Vazba (výzdoba)
Vazba (výzdoba) odhlédneme-li od uměleckořemeslných doplňků vazby (kování a spony, vazba reliéfní), výzdoba povrchu měla z hlediska fungování a uchování publikace až druhotný ráz. Přestože se výzdoba stejně jako typografie přizpůsobovala na každém stupni vývoje uměleckým, výrobním i komerčním zřetelům, mohla však již při prezentaci na trhu a pak během čtenářské recepce spojovat zdánlivě autonomní prvky v souzvuk (text, sazba, dekor, ilustrace). Podíl výzdoby na harmonii knižní struktury usměrňovaly ovšem hranice technologických a estetických východisek.
Plocha výzdoby byla determinována především formátem pravoúhlého knižního bloku a jen ve výjimečných případech se neomezovala vnější stranou desek, nýbrž přecházela až na přídeští (vazba „doublure“). Způsob výzdoby závisel na druhu a jakosti pokryvu. Morfologii výzdobných prvků, které čerpaly z ornamentální tradice iluminovaných rukopisů i ze soudobého výtvarného názoru (vzorníky ornamentů), limitovaly zase technicko-řemeslné parametry knihařského nářadí. Externě vyráběné filety, kolky, plotny, válečky a jiné pomůcky byly šířeny obchodní sítí, z níž knihvazač hotovou ornamentiku přijímal víceméně pasivně. O slohové kvalitě výzdoby pronikavěji svědčí až způsob, jakým byl v borduře, na zrcadle a hřbetu dílčí ornament uspořádán. Úroveň kompozice pak dokládá invenci, anebo naopak schematismus či konzervativní postoje řemeslníka a zároveň zrcadlí vkus soudobého publika i výtvarný názor a finanční možnosti objednatele. Tak jako se mezi polovinou 15. a počátkem 19. století měnila typografie ručně tištěné knihy, tak také doznávala stylových proměn i rukodělná výzdoba vazby. Komplexní změny, které ovlivnily volbu knihařského materiálu, technologii a tvarosloví výzdoby, nastaly před zaváděním strojové výroby však pouze dvakrát. Poprvé se prosadily v souvislosti s tlakem emancipovaného knihtisku na distribuci rychle a masově rozmnožovaných publikací a poměrně brzy podruhé, když evropské knihvazače ovlivnila vazba orientální.
Prvotisky získávaly samozřejmě ještě vazbu gotickou, která se kontinuálně vyvíjela od 14. století a přetrvávala až do počátku 16. století (vazba obálková, vazba obalová, vazba sáčková, libri catenati, kování a spony). Řemeslné a finanční nároky na zhotovení gotické vazby řezané a koneckonců i její umělecký individualismus však byly v příkrém rozporu s multiplikačním trendem knižní výroby. Ze všech tehdy existujících výzdobných technik se s masovou produkcí knihtisku uměl vyrovnat jedině slepotisk. Řezba proto během druhé poloviny 15. století ustoupila dlouho povědomé a také jednodušší, levnější a sériově zvládnutelné vazbě slepotiskové. Tisk naslepo i jeho zlacená varianta se staly takřka univerzální výzdobnou technikou usňových a pergamenových vazeb. Jako průvodní jev laicizace řemesla přicházejí však ústupky v kvalitě. Pokles umělecké úrovně sériové výroby (multiplikovaná vazba nakladatelská) brzdil a vyvažoval aktivní přístup bohatých bibliofilů. Jejich požadavek na vnější krásu individuální vazby luxusní mnohonásobně předčil komerční cíle tiskařů i nakladatelů, a stal se tak významným hybatelem dalšího slohového vývoje.
Zakladatelskou roli zde sehráli italští a zejména pak francouzští bibliofilové (vazby pro sběratele Canevariho, vazby pro sběratele Groliera, vazby pro sběratele Hurtada de Mendoza, vazby pro sběratele Mahieu). Němečtí bibliofilové (vazby pro sběratele Ottheinricha) a angličtí sběratelé (vazba se vzorem „Harleian“) zasáhli do výtvarného názoru domácích knihvazačů již méně. V Německu a Anglii stejně jako kupříkladu v Čechách a na Moravě většina solventní bibliofilské obce nepřistupovala k výzdobě vazby tak výrazně invenčně a ani se nepodílela na vzniku národní knihařské školy. Při tvorbě individuálních artefaktů mohly být přesto užity řemeslně i umělecky náročné postupy jako malování (vazba malovaná), vyšívání (vazba vyšívaná), ba i kostěné, skleněné či kovové aplikace (vazba reliéfní) nebo intarzie a nalepování usňových či papírových segmentů (vazba se vzorem „mosaïque“). Přední desky levnějších vazeb si už v 18. století vypomáhaly aplikací ilustračního mědirytu. Romantismus pak prosadil výzdobu pomocí nalepené akvatinty a litografie.
Podněty z islámského světa vstřebávali od přelomu 14. a 15. století nejprve knihvazači ve Španělsku. Itálie byla ovlivňována po 1442 a o něco později přibyl zejména do Benátek ještě import vazby řecké. Do Francie a Polska (např. Walenty z Pilzna) proniklo orientální řemeslo koncem 15. století a Francie v novější době (o dvě stě let později) se k němu znovu obrátila pro inspiraci krátkodeché vazby „vernis sans odeur“. Orientální vlivy nezasáhly jen středoevropské knihvazačství, ale i štočky samotných knihtiskařů (např. dekorativní arabeska, maureska, pletenec). Docházelo ke zmenšování formátů a knižní korpus byl dle orientálních předloh vylehčen lepenkovými deskami. Žádaným pokryvem se staly kozinky, jejichž barevně mořený povrch vytvářel příjemný kontrast se zlacením a umožňoval i jiné kreace (nalepování, vystřihování a vkládání či barvení voskem). Kované prvky mizely a spony byly nahrazeny jednoduššími tkanicemi. Ve výzdobném repertoáru knihvazačů zdomácněly arabeska, maureska, pletenec a šrafované kolky.
Zatímco gotická ornamentika byla silně stylizovaná, unifikovaná, a tudíž evropsky internacionální, renesanční dekor (třebaže silně spoután dobovým kánonem) se jevil osobitě a měl schopnost podílet se na tvorbě národního stylu. Italskou a francouzskou renesanční vazbu s barevně mořenými teletinami a kozinkami charakterizuje plošný rozvrh bohatě křivených linek, jejichž tvarosloví očividně koresponduje s písmovým obrazem antikvy i kresebným duktem tuzemské ilustrace. V sousedství jemných oválů, osmiček a průpletů se kolky stávají druhotnými. Itálie počátkem 16. století položila základy vazby plaketové, odrážející v narativních motivech myšlenkový svět objednatele (vazby pro sběratele Canevariho). Benátské aldinky s medailony inspirovaly Angličany Richarda Pynsona a Thomase Bertheleta. Věhlas italských dílen (Benátky, Boloňa, Florencie, Miláno, Neapol) však od druhé poloviny 16. století slábl a byl zastíněn aktivitami v Paříži, Antverpách, Kolíně/R., Frankfurtu/M., Drážďanech, Lipsku apod. Ve vývoji evropského řemesla si vůbec nejvýraznější vliv podržela až do 18. století Francie (proto značná část její oborové terminologie získala obecnou platnost). Vůbec prvně je to patrné na vazbě se vzorem „fanfare“, jejíž poněkud odosobněnou a přísně formální kompozici stvořil snad Nicolas Ève (vazby pro sběratele Groliera).
Raně renesanční výtvarný názor z Itálie a Francie postoupil do Uher, odkud expandoval na Vídeň i na Vratislav a Krakov (např. Jakub Biały činný během 20.-60. let 16. století). Z Polska pak vlna nového stylu zasáhla ve 20. letech Čechy a před polovinou 16. století severní Německo. Změny postihly nejprve ornamentiku a kompozici výzdoby, zatímco gotické pojetí bloku stejně jako knihařské materiály se proměňovaly pomaleji (Bartoš Trnka, Knihvazač s plotnou sv. Václava, Knihvazač Práv českých). Na rozdíl od italské a francouzské splendidní tvorby jsou vazby ze středoevropského prostoru stereotypnější. Jejich výzdoba totiž nespočívala v prostorově uvolněné linii, nýbrž se uzavřela do soustavy pravoúhlého linkování. Vzniklé bordury byly vyplňovány válečkem, případně středovou narativní či častěji heraldickou plotnou. Pro rozvrh výzdobných prvků tak vykrystalizovaly dva paušální postupy označované jako vazba s rámovou kompozicí a vazba s dominantovou kompozicí. Polskou, českou a německou renesanční vazbu charakterizuje ve srovnání s Itálií a Francií ještě jeden rys, totiž silná religióznost ornamentiky (Jakob Krause, Thomas Krüger). Ačkoli vstup renesančního tvarosloví do německých dílen a k západním Slovanům jistěže posilovaly tištěné vzorníky ornamentů, úsilí o syntézu typografických prvků a knihařova umění je zde sporadické. Dokonce se zdá, že gotickému a novogotickému tiskovému písmu i lineárně tvrdší ilustraci německého typu lépe vyhovoval styl vazby řezané.
Renesanční vazba se v Čechách ustálila během 40. a 50. let (monogramista MN, Jiřík, Sixt Stanhauer). S podporou protestantské portrétní tematiky importované na saském nářadí pak přežívala až do počátku 17. století a po nutné výměně ikonografického repertoáru i déle. Domácí umělecky náročné knihvazačství reprezentují zlacené vazby s dominantním supralibros. Tyto luxusní výrobky tíhnou k vyspělému italskému a francouzskému řemeslu, a jsou proto slohově pokročilejší. Masové knihařství určené měšťanským vrstvám je naopak se svým rámovým principem rutinní a ve srovnání s bibliofilskými zakázkami vyznívá spíše konzervativně. Tuto dichotomii, v Čechách dobře postihnutelnou i dvojtvářností typografie jazykově české a cizojazyčné knihy, dokládají výtvory Adama, Pavla Gutsche, Jana Komora, rodiny Jana Harovníka a zvláště pak Pavla Čížka, Kryštofa Meyšnara a dalších.
Jen málokdy se knihvazač inspiroval knižní ilustrací. Na pozdně gotické vazbě řezané objevíme nejspíše ještě akcipies čili motiv „magister cum discipulis“ a samozřejmě též nápisové pásky. O něco mladší projev takové syntézy přináší kupříkladu konvolut z Tiskárny severinsko-kosořské uložený dnes v pražské Národní knihovně pod signaturou 54 C 38. Obsahuje zřízení zemské Ferdinanda I. (Praha 1530) a titulář sestavený Brikcím z Licka (Praha 1534). Slepotiskový výjev na vazbě datované rokem 1537 je zjednodušenou parafrází titulního dřevořezu Ferdinandova Zřízení (zasedání zemského soudu za přítomnosti panovníka s vřezaným letopočtem 1530). Zřejmě nejdále se v programové syntéze knižního dekoru s výtvarnými prvky knižní vazby dostalo řemeslo jednoty bratrské. Tak například titulní bordura Nového zákona (Ivančice 1564) je nápadně podobná plotně Proměnění Krista, kterou Mistr MC užil na novozákonním exempláři pražské Národní knihovny, sign. 54 G 724. Naopak zcela identická je mauresková viněta otištěná jak za textem třetího svazku šestidílné Bible české (Kralice 1582), tak na její vazbě přítomné v klášterním fondu Nové Říše sign. I 5005.
Manýristická vazba na rozdíl od renesanční nebývá již nástrojem prezentace vlastníka. V celoevropském měřítku ji provází jisté odosobnění, které je do jisté míry vyvažováno novým, iluzivně pojatým vegetativním aparátem (meloun, hyacint). Míra výzdoby masově vyráběných barokních vazeb poklesla úměrně s chápáním korpusu jakožto prvku dekorujícího interiér. Často se zdobí jen okem viditelné hřbety, zatímco v regálech skryté desky, opět na rozdíl od tvorby renesanční, výzdobu postrádají, anebo jsou nanejvýše opatřeny rámem z linek (charakteristickou skupinu z přelomu 17. a 18. století zde tvoří francouzská vazba se vzorem „janséniste“). O to markantněji vystupuje formátová neotřelost (osmihran, kosodelník) a materiálová i umělecká náročnost individuálních vazeb luxusních. Ty byly obohacovány drahými a nápadnými aplikacemi (vazba reliéfní, vazba vyšívaná). Do módy přišel též prořezávaný pergamen. V ornamentice závěru první třetiny 17. století zaujaly takřka současně vůdčí postavení arabesková či spirálová rozvilina z jemného přediva zlacených teček (vazba se vzorem „pointillé“) a motiv vějíře, uvedený ponejprv v Itálii (vazba se vzorem „éventail“). Filigránské tečkování je vynález francouzský (Macé Ruette, Le Gascon, Florimond Badier). Brzo byl importován do ciziny (Hendrickszoon Magnus). Nápodoba vějíře pronikla z Itálie do Francie, Španělska, Německa, Švédska a ve Skotsku byla ještě během 18. století povýšena na národní styl. Se jménem angĺického knihkupce Samuela Mearna jsou spjaty pronikavé inovace starších výtvarných paradigmat (vazba se vzorem „all over“, vazba se vzorem „cottage“ a vazba se vzorem „rectangular“). K všeobecně oblíbeným patřila též neohleděná vazba se vzorem „semis“.
Politický a náboženský vývoj uzavřel po roce 1620 české dílny do izolace, takže vstřebávání západoevropských výzdobných stylů postupovalo nejen pomalu, ale i opožděně, a to nejdříve po polovině 17. století. Vládnoucím typem zde stejně jako v Polsku byla nadále renesanční rámová a dominantová kompozice, která v souladu s konzervativním vkusem publika leckde přežívala až do nástupu klasicismu. Starší protestantská tematika ustoupila uniformní jezuitské ikonografii (středová plotna s emblémy IHS a MAR nebo figurální ornamentika odvozená z devoční grafiky). Odhlédneme-li od barevně pestrých škál vazby papírové, v domácím řemesle barokní epochy nepřevládají mořené kozinky, jako je tomu na jihu a západě Evropy, nýbrž bělené vepřovice a pergamen. Výjimkou jsou pozdně barokní nápodoby luxusních artefaktů. Vyvinuly se opět v úzké návaznosti na devoční grafiku a lidovému publiku, zejména jihočeskému, sloužily ke zviditelnění příručních kancionálů a modlitebních knih (tazvaných nebeklíčů). Měly bohatý, někdy až rafinovaný reléf (plech, sklo, výšivka, slonová kost). Jejich obliba se nezmenšila ani během první poloviny 19. století, kdy dle požadavku měšťanského zákazníka v této knihařské produkci převládl biedermeierovský výraz romantické citovosti.
Charakteristickým rysem výzdoby knižní vazby 18. století je prolínání slohových prvků posilované individualizací vkusu a pluralitou výtvarných názorů. Ornamentika zahraniční rokokové vazby se vyvíjela principiálně dvěma směry, evropským a asijským. K evropskému repertoáru, který opět formovala Francie za vlády Ludvíka XV., regenta Filipa Orleánského a Ludvíka XVI., náležely typická lasturovitá rokaj přecházející v plaménky nebo hřebínky, dále rokoková tyč, zkřížené rohy hojnosti nebo nárožní mřížkované (síťované) kartuše. Od 17. století byl hojně užíván i zdvojený oblouček (kolébač) připomínající půlměsíc se spirálovitě točenými okraji (angl. drawer-handle stamp, něm. Wiegenfußstempel). Plocha zrcadla zůstala přitom volná, anebo posloužila nanejvýše k umístění supralibros. Významné a z hlediska vývoje knižní vazby vděčné obohacení rokokového repertoáru přinesla v souladu s oděvní módou Boyetova adaptace krajky, jejíž filigránská kresba ovládla bordury na vazbách druhé poloviny 18. století (vazba se vzorem „dentelle“). Významnými propagátory krajkového motivu byli Nicolas Denis Derôme, Pierre Antoine Laferté a Antoine Michel Padeloup. Vedle evropské ornamentiky pronikly na knižní vazbu s malým zpožděním též podněty čínského umění (chinoiserie), např. drobné výjevy z pomyslné krajiny, pagody, opice. Průkopníkem tohoto repertoáru byl Jean Charles Henri Le Monnier. Rokoková vazba byla bez ohledu na původ ornamentiky i na materiál pokryvu (nejen useň, ale i měnivě lesklé čili moaré hedvábí) takřka vždy zlacena. Solidností a krásou vynikají jak kapesní almanachy (vazba „étrenne“), tak desky monumentálních luxusně vypravených alb s archeologickým, přírodopisným nebo uměleckým obsahem. Do Čech se krajkový motiv dostal zprostředkovaně přes Drážďany asi v 70.-80. letech 18. století. Silnější pozici na nakladatelských vazbách měly však i nyní náboženské emblémy (jezuitský, mariánský, svatováclavský). Chinoiserie ani vazba se vzorem „parlante“ v českých dílnách tou dobou ještě nezdomácněly.
Asketická ornamentika klasicismu druhé poloviny 18. století zpočátku mířila proti barokní iluzivnosti a okázalosti i proti hravému rokoku. Na vazbě se namísto plnější bordury prosadily pouze střídmé rámce z linek, zubovitých či vlnovitých meandrů anebo úzkého perlovce, a to bez dalších doplňků či dominant na ploše zrcadla. Středoevropské knihvazačství včetně francouzského bylo poprvé a hned významně ovlivněno anglickým řemeslem těžícím ze slohových kvalit Mearneho školy (James Edwards, Roger Payne). Edwards se v závěrečné třetině 18. století nechal inspirovat výtvarnými motivy italských vykopávek (vazba se vzorem „Etruscan“). Od 80. let silně stoupala obliba takřka průhledného pergamenu. Pro empírovou výzdobu počáteční třetiny 19. století je charakteristická stroze pojatá pravoúhlá rámečková bordura s antikizujícími sloupy, festony a vavřínovými i květinovými girlandami. Ve Francii přicházejí krátce po 1800 též motivy z egyptské historie (např. sfinga) a charakteristickým tématem anglických vazeb jsou drobné lovecké scény. Uměřený dekor na deskách dohání bohatá výzdoba hřbetu. K nejznámějším propagátorům empírové vazby patřili bratři Bozérianové, René Simier nebo Joseph Thouvenin st. Empír představuje ve vývoji ornamentiky knižní vazby poslední slohově ucelenou fázi.
Romantismus se zahleděl do minulosti, ale inspirační zdroje nepřecházely do nové kvality, jako tomu bylo při recepci orientálních podnětů středoevropskými renesančními knihvazači. Staré motivy se pojímaly natolik pasivně, že řemeslu 19. století neustále hrozila umělecká stagnace. Oživování historizujících prvků však velmi dobře vyhovovalo komerčním požadavkům razantně nastupující vazby nakladatelské, jejíž masový produkt měl právě perfektní stylovou nápodobou budit zdání solidního a drahého artefaktu. Oč víc tato tendence postihovala plotny silně zlacených a barvených industriálních vazeb, o to snažněji se prosazovala i v chabě konkurující rukodělné vazbě luxusní (zájem o minulost byl tak velký, že okolo poloviny století vznikla dokonce přečetná falza slavných bibliofilních vazeb doby renesance). Novogotický styl, těžící z trvalého zájmu o takzvaný černý (gotický) román anglického preromantismu, reprezentuje Thouveninem uvedená vazba se vzorem „cathédrale“. Novorenesance je charakteristická obnovou vazby plaketové a využitím fanfárového vzoru (Antoine Bauzonnet, Georg Trautz). Dále našly uplatnění staré motivy vějířové (novodobarokní vazba), krajkové (novorokoková vazba) a mnohé jiné, zhusta se ekliticky prolínající. Pohyb od zplaňujícího historismu k invenční výzdobě moderní knižní vazby je patrný až koncem 70. let 19. století.
Lit. zahraniční.: ALTMANN, U.-TEITGE, H.-E. (edd.): Einbandstudien. Ilse Schunke zum 80. Geburtstag. Berlin 1972; BABINGER, Fr.: Aufsätze und Abhandlungen zur Geschichte Südosteuropas und der Levante. Bd. 1-2. München 1962-1966; CRAIG, M.: Irish bookbindings, 1600-1800. London 1954; DEVAUCHELLE, R.: La reliure en France de ses origines à nos jours. Vol. 1-3. Paris 1959-1961; ESMERIAN, R.: Douze tableaux synoptiques sur la reliure au XVIIe siècle. Paris 1972; FLETY, J.: Dictionnaire des relieurs français ayant exercé de 1800 à nos jours. Paris 1988; FOOT, M. M.: History of bookbinding as a mirror of society. London 1997; FOOT, M. M.: Studies in the history of bookbinding. Aldershot 1993; GREENFIELD, J.: ABC of bookbinding. A unique glossary with over 700 illustrations for collectors and librarians. New Castle (DE) 1997; HAEBLER, K.: Rollen- und Plattenstempel des XVI. Jahrhunderts. Bd. 1-2. Leipzig 1928-1929 (repr. 1968); HELWIG, H.: Das deutsche Buchbinderhandwerk. Handwerks- und Kulturgeschichte. Bd. 1-2. Stuttgart 1962-1963; HELWIG, H.: Der Ganz-Elefantenhaut-Band. Werdegang und Entwicklung des Pappbandes zum Werkstoffband. Bergisch Gladbach 1955; HELWIG, H.: „Studentenbuchbinder“ und Binderwerkstätten in Krakau Ende 15./Anfang 16. Jh. In: Festschrift Ernst Kyriss … zu seinem 80. Geburtstag. Stuttgart 1961, s. 227-260; HOBSON, A.-CULOT, P.: Italian and French 16th century bookbindings. La reliure en Italie et en France au XVIe siècle. Bruxelles 1990; HOBSON, G. D.: Les reliures à la fanfare. London 1935; HOBSON, G. D.: Studies in the history of bookbinding. London 1988; HUSUNG, M. J. (ed.): Buch und Bucheinband. Aufsätze und graphische Blätter zum 60. Geburtstage von Hans Loubier. Leipzig 1923; KYRISS, E.: Bookbindings in the libraries of Prague. Studies in bibliography. Papers of the Bibliographical Society of the University of Virginia 3, 1950-1951, s. 105-130; KYRISS, E.: Der verzierte europäische Einband vor der Renaissance. Stuttgart 1957; KYRISS, E.: Verzierte gotische Einbände im alten deutschen Sprachgebiet. Bd. 1-4. Stuttgart 1951-1958; LOUBIER, H.: Der Bucheinband von seinen Anfängen bis zum Ende des 18. Jahrhunderts. Leipzig 1926; MARINIS, T. de: La legatura artistica in Italia nei secoli XV e XVI. Vol. 1-3. Firenze 1960; MICHON, L. M.: La reliure française. Paris 1951; NEEDHAM, P.: Twelve centuries of bookbinding: 400-1600. New-York-London 1979; NIXON, H. M.-FOOT, M. M.: The history of decorated bookbinding in England. Oxford 1992; REBENAU, K. von: Einbandkunst in der Reformationszeit. In: Kunst der Reformationszeit. Katalog zur Ausstellung d. Staatl. Museen zu Berlin, im Alten Museum von 26. 8. bis 13. 11. 1983. Berlin 1983, s. 344-355 a 403-411; SARRE, F.: Islamische Bucheinbände. Berlin 1923; SCHMIDT-KÜNSEMÜLLER, Fr. A.: Corpus der gotischen Lederschnitteinbände aus dem deutschen Sprachgebiet. Stuttgart 1980; SCHUNKE, I.: Beiträge zum Rollen- und Platteneinband im 16. Jahrhundert. Leipzig 1937; SCHUNKE, I.: Der Dürerbuch-Meister. Ein Buchbinder aus dem Rudolfinischen Prag. Archiv für Buchbinderei 42, 1942, s. 75-80; SCHUNKE, I.: Einführung in die Einbandbestimmung. Dresden 1977; SCHUNKE, I.: Ostdeutsche Inschrifteneinbände vom ausgehenden 15. und beginnenden 16. Jahrhundert. Gutenberg-Jahrbuch 1942-1943, s. 425-442; SCHUNKE, I.: Prager Buchbinder und Werkstätten in der Renaissance. Historická knižní vazba 1964-1965, s. 146-158; SCHUNKE, I.: Studien zum Bilderschmuck der deutschen Renaissance-Einbände. Beiträge zum Buch- und Bibliothekswesen 8, 1959, s. 23-33; SCHUNKE, I.: Vom Einfluss der ornamentalen Vorlageblätter auf den Einbandschmuck. Gutenberg-Jahrbuch 1954, s. 290-303; SZIRMAI, J. A.: The archeology of medieval bookbindings. Aldershot 1999; THOINAN, E.: Les relieurs français (1500-1800). Biographie critique et anecdotique. Précédée … d’une étude sur les styles de reliure. Paris 1893; THOMAS, H.: Early Spanish bookbindings XI-XV centuries. London 1939; VÉGH, J. von: Ungarische Barockeinbände. In: Gutenberg Festschrift zur Feier des 25 jaehrigen Bestehens des Gutenbergmuseums in Mainz (hrsg. von A. Ruppel). Mainz 1925, s. 125-129; WIESE, Fr.: Der Bucheinband. Historische und neuartige Einbände. Hannover 1980; WOLF, H.-J.: Geschichte der Druckverfahren. Historische Grundlagen, Portraits, Technologie. Elchingen 1992.
Lit. zahraniční (výběr z fondových katalogů institucí): ARNIM, M. von: Europäische Einbandkunst aus sechs Jahrhunderten. Beispiele aus der Bibliothek Otto Schäfer Schweinfurt. Salzweg-Passau 1992; GELDNER, F.: Bayerische Staatsbibliothek. Bucheinbände aus elf Jahrhunderten. München 1958-1959; GID, D.: Catalogue des reliures françaises estampées à froid (XVe -XVIe siècle) de la Bibliothèque Mazarine. Vol. 1-2. Paris 1984; HOBSON, G. D.: Bindings in Cambridge libraries. Cambridge 1929; HOBSON, G. D.: English bindings 1490-1940 in the Library of J. R. Abbey. London 1940; HUSUNG, M. J.: Bucheinbände aus der Preussischen Staatsbibliothek zu Berlin. Leipzig 1925; KOROKNAY, É. Sz.: Die Blinddruckeinbände in der Bibliotheca Corvina. Acta historiae artium 11. Budapest 1965; KYRISS, E.: Katalog historischer Einbände des 11. bis 20. Jahrhunderts aus der Württembergischen Landesbibliothek Stuttgart. Stuttgart 1955; MARINIS, T. de: Die italienischen Renaissance-Einbände der Bibliothek Fürstenberg. Hamburg 1966; MAZAL, O.: Europäische Einbandkunst aus Mittelalter und Neuzeit. 270 Einbände der Österreichischen Nationalbibliothek. Graz 1970; MINER, D.: The history of bookbinding 525-1950. An exhibition held at the Baltimore Museum of Art. Baltimore 1957; NIXON, H. M.: Broxbourne library. Styles and designs of bookbindings from the twelfth to the twentieth century. London 1956; NIXON, H. M.: Sixteenth century gold-tooled bookbindings in the Pierpont Morgan Library. New York 1971; QUILICI, P.: Legatura Romana barocca 1565-1700. Roma 1991; SCHMIDT, A.: Bucheinbände aus dem XIV. bis XIX. Jahrhundert in der Landesbibliothek zu Darmstadt. Leipzig 1921; SCHUNKE, I.: Die Einbände der Palatina in der Vatikanischen Bibliothek. Bd. 1-3. Roma 1962.
Lit. domácí.: BOHATCOVÁ, M. (a kol.): Česká kniha v proměnách staletí. Praha 1990 (autorem statí o české knižní vazbě je Bohumil Nuska); BRADÁČ, L.: Knižní vazba v proměně věků. Praha 1930; BRADÁČ, L.: Slohy v knihařství. Ročenka československých knihařů 1925. Praha 1925, s. 75-87; ČADÍK, J.: Renesanční období knihařské práce vlašské a francouzské. Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 12-35; DOLEŽALOVÁ, J.: Binders and festive covers from the collections of the State Jewish Museum in Prague. Judaica Bohemiae 10, 1974, s. 92-104; ĎUROVIČ, M. (a kol.): Restaurování a konzervování archiválií a knih. Praha 2002; FISCHER, B.: České knihařství od středověku až po naši dobu. Ročenka československých knihtiskařů 13, 1930, s. 33-45; HAMANOVÁ, P.: O několika vazbách ze 16.-18. století. Ročenka Univerzitní knihovny v Praze 1958. Praha 1959, s. 107-119; HAMANOVÁ, P.: O vazbách a knihovně brněnského lékaře a cestovatele Jakuba Konráda Praetoria z Perlenberku. Vlastivědný věstník moravský 30, 1978, s. 73-77; HAMANOVÁ, P.: Příspěvek k dějinám české vazby druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 7-18; HAMANOVÁ, P.: Tři slezské vazby. Příspěvek k vazbám z druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století. Historická knižní vazba 1963, s. 9-18; HAMANOVÁ, P.: Z dějin knižní vazby od nejstarších dob do konce XIX. stol. Praha 1959; HERAIN, K.: Knižní vazba. Československá vlastivěda. Sv. 7. Praha 1933, s. 553-564; HESL, Ant.: Vliv vynálezu knihtisku na knižní vazbu. Knihař 25, 1926, s. 11-13; CHYTIL, K.: Dějiny českého knihařství. Praha 1899; KNEIDL, P.: Nekatolické tisky 16. století v bludovské zámecké knihovně a jejich vazby. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 19-41; KNEIDL, P.: Z historie evropské knihy. Po stopách knih, knihtisku a knihoven. Praha 1989; KRECAR, J.: Barokové vazby. Vitrinka 3, 1925, s. 111-114; KUCHAŘOVÁ, H.-PAŘEZ, J.: Historické knižní vazby ve fondech Strahovské knihovny. Knihařský bulletin 2, 1998, s. 12-14; LÁBEK, L.: Plzeňské knihařství. Plzeň 1933; LAUDOVÁ, V.: Středověká knižní vazba. Čtenář 36, 1984, s. 372-376; LAUDOVÁ, V.: Vazby tištěných knih. Čtenář 37, 1985, s. 388-389; MARTÍNEK, J.: O původu vazby hasištejnských knih. In: Pocta dr. Emmě Urbánkové. Spolupracovníci a přátelé k 70. narozeninám (red. P. R. Pokorný). Praha 1979, s. 235-237; NUSKA, B.: Die Beziehungen des böhmischen Renaissance-Bucheinbandes zu den Nachbarländern. Zentralblatt für Bibliothekswesen 75, 1961, s. 481-494; NUSKA, B.: Böhmische Buchbinder in Haeblers Werk. Gutenberg-Jahrbuch 1961, s. 323-328; NUSKA, B.: České renesanční vazby ve východočeských sbírkách. Práce muzea v Hradci Králové B/5. Hradec Králové 1963, s. 105-140; NUSKA, B.: Knižní vazba. In: Benda, Kl.-Hejdová, D. a kol.: Od Velké Moravy po dobu gotickou. Dějiny uměleckého řemesla a užitého umění v Českých zemích. Praha 1999, s. 176-193; NUSKA, B.: Materiál k polsko-českým vztahům z počátku 16. století. Historická knižní vazba 1963. Liberec 1963, s. 70-71; NUSKA, B.: Počátky české renesanční knižní vazby. Umění 10, 1962, s. 469-493; NUSKA, B.: Polski wpływ na formowanie się czeskiej renesansowej oprawy książkowej. In: Ze Skarbca Kultury. Biuletyn informacyjny Zakładu Narodowego im. Ossolińskich Biblioteki Polskiej akademii nauk 16. Wrocław 1964, s. 132-186; NUSKA, B.: Prager Buchbinderwerkstätten aus der Mitte und zweiten Hälfte des 16. Jhs. Gutenberg-Jahrbuch 1966, s. 378-389; NUSKA, B.: Typologie českých renesančních vazeb. Terminologie, slohové určování a datování materiálu. Historická knižní vazba 1964-1965. Liberec 1965, s. 19-145; PEŠINA, J.: Knižní vazba v minulosti. Praha 1939; POCHE, E.: Renesanční umělecké řemeslo v Čechách. Dějiny českého výtvarného umění. Sv. II/1. Od počátků renesance do závěru baroka (věd. red. J. Dvorský). Praha 1989, s. 136-149; STRAKA, C.: České vazby knižní. Typografia 32, 1925, s. 117-122; STRAKA, C.: Historický vývoj českých vazeb knižních. In: Knižní kultura doby staré i nové (red. Antonín Dolenský). Praha 1926, s. 49-55; STRAKA, C.: O českých vazbách v knihovně strahovské do počátku XVII. stol. In: Knihtisk československý. Praha 1920, s. 87-98; STRAKA, C.: O knihařích a knižních vazbách, zvláště strahovských. Knihomil 2, 1918-1919, s. 68-81; SVOBODA, J.: Z historie knihařství a jeho vztah ke knihtisku. Knihař 38, 1947, s. 114-116, 131-134 a 146-148; VÁVRA, I.: Knižní vazby bratrské dílny ivančicko-kralické (1562-1620). Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 86-160; VONDRÁČEK, R.: Knižní vazba (styl a ornament). In: Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy (ed. E. Fučíková a kol.). Praha-Londýn-Milán 1997, s. 340-344; VONDRÁČEK, R.: Pozdně renesanční knižní vazby z pražských dílen. Umění a řemesla 39, 1997, s. 24-29; WEIGNER, L.: Umění knihvazačské. In: Knižní kultura doby staré i nové (red. Antonín Dolenský). Praha 1926, s. 139-159; WINTER, Z.: Český průmysl a obchod v XVI. věku. Praha 1913; WINTER, Z.: Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1909.
Lit. domácí (výstavní katalogy): BOROVSKÝ, Fr. A.: Katalog der Ausstellung von Bucheinbänden und Vorsatzpapiern. Prag 1903; ČADÍK, J.: Plzeňské vazby knižní doby gotické. Plzeň 1919 (zvl. otisk z časopisu Plzeňsko); ČERNÝ, P.: Pozdně gotická knižní vazba na Moravě a ve Slezsku. In: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. Sv. 3 Olomoucko (ed. I. Hlobil-M. Perůtka). Olomouc 1999, s. 512-519; HAMANOVÁ, P.: K výstavě uherské renesanční vazby v Budapešti. Historická knižní vazba 1966-1970. Liberec 1970, s. 169-172; HAMANOVÁ, P.-NUSKA, B.: Knižní vazba sedmi století z fondů Strahovské knihovny. Praha 1966; HLOBIL, I.: Raně renesanční slepotiskové knižní vazby v Olomouci. In: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550. Sv. 3 Olomoucko (ed. I. Hlobil-M. Perůtka). Olomouc 1999, s. 520-525; CHYTIL, K.-BOROVSKÝ, Fr. A.: Vazby knižní od století XVIII. do nejnovější doby. Výběr z výstavy vazeb knižních v Uměleckoprůmyslovém muzeu … 1903 uspořádané. Praha 1904; MACEK, J.-NUSKA, B.: Knižní vazba od gotiky k dnešku. Teplice 1972 (katalog výstavy); STRAKA, C.: Přehled historického vývoje knižních vazeb. Výstava vazeb knižních starých i moderních (… v březnu 1921 … v sálech Uměleckoprůmyslového muzea … v Praze). Praha 1921 (otištěno též Knihomol 1921, s. 110-123); VONDRÁČEK, R.-JANÁKOVÁ, I.: Knižní vazba 15.-20. století. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (XIX. kongres mezinárodní asociace bibliofilů). Praha 1995.
Autor hesla: Petr Voit.
Zdroj: Petr Voit, Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, Praha 2006.