umělce-grafika. O technikách rytiny, leptu a barevného leptu. Praha 1921; VOLF, J.: Úřední potvrzení mědiryteckých závodů v Praze. Časopis Národního muzea 99, 1925, s. 80-81; VOLF, J.: Z dějin cenzury mědirytu. Památky archeologické 33, 1923, s. 160-164; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992; ZUMAN, Fr.: Stav malířství, mědirytectví a tiskařství v Čechách r. 1787. Časopis Společnosti přátel starožitností 49-50, 1941-1942, s. 77-91.

Lex.: BALEKA, J.: Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha 1997, s. 218.

Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.